Na prahu nového roku

Troufám si říct, že zhruba po deseti dnech jsem překonal určitou "novoroční krizi". Samozřejmě vím, že život je jako houpačka, "jednou jsi dole, jednou nahoře". Zaujalo mě však, jak to bylo silnější než já. Myslím si, že jsem člověk poměrně hodně racionální. Existenci emocí však nepopírám. Naopak, po všech svých zkušenostech, uznávám, že emoce nejenom pociťuji, ale že jsou mnohdy silnější než já. Tedy že leckdy mne přepadnou emoce, které mi hlava moc "nebere", ale já je přes veškerou snahu nedovedu potlačit. Navíc se už dávno o nějaké potlačování nesnažím. Moje reakce jsou různé a samozřejmě závislé na okolnostech. Většinou se snaží emoce vnímat a přemýšlet o jejich příčinách (např. když vám umírá někdo blízký, je kolem toho dost stresu, jste unavení, nevrlí a bolí vás břicho, tak člověk nemusí být velký myslitel, aby poznal příčinu). Místo nějakého potlačování nebo odmítání je vnímám a třeba se snažím o cílené vzbuzení či aktivování emocí pozitivních. Mnohy to chce především trpělivost a smíření s tím, že to nejde hned teď.

Myslím si, že moje práce s pocity a emocemi, kterou jsem tak kostrbatě a ve stručnosti popsal, obas nese své plody. Vědomě se k pocitům z počátku roku vracím ve chvíli, kdy je to trochu za mnou. Jasně, vím, že bude líp, pak třeba zase trochu hůř atd.

Dokonce sem o tom píšu s vědomím, že mi letos můj blog trochu pomohl. Když jsem se chvíli nad svými "novoročními pocity" podivoval a jen matně si vzpomínal, že na začátku loňského roku to taky nebyla žádná sláva, pomohly mi některé příspěvky z tehdejší doby, že to vlastně není nic nového (mam na mysli třeba tento nebo tento příspěvek).

Myslím si, že ani tak nejde o nějaké deprese ohledně bilancování vlastního života. Silvestr i Nový rok jsou prostě jen data. Nepochybně je to vhodná doba pro určité zamyšlení, zvlášť když nedlouho předtím slavím narozeniny, ale taková zamyšlení dělám poměrně často bez ohledu na data. Nepochybně mám však kdesi v sobě uloženo, že poslední roky byly celkem náročné, což jsem si na jejich začátku mnohdy uvědomoval. Zvlášť když výrazné zhoršení zdravotního stavu mých blízkých bylo spojeno se začátky jednotlivých roků (ve kterých nakonec zemřeli). V loňském roce jsem se v té době dozvěděl o závažném onemocnění otce a letos už rovněž není mezi živými.

Tak snad je trochu pochopitelné, že i když v sobě živím a podporuji naději a radostný přístup k životu, vstupuji do nového roku s jistými obavami, co nás zase čeká. I když doufám, že nám i našim blízkým bude zdraví sloužit, jsou před námi určité starosti a povinnosti, které budeme muset zvládnout.

Těch vlivů na mne bylo přece jen víc. Náročný prosinec, kdy oba kluci byli téměř měsíc doma, přinesl mírné rozčarování. Zatímco září či říjen naznačovaly, že by kluci mohli být ve škole i školce déle a spokojení, takže bych měl víc času na práci, domácnost a i na sebe, tohle byl přesný opak. Já vím, zažíváme to každý rok a vždy doufám, že časem to bude lepší, tak jdou věci stále pomaleji než bych si přál.

Rovněž nemluvím o tom, že smrtí otce mi připadly ještě určité role či starosti, se kterými jsem tolik nepočítal a ještě nevím, jak s nimi naložím. Každopádně alespoň jedna věc mi přijde jako těžká ironie. Otec mi vyčítal, že doma mám hrozné skladiště a plno věcí. Nabízel mi pomoc při jeho uklízení, což samozřejmě nebylo možné. Jenže on byl "sběratel" větší než já (pouze v knihách jsem ho předčil) a i když stačil mnohé vyřídit, srovnat a vše cennější rozprodat, tak toho zbylo poměrně dost, čím je třeba se prohrabat a rozmyset, co s tím. Ne, rozhodně nechci na něj svádět svůj domácí nepořádek a množství věcí, to by nebylo spravedlivé. Prostě mi to přišlo jako celkem dobrá ironie.

Drobností je to, že Martínek má po měsíční absenci ve škole skluz, přestože jsme doma dělali úkoly a postupovali s učivem, ale o tom se zmíním později.

Už jsem dost starý na to, abych věděl, že život kromě radostí přináší řadu starostí. Mnohdy se zdá, že těch starostí bývá mnohem víc. Nečekané věci mnohdy neovlivníme, ale o to víc je třeba udržovat "životní rovnováhu" tím, že nebudeme žít pouze starostmi, ale budeme se snažit je vyvažovat radostmi. S odstupem několika dní si troufám říct, že ta "novoroční krize" nás, především mne, zase o kousek posunula a ve výsledku povzbudila. Zdaleka ne vše v našich životch a životech našich nejbližších je v naší moci, ale mám pocit, že můžeme ovlivnit víc, než si mnohdy myslíme. Ostatně je známou pravdou, že když nemůžeme změnit nějaké věci, tak leckdy můžeme změnit alespoň náš přístup k nim. Snad nám to zase chvíli vydrží.

Takže vzhůru do nového roku s chutí a s úsměvem!