Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pátek 19. dubna 2013

Skřítek, který bude školákem

Tento malý skřítek bude za pár měsíců školákem. Kdo by to do něj řekl? Už se pilně chystá a prý se těší...



Doufám, že se mu bude dařit a zapadne mezi své budoucí spolužáky. I když už teď, podobně jako Martin, překvapuje lidi kolem, když vysvětluje, že nemá maminku, protože mu umřela na rakovinu (např. když učitelka na přípravném kurzu ve škole tvrdila, že ho maminka pěkně ostříhala atd.). O to více ho poslední dobou zaujalo, že jsem si ho vypěstoval úplně od malička, hned po narození, což rád s oblibou opakuje. Jen ho musím opravovat, že jsem si ho nevypěstoval přímo ze semínka, neboť to ho vypěstovala maminka v bříšku.

čtvrtek 18. dubna 2013

Tatí, co házejí, když někdo vstřelí čtyři góly? Tablety?

Před časem jsem Martinovi vysvětloval a pak i na nějakém videu ukazoval, že v NHL při dosažení hattricku (tj. vstřelení tří gólů jedním hráčem během jednoho zápasu) házejí lidé na led čepice.

Martina to zaujalo. Jako správně zvídavý kluk se zeptal: "A tatí, co házejí, když někdo vstřelí čtyři góly?" A vzápětí pokračoval: "To házejí tablety?"

Musel jsem se smát a řekl jsem, že to skutečně nevím. Vím jen, že tablety určitě nehází, protože ty by se rozbily. Toto odstupňování mě skutečně pobavilo: čepice - tablety...

pátek 5. dubna 2013

Velikonoce na sněhu a s koledou

Letošní Velikonoce byli skutečně zvláštní. Bylo víc sněhu než o Vánocích. Přes avizovanou sněhovou nadílku jsme vyrazili mimo Prahu, jednak kvůli nějakým povinnostem a také při příležitosti Martinových narozenin. Ondra sice pokašlával a nechodil kvůli tomu do školky, ale teplotu neměl, takže mu čerstvý vzduch nemohl uškodit.

Ještě v Praze jsme si s klukama užili jejich každoroční velikonoční "vrchol", kterým je mytí nohou účastníkům liturgie večer na Zelený čtvrtek. Kvůli potřebě dopsat nějakou práci jsme nemohli odjet už v pátek a užít si křížovou cestu v přírodě, tak jsme jeli až v sobotu. Ačkoliv se ještě dalo lyžovat, nakonec jsme tuto možnost zavrhli, neboť ani Ondra ani já jsme nebyli zcela fit. Navíc by to bylo moc hektické a my jsme neměli v plánu se uhnat. Alespoň jsme se byli v sobotu večer projít a podívat na velikonoční liturgii, i když po hodině jsme museli odejít, neboť jsme po dlouhém a náročném dni všichni tři usínali.

V neděli jsme si užili sněhu...


...a v pondělí koledu. Ačkoliv jsme si na tradičním předvelikonočním jarmarku v sobotu před Květnou nedělí téměř jako vždy opatřili proutky k pletení pomlázek, nakonec jsme využili ty původní. Nějak jsem neměl čas a hlavně energii uplést tři nové. Co bylo však novinkou, že jsem kluky poslal po domě samotné, i když jsem samozřejmě dával pozor. Ostatně jsem byl předtím od někoho pozván, aby kluci přišli na koledu. Také nás povzbudilo, když jsme viděli, kolik koledníků od samého rána chodilo, což z Prahy nepamatuji. Kluci si vedli skvěle, prý to vzali systematicky a někde se museli i představit. Jsou to prostě šikulové.

Jejich výslužka byla během chvíle velmi slušná. Inu, jiný kraj, jiný mrav.




Nejradši by vyrazili koledovat ještě někam dál a chodili by celý den. Kdo by to vše jedl? A navíc bylo třeba se zabalit a vyrazit domů, kam jsme taky večer v pořádku a spokojení dorazili.

pondělí 1. dubna 2013

Narozeniny aneb Osm let na světě

Asi jako každé dítě, Martin řadu dní dopředu při každé příležitosti hlásil, že bude mít 8. narozeniny. Nechtěl jsem mu kazit radost, ale trochu jsem ho usměrňoval a vysvětloval mu, že narozeniny má každý. Takže když někomu oznamuji své narozeniny, je dobré se zajímat, kdy má narozeniny i ten druhý. Také jsem Martinovi říkal, aby si vybral jako dárek jen něco drobného (jak ode mne, případně od někoho z našeho okolí). Nejde o nějakou lakomost nebo nepřejícnost. Jsem přesvědčen, že po letošních Vánocích jsme zcela vyčerpali prostory dětského pokoje. Jednak pozoruji, že kluci si hrají jen s některými hračkami. Jednak je zřejmě nad naše síly udělat v pokoji pořádek a bez vyřazení některých věcí to nepůjde. Už jsme podnikli několik pokusů, ale zatím se nám to moc nedaří. Navíc oba kluci mají v pokoji pracovní stoly, na kterých udržet alespoň elementární prostor na práci či na kreslení je téměř každodenním bojem. Jistě, kdo trochu zná náš byt, tak ví, že já nejsem dvakrát pořádný a rovněž se mi všude leccos hromadí. Taky mě to štve.

Já ani nejsem moc příznivce velkého narozeninového obarovávání, zvlášť když klukům docela dost věcí průběžně nakupuju. Myslím si, že důležitější je si narozeniny prostě užít. Jelikož se letošní narozeninový den kryl s Velikonocemi, tak jsme na výběr drobného dárku vyrazili už s předstihem. Momentálně se Martin s Ondrou věnují dinosaurům, tak jsme zkoušeli vybrat nějakou knihu. Je jich veliké množství a já Martinovi snesl na hromadu různé a nechal jsem ho, aby si v nich listoval a vybíral. Nakonec došel k závěru, že jsou sice zajímavé, ale po žádné z nich netouží. Je pravda, že ani mně žádná nějak extra nezaujala. Martina jsem nenutil, aby si za každou cenu vybral jen proto, abychom něco koupili. Nakonec Martina zaujali modely dinosaurů, i když jsem si myslel, že to je spíš pro menší. Opět si nemohl vybrat, tak jsem navrhnul, že zajdeme do obchodu Dinoparku. Tam si konečně vybral a byl spokojený. Je fakt, že já taky. Ondra se spokojil s omalovánkami, neboť tem má doma dinosaurů už několik.

Je fakt, že letos to bylo trochu hektické, ostatně takové je to v podstatě od začátku roku. Takže já jsem letos ani nepořizoval dort. Naštěstí obě hlídání, která k nám chodí, dobrý domácí dort vlastní výroby přinesly. Sice jsem nepořídil dort, ale nakonec jsme pořídili alespoň malé dortíky, do kterých oba kluci stejně jen zobli.

Místo toho jsme vyrazili mimo Prahu a udělali jsme z toho výlet k Martinovým narozeninám. On byl totiž ten, kdo z nás tří chtěl nejvíc vyrazit.

Ještě předtím jsme si doma prohlíželi fotky. Nejdřív malého Martina, ale pak i Ondry. Jsem moc rád, že jsem byl u porodu a u všeho důležitého, takže můžu odpovídat na všechny všetečné a zvídavé otázky. Stejně tak podle pravdy můžu oběma klukům vyprávět, jakou jsme z jejich narození měli radost. Také vyprávím, jak jejich narození patří k nejlepším dnům mého života a jak jsem dodnes rád, že je mám. Oba se u toho vždy tak pěkně culí a jsou rádi. To potřebujeme. Nejenom proto, že je toho na nás pořád nějak hodně, ale i proto, že na starých fotkách kluků se objevuje řada blízkých lidí, kteří již nežijí (takový malý průřez fotkami z prvních pěti let života jsem kdysi uveřejnil ZDE).

Je to zajímavé to "společenství" s blízkými, které propojuje živé s mrtvými. Samozřejmě nejvíc to kluci vnímají ve vztahu k dědovi, mému otci, který zemřel jako poslední, tak ho mají v živé paměti. Navíc připomínky na něj nás nejvíc obklopují.

S Martinem nám při prohlídce těch fotek a při zvoláních "jéé, maminka" nebo "jéé, to je babička", trochu zvlhly oči, ale nebyl to žadný velký smutek. I když já nebudu zastírat, že po uložení kluků jsem cítil smutek smíšený s rozlobením. Štve mě, že to kluci nemají jednoduché, že nemají tu nejdůležitější osobu pro každé dítě... Musíme to brát tak, jak to je a snažit se žít, jak nejlépe umíme. I když to kluci obdivuhodně zvládají, přesto je to pro ně složité.


Je super, že jsou dva a i když se umí taky pěkně dohadovat, přetahovat, žalovat na sebe a prát, tak si myslím, že drží při sobě, k čemuž se snažím i vést.

Osmiletý Martin s dortíkem...



... a se svým mladším bráchou.