Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

úterý 31. července 2012

Vy píšete blog?

Když jsem byl před časem s klukama v bazénu kdesi mimo Prahu, tak se mi přihodila zvláštní věc. Všimnul jsem si, že mě pozoruje a občas se na mne i usměje jedna paní. Což o to, to by zase nebylo nic tak zvláštního a neobvyklého. Nechci, aby to znělo příliš namyšleně, ale občas zažívám, že nás s klukama ženy pozorují a někdy se i baví, jak spolu komunikujeme. Sice je to i u nás stále častější a čím budou kluci větší, tak to bude normálnější, ale i tak chlap s dětmi v našich končinách zřejmě zaujme větší pozornost než žena.

Tentokrát to bylo trochu něco jiného a vrtalo mi v hlavě, zda dotyčnou odněkud neznám. Přece jen na známé tváře mám celkem paměť, určitě více než na jména. Teď jsem však nevěděl. Navíc jsem neměl zrovna moc klidu na nějaké velké přemýšlení, neboť jsem se snažil uhlídat všechny děti (kromě kluků jsem chvílemi dohlížel ještě na jedno další).

Pak se 'záhada' vysvětlila. Paní mě oslovila a řekla: "Vy píšete blog?" Překvapilo mě to, takže jsem se zmohl jen na nějaké stručné vyjádření souhlasu (téměř po krk ve vodě, s Ondrou na dosah a skákajícím Martinem na dohled). "Já vás čtu, píšete pěkně," pokračovala paní. Já byl však tak překvapený z takové situace, že jsem se už na žádnou další reakci, snad kromě pokusu o úsměv, nezmohl.

Sem tam mi přijde nějaký mail, ale asi nejsem zvyklý, že by mě takhle někdo poznal podle blogu a oslovil mě.

Bylo to pro mne skutečně překvapivé, ale když mi to po chvilce došlo, bylo to i milé. Dotyčné pozorné a 'odvážné', která zřejmě brzo poté odešla, protože pak jsem jí už nezahlédl, alespoň takto dodatečně děkuji za vyjádřené ocenění.

Hodno vítězí nad zlem

"Hodno vítězí nad zlem," prohlásil Ondra při jedné z našich "filozofických" debat o životě, smrti, dobru i zlu.

Jenže to první slovo mu nebylo dobře rozumět a nikoho nás nenapadla taková obdoba jinak známého rčení. Proto jsem se překvapeně zeptal: "Cože?"

"Hodno vítězí nad zlem," zopakoval Ondra. Teprve když dodal, že je to přece i v pohádkách ale i v životě, že "Pán Bůh" vždy nakonec vyhraje, tak nám začalo svítat.

"Chtěl  jsi říct, že dobro vítězí nad zlem?" zeptal jsem se Ondry a on mi to potvrdil.

"Já rozuměl 'hovno'," vyslovil s dětskou upřímností Martin to, co jsem si jen myslel.

"Já taky," přitakal jsem.

Tak se na pár dní naším heslem stala hláška, že "hovno" vítězí nad zlem. Nemyslím si, že by to mělo být zase až tak pohoršlivé, zvlášť když to v dětech utvrzuje pozitivní vnímání života a světa kolem nás. Přesto jsem rád, že už je to snad za námi a na tuto hlášku si už delší dobu nikdo nevzpomněl.

neděle 22. července 2012

Kolik děr máme do těla?

Nevím, proč večer při koupání Martin s Ondrou počítali, kolik "děr" máme do těla. Možná to byl ohlas nedávného sledování jejich oblíbeného francouzského animovaného seriálu Byl jednou jeden život. Ten seriál mám rád i já, i když klukům opakovaně říkám, že je tam hlavně jedna velká chyba. Tepnami a žílami totiž krvinky a jiná "havěť" nechodí, ale plave ve vodě. Když kluky neustále napomínám, ať si pořád nedávají ruce do pusy nebo k puse, tak můžu odkázat na seriál a na to, jak se pak snadno do těla dostávají zlé viry a bakterie.

Tak jsem se do počítání kluků taky přidal se svým návrhem sedmi "děr". Řeč se však stočila na úvahy, co "díra" do těla je a co ne. Malý Ondra přišel s originálním názorem: "Oko je taky díra, ale je zazděná takovou kuličkou, která kouká." To nás s Martinem pobavilo.

Ondra má prostě postřeh a znalosti, které umí geniálně, tedy svým osobitým způsobem, vyjadřovat.

středa 18. července 2012

Jak Martin poznal Filadelfii

S klukama jsme byli přítomni na večerní modlitbě, kde se četla první kapitola ze závěrečné biblické knihy, z knihy Zjevení Janova. Mimo jiné se četlo: "...V den Páně jsem se ocitl v Duchu a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice, který říkal: 'Co vidíš, napiš do svitku a pošli sedmi sborům: Do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodiceje.'..." (Zj 1, 10-11).

V tu chvíli se Martinův unavený obličej rozzářil, usmál se, naklonil se ke mně a zašeptal: "Filadelfie, to znám, tam je Jágr!"

Taky jsem se usmál a pošeptal mu, že je šikovný, když takhle pozorně poslouchá, ale že se jedná o jiné město.

sobota 14. července 2012

Ondra se naučil R

Kromě vykrmení měl Ondra s babičkou za úkol naučit se pořádně říkat R. Doma to docela dlouho trénujeme a R mu už celkem pěkně šlo, ale zatím jen u slov, které na R začínají.

Během týdne s babičkou se to naučil skutečně výborně. Až na malé výjímky se na R soustředí a říká ho všude tam, kde má být.

Tak už nám zbývá jen Ř. Už jsem tu mnohokrát psal, jak jsou kluci odlišní. Na rozdíl od Ondry, Martin mluvil výborně v podstatě od svých dvou let. Posledním písmenem, které dělalo Martinovi problém bylo L. Na druhou stranu se zdá, že je Ondra zase v jiných věcech šikovnější.

Ondra mi svoji znalost R hned předvedl, když zanotoval: "DobRRý den, majoRRe GagaRRine..."

Pobavilo mě to, protože písničku jsem jim pouštěl v dubnu, kdy se připomínal jeho let coby prvního člověka do vesmíru. Jinak nevím o tom, že bychom si to ještě někdy pouštěli. Takže paměť má výbornou. Ostatně kluci si velmi dobře pomatují texty řady písniček a s radostí je zpívají. Je to fajn, ale cestou z obchodu jsem je už musel napomenout, když oba na celé kolo prozpěvovali, samozřejmě každý něco jiného.

Jsem rád, že jsou spokojení a dobře naladění.


Pozn.: Trochu s Ondrou musím svádět boj, aby svoji novou znalost dokola netrénoval na slovu pRRdel. Opakovaně si třeba prozpěvuje verš z písně Tomáše Kluse Panu Bohu do oken: "Za co Pane Bože, za co? Zas čtyři roky v prdeli...". Je fakt, že jsem mu dřív říkal, ať podobná slova neříká, zvlášť když je ani neumí vyslovit. Teď je třeba mu vysvětlovat, že i když je umí vyslovit už pěkně, tak je nemusí vyslovovat tak často.

pátek 13. července 2012

Ondra na Šumavě... tlačil

Tak prý měl Ondra i na Šumavě trochu problémy s včasným chozením na záchod, tedy podobně jako doma.

Švagr zachytil Ondrovo neochotné sezení na záchodě.




S houbou a svým medvídkem byl však Ondra spokojený.



Mimochodem tento medvídek je po mamince. Ondra si s ním doma skoro vůbec nehraje. Sám od sebe si ho však vybral s sebou na dovolenou. Po příjezdu ho vytáhnul z baťůžku a babička i neteře ho hned poznaly, až z toho babičce zvlhly oči. Všichni to zvládli dobře. Kluci mi říkali, že jim babička něco vyprávěla o mamince. Řekl jsem jim, že jsem rád, protože babička jim může o mamince vyprávět věci z dětství, které já neznám.

Kluci na Šumavě opékali marshmallow

První prázdninový týden si kluci užili opravdové prázdniny a oddech nejenom od školy, domova ale i od táty. Byli na chalupě s babičkou, švagrem, neteřemi a dalšími příbuznými. Pěkně si to užili, jak ukazují snímky od švagra.

Kluci zažili řadu nových věcí. Jednou z nich bylo opékání "maršmelounů" (Marshmallow), jak mi hlásili, při kterém si užili hodně legrace.














Kluci na Šumavě dobře baštili

První prázdninový týden si kluci užili opravdové prázdniny a oddech nejenom od školy, domova ale i od táty. Byli na chalupě s babičkou, švagrem, neteřemi a dalšími příbuznými. Pěkně si to užili, jak ukazují snímky od švagra.

Samozřejmě péče babičky znamenala také dostatek dobrého jídla. Babička dostala za úkol Ondru trochu vykrmit. Ondra to bral tak vážně, že prý stále ukazoval, jak už mu rostou svaly. Do telefonu mi hlásil, jak přibírá. Sice z něj cvalík není, ale chutnalo mu dobře, což je vidět i na fotkách.





Kluci na Šumavě řádili v bazénu

První prázdninový týden si kluci užili opravdové prázdniny a oddech nejenom od školy, domova ale i od táty. Byli na chalupě s babičkou, švagrem, neteřemi a dalšími příbuznými. Pěkně si to užili, jak ukazují snímky od švagra.

Počasí bylo sice proměnlivé, ale dostatečně teplé, aby si kluci mohli zařádit v bazénku. Je vidět, že se opravdu vyřádili.













Je pěkně vidět, že zatímco Martin řádí, tak Ondra je spíš tak trochu "slečinka", která si kryje obličej nebo utírá vodu z tváře: "Fůůj, ona je ta voda mokrá!" :-)

Kluci na Šumavě houbařili

První prázdninový týden si kluci užili opravdové prázdniny a oddech nejenom od školy, domova ale i od táty. Byli na chalupě s babičkou, švagrem, neteřemi a dalšími příbuznými. Pěkně si to užili, jak ukazují snímky od švagra.

Například chodili na houby. Oba dostali od svého strejdy pěkné nože. Při prvním houbaření však Ondra svůj nůž ztratil a Martin se trochu říznul. Ondra prý ztrátu nijak zvlášť neprožíval. Martin mi do telefonu hlásil, jak "se říznul", ale babička to uvedla na pravou míru, že to nic vážného nebylo.

Když jsem viděl fotky kluků s houbami, jak se šklebí na sluníčku, tak jsem se smál. Ujistili mě však, že našli víc hub než jen tyto dvě, se kterými zapózovali.







Slepici za televizi aneb Výměnný obchod očima prvňáka

Po malém oddechu si s klukama můžu opět užívat jejich hlášky a nápady.

"Tati, když ještě nebyli peníze, tak si lidi věci vyměňovali?" zeptal se mě Martin.

"Ano," odpověděl jsem.

Zvídavý Martin pokračoval: "Takže třeba vyměnili slepici za televizi?"

To mě opravdu pobavilo! Martinovi jsem vysvětlil, že když ještě nebyly peníze, tak nebyly ani televize. Uvedl jsem mu taky několik příkladů, jaké věci nebo i služby si tehdy lidé mohli vyměňovat.

Na druhou stranu si o historii občas povídáme a kluci si z toho leccos pamatují. Takže nedlouho po rozhovoru o televizi za slepici mi Martin v dešti a bouřce řekl, že je dobře, že žijeme dnes. Můžeme totiž jezdit autem a nemusíme jezdit kočárem. Tak jsem jen dodal, že tehdy navíc řada lidí prostě musela chodit pěšky a neviděla toho tolik, co my můžeme vidět nebo procestovat teď.

pondělí 9. července 2012

Je to už patnáct let...

Je to už patnáct let, co jsem se vrátil domů a mezi dveřmi jsem potkal policisty, kteří oznamovali mojí mámě, že se mladší brácha utopil... (konkrétně jsem tehdejší příběh popsal před dvěma lety ZDE)

Kdyby nezemřel, dosáhl by za pár dní "Kristových let", tj. 33. Nakonec se nedožil ani 18 let. Jeho smrt byla náhlá a nečekaná. Myslím si, že mě takové setkání se smrtí mladého člověka, navíc mladšího bráchy, velmi silně ovlivnilo. Netušil jsem, že se ještě tolikrát a v poměrně krátkém čase setkám se smrtí velmi blízkých lidí, vlastně těch nejbližších, které člověk má. S jistou nadsázkou bych mohl mluvit o tom, že se jednalo o jakousi "prozřetelnostní" přípravu. Ostatně jakoby setkání se smrtí bylo tak nějak zahrnuto do naší "rodinné tradice", vždyť moje máma přišla o oba rodiče už v 19 letech a navíc jako máma zažila smrt svého dítěte. Měla to nesporně těžší. Podle mne to vše obdivuhodně zvládala, i když se to zřejmě také podepsalo na jejím zdraví.

Kdyby brácha nezemřel, možná bych dnes na řadu věcí nebyl sám. Ve dvou bychom určitě unesli i některé věci, které sám prostě neunesu. Teď nemluvím obrazně. Mám na mysli některé konkrétní věci, které bych potřeboval fyzicky přemístit nebo si s nimi nějak poradit, ale na jednoho jsou příliš těžké. Samozřejmě, že toto je částečně řešitelné a už jsem i tady zmiňoval, že se mi pomoci párkrát dostalo. Přesto mě to teď docela zaměstnává a opakovaně přemýšlím, jak si poradit s některými "těžkými břemeny". Samozřejmě včetně Nerudovského "Kam s ním" (fejeton, ve kterém se řeší, kam se starou slámou ze slamníku, po řadě pokusů a nápadů si ji nakonec vezme stará mlíkařka na podestýlku do chlívku).

Kdyby brácha nezemřel, možná by kluci mohli častěji zažívat pocit "širší rodiny". To mě napadá, když vidím, jak si kluci užívají společnosti nejenom babičky a dědy, ale i strýců, tetiček a neteří ze strany manželky. Proti častějšímu kontkatu tady stojí větší dálka a od loňského roku i pravidelná školní docházka, ale od letošního roku se snažím najít způsoby a využít víc možností kontaktu kluků se "širší rodinou". Oba kluci jsou už větší a jsou dva. Vyzkoušeli jsme, že několikadenní odloučení zvládají naprosto v pořádku a svědčí jim i mně.


Vím, že nějaké "kdyby" není na místě. Ostatně kdo ví, jak by se život odvíjel...

Mám dostatek důvodů, abych byl vděčný za to, co mám i za vše, co jsem zažil. I proto moje vzpomínky, ačkoliv bývají i bolestné, se nenesou v duchu nostalgie nebo výmluv na "nepřízeň osudu". Přesto jsem si dnes, patnáct let po smrti bráchy, dopřál několik svých "kdyby".

Taky se mi líbí, jak kluci zahrnuli mého brachu do toho našeho "společenství blízkých na druhém břehu", ačkoliv ho neznali.