Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pondělí 31. prosince 2012

PF 2013







Martin a kluci

sobota 29. prosince 2012

Pár adventních obrázků

Vkládám malé obrazové ohlédnutí za letošním krátkým adventem.

Advent začal sněhovou nadílkou a skončil na blátě a dešti. My jsme s klukama vyrazili do přírody. Pozorovali jsme stopy zvířat ve sněhu. Nalezli jsme také pěknou úrodu jablek, kterým sníh udělal pěkné čepičky. Kluci to komentovali, že vypadají jako velké žaludy.


Rok od roku zřejmě snáším hůř nedostatek Sluníčka, světla a "nadvládu" tmy. Má to však i svoje výhody, neboť s klukama můžeme podnikat večerní procházky, sledovat světelnou výzdobu nebo naopak hvězdnou oblohu.

Jedna momentka z takové procházky. To nejsou popeláři, ale moji kluci v reflexních vestách, aby se mi neztratili.



Procházka byla spojená se vzpomínkou i návštěvou místa, kde jsem byl jako dítě pokřtěný. Pobavilo mě, že kluky fascinovala soška "děkujícího" anděla stejně jako kdysi mne, když jsem byl malým dítětem.


Socha Ukřižovaného...


Vánoční výzdoba, ještě nerozsvícená.


Druhý den jsme ještě stihli její slavnostní rozsvícení.


Fotka z jiného města. Je sice rozmazaná, ale líbila se mi ta "trojice": strom, mariánský sloup a věž kostela.



A ještě fotka čerta ze Staroměstského náměstí. Letos jsme za čerty vyrazili do centra, ale všude bylo jen plno lidí a kluci se hodně báli. Je fakt, že tento čert vypadal hrozivě. Já však klukům dokola opakuji, že jsou to jen převlečení lidé, že není třeba se jich bát. Navíc že se jako křesťané ani čerta bát nemusí. Ďábel nás navíc mnohem víc svádí tím, že nám našeptává, abychom dělali špatné věci (psal jsem o tom už více než před rokem ZDE).



Druhá část adventu byla - asi jako vždy - trochu hektičtější. I když letos to bylo přece jen výrazně lepší. Koupili jsme pěkný stromek, za slušnou cenu a včas. Ani tašku s nákupem jsem tentokrát nikde nezapomněl (jako vloni viz ZDE). A hlavně jsme letos - snad poprvé od smrti manželky - byli v adventu a na Vánoce zdraví (nakonec jsem jen já kašlal - doslova, ne obrazně).

pátek 28. prosince 2012

Martinovo první veřejné vystoupení

V době adventní zužitkoval Martin své zkušenosti a absolvoval první veřejné vystoupení na klávesách, které pořádala jejich hudební škola v rámci jednoho z pražských vánočních veletrhů. Měl trému, díky tomu udělal několik překlepů, ačkoliv mu to doma šlo už bez chyb, ale to vůbec nevadí. Důlěžité je, že hrál rád a že ho to baví.

Odkaz na video na YouTube.




čtvrtek 27. prosince 2012

Proč je Země kulatá aneb Pěkný dokument pro zvídavé děti

O Vánocích jsme televizi sledovali minimálně. Pohádky nebavily ani mne ani kluky. Když jsem však jednou potřeboval trochu zklidnit kluky a mít je na očích, měli jsme štěstí, že jsme zcela náhodou narazili na velmi pěkný film. Francouzský animovaný film s názvem Proč je Země kulatá zábavnou formou seznamuje děti s různými představami lidí o Zemi.

Film vznikl v roce 2010 podle knihy francouzského ilustrátora Guillaume Duprat LE LIVRE DES TERRES IMAGINEES (2008). Kniha byla přeložena minimálně do 6 jazyků a obdržela řadu ocenění. Autor téměř 10 let sbíral materiál, aby mladým čtenářům nabídl srozumitelným a zábavným způsobem nejrozmanitější představy o Zemi.




Obsah i způsob výkladu nás zaujal a nadchl. Díky České televizi je dokument v archivu (odkaz výše u názvu filmu), takže jsme se na něj s chutí podívali znovu. Vřele doporučujeme všem zvídavým dětem (možná i dospělí se dozví leccos zajímavého).


A pokud rádi sledujete hvězdnou oblohu a všimli jste si jasně viditelné "hvězdy", která provází na noční obloze měsíc, tak vězte, že je to největší planeta naší sluneční soustavy, Jupiter.

pondělí 24. prosince 2012

Koloběh života podle Ondry

Před časem kluci zahlédli kousek filmu Podivuhodný případ Benjamina Buttona, ve kterém hlavní hrdina (Brad Pitt) vypadá po narození jako stařec a místo stárnutí během života mládne. To se stalo podnětem pro rozhovory o koloběhu života. Přišel s tím malý Ondra. Trochu jsme to pilovali a následující verze je hlavně Ondrovým nápadem, který zapracoval některé připomínky a doplnění od Martina a ode mne (např. jsem úplně nakonec navrhnul, aby na závěr bylo zařazeno "nebe"). Z uvedeného koloběhu života je zřejmé, že pětiletý Ondra už ví, že k životu patří smrt a má s tím určitou zkušenost (viz např. příspěvek Pár myšlenek na hranici morbidity aneb Jak kluci zahrabali dědu).


Koloběh života
Ondra

semínko - vajíčko - miminko - chlapeček - puberťák - dospělý - tatínek - dědeček - smrt - kostra - spálení - popel - hrob - nebe

Malí básníci

Oba kluci vymysleli básničky. Martin už před časem, když trávil čas nad písankou. Ondra včera nad kaprem ve vaně.


Písmenka si s námi hrají
Martin

Tvrdé Ý má hlad,
B si s námi bude hrát.
N nám říká ty, ty, ty,
Í si vzalo kalhoty.
D má sebou domeček
jako malý kopeček.


Kapr ve vaně
Ondra

Kapr leží ve vaně,
vypadá moc naštvaně.
Hodně vody má prý rád,
nechce se jen sprchovat.


Zatímco moje máma znala a vymýšlela hodně básniček, já to nikdy nedělal. Na druhou stranu s klukama trénujeme slovní zásobu. Nejenom oblíbeným slovním fotbalem, ale i hrou na rýmy, při které se střídáme a každý má říct dvě slova, která se rýmují.

sobota 22. prosince 2012

Tatí, jsi slavný? A podepíšeš se mi?

Pochlubil jsem se klukům se svojí malou portrétní fotku u článku v novinách.

"Jéé, tatíí, to jsme nevěděli, že jsi tak slavnej, že se o tobě píše v novinách!" radoval se Martin.

Vysvětlil jsem mu, že to není o mně, ale ode mne.

Po chvíli se mě Martin zeptal: "Tatíí, jsi slavnej?"

"Slavnej nejsem a ani nechci být," odpověděl jsem, "možná jsem jen pro některé lidi známej."

"A tatíí, podepíšeš se mi?" dožadoval se hned Martin autogramu.

Než jsem však stačil zareagovat, pokačoval: "Počkej, vlastně nemusíš, vždyť já mám tisíce podpisů v sešitech a v žákovské." A spokojeně odkráčel.

středa 19. prosince 2012

Tatí, já se těším na konec světa

Před časem u nás proběhl krátký a zajímavý rozhovor o konci světa. Z části se možná jednalo o ohlas na všudypřítomné zprávy o údajném očekávání konce světa. Rovněž jsem si při něm vzpomněl, jak kdysi dávno se Martin těšil na konec světa, že se opět setká s maminkou. Nyní je však atmoseféra u nás zase trochu jiná.


"Tatí, já se těším na konec světa," prohlásil Martin při koupání.

"A proč?" zeptal jsem se.

"Protože tam potkám třeba svatého Václava, Václava Havla nebo třeba Žižku a jeho vojáky," odpověděl Martin.

"Martine, ty snad chceš potkat i Hitlera?" vmísil se do debaty malý Ondra.

"Ne, to teda nechci!" odpověděl Martin.

"Tak vidíš," pokračoval Ondra.


Zatím nevidíme a jednou třeba uvidíme, koho a kde potkáme. Důležité je, že se nebojíme dívat dopředu a že se pořád na něco těšíme.

Táta, který vydá tak za šest obyčejných tátů

Nedávný víkend (s bruslením a výletem) jsme si opravdu užili, i když to nebylo jednoduché. Cestu domů nám zkomplikovala píchlá pneumatika, takže kluci mi v mrazu a ve tmě museli svítit baterkou. Vzali jsme to sportovně a zpoždění jsme nakonec využili k prohlídce několika čerstvě rozsvícených vánočních stromů. Ondra výjimečně cestou neusnul, takže jsme si mohli celou cestu povídat a pozorovat dění kolem. Třeba jsme viděli srnku, která se naštěstí v poslední chvíli rozhodla, že nám neskočí pod auto. S klukama jsme se shodli, že mají plno nových zážitků. Až si Ondra stěžoval, že má příliš malou hlavu na to, aby se mu tam všechny zážitky vešly.

Martin debatu o zážitcích korunoval slovy, která vyslovil pomalu a s jistou váhavostí: "Tatí, promiň, že to tak říkám, ale my s tebou máme tolik zážitků, že maminku vlastně ani nepotřebujeme." Po chvíli ještě dodal: "Ty vydáš tak za šest obyčejných tátů." To mě docela dostal. Pak se začali s Ondrou předhánět ve vyšších číslech. Řekl jsem jim, ať nepřehání, že většina tátů je dobrých a je samozřejmé, že vždycky ten vlastní táta bývá "ten nejlepší na světě". Byl jsem rád, že jsou spokojení a že je jim se mnou dobře. I když nesdílím názor, že nám naše maminka nechybí. Naopak jsem si zrovna o víkendu párkrát říkal, jaké by to asi s maminkou bylo. A nejenom s ní. Je logické, že v místech svého dětství si vzpomenu na všechny blízké, kteří byli kolem mne a už tu s námi nejsou. Jsem rád, že si to s klukama umíme užívat, i když mě to leckdy stojí víc sil než si třeba někdo dovede představit.


Znovu mě Martin dostal, když se nedávno vrátil z návštěvy svíčkárny. Zřejmě podruhé jsem mu s sebou dal na výlet něco málo korun, aby si s nimi hospodařil podle svého. Poprvé při dřívějším výletě utratil jen 5,- Kč za pohled a byl rád, že moc neutratil. Tentokrát mi téměř provinile říkal, že utratil vše. Řekl jsem mu, že to nevadí, proto jsem mu peníze dal, aby s nimi naložil podle svého. Tentokrát si prý koupil koláč a pár svíček. Největší položkou však byla sada svíček, které prý koupil mamince na hrob. Už jsme mnohokrát s klukama něco kupovali nebo vybírali pro maminku, ale teď to bylo po delší dob, takže mě to překvapilo. Jednalo se o svíčky, které není možné dát ven, což nakonec i Martin pochopil, ale i tak je milé, že si na maminku vzpomněl.

Zrovna se chystám, že Martin pomalu naučím používat mobilní telefon. Sice bych to raději odložil, ale řada spolužáků ho má a on o tom pořád mluví.Tak jsem oprášil starý po mamince, zkopíroval jsem z něj fotky a pár krátkých videí. Byl to pro nás docela zážitek, protože se tam mihla i maminka, dokonce ještě mluvící a zdravá. Myslím si, že Martin přece jen více prožíval, že bude mít svůj první telefon. Nechci mu ho dávat jako dárek k Vánocům a ještě jsem se úplně nesrovnal s tím, že mu ho dám. Na druhou stranu si myslím, že bude dobré, když se některé další věci naučí používat. Sám pro sebe si řeším otázku, kdy je vhodný čas na různé věci a na převzetí větší zodpovědnosti. Osobně jsem spíš zdrženlivý, vždyť i já nad mnoha věcmi váhám víc než třeba lidé kolem mne. A při takových úvahách si říkám, jak v tu chvíli chybí pohled někoho druhého. Nemyslím pouhou radu někoho "zvenčí". Prostě společně nesená zodpovědnost za rozhodnutí i společné sdílení následků...

Jako vždy mě ten předvánoční čas zmáhá víc než by mi bylo milé. K radosti kluků i mojí už máme stromeček a dokonce jsme zvládli další vlnu úklidu. I když ta nadvláda tmy, ráno i večer, je únavná, zatím se kromě rýmy a kašle držíme celkem fit. Víme, že tma zase ustoupí. Jsme odhodlaní si to nejenom o Vánocích ale i v novém roce pěkně užívat.

čtvrtek 6. prosince 2012

Jak kluci bruslili

Po delší době jsem na víkend naplánoval výjezd mimo město, kdy jsem chtěl splnit povinnosti se zábavou a vytržením z běžných každodenních starostí. Taky jsme se potřebovali nadýchat čerstvého vzduchu.

Jako vždy jsem byl trochu nervózní, neboť to obnáší především přípravu a balení. Je třeba zabalit nejenom oblečení, ale třeba promyslet, co budeme jíst atd. I když v tom mám už dlouholetou praxi, přece jen je to vždy poměrně náročné. Tentokrát jsem měl dobrý nápad, že si od známých vypůjčíme brusle a vyjde-li to, postaví se na ně kluci podruhé v životě. O jarních prázdninách jsme to jednou vyzkoušeli. Zatímco Martina to bavilo, Ondru moc ne. Měli jsem štěstí, neboť jsme se dobře trefili a mohli jsme tak dorazit na bruslení určené speciálně pro menší děti s možností podpůrných kovových branek pro udržení rovnováhy. Ledový stadion jsme měli skoro celý pro sebe. Kluky to velmi bavilo a po víkendu bruslení označili za největší zážitek. Dokonce i Ondra s radostí bruslil a bruslení považoval za jeden z nejlepších darů k svátku.

Zde pár fotek (omluvte horší kvalitu):

Nejprve se oba kluci proháněli s pomocnými brankami.


Ondra bruslil (spíš se na bruslích procházel) s brankouv podstatě celou dobu. Já ho ani nenutil, aby to zkusil bez branky, protože minule se na ledě bouchnul do hlavy a já mu tentokrát zapomněl vzít přilbu. Byl jsem rád, že ho bruslení baví.










Martin brzo pomocnou branku odložil a s odhodlaným heslem na rtech "Jedeme, Slávia, jedeme!" kroužil po stadionu statečně bez ní.





 


Unavený ale spokojený Ondra na střídačce.
 

Odkazy na videa (seřazena chronologicky, takže je možné sledovat relativní zlepšení během 40 minut):

 
Nejprve bylo Martinovo bruslení dost divoké, samé piruety zakončené pády.

I přes opakované pády Martina bruslení bavilo.

Ondra pojal bruslení spíš jako procházku, ale byl spokojený.

Ondra se stylizoval do Romana Červenky (nevadí, že už nehraje za Slávii, ale přestoupil do Lva Praha) a chtěl dát pomyslný gól.

Martin jezdil kolem dokola bez branky a uměl i na povel zastavit (pádem).

Ani Ondra se netrápil pády, neboť "každému hokejistovi se může stát, že spadne".

Martin neohroženě křižoval stadion a povzbuzoval se heslem: "Jedeme, Slávia, jedeme!"

I Ondra to nakonec zkoušel bez opory, ale byl spíš víc na ledě než na bruslích.


Oslavenec Ondra se svatozáří

S dětmi je legrace. Přemýšlel jsem, co by Ondrovi udělalo radost k svátku a přitom by to nebyla příliš velká pitomost. Bylo mi jasné, že nedávno pořízené pyžamo nepřekonám. Ostatně už tehdy si vybral taky malou hračku. Nakonec jsem Ondrovi koupil docela pěknou knížku na učení písmenek pro předškoláky: Krákorčina abeceda. Z mnoha nabízených publikací mi přišla docela dobrá a navíc byla ve výrázné slevě.

Ondra byl rád, ale nakonec víc ocenil dvě jiné věci. První věcí bylo společné bruslení, o kterém bude zvláštní článek s fotkami a odkazy na videa. Druhou byl polystirenový korpus na věnec za 13,- Kč. Ten Ondru v jednom obchodě skutečně uchvátil a dožadoval se ho tak dlouho, že jsem mu nakonec dal peníze, aby si jej sám koupil. Kdo mě zná, tak ví, že zdaleka ne vždy vyjdu podobným žádostem vstříc. Hlavní je, že to ví i kluci, takže se v podstatě vždy dohodneme a nezažívám velké scény při návštěvách obchodů. Nyní jsem uznal, že jde o celkem neškodnou věc. Navíc jsem byl zvědavý, k čemu Ondra tento korpus potřebuje.

Doma si s ním skutečně hodně vyhrál. Střídavě ho používal jako korunu při korunovaci nebo jako svatozář, kterou po vzoru svatého Václava v příslušném dílu seriálu Dějiny udatného českého národa opakovaně čistil se slovy: "Ty byste nevěřili, jak se ta svatozář rychle špiní."


Pro ilustraci pár obrázků spokojeného Ondry:








Pro úplnost je třeba dodat, že Ondrovu intenzivní hru vydržel jeho polystirenový korpus zhruba čtyři dni. Poté ho při hře rozlomil. Nijak nesmutnil, naopak vymýšlel, jak si s ním bude hrát i nadále. To jsem mu ho už zabavil, neboť jsem nechtěl po bytě nacházet kousky polystirenu. Ondra neprotestoval. Každopádně za nevelkou částku si vyhrál více než dost.

úterý 4. prosince 2012

Jak jsme před rokem lyžovali

Dříve než sem vložím obrázky a odkazy na videa z víkendového bruslení, rád bych vzpomněl, jak jsme s klukama před rokem lyžovali. Bylo to letos v únoru, během jarních prázdnin, kdy jsem byl poprvé s klukama v zimě na horách. Sice jsem měl trochu obavy, jak vše zvládneme, ale vydařilo se to více než dobře. Kluci si poprvé vyzkoušeli lyžování a jak je vidět z videí, na které odkazuji níže, šlo jim to velmi dobře. Takže poslední den jsme vyrazili všichni tři sami na velkou sjezdovku.

Odkazy na videa na YouTube:


Jak Martin stál úplně poprvé na lyžích.

Taky Ondra stál poprvé na lyžích.

Nejprve kluci chvíli trénovali na lyžích spolu.

Martin si poprvé vyzkoušel velkou sjezdovku.

Ondra si užíval lyžování a řádil na malé sjezdovce.

Občas to bylo trochu náročnější na uhlídání, to když na sněhu řádili oba kluci, každý trochu někde jinde.

Jak Ondra jezdil na lyžích z mírného svahu 1

Jak Ondra jezdil na lyžích z mírného svahu 2

Jak Ondra jezdil na lyžích z mírného svahu 3

Jak Ondra jezdil na lyžích z mírného svahu 4

Jak Ondra jezdil na lyžích z mírného svahu 5

Jak Ondra jezdil na lyžích z mírného svahu 6

Jak Ondra jezdil na lyžích z mírného svahu 7

Nakonec i Ondra dostal svého vlastního instruktora a projel se s ním na velké sjezdovce.


Jsem rád, že kluci rádi sportují a když jim něco nejde, tak to zkouší znovu a znovu. Ostatně video ze zimy 2008/2009 ukazuje, že už ve třech letech měl Martin velkou snahu a výdrž. A když to nejde, tak je tady táta, který pomůže.

pondělí 26. listopadu 2012

Martinovy zvídavé otázky na kariéru a život

Včera jsme měli s Martinem při cestě autem takovou zajímavou chvilku. Ondra podřimoval a Martin měl zvědavé otázky. Tentokrát mě nezkoušel za znalostí historie, ale zajímalo ho něco jiného, něco ze života.

"Tatí, jak jsi spokojený se svou kariérou, životem a tak," zeptal se mě nečekaně Martin.

Zarazilo mě, že Martin zná slovo "kariéra" a chvilku jsem přemýšlel, zda mám vyzvídat, jestli skutečně zná jeho význam. Nechtěl jsem obracet roli tazatele a tázaného, na případné vysvětlování bude snad dost času  jindy.

Tak jsem popravě odpověděl: "Ano, jsem." A dodal jsem: "I když mi všechno v životě nevychází tak, jak bych si přál, tak jsem spokojený a mám se dobře."

Martin, zřejmě povzbuzený mojí odpovědí, se ptal dál, hned několik otázek za sebou: "A tatí, jaký je největší zážitek tvého života? Udělal jsi něco velkého? Na co nejvíc vzpomínáš? Co ti udělalo radost?"

Fíííha, taková smršť otázek na tělo. Musel jsem se soustředit na řízení. Jak přitom odpovědět pravdivě, stručně a srozumitelně sedmiletému klukovi?


Naštěstí jsou to věci, o kterých nemusím zase až tak dlouho přemýšlet. Mám v nich celkem jasno.

Odpověděl jsem mu, že za největší věc, kterou jsem udělal, považuji to, že jsem se zvládnul postarat o nemocnou manželku a dva malé kluky. Nebylo to jednoduché, ale my jsme to společně zvládli a zvládáme to dodnes. Dokonce jsem mu poněkud neskromně řekl, že si myslím, že jsem díky tomu hrdina. Ostatně každý kluk jistě rád slyší, že jeho táta je hrdina. Hned jsem dodal, že stejně tak on s bráchou jsou hrdinové, protože to tak dobře zvládají bez maminky. Tento motiv kluků jako hrdinů jsem už použil několikrát. Nechci tím vzbuzovat jejich pýchu, to ostatně ani nehrozí, jen jim povzbuzuji sebevědomí. Napadlo mě to už dřív, když mi Martin s jistou obavou říkal, že se bojí, aby se mu třeba ve škole někdo nesmál, když nemá maminku. Odpověděl jsem, že se třeba někdo takový najde, protože lidé i děti bývají zlí nebo prostě chtějí druhému ublížit. Z toho si však nemá dělat hlavu, protože je naopak hrdina. Kdo z jeho spolužáků a kamarádů by si dovedl představit, že by neměl maminku?

Za největší zážitek pak považuji, pokračoval jsem v odpovědi na Martinovy zvědavé otázky,  narození obou kluků a to, že je mám a můžu si s nimi užívat život opravdunaplno.

Martin se nad touto odpovědí spokojeně usmíval a řekl mi: "Tatí, já jsem věděl, že to řekneš."

A já jsem rád, že to věděl, že jsem pro něj takto předvídatelný, že mě dobře zná a že jsem tedy jeho jistota. Myslím si, že je to důležité.


Zároveň mě trochu překvapilo, jak jsem Martina "nakazil" svojí opatrnou řečí o budoucnosti. Když totiž o nějaké vzdálené budoucnosti spolu mluvíme, tak většinou dodávám, když budeme v pořádku a tak. Dobře taky zná moje největší přání, protože se mě na něj už několikrát ptal. Odpověděl jsem vždy stejně, takže ví, že bych si přál, abych se dožil toho, jak budou oba kluci šikovní a samostatní. Takže Martin nyní často dodává, že něco bude, teda jestli budu ještě na živu. Třeba nedávno mě fakt pobavil, když prohlásil, že se těší, až mu bude deset a jestli já ještě budu na živu, tak mi něco pěkného zahraje na klávesy, protože to už by mu to mohlo jít dobře. To mě opravdu pobavilo. Snad tu všichni budeme ve zdraví přece jen déle a ještě si to spolu pěkně užijeme.

Po chvíli to naše společné užívání si potvrdil za sebe i Martin, prohlásil: "Tatínku, i když si všechny ty naše dobrodružství nepamatuju, tak se mi všechny líbily."

A to je dobře.

Ondrova fotka ze školky

Ondra měl štěstí. Přestože ho na podzim potrápil streptokok, vyšlo to tak dobře, že v krátkém mezidobí zvládnul tradiční focení ve školce. Akorát jsme stříhali až později, takže je na fotce nezvykle vlasatý.

Jako vždy nasadil svůj "monalisovský" úsměv.




Pro srovnání přikládám odkaz na fotku z loňského a předloňského roku.

neděle 25. listopadu 2012

Kdo obelhal pušku? aneb Když jsou děti chytřejší

Oba kluci si libují v záludných otázkách. Většinou si s nimi vím rady. Nedávno mě však předškolák Ondra opravdu dostal.

"Tatí, kdo obelhal pušku?" zeptal se mě při procházce nečekaně.

"Jak obelhal pušku? Vůbec nevím, na co se mě ptáš," přiznal jsem mu pravdivě.

"No, kdo obelhal pušku?" trval na svém Ondra.

Já skutečně netušil.

"On myslí, komu selhala puška," vysvětloval brácha Martin a bylo zřejmé, že je na rozdíl ode mne v obraze.

To už mi došlo, že Ondra má na mysli atentát na Heydricha, o kterém jsme před časem mluvili, protože jsme jeli kolem památníku.

"Nebyl to Kubiš?" to bylo jediné jméno, které jsem si z dvojice parašutistů v tu chvíli vzpomenul (protože jsem nedávno zaslechl, jak Marta Kubišová vzpomínala, že se jí pořád ptali, zda to byl nějaký její příbuzný).

"Né, né," volali oba vesele kluci: "Byl to Gabčík!"

"Tak to jste šikovní a víte víc než já," uznal jsem svojí neznalost.

"Naštěstí Kubišův granát nezklamal," dodal Martin a ocitoval doslova větu ze seriálu Dějiny udatného českého národa, odkud celou událost znali. Konkrétně se jedná o díl o Protektorátu.

Netušil jsem, že mě tak brzo budou přerůstat. Tímto tempem za mne za chvíli budou moct přednášet.

Nestěžuji si, naopak se tu jejich dobrou paměť snažím využívat, když ta moje už někdy tolik neslouží. Takže jim leckdy říkám, co si mají zapamatovat a pak mi to připomenout, jenže to jim kupodivu nejde tak dobře, jako tyto a jiné detaily.


Pozn.: Jen pro zajímavost dodávám, že Ondrovi je 5 let, Martinovi 7 a já jsem vystudoval historii.

Ondra v "anatomickém" pyžamu jako kostra

Už jsem tu několikrát psal o Ondrově zálibě v kostrách. Když jsme byli s klukama vybírat nějaký dárek pro Martina, tak se Ondra dožadoval zavedené praxe, že se koupí "něco malého" i pro druhého, prý "aby mu to nebylo líto". Návštěva hračkářství byla dlouhá a téměř bez úspěchu. Nad množstvím hraček jsme se většinou shodli na tom, že jsou buď zbytečně drahé nebo hloupé a že není nutné koupit nějakou blbost jen kvůli tomu, aby se něco koupilo. Hůře to nesl Ondra, ale nakonec jsme uspěli až ve druhém obchodě, kde jsme vybrali pro Martina malé letadlo a Ondra si vybral malý model raketoplánu. 

Když jsme však zašli do obchodu s oblečením, uspěli jsme mnohem dřív a radost kluků byla viditelně větší. Martin si přál triko s motivem hry "angry birds", to jsme však už v jeho velikosti nesehnali (pomalu se nachází na přelomu velikostí, kde se mění kategorie oblečení a tudíž i jejich motivy). Nakonec ho potěšila čepice, rukavice a šála s výše uvedeným motivem.

Zato s Ondrou jsme byli hotoví hned, protože jakmile zahlédl pyžamo s motivem kostry, tak už nechtěl nic jiného. Takže nakonec místo něčeho malého, dostal celé pyžamo. Oblíbil si ho natolik, že by v něm nejradši chodil úplně pořád, nejenom v noci, ale i přes den, doma i ve školce.

Vždyť mu sluší a vypadá spokojeně. Posuďte sami:



Ondra hraje slovní fotbal a luští osmisměrky

Předškolák Ondra si před časem oblíbil slovní fotbal. Hrál ho se starším bráchou. Když jsme před časem kvůli jeho nemoci trávili spolu víc času, tak ho hrával i se mnou. Jsem rád, že si tak trénuje nejenom slovní zásobu a vnímá, ale učí se jaká jsou písmena na začátku a na konci jednotlivých slov.

Nedávno mě překvapilo, jaký je to velký hráč a znovu potvrdil, jak dobrou má paměť. Hráli jsme slovní fotbal ráno cestou do školky, pokračovali jsme i při převlékání. Pak mi Ondra řekl slovo "basa" a rozloučil se s tím, že budeme pokračovat, až ho vyzvednu po obědě.

Když se pak odpoledne ve školce oblékal, z ničeho nic mi řekl, že "basa" bylo jeho poslední slova a že já jsem na řadě. To mě skutečně překvapilo. A nezůstalo jen u toho. Po chvilce mi opravil nějaké slovo, že jsme ho použili už ráno.

Přitom já jsem ho moc nešetřil, i když jsem se snažil používat taková slova, která končí na souhlásky. Naopak některá slova mi musel vysvětlit, pokud je chtěl použít. Přitom jsem si užil dost legrace. Tak jsem se třeba dozvěděl, co je slovo "šic" (prý když dělá takhle rukou na myš a odhání jí) nebo "kák" (prý výsledek, když si prdne do kalhot). Obojí jsem uznal na rozdíl od složených slov "no a" nebo "nad tím" a vysvětlil jsem Ondrovi, že se nejdená o jedno slovo.

Během pobytu doma projevil Ondra zájem o osmisměrky. Sice neumí číst ani psát, já zatím ani nechci, aby to trénoval, ale vyhledávat stejná slova ho baví. Klasické osmisměrky, které jsem před časem koupil Martinovy, se ukázaly být příliš těžké (i pro Martina), i když nějaká slova našel. Tak jsem mu vyrobil lehčí verzi. V podstatě se jednalo jen o "dvousměrku", protože slova jsem psal jen zleva doprava a shora dolů. Na závěr nevyšla žádná tajenka, tolik času jsem se s tím zase piplat nechtěl. Radost z vyřešeného úkolu byla pro Ondru dostatečnou odměnou.




Na jednu stranu je zřejmé, že Ondra je velmi šikovný a i díky staršímu bráchovi toho umí víc než on v jeho věku. Na druhou stranu poslední dobou intenzívněji uvažuji nad jeho případným nástupem do školy. Donedávna jsem o tom neměl téměř pochyb, vždyť šikovný je více než dost. Přece jen však přemýšlím o tom určitém tlaku a drilu, který zvlášť v některých školách panuje a který třeba s Martinem prožíváme víc, než jsem s představoval. Mám pocit, že Martin se s věkem zřejmě lepší a horší známky ho stále spíš motivují k tréninku. Ondra sice působí jako emocionálně odolnější - je to dáno nejenom geneticky (zřejmě je víc po manželce), oproti Martinovi nezažil tak silný emocionální otřes v útlém věku, neboť si zřejmě vytvořil silnější vazbu se mnou - jenže mi připadá mnohem víc hravější a neposednější.

Možná by nějaká alternativnější podoba školy byla vhodnější, jenže i z technických důvodů mi to zatím přijde obtížně realizovatelné. Navíc má už nyní ve škole, kde je také Martin, několik kamarádů ze školky. V příštích dvou měsících nás čeká rozhodování a porady, tak uvidíme. Ono to uteče poměrně rychle a nakonec bude rozhodnutí stejně hlavně na mne. Zatímco ještě před nedávnem byly trendem odklady školní docházky, Martin má třeba spolužáka o rok a půl staršího. Nyní, s příchodem silných ročníků, se stávají trendem "přípravné třídy", ale to mi přijde trochu jako ztráta času.

Může žena velet vojákům? aneb Martinova aplikace historických znalostí

"Kluci, vojákům většinou nevelí žena," komentoval jsem před časem hru kluků, když se coby "vojáci" nechali podle mne příliš komandovat od jedné holky.

"Ale tati, co třeba Libuše?" oponoval mi Martin.

"To byla výjimka," odpověděl jsem.

"A co Marie Terezie, ta přece taky vládla, takže to nebyla zase taková výjimka," pokračoval Martin v historických příkladech.

Nakonec jsem tedy před Martinovými historickými příklady kapituloval. Nechal jsem kluky při hře podle jejich představ a přemýšlel jsem, jak jsem si naběhl, když jsem s nimi v nedávné době sledoval postupně všechny díly pěkně udělaného animovaného seriálu Dějiny udatného českého národa.

Musím uznat, že Martin předvedl, jak dobře umí získané znalosti aplikovat.

Doufám, že mu to vydrží.

středa 14. listopadu 2012

Král zvířat s oborkou nebo parukou?

"Tatí, může být král zvířat bez oborky?" zeptal se mě Ondra cestou k doktorce.

"Co je to oborka?" ptám se ho překvapeně.

"Takové to...," odpovídá Ondra a krouží si rukou kolem hlavy a krku: "Jak se to jen jmenuje... paruka?"

To už je mi jasné, co má na mysli a pobaveně se usmívám: "Určitě myslíš hřívu."

"Jo, hřívu, podobně jako má kůň," přitakal Ondra.

Tak jsme si pak povídali o tom, že lev hřívu má, zatímco lvice jí nemá. A ještě přišly na přetřes další věci ze života zvířat. Je to ohlas na to, že jsme si domácí léčení mimo jiné zpříjemnili pouštěním některých epizod pěkného dokumentárního seriálu ze života zvířat s názvem "Já a moje rodina".

I když je to náročné a únavné, že jsme teď museli být hodně doma kvůli střídavým infekcím, jsem rád, že se i tento čas snažíme smysluplně využít.

Na doporučení doktorky tento týden absolvujeme všichni tři výtěr v krku, aby se zjistilo, jak jsme na tom a v případě zjištěných bacilů nasadíme léčbu všichni. Roční období je holt náročné a v dětském kolektivu to není zrovna snadné. Třeba Martin hlásil, že jen za jedno dopoledne si museli přijít rodiče pro 3-4 děti, kterým nebylo dobře.

sobota 3. listopadu 2012

Opět doma s marodem

Zatímco v září a začátkem října jsme si užívali - každý víkend jsme někam vyrazili alespoň na den - v říjnu a začátkem listopadu trávíme víkendy v podstatě zavření doma. Bylo fajn, že alespoň první sníh jsme si mohli chvíli užít. Nejprve Ondrova spálová angína, další víkend pro změnu moje horečka a nyní znova Ondra. Ve čtvrtek, tedy po čtyřech dnech ve školce, si stěžoval na bolest v krku. Martin ho obviňoval, že si to jen vymýšlí, protože chce zůstat doma. Jenže noc na pátek ukázala, že Ondra opravdu není fit.

V pátek ráno jsem tedy odvedl Martina do školy. Pak jsem v rychlosti zaběhnul ke své doktorce, protože se mi sice zlepšily dutiny a průdušky, ale pro změnu mě zlobily hlasivky. Doktorka potvrdila,  že se to stává a doporučila mi "hlasový klid". Reagoval jsem, že je to složité, neboť přednáším a hlavně mám doma dvě malé děti. Doktorka ví, že jsem na ně sám, tak mi poradila, ať požádám o pomoc rodiče. Ty ale taky už nemám, odvětil jsem. Tak se alespoň budu snažit trochu šetřit, i když vím, že to prostě moc nejde. Alespoň jsem dostal nějaké další tipy, např. inhalace na oteklé hlasivky.

Poté jsme se domluvili s dětskou doktorkou a vyrazili jsme za ní s Ondrou. Po delším čekání v čekárně potvrdil test, že Ondra má opět v krku streptokoka, prý zdaleka nejsme jediný případ, kdy se to tak brzo vrátilo. Holt jsou ty mršky odolnější a odolnější. Takže Ondra vyfasoval další antibiotika a je zřejmé, že jsme museli zrušit nejenom víkendový program, ale minimálně další týden budeme muset být doma.

Proto jsme ještě od doktorky zašli nakoupit, abychom měli o víkendu z čeho vařit a co jíst.

Ondra nebyl zrovna fit a v pátek večer začal víc kašlat a chraptět. Naštěstí v sobotu se to zlepšilo, přesto jsem trval na tom, aby zůstal v posteli. Jelikož si chtěl Ondra hrát s Martinem a ležet ho moc nebavilo, tak jsem zrovna moc neměl nějaký "hlasový klid", ale zvládli jsme to.

Alespoň jsem čas využil k ostříhání kluků, což už bylo potřeba. Potřeba je samozřejmě plno dalších věcí, ale zdraví máme jen jedno, takže leccos bude muset počkat.

Myslím si, že z fotek není znát, že by kluci nějak zvlášť "trpěli". Naopak jsou doma spokojení. Nejvíc ta domácí izolace asi vadí mně. Snad to nebude trvat dlouho.





čtvrtek 1. listopadu 2012

První letošní sníh a postavení sněhuláka

Ondra už byl fit, tak jsme si mohli o víkendu užít první letošní sněhovou nadílku. Mokrý sníh se dobře lepil, takže to byl ideální materiál na stavbu sněhuláka.

Pár fotek ze stavby sněhuláka. Koulovací bitvu jsem z pochopitelných důvodů zaznamenat nemohl.








Podzimní výlet na hrad

Zhruba před měsícem jsme kromě povinností (viz ZDE) měli čas užít si pěkný podzimní den. Udělali jsme si výlet na hrad, ze kterého přináším malou fotoreportáž.

Hned na začátku našel malý Ondra místo, kde nechal "tesař díru".


Byl pěkný výhled, i když Martin "pistolí" z klacku ostřeloval okolí.


Bráchové na hradě.


Naše trojka na hradě...


 ...a v detailu.


 Kluci na pařezu...


...který se stal vhodným odrazovým můstkem pro Martina...







...a po chvíli i pro Ondru.


 Samotný pařez nás zaujal.


 Spočítali jsme, že strom byl zhruba stoletý.





 Odvážný Martin krmil berana...


...zatímco mladší brácha jen přihlížel.


Podzimní den se pěkně vydařil i vybarvil.