Táta, který vydá tak za šest obyčejných tátů

Nedávný víkend (s bruslením a výletem) jsme si opravdu užili, i když to nebylo jednoduché. Cestu domů nám zkomplikovala píchlá pneumatika, takže kluci mi v mrazu a ve tmě museli svítit baterkou. Vzali jsme to sportovně a zpoždění jsme nakonec využili k prohlídce několika čerstvě rozsvícených vánočních stromů. Ondra výjimečně cestou neusnul, takže jsme si mohli celou cestu povídat a pozorovat dění kolem. Třeba jsme viděli srnku, která se naštěstí v poslední chvíli rozhodla, že nám neskočí pod auto. S klukama jsme se shodli, že mají plno nových zážitků. Až si Ondra stěžoval, že má příliš malou hlavu na to, aby se mu tam všechny zážitky vešly.

Martin debatu o zážitcích korunoval slovy, která vyslovil pomalu a s jistou váhavostí: "Tatí, promiň, že to tak říkám, ale my s tebou máme tolik zážitků, že maminku vlastně ani nepotřebujeme." Po chvíli ještě dodal: "Ty vydáš tak za šest obyčejných tátů." To mě docela dostal. Pak se začali s Ondrou předhánět ve vyšších číslech. Řekl jsem jim, ať nepřehání, že většina tátů je dobrých a je samozřejmé, že vždycky ten vlastní táta bývá "ten nejlepší na světě". Byl jsem rád, že jsou spokojení a že je jim se mnou dobře. I když nesdílím názor, že nám naše maminka nechybí. Naopak jsem si zrovna o víkendu párkrát říkal, jaké by to asi s maminkou bylo. A nejenom s ní. Je logické, že v místech svého dětství si vzpomenu na všechny blízké, kteří byli kolem mne a už tu s námi nejsou. Jsem rád, že si to s klukama umíme užívat, i když mě to leckdy stojí víc sil než si třeba někdo dovede představit.


Znovu mě Martin dostal, když se nedávno vrátil z návštěvy svíčkárny. Zřejmě podruhé jsem mu s sebou dal na výlet něco málo korun, aby si s nimi hospodařil podle svého. Poprvé při dřívějším výletě utratil jen 5,- Kč za pohled a byl rád, že moc neutratil. Tentokrát mi téměř provinile říkal, že utratil vše. Řekl jsem mu, že to nevadí, proto jsem mu peníze dal, aby s nimi naložil podle svého. Tentokrát si prý koupil koláč a pár svíček. Největší položkou však byla sada svíček, které prý koupil mamince na hrob. Už jsme mnohokrát s klukama něco kupovali nebo vybírali pro maminku, ale teď to bylo po delší dob, takže mě to překvapilo. Jednalo se o svíčky, které není možné dát ven, což nakonec i Martin pochopil, ale i tak je milé, že si na maminku vzpomněl.

Zrovna se chystám, že Martin pomalu naučím používat mobilní telefon. Sice bych to raději odložil, ale řada spolužáků ho má a on o tom pořád mluví.Tak jsem oprášil starý po mamince, zkopíroval jsem z něj fotky a pár krátkých videí. Byl to pro nás docela zážitek, protože se tam mihla i maminka, dokonce ještě mluvící a zdravá. Myslím si, že Martin přece jen více prožíval, že bude mít svůj první telefon. Nechci mu ho dávat jako dárek k Vánocům a ještě jsem se úplně nesrovnal s tím, že mu ho dám. Na druhou stranu si myslím, že bude dobré, když se některé další věci naučí používat. Sám pro sebe si řeším otázku, kdy je vhodný čas na různé věci a na převzetí větší zodpovědnosti. Osobně jsem spíš zdrženlivý, vždyť i já nad mnoha věcmi váhám víc než třeba lidé kolem mne. A při takových úvahách si říkám, jak v tu chvíli chybí pohled někoho druhého. Nemyslím pouhou radu někoho "zvenčí". Prostě společně nesená zodpovědnost za rozhodnutí i společné sdílení následků...

Jako vždy mě ten předvánoční čas zmáhá víc než by mi bylo milé. K radosti kluků i mojí už máme stromeček a dokonce jsme zvládli další vlnu úklidu. I když ta nadvláda tmy, ráno i večer, je únavná, zatím se kromě rýmy a kašle držíme celkem fit. Víme, že tma zase ustoupí. Jsme odhodlaní si to nejenom o Vánocích ale i v novém roce pěkně užívat.