Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

úterý 26. srpna 2014

Veselí a posilující cyklisté

O prázdninách jsme také vyrážei na kolech. Ondra dostal v červnu k narozeninám větší kolo s přehazovačkou, takže už můžeme vyrážet všichni tři a náležitě si to užít.

Zde pár fotek veselých a posilujících cyklistů.








čtvrtek 14. srpna 2014

Pár fotek z Chodských slavností

O víkendu jsme navštívili Chodské slavnosti, tak vkládám pár fotek.


Malí poutníci na pouti na Veselém vrchu u Vavřinečka.


"Hyn sa hukázalo..." aneb u pomníku na památku Jana Sladkého Koziny


Nejoblíbenější atrakce kluků, tedy spíš Martina (jak je poznat z jejich výrazů ve tváři).

 Jediná pouťová atrakce pro mne a zatím jí stále dokážu přetočit.

Prostě jsme si to pěkně užili! 
(Ondra ne a ne koukat do objektivu, tak jsem mu musel bradu trochu nasměrovat.)

úterý 29. července 2014

Obrázky z dovolené v Krkonoších

Využili jsme výhodnou nabídku pensionu Panorma v Benecku a vyrazili jsme na týden do Krkonoš. Pension jsme využili už několikrát (naposledy před třemi lety) a můžeme doporučit nejenom kvůli skvělým polívkám (a vůbec kvalitní kuchyni), výbornému výhledu a ochotné paní majitelce.

Pěkně jsme si to užili, jak ilustruje několik vybraných fotografií z naší výpravy k pramenům Labe.


Kluci u pramene Labe.




U hranic...
 



Bráchové hledí do Polska... Už se oba těší, jak ve škole nahlásí, že byli o prázdninách v Polsku. Na otázku, jak dlouho, prý odpoví: "Asi tak deset minut."


Veselí turisti (kousek pod Medvědínem).



 Veselí turisti podruhé...



Dobytí bunkru, lehký objekt vzor 37, zvaný řopík:






Kluci se seznamují se školními a výchovnými pomůckami v Muzeu krkonošských řemesel v Poniklé.

úterý 8. července 2014

Zmínka o Husovi a jeden dětský příspěvek k dialogu v církvi



Před časem jsem se zúčastnil kolokvia s názvem Na cestě k dialogu v církvi, kde mimo jiné zazněla v diskusi otázka, jak mluvit s farářem. Vzpomněl jsem si na ní po našem zážitku první červencovou neděli.

Brzy po začátku bohoslužby, poté co farář pronesl úvodní modlitbu, se ke mne obrátil starší syn (9 let) a pošeptal mi: „Jsem zvědavý, jestli se zmíní i o mistru Janu Husovi, který má dnes svátek.“ Chtěl jsem předejít jeho zklamání, tak jsem mu šeptem odpověděl, že asi těžko, protože Jan Hus byl církví odsouzen a upálen jako kacíř. Na otázku, co je to kacíř, jsem jen stručně odpověděl, že je to ten, kdo podle církve učí něco jiného, ale že mu to vysvětlím později. On samozřejmě ví, že Jan Hus byl upálený a ví, že existují různé církve, např. i husitská, ale nějak si to v tuto chvíli nespojil. Prostě Jan Hus má svátek.

Bohoslužba pokračovala a o Husovi zatím žádná zmínka. Já jsem naopak ocenil, že kázání se drželo biblického textu, i když mi připadalo obtížně srozumitelné i pro dospělé, natož pro děti. Za jeden z velkých prohřešků totiž považuji to, když kněz začne své kázání slovy „Povím vám jeden příběh...“ a pak většinou ignoruje, že jsme slyšeli tři různé biblické texty, které mají být středem pozornosti při kázání.

Úplně v závěru bohoslužby potřeboval mladší syn nutně na záchod, tak jsme během ohlášek odběhli. Když jsme se vrátili, staršímu synovi zářily oči a významně mi oznámil: „Tak se o něm přece jen zmínil!“ Zdá se, že mu ke štěstí stačila stručná zmínka v ohláškách. Řekl jsem mu, ať zajde do sakristie a poví panu faráři, že mu zmínkou o Husovi udělal radost. Věděl jsem, že ten den probíhal křest dítěte, tak jsem mu řekl, ať chvíli počká. Stejně se vrátil až po delší době s tím, že ho všichni předbíhali a že se ani k faráři nedostal. Škoda, že někteří lidé mají pocit, že právě jejich potřeba promluvit s farářem zrovna teď je nejdůležitější a druhé příliš nevnímají, natož menší děti.

Přestože to byla drobnost, poslal jsem syna znovu za panem farářem, že nespěcháme a klidně na něj počkáme. Považuji za důležité, aby pan farář měl nějakou zpětnou vazbu a aby neslyšel nebo nečetl jen kritiky, ale aby se k němu dostala i pochvala. Po chvíli se spokojený syn vrátil a reprodukoval mi svůj rozhovor s panem farářem. Prý mu řekl: „Jsem rád, že jste se zmínil o mistru Janu Husovi.“ A pan farář odpověděl: „Ano, děkuji, i když ho upálili byl to dobrý člověk. Takové potyčky v církvi taky byly a jsou...“ Pak prý ještě prohodili pár slov o válce na Ukrajině.

Je to taková drobná epizoda, ale zpětně jsem si vzpomněl na některé otázky, které zazněly na kolokviu o dialogu v církvi. Myslím si, že takovými maličkostmi můžeme přispět k dialogu a lepší atmosféře v církvi. Jednak že budeme se svými faráři normálně komunikovat a poskytneme jim zpětnou vazbu, nejenom kritickou ale i pozitivní. A také, že k tomu povedeme naše děti, které svou upřímností a otevřeností nám mohou být leckdy příkladem.




Fotka ze slavnosti 1. přijímání.

pondělí 30. června 2014

Když děti v kostele pozorně poslouchají



Do posledního čísla farního časopisu jsem napsal tento příspěvek. Nemyslím si, že jsme nějací kostelní šprti, ale snažím se, aby se kluci v kostele chovali slušně a byli pozorní, tj. sledovali, co se děje. Potěšilo mě, když zrovna v den, kdy vyšel farní plátek, nás pochválila jedna starší paní, která seděla celou bohoslužbu vedle nás. Původně jsem měl trochu obavy, aby jí nepohoršovalo, že např. mladší syn spolu s farářem říkal některé modlitby nebo jsem klukům opakoval některé myšlenky z kázání nebo z modliteb.

Je jistě chvályhodné, když chceme, aby děti byly pozorné při slavení liturgie. Občas od nich dostaneme zpětnou vazbu, která může vést k zamyšlení nad tím, jak hlásáme Boží slovo nebo zda děláme to, co říkáme.

Například jsme s klukama zažili kázání o „nevěřícím Tomášovi“ (o 2. neděli velikonoční se čte Jan 20,19-31). Na začátku kázání se kněz zeptal, jakou přezdívku měl apoštol Tomáš. Starší syn (9 let) se ke mně naklonil a pošeptal mi: „Dvojče.“ Byl však překvapen, když si kněz sám odpověděl, že Tomáš bývá přezdíván jako „nevěřící“. Celé kázání bylo zaměřené na polemiku s touto přezdívkou a kněz zakončil promluvu tím, že bychom měli zůstat u biblické přezdívky „dvojče“ (v českém ekumenickém překladu je uvedeno Didymos, v liturgickém překladu Blíženec). Syn se ke mně opět naklonil a pošeptal: „Vždyť jsem to říkal.“ Já mu dal rád za pravdu.

V letošním roce se oba synové připravovali na 1. přijímání. Zvlášť mladší syn (7 let) projevoval určitou netrpělivost. Jednou při slovech ustanovení („Vezměte a jezte z toho všichni...“) se ke mně naklonil a zašeptal mi: „Slyšíš, tatí, všichni, tedy i děti.“ Opět jsem mu dal za pravdu a později mu vysvětlil, že si to lidé v průběhu dějin převzali po svém. Samozřejmě znám požadavek „dostatečného poznání“ a „důkladné přípravy“ (podle kánonu 913 §1 kodexu církevního práva) a vím, že můžeme být vděční papeži Piu X. (1903-1914), který častější a časnější přijímání v katolické církvi velmi propagoval. Pozice katolické církve je tak trochu středem mezi praxí pravoslavných církví, kde křest, eucharistii a biřmování přijímají najednou už malé děti a praxí protestantských církví, kde ke stolu Páně přistupují mladí většinou až po konfirmaci, tedy ve věku teenegerů. Každopádně slova „vezměte a jezte z toho všichni“ žádné další podmínky neobsahují. Často si v této souvislosti kladu některé otázky: Nejsme my dospělí příliš troufalí, když si myslíme, že máme dostatečnější poznání tohoto tajemství vydanosti Krista za nás a pro nás a jsme lépe připravení na setkání s ním než děti? Není nám naopak postoj dětí dáván v evangeliích za vzor (viz např. Mk 10,15)? Dále pak jaká je praxe v našich domácnostech? Stolujeme s dětmi teprve tehdy, až jsou dostatečně připravené a stolování dobře zvládají? Nebo se děti učí právě tím, že s námi stolují? Není na tomto rodinném stolování cenné právě to, že vytváříme a posilujeme vzájemné společenství podobně jako při společném slavení a přijímání eucharistie?

Pozorného čtenáře jistě hned napadne, že v podstatě stejná slova zaznívají nad kalichem: „Vezměte a pijte z něho všichni...“ A ve skutečnosti většinou nepijí ani děti ani dospělí. Vše vypije kněz případně přisluhující ještě dříve, než přistupují k přijímání ostatní. „Proč to všem předem vypil a na nikoho nezbylo?“ zeptal se jednou jeden ze synů. Zaujalo mě, že den před letošním 1. přijímáním pan farář prohlásil, že na základě přání některých rodičů se bude přijímat jen Tělo Kristovo. Prý to někteří zkoušeli a dětem víno nechutnalo. Nebylo by tedy poctivější slova nad kalichem vynechat, když je kvůli takovým malichernostem nehodláme následovat? Copak není možné pořídit vhodné víno a zředit ho vodou o něco více? Na druhou stranu uznávám, že děti alespoň neokusily to, co jim bude při současné praxi stejně při většině bohoslužeb upíráno. Přiznávám, že moji kluci jsou trochu „zkažení“, neboť některé neděle slavíme v malém společenství kolem stolu. Tam je mimo jiné zvykem přijímání všech z kalicha a kněz přijímá jako poslední. Ostatně proto si všímají rozdílu při slavení kolem stolu a v kostele. Svoji oslavu 1. přijímání si tak o týden protáhli a následující neděli přijali Tělo i Krev Krista. Ano, trochu se šklebili nad chutí vína, ale byli rádi, že se stali plnoprávnými členy při liturgii slavící církve.

Možná stojí za to, abychom se občas na naši církevní praxi podívali očima našich dětí a poslechli si jejich dojmy a názory. Vždyť právě „takovým patří Boží království.“ (Mk 10, 14)

pondělí 23. června 2014

Děkovačka jako na Oscarech

Dnes večer před spaním bylo u nás děkování skoro jako na Oscarech, Grammy nebo jiných cenách. Kluci s ohledem na slavení Ondrových narozenin měli pozdější večerku. Na rozdíl od některých jiných dnů se umyli poměrně rychle a bez potřeby popohánění. Pak za mnou Martin přišel, abych s nimi šel před spaním děkovat za Ondru.

Z mnoha díků přebírám jen některé a nejedná se o přesné autentické citáty, to prostě nedovedu. Ondra si svůj den opravdu pěkně užil a mimo jiné říkal: "Děkuji mamince, že mě před sedmi lety porodila... Děkuji Ti, pane Bože, že jsme si to dneska mohli užít... Děkuji, že na mne brácha a táta tak skvěle myslí... Děkuji za všechny dary, které jsem dostal..."

Jeho starší brácha ještě připojil: "Děkuji mamince, že mi porodila tak výborného bráchu, kterého mám rád, i když se s ním někdy dohaduju, ale je to můj nejlepší brácha..."

Bylo to milé a i já děkoval mamince za tak šikovné a statečné kluky a samozřejmě i Pánu Bohu za to, že všechno zalévá svým požehnáním.

Původně jsem plánoval, že bychom na kolech zajeli za maminkou na hřbitov, abychom jí poděkovali. Ondra totiž dostal nové větší kolo, takže už můžeme spolu líp jezdit. Nakonec nám to nevyšlo, tak jsme udělali jen malou projížďku v okolí.

Již během dne jsem oběma klukům říkal, jak se ve mně mísí dva silné pocity. Na jednu stranu jsem moc rád, že je z Ondry šikovný školák a oba kluci jsou šikovní. Na druhou stranu je mi samozřejmě líto, že nemají maminku, že to nemůže slavit s námi a s klukama se potěšit...

Už jsem tu jistě psal, že Ondrovo narození je pro mne už napořád spojeno s tím, že jen pět dní po porodu se zjistilo manželky fatální onemocnění. Radost z narození nového života brzy vystřídaly starosti a smutek z konce života jiného, ještě hodně mladého... Smrt prostě patří k životu, což si zvlášť silně uvědomuji při Ondrových narozeninách...

Každopádně děkuji za oba kluky a Ondrovi přeji VŠECHNO NEJLEPŠÍ !!




Ještě ke škole v přírodě

Je to už skoro měsíc, co se Martin vrátil ze školy v přírodě. Vrátil se s úsměvem a spokojený. Stejně jako vloni přivezl i všechny svoje věci, dokonce jedny tepláky navíc, které druhý den vrátil jejich majiteli. Je šikovný. Také jejich paní učitelka je šikovná, protože z různých zpráv o školách v přírodě mám pocit, že ani to není samozřejmost. Podle toho, co Martin vyprávěl, se jim opravdu dobře věnovala.


Jedním z nejšťastnějších byl Martinůvmladší brácha. Až mě překvapilo, jak si po bráchovi stýskal. Každý večer na něj myslel a v modlitbě se přimlouval. Bylo to milé. A i jejich vzájemné chování bylo po návratu lepší, i když samozřejmě jako mezi většinou sourozenců i mezi nimi to leckdy jiskří.