Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pondělí 29. listopadu 2010

Kluci na ledu

Na začátku nového liturgického roku, na první neděli adventní, to s námi vypadalo všelijak. Šli jsme pozdě spát, přestože jsme neslavili "liturgický Silvestr". Jen jsme se snažili konat nějaké dobré skutky. Navíc já zápasím s nějakou virózou a momentálně jsem spíš v defenzívě, tedy žádná sláva.

Ráno se ke mně do postele opět na chvíli natlačil Ondra, ale pak odešel pokračovat ve spánku do své (ono je to fakt nepohodlné na tom složeném gauči ve dvou, i když je ten druhý malinký). Takže když jsem před půl desátou kontroloval situaci, tak oba kluci ještě spali. Bylo jasné, že stihnout liturgii v půl jedenácté je dost nereálné. Pak se to ale seběhlo celkem rychle. Oba kluci vstali a dali se do jídla a já se ve tři čtvrtě na deset rozhodl, že to přece jen zkusíme. Klukům se do kostela příliš nechtělo, ale docela jsme na ně vyzrál. Ptal jsem se jich, zda mají radost z ledu a sněhu, s čímž samozřejmě souhlasili. Tak jsme jim navrhl, že by bylo dobré za to Bohu v kostele poděkovat. Navíc si hned těchto "Božích darů" můžeme užít. Kluci souhlasili. Ostatně už včera jsme mluvili o tom, že začíná advent a nový liturgický rok, že teď už se budeme těšit na Vánoce, které budou po čtyřech adventních nedělích.

Sám jsem byl překvapen, jak to všechno šlo nakonec rychle a krátce po půl jedenácté jsme vcházeli do kostela.

Po liturgii kluci pomohli ministrantům uklidit, což je vždy baví asi nejvíc, protože se konečně mohou do něčeho aktivně zapojit. Navíc už to dělají nějaký pátek, takže se v sakristii vyznají líp než já. Vždy se zapojí do odcházejícího průvodu ministrantů a kněze. Je to legrační, ale jsem rád, že je to baví a personálu to nevadí.

Pak jsme už mohli vyrazit na led. Že to kluky na ledu opravdu baví, je vidět i na našem videu na YouTube.


A ještě pár fotek:












Tak to byl pěkný začátek (liturgického) roku.

středa 24. listopadu 2010

O "mužských" a "ženských" rolích

S klukama jsme se dnes naobědvali. Klukům jsem pomohl s čištěním zubů a přiměl jsem je k úklidu pokojíčku, který nezvládli před obědem. Mezitím jsem přepral Ondrovy počůrané tepláky a sklidil ze stolu. Po opakovaných výzvách (i výhrůžkách) se klukům podařilo dotáhnout úklid pokojíčku do úspěšného konce. Pak jsem je zahnal do postýlek k odpolednímu odpočinku. Nachystal jsem krůtí maso na večeři a dal jej do trouby upéct. Poklidil jsem v kuchyni a pověsil vyprané prádlo.

Pak jsem opět zasedl k anglickému textu o genderové problematice v historické analýze. Do této doby mi to luštění vůbec nešlo a navíc mě ani nebavilo. Nejde ani tak o to, že během dopoledne jsem při čtení vařil oběd, každou chvíli za mnou přiběhl jeden z kluků s nudlí (oba už smrkají a utírají si nos i sami, ale teď chci, aby to bylo pořádně) nebo mě vyrušil křik či hádka kluků, hrajících si v pokoji. Spíš jsem textu nerozuměl a vyhledával si každou chvíli slovíčka či slovní spojení, abych si pak stejně potvrdil jen to, že jsem sice slovíčkům porozuměl dobře, ale smysl výpovědí či intence autorky mi zůstává stále částečně zahalena.

Ostatně včera večer jsem se letmo díval, jak se v poslední době rozvinula historická práce v genderové oblasti. Text, který se snažím luštit, je jedním ze základních a snad i inspirativních textů (vyšel v roce 1986). Včera jsem odkaz na něj našel v celé řadě zajímavých prací. Např. diplomovou práci na téma Venkovské vdovy a jejich postavení v rámci rodinných a sociálních struktur. Situace na panství Nový Rychnov v první polovině 19. století. Už podle názvu jsou zajímavé i další práce. Mám na mysli dva svazky z plánované čtyřsvazkové ediční řady Scriptoria - spolku pro vydávání nekomerční odborné literatury s názvem "Gender v českých preskriptivních diskursech raného novověku (v literatuře o ženství, panenství, vdovství, manželství a ženském těle)". První svazek se jmenuje "Nádoby mdlé, hlavy nemající?", druhý "Žena není příšera, ale nejmilejší stvoření Boží".

Tak jsem si říkal, jak se kolegyně historičky úspěšně věnují odborné práci, zatímco já většinu času trávím doma s klukama. Neberu to špatně a jsme s klukama rád. Rozhodně bych neměnil. Ale v kontextu "genderových" úvah mi to přišlo docela zajímavé.

Nechci se tu pouštět do hlubších úvah, nemám na to ani čas ani energii. Jsem přesvědčen, že jsou rozdíly mezi ženami a muži, mezi ženským přístupem a mužským. Zároveň si myslím, že tyto rozdíly jsou hlubší a taky že přes určité obecné charakteristiky těchto rozdílných přístupů existují různé výjimky a hranice nejsou tak jasné. Takže když jsme kdysi v rámci přípravu na manželství měli hrát "hru" a cvičně označit, které "domácí práce" jsou "ženskou" a které "mužskou" záležitostí, tak mi to přišlo spíš úsměvné. Záleží přece vždy na konkrétní dvojici, jak se mezi sebou dohodnou a jak si povinnosti rozdělí. Jestli si dobře pamatuju, tak jsem většinu prací, které byly předloženy, označil za "ženskou" záležitost. Přesto jsme s budoucí manželkou měli asi největší shodu (muž a žena měli označovat práce samostatně a pak se výsledek srovnával), ale to bylo určitě i tím, že jsme spolu už bydleli a že to prostě tak mezi námi fungovalo. Já jsme zároveň protestoval, že tam mnoho věcí, které jsou pro rodinu důležité, chybí. Jednu z nich jsem trochu provokativně označil "ideové vedení", čímž jsem měl na mysli celou škálu věcí (plánování, rozhodování, ale třeba i četbu, modlitbu atd.). Já totiž asi dodnes moc nechápu, když se lidé dohadují ohledně vynášení koše, umytí nádobí, vaření atd. Od malička jsem pomáhal v domácnosti mámě, několik let jsem se o sebe a o domácnost staral v podstatě sám, občas jsem měl na starosti i mladšího bráchu atd. Nepopírám, že moje žena starost o domácnost zvládala líp, takže nám oběma přišlo přirozené, že když zůstala doma, tak většina domácích povinností byla na ní. Samozřejmě když bylo něco potřeba, tak jsem to udělal já. Prostě mi to přišlo celkem normální.

No a teď je to zase tak - a říkám to samozřejmě s jistou nadsázkou - že "ženská" starost o domácnost a děti je na mne a "mužskému" bádání se věnují některé moje kolegyně (ať už u toho zvládají i tu domácnost a děti nebo ne).

A jak ta moje "ženská role" (a připomínám, že jak ta moje vlastní zkušenost z posledních let, tak i ta zkušenost přenesená z úzkého kontaktu s mojí mámou - jejíž vliv si tak nějak postupem času víc uvědomuju) ovlivňuje můj pohled na svět a na mojí historickou či teologickou práci?


Tak když jsem při svých úvahách dospěl až sem, tak jsem konečně dostal chuť do diskuze nad rolí genderu v historické analýze a začal jsem se těšit na doktorandský seminář, ačkoliv nevím, zda se ho nakonec zúčastním. Vím, že celých 22 stran anglického textu nezvládnu důkladně prostudovat, stejně jako českých cca 120 stran na odpolední část semináře (ten český text, který si klade otázku Co je západ?, mě zaujal přece jen dřív než onen genderový, přestože v pasážích o tématech, kterým trochu víc rozumím, obsahuje řadu zjednodušení a nepřesností). Každopádně se těším, jak si rád poslechnu kolegy a hlavně kolegyně, co si myslí o genderu v historické analýze. Bude-li příležitost, spíš při neformálních hovorech, klidně si rád rýpnu. Ačkoliv mám ženy rád, tak asi mám schopnost je svými "mužskými" názory docela dobře provokovat...

Tak snad nakonec klapne hlídání kluků a nebude nějaká kalamita, abych se mohl akce zúčastnit.

No a abych to trochu vyvážil, tak si myslím, že celkem slušně zvládám i "mužskou" roli. Například před obědem jsem se párkrát přitáhnul na hrazdě, v rychlosti prošel zprávy a hlavně jsme se snažil klukům vysvětlit, jak svítí Slunce. Teda že vlastně stále hoří, že nezhasíná, jen zapadá. I když vlastně nezapadá, to se nám jen zdá, protože neobíhá Slunce kolem Země, ale Země kolem Slunce. Naštěstí díky internetu jsem mohl klukům ukázat, jak planety obíhají kolem Slunce. A taky jsme společně zjistili, jak ohromné jsou největší známé hvězdy. Takže my jsme vlastně úplně pidinepatrní. Ale hlavní je, že se máme rádi... a že to jakž takž zvládáme, i když jsme "jen" muži ;-)


PS: Jen pro zajímavost odkaz na ten několikrát zmiňovaný článek, který luštím. Je od Joan W. Scott(ové): Gender: A Useful Category of Historical Analysis. The American Historical Review. Vol. 91, No. 5 (Dec., 1986). pp. 1053-1075.

O Joan Wallach Scott na Wikipédii.

pondělí 22. listopadu 2010

Váš partner je důležitější než vy - je to naivita?

Už jsem tady psal, že se mi docela líbí kniha 100 zlatých pravidel pro lásku a přátelství od Richarda Templara (vydala Grada v roce 2009), že je to takové poměrně nenáročné čtení a přitom se jedná o docela zajímavé postřehy nebo podněty k zamyšlení. Taky jsem poznamenal, že je škoda, že řada pravidel působí v dnešním kontextu vztahových problémů někdy až příliš naivně, ale taky že se nemůžeme jen vymlouvat na složitou "dobu", vždyť si život komplikujeme často my sami...

A nedá mi to, abych pro příklad jedno takové pravidlo, které se mi líbí, ačkoliv asi působí naivně, neuvedl.


Pravidlo č. 25, zní:

Váš partner je důležitější než vy.


Autor k tomu uvádí určitý příklad o kompromisu svých známých manželů, který byl výsledkem toho, že oba chtěli, aby ten druhý byl šťastnější než oni sami. Jinak řečeno, ani jeden z nich se nemohl cítit šťastný, když se tak necítil ten druhý. Autor dále pokračuje: "Tohle je pro silný a kvalitní vztah absolutně nezbytné... Partnerovo štěstí pro vás zkrátka musí být důležitější než to vaše, musíte být nesobečtí a sami sebe stavět až na druhé místo, jinak se budete hádat a váš vztah se dostane do slepé uličky."

Dovedu si představit, že možná řadu lidí toto nadzvedne nebo to budou považovat za absurdní naivitu. Uvědomuju si, že už jsem potkal, slyšel nebo četl o dívkách a ženách (sem tam i o mužích), které udělaly s někým špatnou zkušenost a poté o vztazích "ztratily iluze". Dělaly "první a poslední" a stejně dopadly tak, jak dopadly, protože "muži si berou potvory, zatímco hodné holky zůstanou na ocet" - abych použil český název jednoho ze tří bestsellerů Sherry Argov (ostatně překlad "potvora" zní podle mne ještě celkem slušně oproti originálnímu "bitch").

Ono to pravidlo má totiž jeden velký háček, který však autor nezamlčuje: "Pokud jste si svého partnera vybrali dobře, bude se chovat taky tak. Proto to funguje. Můžete si dovolit ignorovat své vlastní touhy a přání, protože váš partner je upřednostní za vás. To on vás bude klást na první místo, takže vy se o to nemusíte už starat. Vztahy, kde se podle toho chová jen jeden z partnerů, kdežto druhý ne, jsou nakonec odsouzeny k zániku. Nejspíš spolu zůstanete, ale nebudete šťastni, nebo aspoň jeden z vás ne."


Přemýšlel jsem, co k tomu dodat a zrovna mě nic nenapadá. Navíc kuřecí stehna, která jsem během psaní pečlivě podléval, jsou už upečená, takže svolávám svoje malé a hladové strávníky.

Snad jen že všem (včetně sebe) přeji, aby se jim jejich vztahy dařily a aby se nenechali odradit, když něco neklape. A myslím zvlášť na ty, které prožívají nějaké vztahové trampoty a kterým možná mnou uvedené pravidlo připadá jako něco pro vztahy zcela nevhodného. Pro jisté vyvážení mě v tuto chvíli napadá kniha Jamese Dobsona Láska musí být neústupná, kterou autor věnuje "každému, koho odmítl a zranil jeho manželský partner, na němž mu tolik záleželo". O ní nebo o jiných vztahových tématech třeba zase někdy jindy...


Hodně sil a chuti do života (a vztahu/ů)!

Nedělní hody - smažený květák

Už jsem se párkrát ve svém okolí setkal s reakcí, že pro některé muže by bylo v mojí situaci jedním z největších problémů vaření. Já v tom problém nevidím. Naopak jsem vařil a vařím celkem rád. Vaříval jsem už jako malý s mámou. Samozřejmě v manželství jsem trochu zlenivěl, zvlášť když manželka zůstala na mateřské a rozmazlovala mě domácí stravou (leckdy podle receptů mojí mámy, která i v souvislosti s vlastním onemocněním rakovinou změnila jídelníček). Je pravdou, že to byly celkem krušné chvíle, když jsem se staral o dvě malé děti a nemocnou manželku. Když jsme musel nejenom každému vyvařovat zvlášť, ale vlastně všechny tři krmit... No nic, o tom jsme nechtěl psát.

Vaření pro mne není problémem, i když mě to už někdy celkem unavuje. Navíc jak kluci rostou a já se trochu víc pohybuju, tak máme nějak víc hlad a pokud kluci nebaští ve školce, tak někdy vařím i dvakrát denně.

Nebaví mě pořád vařit to samé, i když na velké experimenty není příliš volného času. Přesto jsem v týdnu neodolal a koupil pěkný květák, že jej udělám. Ivana (naše hlídácí babička) občas přinese květákovou polévku, která nám chutná. Jenže květáku bylo hodně, tak jsem se rozhodl udělat smažený květák. Už si nepamatuju, zda to byla moje premiéra nebo zda jsem ho už kdysi dělal.

Každopádně jsem si našel pár receptů, jako vždy je svým selským rozumem přetransformoval podle svojí potřeby (i když zrovna na smaženém květáku se moc experimentovat nedá, snad jen že jsem se rozhodl pro variantu, kdy se květák před obalením chvilku nepovaří).

Ohledně surovin to bylo celkem zajímavé. Nemám a nepoužívám jinou mouku než celozrnnou nebo kukuřičnou (tu používám téměř výlučně, ale na květák jsem samozřejmě použil celozrnnou). Také strouhaku jsem měl jen kukuřičnou a to jen proto, že dlouho nikde neměli kukuřičnou krupici, tak jsem měl kukuřičou strouhanku z krupice jako určitou náhradu. A tak nějak nad rámec bylo to, že jsem neměl dostatek oleje. Tak jsem nakonec zbytek slunečnicového oleje doplnil o olivový (vím, že se na smažení moc nehodí, ale znám lidi, kteří smaží výhradně na něm) a ještě přidal trochu másla.

Kluky to zaujalo, takže jsem měl při obalování obecenstvo. Na druhou stranu nepatřím k příznivcům společného vaření s dětmi, i když vím, že by je to jistě bavilo (dodnes vzpomínají, jak minulý rok před Vánoci s kamarádkami vykrajovali a pekli perníčky). Jednak už tak bylo při obalování nepořádku dost a jednak se snažím kluky držet od kuchyně dál, především z obavy z nějakého toho popálení atd.




Stačilo nám jedno vajíčko, což byl i můj limit na obalování a ještě jsem si podle nějakého receptu to vajíčko naředil trochou mléka.




Byl jsem upozorněn, že smažení je celkem věda, pokud se dělá květák na pánvi. Aby se dostatečně udělal a přitom nespálil. Tak jsem mu věnoval maximální pozornost a stále jej otáčel.




Myslím, že to stačilo.




Samozřejmě nejvíc potěší pochvalná reakce spokojených strávníků.




Kluci si skutečně pochutnali. Dokonce i Ondra, který se většinou v jídle rejpá a smlouvá, co ještě sní a co už ne (teda pokud se nejedná o nějaké sladké jídlo, to prý i ve školce bývá jeden z prvních, co je najedený), si pochutnával a vyžádal si přídavek.




Jen přitom focení si neodpustil svoje věčné šaškování a obličeje...




Takže akce smažený květák se povedla a spokojenost zavládla na všech stranách.

O další zážitky nebyla nouze (nečekaně nám netekla voda, Martínka v noci budila horečka atd.), ale o tom třeba zase někdy jindy....

pondělí 15. listopadu 2010

Fotky kluků ze školky

Tak jsme si dnes ve školce vyzvedli fotky kluků.









No, ten úsměv budeme asi muset ještě trochu trénovat...

pondělí 8. listopadu 2010

Ranní rozhovor o Autobotech a Bohu

Při ranní přípravě do školky s klukama řešíme "důležité věci". Například dnes ráno.

Malý Ondra se mě ptá: "Tati, je silnější Autobot nebo Bůh?" (pozn.: Autobot je robot z Transformers, který se umí přeměnit na auto a zpět.)
"Já si myslím, že Bůh," odpovídám na to.
Ondra: "Já myslím, že Autobot, protože má střílečky."
Uznávám, že je to logický a silný argument, zvlášť od tříletého klučiny. Tady jsou mi znalosti z teologie asi k ničemu, ale já se nevzdávám. "Ale Bůh by třeba mohl střílet blesky," snažím se o slabou obhajobu a přemýšlím, zda to už není příliš velký synkretismus a zda křesťanského Boha nezaměnuji za šéfa olympských bohů řeckého Dia nebo jeho římskou obdobu Jupitera.
Po chvilce se do naší "odborné debaty" zapojuje i náš předškolák Martínek s návrhem, že by Bůh třeba mohl střílet meteority.

Zábavnou kulisu našemu rannímu rozhovoru tvořila "šmoulí atmosféra". Kluci si momentálně oblíbili mimo jiné šmouly, takže já jsem Taťka šmoula, Ondra Silák a Martínek Kutil. Já šmouly nemám rád a spíše než role Taťky šmouly by mi slušela role jejich nepřítele Gargamela, mimo jiné často jako on totiž klukům říkám: "Šmouly nechci ani vidět." Každopádně je vhodné využít jakoukoliv příležitost. Takže třeba Ondrova role Siláka nám pomáhá zvládat jeho, snad už jen výjimečné, chvíle smutku ve školce. Sám Ondra už několikrát říkal, že nechce být Slzičkou (údajně šmoula, který často pláče).

Jsem rád, že mám nápadité, šikovné a přemýšlivé kluky, se kterými se rozhodně nenudím.

středa 3. listopadu 2010

Co dokáže úcta... aneb každý si zaslouží úctu

Tak se jmenuje kniha Deborah Norvilleové, kterou letos vydal Návrat domů. Kniha mě zaujala již svým názvem. Tak jsem si v ní listoval, ale nekoupil jsem jí, musím se už trochu krotit (kdo někdy nakouknul do našeho bytu, tak ví, že už je stejně pozdě ;-). Škoda, že knihy z tohoto vydavatelství nebývají běžně v knihovnách.

Např. mě zaujalo následující: Tipy, jak vnášet úctu do manželství:

*Mluvte o tom, v čem je váš partner mimořádný / vaše partnerka mimořádná. Chvalte jej/jí za plnění každodenních povinností, z nichž máte prospěch i vy - já bych doporučoval chválit i za to, z čeho třeba viditelný prospěch ani hned nemáme.

*Chvalte svého partnera před ostatními a před ním samým - já dodávám, že nejde o nekritický obdiv, ale ať převažuje pozitivní řeč; vždy je za co pochválit (stejně jako u dětí) a to je mnohdy větší motivace než jen kritika.

*Říkejte své partnerce /svému partnerovi/, že je krásná /hezký/ - já dodávám, že je dobré říkat, že je i šikovný/á, chytrý/á, sexy atd.

*Neslibujte to, co nemůžete splnit.

*Dělte se o povinnosti a povídejte si spolu o tom, co jste ten den zažili - opět bych doplnil a doporučil sdělovat nejenom starosti, trápení a zlosti, ale i milé drobnosti a radosti.

*Naslouchejte názorům svého partnera a berte je vážně - a nejenom názorům, ale i pocitům, náladám atd.


Tak než jsem to sem z fotky z mobilu opsal, tak jsem si uvědomil, proč jsem si tu knihu nekoupil. Jistě tam nejsou špatné postřehy a užitečné rady, ale já bych to napsal přece jen jinak. Ostatně i ten krátký citát jsem na několika místech upravil nebo doplnil.

Hlavně nejde o knihu, ale o realitu. Jsem přesvědčen, že stojí za to být vděčný za lidi kolem. I když jsou to právě ti naši nejbližší (partner nebo děti), se kterými trávíme nejvíc času a na kterých nám záleží, kteří nás často dokáží nejvíc vytočit a potrápit. A určitě neuškodí, když zkusíme udělat ještě o něco víc pro to, ať i oni ví, že je máme rádi, že si jich vážíme a že nám na nich záleží. Vždyť nevíme, jak dlouho tu my s nimi budeme nebo oni s námi budou...


PS: Ono toho bylo napsáno o úctě v partnerství už mnoho. Líbí se mi třeba "pravidla" od Eda Wheata, která jsou uvedena na webu http://www.manzelstvi.cz/Ucta/Jeste-jste-to-nevzdali.html (od tohoto autora vyšla v Návratu domů kniha Tajemství milování s podtitulem O sexu pravdivě a otevřeně - jedna z nemnoha knih Návratu o vztazích, kterou jsem si nekoupil ;-).

Rovněž se mi docela líbí kniha 100 zlatých pravidel pro lásku a přátelství od Richarda Templara (vydala Grada). Je to takové poměrně nenáročné čtení a přitom zajímavé postřehy. Je škoda, že řada pravidel působí v dnešním kontextu vztahových problémů někdy až příliš naivně. Ale nemůžeme se vymlouvat na složitou "dobu", vždyť život si komplikujeme často my sami...

úterý 2. listopadu 2010

Tatí, dnes jsem se nepočůral!

"Tatí, dnes jsem se nepočůral!" Toto nebo něco podobného na mne dnes volal malý Ondra, když jsem pro kluky přišel do školky. Ještě baštil, nechal se krmit, lenoch jeden. A to jeho veselé volání bylo natolik nesrozumitelné, že po sobě všechny tři učitelky začaly koukat a ptát se jedna druhé. Rozuměly, že se počůral a divily se, že o tom ani jedna neví. Ale zdá se, že se opravdu nepočůral a byl si toho vědom a měl radost. Já samozřejmě taky.

Ještě větší radost jsem měl však z toho, že mi Ondra radostně hlásil, že ani neplakal. Včera jsem psal o našem rozhovoru, ve kterém jsem mu navrhoval, aby si dal do krabičky svojí dobrou náladu, když jí má a schoval si jí na smutné chvilky. Žádnou krabičku jsme však neměli, tak jsem mu ráno dal nějakou tu dobrou náladu do kapsy. Jenže malý Ondra na to vyzrál ještě líp, protože mi hlásil, že si do kapsy dal to "brečení", takže proto neplakal. Ten nápad jsem musel ocenit, protože je fakt dobrý. Tak jsme pak to brečení pořádně z kapes kalhot vytřepali, aby nám někde nevyteklo.

Samozřejmě jsem si na to během dne ještě několikrát vzpomněl a Ondru jsem pochválil, jak je šikovný. A stejně jako jsem včera večer při modlitbě s klukama Pána Boha prosil, aby Ondra ve školce nebyl smutný, tak jsem dnes děkoval, jaký je to šikulka a jak na to brečení vyzrál.

Já vím, že je to jen malý krůček a kdo ví, jak dlouho mu to vydrží, ale za každou takovou věc jsem vděčný a máme všichni radost. Ostatně on by to snad ani nebyl Ondra, aby se pak přece jen večer při hře najednou nepočůral. Ale to se stane.

Mám z kluků radost, i když to leckdy není jednoduché.

pondělí 1. listopadu 2010

Večerní procházka s lampióny

Kluci o víkendu zatoužili po lampiónech, tak jsme je koupili. Nejprve obyčejné na svíčku (samozřejmě bez svíčky) a dnes, když jsem pomalu začal koumat nad tím, jak do nich natáhnu drátky se žárovičkou, tak jsem náhodou narazil na lampióny se žárovkou na baterky. Vyzkoušeli jsme je ve tmě v koupelně a bylo jasné, že je musíme hned vyzkoušet i za tmy venku. Takže kluci netrpělivě vyčkávali, až se venku setmí.

Nemám rád "dušičkové běsnění" na hřbitovech, ale vždy se s klukama zajdeme podívat, jak to na hřbitovech v těchto dnech všechno svítí. Tentokrat jsem se rozhodl, že vyrazíme s lampióny a zajedeme na hřbitov dát svíčky na hrob mamince. Spojíme tak hned několik věcí najednou.

Když jsem tehdy vybíral hřbitov a místo, kde bych nechal udělat hrob, tak jsem neváhal a rozhodl se pro hřbitov, který mi připadá prostorný, prosvětlený a pěkný. Není tak ponurý a přeplněný, jako jsou Olšany, které jsem před třinácti lety prochodil křížem krážem, abych vybral volný kousek pro hrobové místo mladšího bráchy. No prostě jsem zase ocenil tu svojí volbu...

Našel jsem si, že dnes mají prodlouženou otevírací dobu. Nachystal jsem kluky a mohli jsme vyrazit.






Když jsme dorazili na místo, byla skutečná tma a už tam skoro nikdo nebyl. Paní už jen kontrolovala, že dobře zavřela svůj obchůdek. Zdravila nás, protože si nás už pamatuje a jen se ptala, zda jsme náhodou něco nechtěli. Ale my že ne, jen se kluci chlubili se svými lampiony.

Sotva jsme vešli, tak se kluci podivili, jaká je to tma. Tak jsem je povzbudil, ať s enebojí, že přece mají lampióny.




Když jsem jim pak tuto fotku (lampióny ve tmě) ukazoval, tak se ohromně nasmáli.

Tak jsem to pro srovnání vyfotil i s bleskem, který kluky trochu překvapil.




Koukám na to a říkám: "Tak kluci, ještě jednou a tentokrát s úsměvem." A jelikož jsou to kluci šikovní a poslušní, tak tam byl úsměv (a já se směju, jak Ondra netuší, odkud to vlastně fotím a jakým směrem se to má usmívat)...




Pak jsem na přání kluků fotil opět nejprve bez blesku...




... a potom téměř totéž s bleskem.




U hrobu maminky jsme zapálili svíčky, pomodlili jsme se a ještě jsme se vydali na menší procházku kolem. Kluci drželi lampióny a druhou rukou se drželi mne. Pozorovali jsme svíčkami osvětlený hřbitov, procházeli jsme i temnější částí a kluci mi říkali, že už se docela bojí. Nechtěl jsem je nějak trápit, takže jsme zamířili k východu. Martínek se ještě několikrát zeptal, jestli jsme se náhodou neztratili.

Myslím si, že to byl dobrý nápad a podařená akce. A nemyslete si, že by kluci byli nějak smutní nebo zaražení. To jen v té tmě se trochu báli a šeptali. Před hřbitovem už zase měli chuť na blbnutí a musel jsem je znou napomínat, že lampióny jsou na svícení a ne na šermování. Cestou domů jsme si pak zazpívali (s rádiem) a kluci se už těšili na večerní pohádky, které sledovali, zatímco jsem uvařil dobrou večeři. Pak bylo trochu toho obvyklého napomínání kvůi neuklizeným hračkám v pokojíčku, což kluci rychle napravili. Po večeři a večerní hygieně se spokojeně uložili k spánku. No, Ondra ještě asi třikrát přišel s jeho obvyklým "Tatí, já ti chci něco žíct... Mám tě lád..." a taky se byl napít.


Ondra se dnes ve školce opět počůral a trochu plakal. Podle Martínka se to děje na zahradě, tak přemýšlím, co s tím uděláme. Martínek na něj evidentně nedohlídne a jen mi říká, že na to má "svoje lidi", že se tam o něj starají jeho kamarádky (je fakt, že jsem si už několikrát všimnul, že když měl někdo z menších dětí nějaký problém, tak tam k němu přiběhla jedna z holčiček a pomohla mu). Na druhou stranu Ondra jinak nijak smutně nevypadá a když už mě dnes venku hodně zlobil, jak blbnul, tak mu říkám, ať si nějakou tu blbnoucí náladu schová právě na ty chvíle, kdy ve školce kňourá. Už jsem vymyslel a říkal jsem mu, že bychom tu dobrou náladu, když jí bude mít, mohli nějakou schovat do krabičky. Tu by si vzal s sebou do školky a otevřel by si jí, kdyby na něj přišel nějaký ten smutek. Uvidíme, jestli to nějak vymyslíme a zrealizujeme...

Posun času a opět školka

Víkendový posun času nám zatím prospěl. Ubráním hodiny najednou chodíme spát o hodinu dřív a vstáváme taky o něco dřív. Jak byli kluci střídavě marodi, tak jsme na ten režim zase tolik nedbali (jsme přece jen muži a v tomhle nám zřejmě "ženská disciplinovanost" schází ;-).

Díky posunu času kluci dnes ráno vstávali poměrně brzo, což bylo dobře, protože jsem jim zapomněl nastavit budík. Respektive jsem ho nastavil, ale zapomněl aktivovat. Ondra přišel ještě dřív a nacpal se ke mně do postele. Před časem jsem tu psal, jak jsem rád, že se to kluci už odnaučili. Jenže jak ťeď nebylo klukům dobře, tak jsem opět rozložil gauč a měl jsem tu na pár nocí vždy toho, který potřeboval větší péči. Gauč jsem už asi před týdnem složil, ale Ondra ráno chodí stále a pak je to vždy dobrodružství. Já se na gauč vejdu tak akorát sám a pak jen trnu, abych ho náhodou neshodil, ale on se zřejmě nedá. Ostatně jsem si všimnul, že malý Ondra se mne zase o něco víc drží a třeba dnes ráno to bylo ve školce o něco delší loučení. On sice přede mnou nepláče, ale Martínek mě informuje, že si během dopoledne vždy trochu zakňourá. Připadá mi přece jen malý a oproti Martínkovi zřejmě bude i větší introvert. No uvidíme.

Takže díky posunu času jsme dnes do školky dorazili už ve čtvrt na devět, což je u nás celkem úspěch. Tak snad nám to vydrží, protože každá chvilka je pro mne dobrá. Důlěžitější však pro mne je, aby to zase nějakou dobu vydrželi zdraví.


PS: Ta tma už v pět hodin je celkem náročná ;-)