Před časem jsem se zúčastnil kolokvia s názvem Na cestě
k dialogu v církvi, kde mimo jiné zazněla v diskusi otázka, jak mluvit
s farářem. Vzpomněl jsem si na ní po našem zážitku první červencovou
neděli.
Brzy po začátku bohoslužby, poté co farář pronesl úvodní modlitbu,
se ke mne obrátil starší syn (9 let) a pošeptal mi: „Jsem zvědavý, jestli se zmíní
i o mistru Janu Husovi, který má dnes svátek.“ Chtěl jsem předejít jeho
zklamání, tak jsem mu šeptem odpověděl, že asi těžko, protože Jan Hus byl církví
odsouzen a upálen jako kacíř. Na otázku, co je to kacíř, jsem jen stručně
odpověděl, že je to ten, kdo podle církve učí něco jiného, ale že mu to
vysvětlím později. On samozřejmě ví, že Jan Hus byl upálený a ví, že existují
různé církve, např. i husitská, ale nějak si to v tuto chvíli nespojil. Prostě Jan Hus má svátek.
Bohoslužba pokračovala a o Husovi zatím žádná zmínka. Já
jsem naopak ocenil, že kázání se drželo biblického textu, i když mi připadalo
obtížně srozumitelné i pro dospělé, natož pro děti. Za jeden z velkých prohřešků
totiž považuji to, když kněz začne své kázání slovy „Povím vám jeden příběh...“
a pak většinou ignoruje, že jsme slyšeli tři různé biblické texty, které mají
být středem pozornosti při kázání.
Úplně v závěru bohoslužby potřeboval mladší syn nutně
na záchod, tak jsme během ohlášek odběhli. Když jsme se vrátili, staršímu
synovi zářily oči a významně mi oznámil: „Tak se o něm přece jen zmínil!“ Zdá
se, že mu ke štěstí stačila stručná zmínka v ohláškách. Řekl jsem mu, ať
zajde do sakristie a poví panu faráři, že mu zmínkou o Husovi udělal radost. Věděl
jsem, že ten den probíhal křest dítěte, tak jsem mu řekl, ať chvíli počká. Stejně
se vrátil až po delší době s tím, že ho všichni předbíhali a že se ani k faráři
nedostal. Škoda, že někteří lidé mají pocit, že právě jejich potřeba promluvit
s farářem zrovna teď je nejdůležitější a druhé příliš nevnímají, natož
menší děti.
Přestože to byla drobnost, poslal jsem syna znovu za panem
farářem, že nespěcháme a klidně na něj počkáme. Považuji za důležité, aby pan
farář měl nějakou zpětnou vazbu a aby neslyšel nebo nečetl jen kritiky, ale aby
se k němu dostala i pochvala. Po chvíli se spokojený syn vrátil a
reprodukoval mi svůj rozhovor s panem farářem. Prý mu řekl: „Jsem rád, že
jste se zmínil o mistru Janu Husovi.“ A pan farář odpověděl: „Ano, děkuji, i
když ho upálili byl to dobrý člověk. Takové potyčky v církvi taky byly a
jsou...“ Pak prý ještě prohodili pár slov o válce na Ukrajině.
Je to taková drobná epizoda, ale zpětně jsem si vzpomněl na
některé otázky, které zazněly na kolokviu o dialogu v církvi. Myslím si,
že takovými maličkostmi můžeme přispět k dialogu a lepší atmosféře v církvi.
Jednak že budeme se svými faráři normálně komunikovat a poskytneme jim zpětnou
vazbu, nejenom kritickou ale i pozitivní. A také, že k tomu povedeme naše
děti, které svou upřímností a otevřeností nám mohou být leckdy příkladem.
Fotka ze slavnosti 1. přijímání.