Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

čtvrtek 31. ledna 2013

Tři dvojky

Já už tomu našemu školství opravdu nerozumím! Musím napsat po měsící odmlky na mém blogu.

Téměř po dvou týdnech, kdy naši rodinu decimoval chřipkový virus, jsem dnes poslal Martina do školy pro vysvědčení. Při vyzvednutí mě přivítal trochu posmutnělý. Na vysvědčení má tři dvojky: z češtiny, prvouky a z matematiky. Tentokrát jsme nic předem netušili. Martin byl nemocný a předtím byla téměř dva týdny nemocná jejich učitelka. Se dvojkou z češtiny jsme samozřejmě počítali. I když i tady se Martin snaží a od listopadu chodí po doporučení učitelky na kroužek doučování z češtiny. Prý je tam nejlepší, tak odpovídá jako poslední, aby spolužáky přpadně opravil. Dokonce mu učitelka na doučování říkala, že by tam už nemusil chodit, ale dohodli jsme se, že zůstane.

Dvojka z prvouky? No, dobrá, i když nevím podle čeho byli v tomto předmětu hodnoceni, protože žádné známky nedostávali. Ale dvojka z matiky je pro nás překvapení. O to víc mě mrzí, že jsem se neozval už po třídních schůzkách v listopadu, kdy mi tvrdila, že Martin je mezi jedničkou a dvojkou. Tehdy jsem to doma přepočítával a musel jsem uznat, že čístě aritmeticky to bylo kolem 1,5, i když ve skutečnosti to byly jen dvě trojky (o jedné z nich, na takovém cáru papíru, jsem psal ZDE) a jinak samé jedničky. Od té doby přinesl z matematiky řadu dalších jedniček. Pro Martina i pro mne je tedy překvapením a trochu záhadou, že nakonec dostal na vysvědčení dvojku (podobně jako z češtiny, kde oba víme, že mu jde hůř).

I když Martin nad výsledkem konstatoval, že se bude snažit, aby měl na konci samé jedničky, bylo znát jeho zklamání. A já uvažuji, že napíšu paní učitelce. Asi nebudu jediný, už tehdy na třídních schůzkách se s ní někteří rodiče dohadovali (spíš kvůli kázeňským záležitostem). Rovněž při rozdělení do dalších tříd se ukázalo, že Martinova třída je oproti ostatním pozadu. Respektuji rozhodnutí paní učitelky, ale o to více nechápu, proč si hrají na takové sebehodnocení, které žák jednou za čas píše do žákovské knížky. Ale nikdo pak neřeší, když se toto sebehodnocení s hodnocením paní učitelky rozchází. Za špatné rovněž považuji, když ani žákovi (a ani rodičovi) není zřejmé, že by byl hodnocen skutečně podle své snahy a výsledků.

Nějak to školství nechápu. Stále mám pocit, že se nedostává kvalitních pedagogů a hlavně ten systém spíš děti demotivuje než by je těšil a pomáhal jim radostně a smysluplně poznávat dnešní svět.

V neposlední řadě je zvlášť v těchto úvodních třídách vysvědčení vizitkou učitelek a jejich práce.

Oba kluci jsou šikovní. Vidím to každý den, trávím s nimi docela dost času. Nemyslím si, že bych z pozice rodiče vyzdvihoval jen svoje děti a vnímal je nekriticky. Naopak mám spíš tendenci být na ně víc náročný a jsem přísný. O to víc mě mrzí taková zkušenost.

S Ondrou máme za sebou zápis do stejné školy. Je to čistě pragmatické rozhodnutí, neboť je to naše spádová škola, která je nejblíž a snad si oba kluci budou moct pomáhat. Přesto je to docela loterie, jakou dostanou učitelku a jak bude učitelka zvládat kolektiv dětí a jejich individualitu.


Vím, že si to beru víc, než je třeba, ale skutečně mě to mrzí a i naštvalo. Moc dobře vím, že jsou na světě důležitější věci. Se životem se pereme, jak umíme. Nejsme dokonalí a pořád je co zlepšovat. Ale abychom ještě pořád dokola řešili takové problémy a museli okolí přesvědčovat, že nejsme zase tak špatní, to mě opravdu nebaví. Máme za sebou poměrně náročný začátek nového roku. Takže zase zatnout zuby a pokračovat v práci...

čtvrtek 10. ledna 2013

Vánoce

Letošní Vánoce byly podle mne více než štědré. Mám z nich zvláštní pocit. Ten samozřejmě souvisí s tím, že vnímám, jak se vše zdražuje. Docela přemýšlím nad tím, jak vše zvládat i po finanční stránce. Jednak nedosahuji kvalit hospodáře ani mé manželky ani mé mámy. Jednak cítím tlak okolí, že bych měl klukům trochu víc dopřávat. Skutečně jsem před letošními Vánocemi pod tímto vlivem ještě vyrazil na nákupy a pořídil klukům něco nad plán. Po delším váhání jsme nakonec nadílku absolvovali mimo domov, takže jsem nechtěl, aby měli kluci pocit, že dostali méně než druzí. Stejně jsem nakonec sledoval známou věc, že kluci měli největší radost z několika drobností. Navíc mám pocit, že jsme v dětském pokoji dosáhli hranice, kdy se nám tam už nic víc nevejde, dokud něco nevyřadíme, k čemuž se však kluci moc nemají.

Ondra třeba s plastovým jídlem, které se dalo jakoby krájet. Když mi to v obchodě ukazoal, považoval jsem to za naprostou hloupost pro malé děti. Nakonec jsem to však (ve slevě) pořídil a byla to jedna z věcí, ze které měl Ondra největší radost.


Ovšem největší radost měl Ondra z plyšové stonožky, do které se vysloveně zamiloval na předvánočním veletrhu, který jsme navštívili jen proto, že na něm Martin vystupoval s koledou. Dlouhá plyšová stonožka stála stovku nebo dvě a mně to opět přišlo zcela absurdní a příliš velké. Jenže Ondru velmi zaujala. I když ví, že se mnou je těžká řeč a žadonění nebo smutnění mě příliš neobměkčí - takže je fajn, že to kluci neprovozují, protože to je lepší se mnou smlouvat. Stejně jsem pro Ondru tehdy ještě nic neměl a ani jsem nevěděl, tak jsem nakonec souhlasil. Vtipné bylo to, že jsme koupili stonožku společně, jinak to totiž ani nešlo, když jsem neměl možnost hlídání. Takže Ondra měl velkou radost, jenže pak se začal dožadovat, že by si jí chtěl rozbalit nejraději hned. To jsem odmítl a stonožku založil. Dokonce tak důkladně, že jsem těsně před Vánocemi měl pocit, že jí nenajdu. Nakonec se mi jí podařilo nachystat a přemístit tak nepozorovaně, což bylo při její velikosti obdivuhodné, že Ondra do poslední chvíle neměl jistotu, zda jí pod stromečkem skutečně najde. O to větší měl radost, když jí tam pak skutečně našel. Teď se sotva vejde do postele, kolik tam má plyšáků.




Martin si vybral svůj nejoblíbenější dárek na stejném veletrhu a na úplně stejném stánku jako Ondra svojí stonožku. Nad tímto darem jsem váhal ještě víc, neboť se jedná o maketu samopalu s reálným a dost hlasitým zvukem, což je asi postrach všech rodičů. Řekl jsem si, že pistolky dostali už vloni, taky plastové a dřevěné meče mají, jsou to holt kluci. Navíc Ondra už nějakou podobnou pistoli se zvukem od někoho v minulosti dostal, takže bylo třeba zohlednit ozbrojení obou. Martin měl radost, ale já stejně musel brzo zasáhnout, takže její používání bylo omezeno jen na několik okamžiků během dne.

Nakonec jsem se rozhoupal i ke koupi autodráhy, která byla za výrazně sníženou cenu, i když mi i tak přišla drahá. Martin si jí hodně přál. Jenže jsme brzo zjistili, že její sestavení je celkem věda, takže vyžaduje mojí pomoc. Navíc je dost křehká (oproti těm, co pamatuji z mládí, i když já snad tehdy ani žádnou neměl) a autíčka se rozpadaly už během první jízdy. Oproti tomu je samopal mnohem levnější a spolehlivější hračka



Rozhodně nepatřím k lidem, kteří by si mysleli, že se musí kupovat plno darů. Naopak mě spíš okolí nabádá, abych klukům něco dopřál. Já si myslím, že kluci materiálně nestrádají, i když je fakt, že já pro to nemám moc smysl. Jako dítě jsem plno věcí neměl a ani jsem po nich extra netoužil nebo dnes necítím potřebu si to nějak vynahrazovat, což jsem viděl u některých vrstevníků. Na druhou stranu je fakt, že mojí "chorobou" jsou v tomto ohledu knihy, ale to je až pozdějšího data. I když se už musím mnohem víc krotit, tak to u nás doma podle toho vypadá.

Tak si myslím, že jsme si Vánoce pěkně užili. I když takový zvláštní pocit ve mně zůstává, včetně ne zcela jasných představ o budoucnosti. Nepochybně je to i důsledek obecných obav ve společnosti a všeobecně rozšířené nejistoty. A samozřejmě i mé osobní situace. I když v dobách nemocí, kluků nebo především mých, to omezení snáším dost těžce, přesto bychom měli mít naději a nepropadat pesimismu.

Pozn.: Text jsem napsal až koncem dubna, ale zařadil ho zpětně sem.