Tři dvojky

Já už tomu našemu školství opravdu nerozumím! Musím napsat po měsící odmlky na mém blogu.

Téměř po dvou týdnech, kdy naši rodinu decimoval chřipkový virus, jsem dnes poslal Martina do školy pro vysvědčení. Při vyzvednutí mě přivítal trochu posmutnělý. Na vysvědčení má tři dvojky: z češtiny, prvouky a z matematiky. Tentokrát jsme nic předem netušili. Martin byl nemocný a předtím byla téměř dva týdny nemocná jejich učitelka. Se dvojkou z češtiny jsme samozřejmě počítali. I když i tady se Martin snaží a od listopadu chodí po doporučení učitelky na kroužek doučování z češtiny. Prý je tam nejlepší, tak odpovídá jako poslední, aby spolužáky přpadně opravil. Dokonce mu učitelka na doučování říkala, že by tam už nemusil chodit, ale dohodli jsme se, že zůstane.

Dvojka z prvouky? No, dobrá, i když nevím podle čeho byli v tomto předmětu hodnoceni, protože žádné známky nedostávali. Ale dvojka z matiky je pro nás překvapení. O to víc mě mrzí, že jsem se neozval už po třídních schůzkách v listopadu, kdy mi tvrdila, že Martin je mezi jedničkou a dvojkou. Tehdy jsem to doma přepočítával a musel jsem uznat, že čístě aritmeticky to bylo kolem 1,5, i když ve skutečnosti to byly jen dvě trojky (o jedné z nich, na takovém cáru papíru, jsem psal ZDE) a jinak samé jedničky. Od té doby přinesl z matematiky řadu dalších jedniček. Pro Martina i pro mne je tedy překvapením a trochu záhadou, že nakonec dostal na vysvědčení dvojku (podobně jako z češtiny, kde oba víme, že mu jde hůř).

I když Martin nad výsledkem konstatoval, že se bude snažit, aby měl na konci samé jedničky, bylo znát jeho zklamání. A já uvažuji, že napíšu paní učitelce. Asi nebudu jediný, už tehdy na třídních schůzkách se s ní někteří rodiče dohadovali (spíš kvůli kázeňským záležitostem). Rovněž při rozdělení do dalších tříd se ukázalo, že Martinova třída je oproti ostatním pozadu. Respektuji rozhodnutí paní učitelky, ale o to více nechápu, proč si hrají na takové sebehodnocení, které žák jednou za čas píše do žákovské knížky. Ale nikdo pak neřeší, když se toto sebehodnocení s hodnocením paní učitelky rozchází. Za špatné rovněž považuji, když ani žákovi (a ani rodičovi) není zřejmé, že by byl hodnocen skutečně podle své snahy a výsledků.

Nějak to školství nechápu. Stále mám pocit, že se nedostává kvalitních pedagogů a hlavně ten systém spíš děti demotivuje než by je těšil a pomáhal jim radostně a smysluplně poznávat dnešní svět.

V neposlední řadě je zvlášť v těchto úvodních třídách vysvědčení vizitkou učitelek a jejich práce.

Oba kluci jsou šikovní. Vidím to každý den, trávím s nimi docela dost času. Nemyslím si, že bych z pozice rodiče vyzdvihoval jen svoje děti a vnímal je nekriticky. Naopak mám spíš tendenci být na ně víc náročný a jsem přísný. O to víc mě mrzí taková zkušenost.

S Ondrou máme za sebou zápis do stejné školy. Je to čistě pragmatické rozhodnutí, neboť je to naše spádová škola, která je nejblíž a snad si oba kluci budou moct pomáhat. Přesto je to docela loterie, jakou dostanou učitelku a jak bude učitelka zvládat kolektiv dětí a jejich individualitu.


Vím, že si to beru víc, než je třeba, ale skutečně mě to mrzí a i naštvalo. Moc dobře vím, že jsou na světě důležitější věci. Se životem se pereme, jak umíme. Nejsme dokonalí a pořád je co zlepšovat. Ale abychom ještě pořád dokola řešili takové problémy a museli okolí přesvědčovat, že nejsme zase tak špatní, to mě opravdu nebaví. Máme za sebou poměrně náročný začátek nového roku. Takže zase zatnout zuby a pokračovat v práci...