Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pondělí 31. května 2010

Cyklisti podruhé

Stejně jako video v předchozím příspěvku jsou i tyto fotky z minulého čtvrtka. V podstatě je to jedno, protože zachycují v podstatě každodenní situace, když počasí dovolí a kluci vyráží na kolech. Já jsem se zrovna necítil na brusle, takže jsem alespoň kluky mohl fotit.

Tak takhle se vejdeme do našeho malého výtahu:







Na cestě...




Kluci vypadají zmoženě, zvlášť Ondra...




Přesto Martínek odmítnul pomoc a trval na tom, že si kolo vytlačí do schodů sám...




... což se mu po několika pokusech daří...




... a má z toho radost :-)

Cyklisti

video

pátek 28. května 2010

Svatodušní krmení kachniček

Po svatodušní liturgii jsme využili pěkného počasí a volné chvilky. Zastavili jsme se na našem oblíbeném místě v Tróji, poblíž přívozu (P2: V Podbabě - Podhoří). Tentokrát bez kol a bez bruslí, zato však se starým pečivem, kterým kluci s nadšením nakrmili přítomný pár.

















Poslední fotka mě utvrdila v tom, že ještě chvilku a Ondra půjde za kachničkami. Takže jsme dokrmili a ještě chvilku jsme si na lavičce vychutnávali pěkný den a pozorovali dění kolem...

Spoluzodpovědnost za církev máme všichni (rozhovor)

Se svolením sem vkládám rozhovor, který s mírnými úpravami vyjde v červnovém čísle farního časopisu Kobylístek v rámci seriálu rozhovorů o kněžství:


O kněžství s: Martinem Vaňáčem

Spoluzodpovědnost za církev máme všichni

Každý křesťan je nositelem tzv. všeobecné kněžství. Jak Vy osobně vnímáte své všeobecné kněžství (jako křesťan)?


Vnímám, že jsem křesťan. Křtem jsem přivtělen ke Kristu a začleněn do Božího lidu, církve. Mám účast na prorockém, kněžském a královském úřadu Ježíše Krista. Jsem pověřen a uschopněn přispívat k růstu a posvěcení církve. Je na mně, abych hledal svá obdarování (charismata) a přemýšlel, jak mohu být užitečný a prospěšný, nejenom ve farnosti, v církvi, ale i světu, resp. lidem kolem. Každý máme nějaká obdarování a úkoly, jen je třeba hledat, přemýšlet a zkoušet. Líbí se mi, jak apoštol Pavel ve 12. kapitole 1. listu Korintským píše o různých darech a obrazu církve jako těla, které má rozmanité údy, kde každý je potřebný a vzájemně jsme spolu spojeni. A když vypočítal dary, které lidé od Boha mohou mít, tak je vzápětí trochu relativizuje tím, že napíše: „Usilujte o vyšší dary!“ A následuje známá 13. kapitola, která opěvuje lásku, a ta je podle Pavla ještě „mnohem vzácnější cestou“.

Ono zní hodně vznešeně, když je v „magně chartě“ všeobecného (raději používám křestního) kněžství napsáno, že máme „hlásat mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1. list Petrův 2, 9). Rozumím tomu tak, že kromě hlásání radostné zvěsti (evangelia) o milosrdném Bohu, máme svědčit o Bohu slovy a především svým životem. Že se budeme snažit žít dobře a přijímat nejenom radosti ale i starosti, které život přináší. A spolu s Marií budeme moct vydat svědectví o Bohu v našem životě slovy: „Duše má velebí Pána... že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení... že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“ (Lukášovo evangelium 1, 46-49)

Jak lze prožívat své všeobecné kněžství jako otec?

Líbí se mi, že mohu svoje děti uvádět do tajemství světa, do kterého se narodily. A děti jsou zvídavé a nutí nás přemýšlet i o věcech, které považujeme za běžné, samozřejmé a nespokojí se s frázemi. Je to obohacující. Zároveň cítím velkou zodpovědnost, protože je známou věcí, že vztah k těm nejbližším a jejich jednání vůči dětem už od nejútlejšího věku může výrazně ovlivnit jejich pozdější vztahy k okolí, k autoritám a vlastně i k Bohu.

Jaké myslíte, že je povědomí svého všeobecného kněžství u křesťanů?

Těžko říct, ale spíš jde o to, co si pod tím lidé představují. Myslím, že stále ještě převažuje názor, že církví jsou především ti ve Vatikánu, na biskupstvích a na farách a případně ti, co jsou v církvi zaměstnáni. Zapomíná se, že církví jsme i my všichni pokřtění. Na druhou stranu také představitelé církve na to mnohdy zapomínají, a když hovoří třeba v médiích jménem církve, mám pocit, že leckdy mluví jen za sebe a uniká jim, že názory v Božím lidu jsou jiné. Ostatně to u nás ukázal i tzv. plenární sněm, kde se podařilo „zmobilizovat“ řadu věřících, kteří se zapojili do tzv. sněmovních kroužků. Pracovalo se s texty, diskutovalo se, předkládaly se nápady, návrhy, samozřejmě různé kvality. Jenže nakonec se ukázalo, že tento materiál příliš využit nebyl.

Takže na jedné straně pokřtění podle mne nejsou příliš vedeni k tomu, aby byli ochotni a schopni převzít svůj díl zodpovědnosti za církev. Na straně druhé ani řada biskupů a farářů si s aktivitou tzv. laiků neví rady.

Příliš nerozumím tomu, když se lidé vymlouvají, že nemají dostatečné teologické vzdělání. Bible nás vyzývá: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.“ (1. list Petrův 3, 15-16) V Matoušově evangeliu (10, 19-20) dokonce čteme: „A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit, neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“ Přece nemusíme být chodící teologickou encyklopedií ani biblickým slovníkem, ale máme se snažit žít náš život s Bohem a o tom umět vydávat svědectví nám přiměřeným způsobem. Je jistě dobré znát Písmo, tradici a učení církve, ale kdo cítí potřebu hlubších znalostí, tak co mu dnes brání ve studiu soukromém nebo i na nějaké škole? Jsem přesvědčen, že každý máme nějakým způsobem pečovat o svoji víru, o ten dar, který jsme dostali. Navíc coby rodič si uvědomuji, že „náboženská výchova“ dětí začíná u mne. Není to jen o znalostech ale především o tom, jak a čím žiji.

Jak k tomuto povědomí vychováváte své děti?

Třeba tím, že se snažím, aby v kostele pokud možno vnímali, co se děje a proč tam jsou. Je velmi dobře, že je v našem kostele místnost pro děti. Kluci si tam rádi hrají třeba během setkání maminek. V době bohoslužby je tam však nepouštím, protože jim říkám, že v kostele nejsme proto, aby si hráli. Už se mi i stalo, že byli k neudržení, tak jsme raději z kostela odešli úplně, než bych je nechal si při bohoslužbě hrát, to můžou doma.

Myslíte někdy při modlitbě (nebo mši svaté) na své všeobecné kněžství?

Při bohoslužbě se snažím o pozornou a aktivní účast, nakolik mi to děti dovolí. Hlasitě recituji a odpovídám to, co je vyhrazeno shromážděným věřícím. Mlčky sleduji a připojuji se k modlitbám, které jménem celého shromáždění pronáší předsedající kněz, k čemuž přisvědčím hlasitým amen. Pokud to jde, účastním se společného zpěvu.

Rok kněží je příležitostí reflektovat roli kněze v dnešní společnosti – to může znít frázovitě, ale je to i velká výzva. Jak ji vnímáte Vy a co vy konkrétně od kněze očekáváte?

Spíš bych se ptal, jak můžu být užitečný a prospěšný já. Kněží jsou dnes přetížení. My z Prahy a zvlášť zde u salesiánů jsme rozmazlení, protože máme dostatek dobrých kněží a můžeme si vybírat. Kněžím bych mimo jiné přál, aby se jim dařilo v lidech kolem sebe nacházet a rozvíjet jejich obdarování (charismata) a pomáhat jim smysluplně jich využívat pro dobro církve.

Ohledně služebného kněžství si myslím, že římskokatolická církev potřebuje hlubokou reformu. Zdobrovolnění celibátu, jakkoliv potřebné, není tím hlavním problémem. Závažnějším problémem je ochota či neochota členů církve přijmout odpovědnost za poslání církve a podle svých možností ji realizovat. Navíc v české církvi máme zkušenost jak s ženatými kněžími, tak s kněžími v civilních povoláních. Jejich služba přináší plody a je škoda, že se představitelé církve snaží tyto hřivny spíš „zakopat“ a vrátit se k „běžné praxi“.

Inspirující může být situace rané církve, ve které existovala mnohost různých služeb, jak je třeba uvedeno v listu Efezským (4, 11-13): „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“

Cílem je „budování Kristova těla“ a dorůstání do „zralého lidství“. To by mělo být i naším cílem!

středa 26. května 2010

Mezi maminkami a sestrami...

Ve čtvrtek o slavnosti Nanebevstoupení Páně (13.5.) jsme si to s klukama opět užili.

Dopoledne jsem byl s Ondrou na tradičním setkáním maminek ve farnosti, na dalším z pokračování tzv. Kurzu Alfa. Předložené téma "Jak odolat zlému/Zlému?" mi nějak nepřišlo vhodně zpracované, takže jsem rozproudil diskusi a některým maminkám trochu zvedl hladinu adrenalinu... Ale už mě znají, tak to snad berou v dobrém (nebo ve zlém?, což by se tentokrát tematicky hodilo lépe) :-)

Na podvečer jsme byli pozváni via Facebook na slavení liturgie "s účastí maminek (případně tatínků) s velmi malými dětmi" od sester karmelitek z Karmelu Edith Steinové v Košířích.

Jako vždy, když je potřeba někam dorazit a když se na něco člověk těší nebo mu na něčem záleží, tak nebylo zrovna jednoduché vše nachystat a vypravit se. Přes odpor kluků, který přešel z aktivního v naprostou pasivitu, jsme nakonec vyrazili MHD téměř na druhý konec Prahy.

Což o to, kluci cestují rádi.




Navíc mají rádi společnost. Ale tak nějak to ty děti vycítí, že je třeba někam vyrazit, tak kladou přirozený odpor. Když jsem jim říkal, že tam budou děti, maminky a řeholní sestry, tak reakce byly různé. Ondra se obával, aby mu sestřičky nedaly injekci. Martínek zase spekuloval, že bychom si tam mohli nějakou maminku nebo sestřičku vybrat.

Oba kluci jsou komunikativní a nemají problém se s kýmkoliv dát do řeči, až mi to docela vadí. Neřeknou, co neví. Takže stačilo, že se s nimi v autobuse dala do řeči nějaká zvídavá starší paní a už celý autobus slyšel, jak se jmenují a kam jedeme (do kláštera). Když pak paní řekla, že jsme maminku nechali doma, tak Martínek jí opět na celý autobus opravoval, že ne, že maminku nemáme, že nám umřela. Stačil jsem zaregistrovat, že několik lidí sebou nepříjemně trhlo a začali komunikaci poslouchat. Byl jsem docela rád, že jsme už byli u cíle a vystoupili jsme.

V klášteře (resp. v příjemném domě v Košířích) se kluci brzo začali chovat jako doma. Liturgii jsme si užili, Martínek ohlašoval čísla písniček a v jejím závěru oba tleskali do rytmu (viz foto). Pak jsme se zdrželi i na malé občerstvení.

Že si to kluci užívali je zřejmé i z některých fotek z bohoslužby pro děti na Karmelu. Kluci házeli se šipky, malovali obrázky, pak se sestřičkami dělali jejich výstavu. Navíc kluci prozkoumali řadu zajímavostí v klášteře (rybičky, ptáčka atd.)...

Byla to příjemné akce a jsem vděčný za pozvání.

čtvrtek 20. května 2010

Před rokem...

Před rokem kolem 5. hodiny ranní mi volal mámy manžel z hospicu Dobrého pastýře v Čerčanech, že moje máma právě vydechla naposledy a zemřela...




Díky technice sem můžu vložit nejenom její fotku, ale odkaz na stránky soutěže Českého rozhlasu s názvem Lady Radio 2004, jejíž semifinále v ženské kategorii máma před šesti lety vyhrála. Tam je i krátký zvukový zázam jejího představení...

Přidávám taky odkazy na dvě její oblíbené písničky, které si přála zahrát při posledním rozloučení:
Petr Ulrych - Až jednou červánky
Hana a Petr Ulrychovi - Modlitba


A nakonec sem vkládám text mailu, který jsem tehdy před rokem rozesílal přátelům a známým (bez diakritiky)...



Mili pratele,
diky za podporu.
Martin

PS: Pro moji mamu i pro nas nejblizsi to bylo vlastne vysvobozeni, zvlast kdyz se od zacatku roku jeji stav stale vice zhorsoval. Staral se o ni v Tabore hlavne jeji manzel (neni to muj otec, jednalo se o druhy snatek po dramatickem rozvodu nasich rodicu pred mnoha lety; ale byli spolu uz asi 25 let). Vnimam jeho velkou bolest, prestoze jejich vztah byl velmi komplikovany (coz je receno jeste hodne diplomaticky). I diky tomu nebyl muj vztah k nemu (a naopak) jednoduchy, ale snazil jsem se mu byt oporou, predevsim v posledni dobe a hlavne bezprostredne po smrti mamy (zemrela v manzelove pritomnosti ve stredu kratce po 5. hodine rano, treti tyden pobytu v hospicu v Cercanech, po dvoudennim komatu). Mimo jine take proto, ze si celkem dovedu predstavit, co clovek v takove chvili citi, prestoze podobne situce proziva kazdy jinak. Je pravda, ze pro samou starost chvilemi zapominam, ze zemrela vlastne moje mama, ktere jsem za mnohe vdecny a se kterou jsme toho velmi mnoho zazili (jednak tim, ze ani jedno jeji manzelstvi prilis nefungovalo a i tim, ze ze sourozencu jsem byl tak nejak nejvic k ruce - napr. vzpominam, ze jsme jen my dva jeli pred 12 lety na soudni, abychom se rozloucili s tragicky zesnulym 18tiletym mladsim bratrem atd.).

I pres vlastni tezkou nemoc (recidivu rakoviny prsu ji lekari zjistili na jare 2007 jen par mesicu pred zjistenim nadoru u moji manzelky a v jednu dobu byla jeji prognoza horsi nez u manzelky) se mi snazila do posledni chvile pomahat a nase situace (zvlast po smrti manzelky na jare lonskeho roku, vlastne presne pred rokem a mesicem) ji velmi trapila. Dobre si vzpominam, jak pri posledni navsteve u nas v polovine prosince minuleho roku uz jen zcela vysilena sedela a plakala, jak moc ji mrzi, ze uz mi nemuze pomoct.

Byla velmi obetava, az moc, coz jeji okoli casto zneuzivalo. Mnohokrat jsem se zlobil, ze na sebe vubec nemysli. Ale bylo to tezke, protoze kdyz nekdy zacala rikat sva prani a predstavy, tak jsem mel pocit, jako kdyz mluvi naivni pubertacka, tedy zvlast kdyz se jednalo o partnerske vztahy. Z vypraveni mam pocit, ze jeji rodice meli velmi pekny vztah, bohuzel ho mohla vnimat prave jen ocima pubertacky. Zhruba od 15 let se starala o 5 let mladsiho bratra a tezce nemocnou maminku (taky rakovina) a tedy i o domacnost (citát z jejího deníčku z doby 16. narozenin viz ZDE). Myslim si, ze jeji tatinek byl dobrym muzem a tatou. Nemoc manzelky ho vsak trapila vic a vic, nakonec ji nahlou smrti predesel a zemrel o pul roku driv. Moji mame bylo 19 let, kdyz ji kratce po sobe zemreli oba rodice. Tim vsak zdaleka jeji trapeni neskoncilo.

Jak jsem jiz psal, malokdy rikala sva prani a kdyz uz je vyslovila, tezko je bylo mozne splnit. To se tyka i posledniho rozlouceni. Obcas jsme o tom spolu mluvili a neni se co divit, protoze smrt byla v jejim zivote pritomna asi vice nez u jinych lidi. Castokrat rikala, ze nechce cerne parte, ale zelene. Na jare jsem ji vsak v tomto opet oponoval a rikal jsem, ze pokud to budu zarizovat ja, tak se omlouvam, ale nebudu behat po copyshopech a zjistovat, kdo by mi vyhovel. Takze parte v priloze je klasicke cerne. Vzdy si prala, aby se na jejim pohrbu nesmutnilo a neplakalo. Na druhou stranu se na svuj zivot zvlast v poslednich letech divala velmi kriticky. Taky proto asi jeste v breznu vyjadrila prani, ze si pohrebni rec namluvi sama a pry bude na tema: Jak jsem si zkazila zivot. Nastesti k tomu nedoslo, protoze ani to bych ji zrejme nemohl splnit.

Omlouvam se, ze jsem nakonec nad ramec svych puvodnich umyslu pripojil i par osobnich poznamek, ktere me pri psani tohoto mailu napadly. Kdyz pred rokem zemrela moje manzelka Lenka, sepsal jsem hned druhy den nas pribeh (odkaz na něj viz ZDE). Rada lidi mi za nej dekovala. Nyni jsem na to sice taky trochu myslel, ale situace je prece jen jina. Predevsim citim, ze musim vic setrit silami, uz tak je toho na mne stale pomerne hodne. Navic - snad to vyjadrim srozumitelne - Lenka byla moje pritomnost a budoucnost, moje mama byla spis moje minulost. Bezpochyby byla nejdulezitejsi zenou v mem zivote a diky ni jsem takovy, jaky jsem, ale uz jsme zili kazdy svuj zivot, prestoze diky okolnostem jsme byli v uzkem kontaktu.

Taky se omlouvam, ze posledni dobou pisu trochu podobne zpravy. Nevymyslim si je a navic mi pomaha, kdyz se o ne mohu podelit alespon takhle virtualne. Nebojte se, ze bych ztracel chut do zivota, je tomu prave naopak. Asi o to vic si vazim veci, ktere bych mozna za normalnich okolnosti ani nevnimal. Predevsim mam dva sikovne kluky, ktere si ne vlastni vinou prozivaji taky sve, ale snazim se, aby to i oni zvladali. Nakonec to mozna mnohdy zvladaji lip nez my dospeli. Ja jsem treba chvili vahal, kdy a jak mam umrti babicky Martinkovi oznamit. Jsem zvykly s nim jednat laskave ale pravdive, tak se mi to osvedcvilo i v minulosti. Do hospicu za mamou se mnou kluci jezdili a babicce jsme vzdy neco vezli, Martinek vetsinou nakreslene slunicko, maly Ondra jen cmaranici. Ten je prece jen jeste maly (v cervnu mu budou dva roky), takze se nemocne babicky trochu bal. Po dobu navstevy se vetsinou dobre bavili, napr. na polohovaci posteli, kterou obdivuhodne dobre ovladal i maly Ondrej. Mamy manzel mel rozptyleni a ja radeji ani nechtel vedet, co vsechno s klukama provadi. Projizdka po chodbach hospicu v koleckovem kresle byla to nejmensi. Pri posledni navsteve jsem tepvre zjistil, co znamenalo, kdyz kluci s nadsenim vypraveli, ze jezdi na vane. V hornim patre byla koupelna s pomerne dumyslnym zarizenim na koupani nepohyblivych pacientu, kam pry s klukama pravidelne chodili a ruzne si hrali. Kdyz jsem je pristihnul, tak me to sice pohorsilo, ale tezko jsem zadrzoval smich, kdyz jsem videl, jak maly Ondra dalkovym ovladanim pomalu spousti Martinka do vany. Moji mamu navstevy kluku hodne unavovaly, ale byla rada, kdyz je videla a kdyz ji oba kluci pri odchodu delali na celo krizek. Martinek ji pral, aby ji bylo lip nebo aby se uzdravila. Citil jsem uz driv potrebu mu rict, ze babicka je hodne nemocna a ze se uz asi neuzdravi a zemre, resp. pujde za maminkou do nebicka. Vzal to tak, jak jsem to rikal.

Ve stredu dopoledne jsem vahal, zda mu to, ze babicka zemrela, mam rict, protoze jsem mel domluveno, ze budou cely den u kamaradky a jeji rodiny na navsteve, abych mohl zarizovat potrebne veci. Chtel jsem to rict tak, abych potom mohl byt s nim, kdyby to potreboval. Nakonec jsem mu to rekl, protoze se ozyvali ruzni lide a stejne jsem o tom porad mluvil, takze by byla jen otazka casu, kdy se to dozvi a ja chtel, aby to slysel v klidu a ode mne. Prekvapilo me, jak hned vedel, co to znamena, kdyz jsem mu rekl, ze babicka dnes rano zemrela. Podival se smutne a rekl: „tak to mi zustal uz jen Zdenek“ (mamy manzel a samozrejme pro nej stale spojeni babicka a Zdenek). Pak se rozplakal, ze mu umrela babicka. Objal jsem ho a rozplakal se take. Trvalo to jen chvilku. Rekl jsem mu, ze to byla moje maminka a jako jemu umrela maminka, tak umrela nyni i moje maminka. Tak jsme ted na tom stejne a hned jsem ho povzbudil, ze jsme prece sikovni kluci a ze to spolecne zvladneme tak, jako to zvladame dosud. V tom jsme se oba ujistili. Po chvilce sice opet chvilku knoural, ze chce za maminkou do nebicka, ale rikal jsem mu, ze bych byl nerad, kdyby nas tady s Ondrou nechal samotne a navic, ze si jeste spolu hodne uzijeme, k cemuz souhlasne prikyvnul. Za chvilku to venku uz dulezite oznamoval dvema sousedkam, co ze se to dnes stalo, ze mu umrela babicka. Byl to pro ne trochu sok, kdyz jim to tak maly spunt s takovym klidem oznamuje. Kamaradku jsem strucne informoval, jak ma v pripade stesku postupovat, ale pry to ani nebylo potreba. Sice nekolika lidem tuto novinku oznamoval, ale nebyl smutny. Vim, ze se to bude ve slabsich chvilkach vracet, ale to k tomu patri. Zazil uz horsi veci, takze se neni co divit, ze pres svuj nizky vek uz zrejme chape, o co jde (v breznu mu byly 4 roky). Spis se to projevuje tak, ze se ted se mnou chodi casteji mazlit a rika mi, ze by byl nerad, kdyby me ztratil.

Zase jsem se zamyslel a rozepsal. Pro tuto chvili uz opravdu koncim a dekuji vam, ze na nas myslite.

Preji vam vse dobre!



PS: Nejsem smutný, jsem vděčný za to, že jsem měl takovou mámu...

středa 19. května 2010

Jak a co učím? (Církev v prvních třech staletích)

Před časem jsem měl pro studenty přednášku a seminář v rámci Dějin křesťanství. Bylo to na téma Církev v prvních třech staletích. Je to moje oblíbené téma, i když se badatelsky věnuji spíš moderním českým církevním dějinám. Téma by vydalo nepochybně na celý semestr, ale já to musel vměstnat do dvou dvouhodinovek.

Říkal jsem si, že bych zde na blogu mohl nechat trochu nahlédnout do "pedagogické kuchyně". Třeba by to někoho zajímalo.

Literatury je celá řada, zde jsou jen některé zajímavé tituly:




V přednášce jsem vycházel v podstatě z textů, které jsem kdysi začal psát do časopisu Getsemany jako seriál kapitol z církevních dějin, rozdělený podle jednotlivých staletí (došel jsem pouze do 9. století, pak jsem měl jiné starosti a zatím jsem ještě nezačal s pokračováním).

Církev právě zrozená (1. století). Getsemany 2006, č. 1, s. 13-15.

Církev vstupuje na scénu dějin (2. století). Getsemany 2006, č. 2, s.39-43.

Církev v nábožensky pluralitním světě (3. století). Getsemany 2006, č. 3, s. 63-67.


Připojuji i odkaz na navazující 4.století, kdy došlo k obratu ve vztahu ke křesťanství, přestože to již bylo tématem další přednášky mého kolegy.

Od pronásledované ke státní církvi (4. století). Getsemany 2006, č. 4, s. 87-91.


V semináři byl vyhrazený prostor pro diskusi nad textem přednášky a pro práci s texty.

Četli jsme si a komentovali podle mne velmi zajímavý text DIDACHÉ čili Učení Páně skrze Dvanáct apoštolů národům (text zhruba z doby kolem roku 100).

Odkaz na text Didaché podle staršího překladu katolické provenience.

Odkaz na text Didaché podle překladu pravoslavné provenience.

Já mám nejraději překlad podle vydání Spisu apoštolských otců (vydalo nakladatelství Kalich už ve třech vydáních), ale ten jsem na webu nenašel.

Především se soustředím na druhou část textu (od 7. kapitoly), kde jsou popsány zvyklosti konkrétního křesťanského společenství z přelomu 1. a 2. století.


Když vyjde čas, tak si čteme a komentujeme list Plinia Mladšího císaři Trajánovi ohledně vyšetřování a postupu vůči křesťanům z počátku 2. století.




Velmi zajímavý a složitý fenomén, tzv. gnózi, ve stručnosti představuji v kontrastu s některými prvky křesťanského učení na tomto obrázkovém schématu (přestože jsem si vědom zjednodušení). Tři dvojice obrázků, vždy první zobrazuje gnostickou představu, druhý křesťanskou.




Pro orientaci geografickou považuji za vhodné náseldující mapky.






No a spíš jen pro jednoduchou orientaci ještě přidávám pár stran poznámek, které mi k výuce sloužily dřív a snad i dnes mohou nabídnou rychlou orientaci v některých základních pojmech a jménech.







pondělí 17. května 2010

Deštivý pátek

Ani páteční deštivý den nám dobrou náladu nepokazil.

Malý stavitel Ondra (stále ještě s boulí na čele) se těšil ze svých výtvorů.




Martínek byl ve školce. Nechci to zakřiknout, ale on i já jsme rádi, že tam chodí docela pravidelně. Navíc jsme vyřešili drobný problém s tím, že jsme měli s sebou jen dva deštníky, jak zaznamenala samospoušť (Ondra mě "řídí" tak, že mě drží za uši)






No a mně udělalo radost, že mi přišly nějaké objednané knihy, takže jsem i oželil návštěvu letošního knižního veletrhu.

sobota 15. května 2010

Svátek matek

Svátek matek jsme si nakonec užili docela pěkně. Martínek v pátek nebyl ve školce, takže nevím, zda se tam něco vyrábělo nebo chystalo pro maminky. Nejdřív jsem si říkal, že to je možná dobře. Pak jsem si uvědomil, že on by s tím problém zřejmě vůbec neměl. Prostě by něco mamince připravil nebo vyrobil se stejnou pečlivostí jako druhé děti a pak bychom jí to donesli.

V sobotu k večeru jsme podnikli dobrodružnou výpravu do mého oblíbeného květinářství Belles Fleurs. V neděli cestou z kostela jsme se zastavili na hřbitově.














Po dobrém obědě jsme se pak odpoledne ještě po delší době zastavili na Olšanech, kde jsme dali svíčku a kytičku pro změnu mojí mámě.

Samozřejmě jsem měl trochu obavy, jak to budeme zvládat, ale byly úplně zbytečné. Byl to další den, který jsme si pěkně užili.

Jen večer, cestou domů z návštěvy, Ondra kousek před domem hlásil, že ho bolí bříško a je mu špatně. Tak jsme zastavili a procházeli jsme se venku v dešti. Zdálo se, že je v pořádku a byl to jen planý poplach. Domů jsme to měli pár minut. Když jsem se znovu rozjel, tak se ukázalo, že Ondra neblafoval... Ale ani to nemohlo pokazit dobrý dojem z celého dne.

Kola a brusle

Dnes je pod mrakem a chladno, takže zřejmě na kola ani brusle nevyrazíme. Alespoň je vhodná chvilka, abych zavzpomínal, jak jsme tomuto pohybu s klukama propadli a jak si to užíváme.

Minulou sobotu (z níž jsou fotky v tomto příspěvku) bylo pěkné počasí. Ráno poznamenalo pošťuchování kluků na posteli, které skončilo přímým Ondrovým nárazem do zdi, ze kterého si odnesl velkou bouli. Bylo to náročné, ale zvládli jsme to, i když Ondra má velkou a barevnou bouli dodnes (ve čtvrtek se do stejného místa bouchnul znova, takže to znovu oteklo). Půjde-li to takhle dál, tak bude muset Ondra chodit s přilbou i doma.

Ondra minulou sobotu v nedaleké Pizzerii.




Minulou sobotu jsme zašli na oběd do nedaleké Pizzerie, abychom se nezdržovali jeho přípravou. Hned poté jsme vyrazili do přilehlého parku a do okolí na kolech a na bruslích. Podlehli jsme atmosféře natolik, že v jednu chvíli jsem hodně rozjetý spolu s Ondrou najel do prudké zatáčky a byl z toho velký karambol. Naštěstí vše zachránila Ondrova přilba a my jsme si pak už dávali větší pozor. Dělám totiž to, že jedu spolu s Ondrou a vlastně ho tlačím. Mám pocit, že díky tomu Ondra objevil příjemný pocit z rychlé jízdy a už se tolik nebolí. Sám však tak rychle nejezdí, což je dobře.

Kola a brusle jsme využili i v pondělí, kdy jsme s Martínkem šli na pětiletou preventivní kontrolu. Opět jsme měli skluz. Kočárek dosud nemáme spravený a den předtím Ondra poblinkal obě sedačky v autě, takže jsem je zrovna pral. Bylo jasné, že pěšky bychom přišli hodně pozdě. Tak jsme nasedali na kola, já obul brusle a na poliklinice jsme byli za chvilku. Zatímco Martínek zvládal nějaké testy se sestřičkou, já stíral pot z tváře v čekárně. Všechno dopadlo dobře, Martínek vše splnil a "prošel", navíc dostal injekci a byl opět statečný. Takže jsme mohli vyrazit na další projížďku a pak domů.

Pár fotek se samospouští.



pátek 14. května 2010

Svítící kamínky

Jak málo stačí k dětské radosti a jak maličkosti přinesou nějakou změnu.

Už před časem kluci dostali fosforeskují kamínky/oblázky. Poměrně dlouhou dobu zůstávaly kamínky stranou zájmu.



Pak se o ně kluci začali zajímat a myslím si, že to byla naše "hlídací babička" Ivana, která jim je jednou večer, když je ukládala, dala do postýlek.

Když mi to kluci s nadšením vyprávěli, tak jsme to zakomponovali do našich večerních rituálů (jak takový večer u nás vypadá, o tom jsem psal zde). Kluci mi většinou ještě před ulehnutím připomínají, abych jim nezapomněl nasvítit kamínky. Což je někdy celkem zajímavý úkol, protože vzápětí kluky vysílám, že mi nejdřív ty svoje kamínky musí najít a přinést. Nevím, jak se to stalo, ale naštěstí byly na začátku čtyři. To bylo jen první noc, kdy měl každý dva. Od té doby jsem viděl pohromadě nejvíc tři, ale i to stačí na to, aby měl každý jeden.

Ten hlavní rozdíl je nyní v tom, že dosud kluci (zvlášť starší Martínek) vyžadovali, aby se ve vedlejší předsíni svítilo a měli v pokoji co nejvíc světla. To se však změnilo poté, co jsem jim ukázal, že kamínky svítí tím víc, čím větší je tma. Od té doby naopak vyžadují, aby byla co největší tma, přesto usínají spokojení a v klidu. Jako dvě malé světlušky, řekl bych ;-)

Dvě fotky s bleskem:






A takhle to vypadá ve skutečnosti (tj. foceno bez blesku):

Druhý zoubek a zoubková víla

Před časem jsem tu popsal příběh s Martínkovým prvním vytrženým zoubkem. Taky druhý přední zoubek se už dlouho hýbal. V sobotu večer se proto Martínek rozhodl, že mu ho mám vytrhnout. Sice jsem se bránil s tím, že paní zubařka by to jistě zvládla líp, ale pak jsem souhlasil. No, zkoušel jsem to všelijak, což nebudu detailně popisovat (nic drastického). Každopádně za chvíli byl venku. Martínek mě odměnil pochvalou, když prohlásil, že jsem se předtím obával zbytečně, vždyť si přece se vším umím poradit. Tohle si prostě musím užít, než ho to přejde...

Bylo to večer a Martínek opět přišel s nápadem, že by se měla vyzkoušet ta zoubková víla. Sice jsem chvilku něco namítal, ale o den dříve jsem si v jedné knižce četl, že děti se mají nechat věřit v zázraky (jednalo se o knížku Galiny Šeremetěvové: Aby dítě bylo šťastné z nakladatelství Zvonící cedry z roku 2008, listoval jsem si v ní v antikvariátu, ale nekoupil jsem si jí, neboť mě z ní zaujalo jen pár stran, bohužel běžně v knihovnách není). Takže jsem s pokusem souhlasil. Zoubek jsme dali do krabičky a pod polštář. Ještě večer jsem krabičku vyměnil za sáček kyselých rybiček, kterých mám snad ještě z Velikonoc docela zásobu a klukům je dávkuju téměř s lékarnickou opatrností ;-).

Poměrně brzo ráno mě budí nějaký pohyb. Po chvíli rozespalý zjišťuju, že co chvíli chodí po bytě nespokojený Martínek a opakuje, že "ta víla teda nic". Slovně ho zaháním do postele. Když se scéna několikrát opakuje, tak na něj volám, zda se pořádně podíval pod polštář. Rozmrzelost po chvíli vystřídalo nadšení. To vydrželo nějakou dobu. Mezitím sáček s kyselými rybičkami putoval na své místo, takže tohle kouzlo by se bez újmy mohlo opakovat tak dlouho, dokud bude dostatek zubů (protože rybičky moc neubývají :-).

Ono totiž o kyselé rybičky ani nešlo. Martínek měl radost, že "to funguje". Při snídani se mě pak ptal: "Tati, máš taky radost, že to s tou zoubkovou vílou funguje a že to není KRAVINA, jak jsi říkal?"


Vím, že se mám pořád co učit a jsem za to rád. Zvlášť když mám tak zdatné malé učitele a při tom všem shonu si zachovávám ještě trochu vnímavosti na podněty z okolí (knihy, myšlenky, inspirace či napomenutí od druhých atd.)...

PS: Poměrně dost lidí kolem si o mně myslí, že mám vlastní hlavu a nenechám si poradit. Ano, vlastní hlavu mám a není to se mnou jednoduché. Na druhou stranu vnímám to, co mi lidé kolem říkají, leckdy o radu žádám atd., ale hlavně mi to chvíli trvá, než něco přijmu za své... Podle mne všechno má svůj čas a každý to třeba jen vnímáme jinak...

neděle 9. května 2010

Kola, brusle, čarodejnice a poprvé vlakem

Poslední dubnový týden byl poměrně plný na události. Ve středu i ve čtvrtek večer jsem učil, pokaždé jsem pak se studenty ještě poseděl a povídali jsme si. V sobotu jsme pro změnu byli s klukama na svatbě kamarádky. Využil jsem hlídání ve větší míře než jindy. Dokonce třikrát v týdnu jsme domů přišel až v době, kdy už kluci byli uložení a spali (když jsem učil a když jsem byl v sobotu večer na svatební oslavě). Byla to zajímavá zkušenost a v něčem to bylo docela dobré. Zvlášť když kluci ráno za mnou přicházeli a vítali mně. Když se večer dožadovali mojí přítomnosti, tak dostali alespoň mojí fotku, kterou mi ráno přinášeli (téměř jakoby jí vyměňovali zpět za originál). Navíc Martínek strávil celkem bez problémů celý týden ve školce, kam jsem ho posílal, i když třeba trochu pokašlával.

Díky tomuto programu jsem si na pátek vědomě naplánoval akci s klukama. Martínka jsem odhlásil ze školky a vyrazili jsme opět k Vltavě do Tróje, tentokrát já poprvé na nových bruslích (už jsem na nich v pondělí a v úterý jezdil) a kluci s kolama.

Pěkně jsme si to užili.

Ne moc povedená fotka samospouští proti sluníčku, ale jen malý důkaz toho, že opravdu už taky jezdím :-)







Nakonec jsem kluky nechal nějakou dobu házet kamínky a na krátkém úseku jsem kolem nich jezdil sem a tam, pořád dokola. Snažil jsem se přitom myslet na pár rad, které jsem si přečetl v zapůjčené knížce z knihovny pro bruslaře- začátečníky :-).






Nakonec samozřejmě nesměla chybět projíždka přívozem.

Jen Ondra, jak se hrabal v kamínkách a pak si šahal na obličej, byl pěkný špindíra.




A když jsme pak příjemně utahaní (zvlášť já) dorazili domů a spořádali pozdní oběd, našel jsem na svém blogu informaci o tom, že se v Kbelském parku koná "pálení čarodejnic". Bylo to trochu dilema, protože jsme byli už celkem unavení. Na druhou stranu bylo pěkné počasí a my jsme měli chuť ještě něco podniknout.

Nastudoval jsem program, našel nevhodnější trasu a dostal jsem nápad.

A opět jsme si to opravdu užili. Ondra sice většinu programu prospal v kočáru (možná naposled, protože nám před pár dny z kočárku odpadlo kolečko a ja se musím poradit, zda má ještě cenu to nějak opravovat, ale sloužil dobře), ale to nevadilo.

Zajímavou součástí akce např. bylo to, že prodávali buřtíky, které jsme si mohli na ístě opéct nad ohněm. Oba s Martínkem jsme na ně měli chuť, takže jsme si dali. A máme to asi stejně v tom, že jsme na ně měli velkou chuť, ale po jejcih malé porci jsme oba měli zase na nějaký čas buřtíků dost.









Jednou z dalších akcí programu byla prohlídka hasičského auta. Chvilku mi sice trvalo, než jsem Martínkovi vysvětlil, že ve stáncích kolem nehodlám nic kupovat. Ale je to kluk šikovný a navíc ví, že trvám na svém. Tak si alespoň užil hasičské auto.








Během prohlídky hasičského auta byl zapálen velký oheň.






Až poté jsme objevili místo, kde kosmetičky líčili dětské zájemce. Tak jsem Martínkovi taky dopřál tuto zábavu.








Přestože bylo už poměrně pozdě, rozhodl jsem se, že zkusíme zrealizovat ještě jeden nápad, na který jsem přišel, když jsem si doma na mapě prohlížel lokalitu Kbelského parku. Kousek odsud je totiž nádraží a minimálně jednou za hodinu odsud jede vlak na hlavní nádraží. A kluci vlastně vlakem ještě nikdy nejeli. Byl topro ně opravdu zážitek, jen Ondra se trochu bál, když vlak brzdil a potom taky na už potemnělém hlavním nádraží.










A ještě pár fotek ze sobotní svatby.






Obřad byl docela dlouhý, ale Ondrovi to nevadilo. V klidu si odpočinul a vše prospal.




Jen ta neděle byla pak náročná. Nevím, co se dělo, ale už od rána byli kluci neklidní. V kostele pak začali vyvádět. Stalo se mi to dosud jenom jednou a nyní podruhé, ale z kostela jsem po několika pokusech o klid nakonec musel s klukama odejít. Nemyslím si, že by tolik rušili okolí, ale neustálé Martínkovo kňourání, které ani sám nedokázal vysvětlit a jeho neustálé dožadování se čehokoliv, mi velmi vadilo. Když se pak k tomu přidal i Ondra, kterého jsem jen posadil do lavice a on začal kvičet jako bych mu kdovíjak ublížil. Prostě toho bylo moc. Na naléhání Martínka jsme se ještě vrátili alespoň do oddělené předsíně kostela, ale ani to nám dlouho nevydrželo. Tím padnul i nápad, že bychom potom opět zamířili do ZOO (platnost celoroční permanentky za týden skončí). Zůstali jsem doma a odpočívali jsme. Kluci odpoledne spali hodně dlouho, takže asi opravdu bylo "něco ve vzduchu".

Každopádně týden to byl zajímavý a plný. Oproti tomu během prvního květnového týdne jsem neudělal v podstatě ani jednu fotku. Ale k tomu se snad vrátím zase v jednom z dalších příspěvků...