Druhý zoubek a zoubková víla

Před časem jsem tu popsal příběh s Martínkovým prvním vytrženým zoubkem. Taky druhý přední zoubek se už dlouho hýbal. V sobotu večer se proto Martínek rozhodl, že mu ho mám vytrhnout. Sice jsem se bránil s tím, že paní zubařka by to jistě zvládla líp, ale pak jsem souhlasil. No, zkoušel jsem to všelijak, což nebudu detailně popisovat (nic drastického). Každopádně za chvíli byl venku. Martínek mě odměnil pochvalou, když prohlásil, že jsem se předtím obával zbytečně, vždyť si přece se vším umím poradit. Tohle si prostě musím užít, než ho to přejde...

Bylo to večer a Martínek opět přišel s nápadem, že by se měla vyzkoušet ta zoubková víla. Sice jsem chvilku něco namítal, ale o den dříve jsem si v jedné knižce četl, že děti se mají nechat věřit v zázraky (jednalo se o knížku Galiny Šeremetěvové: Aby dítě bylo šťastné z nakladatelství Zvonící cedry z roku 2008, listoval jsem si v ní v antikvariátu, ale nekoupil jsem si jí, neboť mě z ní zaujalo jen pár stran, bohužel běžně v knihovnách není). Takže jsem s pokusem souhlasil. Zoubek jsme dali do krabičky a pod polštář. Ještě večer jsem krabičku vyměnil za sáček kyselých rybiček, kterých mám snad ještě z Velikonoc docela zásobu a klukům je dávkuju téměř s lékarnickou opatrností ;-).

Poměrně brzo ráno mě budí nějaký pohyb. Po chvíli rozespalý zjišťuju, že co chvíli chodí po bytě nespokojený Martínek a opakuje, že "ta víla teda nic". Slovně ho zaháním do postele. Když se scéna několikrát opakuje, tak na něj volám, zda se pořádně podíval pod polštář. Rozmrzelost po chvíli vystřídalo nadšení. To vydrželo nějakou dobu. Mezitím sáček s kyselými rybičkami putoval na své místo, takže tohle kouzlo by se bez újmy mohlo opakovat tak dlouho, dokud bude dostatek zubů (protože rybičky moc neubývají :-).

Ono totiž o kyselé rybičky ani nešlo. Martínek měl radost, že "to funguje". Při snídani se mě pak ptal: "Tati, máš taky radost, že to s tou zoubkovou vílou funguje a že to není KRAVINA, jak jsi říkal?"


Vím, že se mám pořád co učit a jsem za to rád. Zvlášť když mám tak zdatné malé učitele a při tom všem shonu si zachovávám ještě trochu vnímavosti na podněty z okolí (knihy, myšlenky, inspirace či napomenutí od druhých atd.)...

PS: Poměrně dost lidí kolem si o mně myslí, že mám vlastní hlavu a nenechám si poradit. Ano, vlastní hlavu mám a není to se mnou jednoduché. Na druhou stranu vnímám to, co mi lidé kolem říkají, leckdy o radu žádám atd., ale hlavně mi to chvíli trvá, než něco přijmu za své... Podle mne všechno má svůj čas a každý to třeba jen vnímáme jinak...