Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

sobota 28. února 2015

Premiéra v živém vysílání TV NOE

Přes náročnou domácí situaci s marodama jsem se nakonec nechal přemluvit a přijal jsem pozvání do křesťanské televize TV Noe, abych absolvoval své první živé televizní vysílaní jako host, podle anotace dokonce jako "významný host", hodinového pořadu Dům ze skla? Kluci se naštěstí uzdravili a přátelé z farnosti je na ten večer přijali ke svým třem dětem, takže byli zajištěni. Já jsem se pro jistotu těsně před pořadem nadopoval kapkami proti kašli, takže jsem snad ani jednou nezakašlal, i když chvílemi bylo prý slyšet, jak funím svým plným nosem.

Byl jsem samozřejmě nervózní, ale nakonec to dopadlo celkem dobře, i když jistě by se leccos dalo říct líp. Jsem přece jen člověk spíš píšící a vždy mi trvá dost dlouho než jsem s nějakou formulací spokojený. Při přednáškách si mohu dovolit, že se opakuji případně doplňuji.

Do televize jsem šel s úmyslem udělat především reklamu na studium teologie, nakonec z toho vyšla spíš reklama na časopis Getsemany.

Pro případné zájemce je pořad k nalezení v archivu televize:
http://tvnoe.tbsystem.cz/index.php?cs/videoarchiv



Únorové marodění a sníh v Praze

V únoru nás skolily bacily. Zřejmě spolu s vysvědčením si starší Martin ze školy přinesl streptokoka, takže místo plánovaných prodloužených pololetních prázdnin jsme se věnovali léčbě a braní antibiotik. Když už to po týdnu vypadalo na zlepšení, tak opět v noci z pátku na sobotu "zahořel" horečkou pro změnu mladší Ondra. Jak se později ukázalo, opět v tom měl prsty streptokok, takže nasazena antibiotika na 10 dní. A aby toho nebylo málo, tak se horečka na chvíli vrátila i u Martina. Já jsem s tím zápasil nakonec celkem statečně, i když jsem si dopřál "luxus" a ulehl asi na dvě dopoledne a jednou dal Ondrovi antibiotika o dvě hodiny dřív, abych se mohl s lékem trochu prospat.

Do toho začal nový semestr, postní doba a některé povinnosti, takže bylo a je opravdu veselo. Naštěstí kluci vydrželi týden ve škole, aby si vzápětí užívali týden jarních prázdnin. Já jen trnu, jak to vše Martin ve škole dožene, protože na zhoršeném prospěchu v prvním pololetí se nepochybně podepsal i zvýšený počet zameškaných hodin z důvodů nemoci. A to jsme absolvovali vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, kde konstatovali v podstatě vyšší inteligenci, ale zvýšenou unavitelnost a zvýšenou myšlenkovou abstrakci, která leckdy brzdí v normální činnosti (tj. napadají ho různé věci s tématem související, které není schopen či ochoten opustit ve prospěch dodělání zadaného úkolu). Na zvážení je i nějaké doučování, s větší trpělivostí a laskavostí než má leckdy přetížený táta.

Ještě před onemocněním jsem vzal kluky s sebou do práce, kde chvíli hlídali studenty píšící test. Starší Martin všechny při odchodu povzbuzoval, že určitě budou mít jedničku. Mladší Ondra obdivoval, jak byli všichni hodní, když učitel odešel z místnosti. To u nich ve třídě to prý vypadá jinak. Už nemocný Martin mi pak pomahal s opravou testů.


Chvilku, kdy onemocněl Ondra a Martin se už zdál být v pořádku, jsme s Martinem využili k procházce čerstvě zasněženou Prahou, abychom dali mamince na hrob kytičku k nedožitým narozeninám.




Cestou jsem po vzoru Čapkovy povídky Šlépěje vytvořil podobnou záhadu. Martin to samozřejmě neznal, takže jsem mu později dal tuto povídku k přečtení. Moc se mu to líbilo a dodnes na to vzpomíná.


S Martinem jsme rovněž pozorovali stopy zvířat. Třeba toto je veverka, která přeběhla před našima očima...


 ...toto byl Martin...


...a toto malý pes.

V obchodě jsme s Martinem vybrali pro maminku umělou růžičku, zhruba v barvě naší svatební kytice.


A do čerstvě napadaného sněhu jsem na hrobě obtiskli své dlaně.



Nakonec jsme i našeho malého maroda potěšili jarní kytičkou, živým narcisem.






Vzpomínáme...

Na lyžích

Letošní zima mi připadá, alespoň co se týče sněhové nadílky, ještě horší než ta loňská. Celoroční výpůjčka lyží pro kluky se nám tentokrát nevyplácí. Na lyžích jsme byli jen o jednom víkendu a už toho asi moc nedoženeme.


Nezapomněli jsme ani na svačinu.
 

A zase jsme se posunuli o kus dál, když i mladší Ondra jel sám na vleku a nebo oba kluci jeli spolu.