Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pátek 24. srpna 2012

Návštěva v ZOO se vydařila

Čas letí a prázdniny se pomalu chýlí ke konci. Zjišťuji, že byli opět příliš krátké na to, abych stihnul vše, co jsem měl v úmyslu. Na druhou stranu jsem měl určité obavy, jak to vše zase letos zvládneme a zda nebudeme mít nějakou ponorkovou nemoc, když nebude škola, školka ani hlídání. Troufám si říct, že jsme to zvládli a zvládáme dobře a že si letos kluci prázdniny pěkně užili a ještě užívají. Mimo jiné je to tím, že Martin poprvé zažil školní povinnosti, takže už si víc váží volných dní.

Větší část srpna trávíme v Praze a druhý srpnový týden nás obtěžovala nepříjemná žaludeční a střevní viróza. Přesto se nenecháváme otrávit a pokazit si dobrou náladu. To je třeba vidět z fotky z návštěvy ZOO, kde si kluci mimo jiné v horkém počasí užili u pítka ochlazení vodou.


Tak ať nám dobrá nálada a zdraví vydrží i do začátku nového školního roku!

pátek 10. srpna 2012

Slimák v uchu a podpírání

"Martine, nekřič tolik nebo mi praskne slimák v uchu," volal dnes ráno malý Ondra na svého bráchu.

Je to chytrý kluk a má dobrou paměť. Třeba vlajky při olympiádě poznává často rychleji a správněji než jeho starší brácha-školák. Ten má pro změnu lepší paměť na hymny. Pouštěl jsem totiž klukům některé ukázky, aby pak mohli zkusit poznat hymnu i podle melodie (pouštěli jsme si americkou - ta hraje na olympiádě nejčastěji, proto jí už kluci poznají - taky britskou nebo německou). Stejně nejradši slyší, když hraje naše hymna. Zzvlášť Martin se na ní dnes těšil celý den, když jsem mu ráno řekl, že "Brambora" (jak kluci říkají Barboře Špotákové) získala včera večer zlato. Když ve zprávách dokola opakovali její úspěch a ukazovali, jak hodila a pak se radovala, stejně nebyl spokojený a chtěl slyšet naší hymnu. Nakonec se předání medailí dočkal a byl moc rád.

Jak jsem napsal, Ondra je chytrý a skoro to v uchu trefil. S úsměvem jsem ho opravil, že v uchu nemá slimáka, ale zatočenou dutinu, která se podobá ulitě šněka, proto se jí říká hlemýžď.

Martin ještě doplnil, že to, co v uchu praská, není ten slimák/hlemýžď, ale bubínek a že tam je ještě i kladívko.


Kluci olympiádu nejenom sledují, ale i napodobují. Odpoledne si třeba ze židlí udělali síť a přes ní si pinkali balónkem. Když jsem je napomínal, ať tolik neřádí, tak mi říkali, že zrovna hrají volejbal a přidali informaci, kdo hraje za jakou zemi. Sportů však vystřídali víc. Někdy je provozovali sami, jindy si hráli s vojáčky nebo jinými figurkami.

V jednu chvíli mi Ondra oznámil, že jdou "podpírat". Zeptal jsem se ho, zda nemá na mysli spíš vzpírání, což mi potvrdil. Tak jsem mu připomněl, že jsme si při sledování vzpírání říkali, že je to docela nepřirozený sport (zvlášť ženy, které vzpíraly, byly... jak to říct... dost zvláštní) a hlavně ať to sami nenapodobují, protože nemají trénink. Ať nic těžkého nezvedají, ani jeden druhého. Ondra přikývnul a odešel.

Po chvíli přišel a řekl mi, že děkuje, že jsem mu to připomněl, aby raději "nepodpírali", ať si neublíží.


S dětmi je prostě legrace. A to i přesto, že nás tento týden postupně všechny tři potrápila nepříjemná, zřejmě žaludeční, viróza. Takže jsme museli být doma a na přísné dietě.

středa 8. srpna 2012

Trochu statistiky ohledně blogu

"Statistika nuda je, má však cenné údaje," zpívá se v pohádce Princové jsou na draka. Už více než dva roky píšu na blog o různých tématech a s různou intenzitou. Píšu jej především pro sebe, ale dělám to veřejně s tím, že umožňuji druhým virtuálně s námi sdílet některé naše zážitky, myšlenky nebo momentky. Samozřejmě jde o určitý výběr, který prošel autocenzurou. Přesto takový způsob sdílení nese jistá rizika. Na druhou stranu je neuvěřitelné, co všechno je možné si v dnešní době o druhých zjistit, při troše šikovnosti i bez jejich vědomí. Veřejné nebo soukromé ohlasy a průměrnou návštěvnost zhruba kolem 200 denně beru jako určité povzbuzení, že přes různá rizika má takové sdílení smysl nejenom pro mne a moje nejbližší.

Nevěnuji příliš času sledování čtenosti svých příspěvků. To spíš se sám někdy k některým vracím, abych si něco připomněl a při té příležitosti opravuji chyby, kterých i tak zůstává více než dost.

Co mne však nejvíce překvapilo, je skutečnost, že bezkonkurenčně nejčtenějším příspěvkem mého blogu je článek Pavouci a volby z 25. října 2010. Nepovažuji jej za nějak zvlášť významný a přemýšlím, čím přilákal takovou pozornost. Zřejmě je to volbou celkem univerzálního názvu. Potvrzoval by tak skutečnost, že čtenost článků mnohem víc než obsah ovlivňují vhodně zvolená slova, v textu a především v názvu.

Naopak druhý zcela jasně nejčtenější příspěvek na mém blogu Syndrom zavrženého rodiče? z 23. února 2010 je i pro mne zřejmě nejdůležitějším textem, který jsem tu napsal. Je velmi osobní a nedivím se, že vzbudil kontroverze. Otevřel jsem v něm svojí 13. komnatu a psal jsem o věcech, které byly i pro lidi z mého okolí téměř neznámé, na rozdíl od mého příběhu se ženou a s klukama. Jsem rád, že jsem ho napsal.

Tyto dva zmíněné příspěvky jsou jasně nejčtenější.

Teprve s výrazným odstupem následují další, které patří k těm hodně čteným. Mezi ně se vyhoupla i letošní fotoreportáž ze křtu knihy Devátý dotek, jejíž autorkou je kamarádka a blogerka Diny. To je pro můj blog typické. Ona mne nejenom povzbudila při nápadu psát si blog (i když původně jsem ho chtěl mít zaměřený jinak, spíš odborněji, což jsem si později alespoň částečně splnil svým druhým blogem), ale díky jejímu blogu a odkazu na něm mám většinu čtenářek a možná i pár čtenářů. To ostatně potvrzuje i statistika, takže Diny blog figuruje jako jednoznačně nejčastější "zdroj provozu", jak jsou označené stránky, odkud přicházejí návštěvníci blogu. Ale i odkazům u dalších blogerek vděčím za své čtenářky/čtenáře, především blogu Amelie o životě s autismem jejího syna, Zuzčině blogu nebo třeba blogu, který si píše šikovná fotografka Gabro. Těch odkazujících blogů je mnohem víc a já se omlouvám, že tady neuvedu všechny. Víc než těch odkazů si však vážím skutečnosti, že můžu být alespoň virtuálně součástí tohoto společneství maminek, které se buď tak sdílí či chlubí svým fotografickým uměním nebo mnohdy obdivuhodně zápasí se svým nelehkým životním osudem.

Tolik dnešní pohled na statistiky blogu.

Děkuji za přízeň a podporu.

Rozmanité podoby prázdnin

Přidávám i několik mých obrazových momentek z letošních prázdnin.

Po mnoha letech opět na kole...


Coby turista...


Pracovně...



I já si letos prázdniny dobře užívám, ačkoliv mě zdraví trápí o něco víc než v minulosti a není mi toto omezení zrovna příjemné.

Obrazové momentky z prázdnin

Přidávám pár dalších obrazových momentek kluků z prázdnin:

Jak kluci spali ve spacáku...



Jak kluci pomáhali v kuchyni...




Jak si se zaujetím pro moderní technologie hráli...



Jak si užívali v bazénu...

Kdo rozumí větru a umí "povětrně"?

"Tatíí, víš, že vítr umí mluvit?" zeptal se mě malý Ondra při procházce, když bylo slyšet ševelení listů stromů ve větru.

"Opravdu? Tak to jsem nevěděl," odpověděl jsem mu mimo jiné proto, abych ho potěšil, že ví něco víc než táta a dal mu možnost svojí myšlenku ještě rozvést.

"Opravdu! Vítr šeptá, ale my tomu nerozumíme, tomu rozumí jen Pán Bůh," pokračoval Ondra, "vítr šeptá hodně potichu a my neumíme povětrně."

Překvapilo mě, co to Ondru najednou napadlo. Teprve později jsem zjistil, odkud to Ondra má. Ptal jsem se ho, jak se řekne té řeči, jakou mluví vítr. Místo něho mi pohotově odpověděl Martin, který mi prozradil, že to mají z 3. pokračování Doby ledové, který nedávno sledovali.

V tomto filmu se mezi kreslenými zvířaty odehrál zhruba tento rozhovor:

"Co je to za zvuk?"
"To je vítr. Promlouvá k nám."
"A co říká?"
"Nevím. Neumím povětrně."

Přestože jsem takto odhalil inspiraci Ondrových myšlenek, tak jsem přesto ocenil jejich konkrétní aplikaci, dobrou paměť i "křesťanskou modifikaci".


Ono to sice z různých hlášek nebo rozhovorů může vypadat jako by kluci byli "plní Boha" resp. "řečí o Bohu", zvlášť menší Ondra. Jakoby to bylo hlavní téma našich rozhovorů. Opak je však pravdou. I když se hodně pohybujeme v křesťanském prostředí, vždyť je to vlastně i moje profese, tak já si na velké řečnění o Bohu zrovna nepotrpím, zvlášť doma.Večerní poděkování za celý den nebo třeba prosba za druhé i za sebe, případně vzpomínka na ty, kteří jsou "v nebi", "u Boha", to ano. Jinak jsem v řečech o Bohu poměrně zdrženlivý. Na druhou stranu se nevyhýbám otázkám a snažím se na ně odpovídat klukům upřímně, nikoliv jen naučenými frázemi. Dokonce se ani nevyhýbám pochybnostem. Třeba na Martinovu otázku, zda Bůh skutečně existuje, odpovídám, že to jistě nevíme, ale že tomu věříme a také, že jsou lidé, kteří tomu nevěří. Nejsou kvůli tomu ani horší ani lepší. My jsme křesťané, kluci jsou za to rádi a hrdě se k tomu hlásí, i když jsem o křtu rozhodl za ně (je to zajímavé téma, opakovaně o něm diskutuji a tvrdím, že děti silně ovlivňujeme a rozhodujeme za ně v mnohem více věcech, než je tato - považuji to za něco přirozeného, co nijak neomezuje jejich další rozvoj, více o tom třeba jindy). A to, že jsme křesťané, ovlivňuje naše vnímání světa. Vnímám to spíš jako východisko a jistý směr, jak uvažovat o světě, než jako jasné a předem dané odpovědi.

Ostatně je mi sympatičtější určitá zdrženlivost. Sice máme určité vědomosti, ale většinou mi vadí, když křesťané vystupují jako ti, co všechno ví a znají nejlíp. Mimochodem třeba i apoštol Pavel nabádá k opatrnosti, když připomíná částěčnost našeho současného poznání: "Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně." (1K 13,12)

Takže jsem docela rád, že kluci místo naučených frází mluví třeba i o Bohu takto originálně.


pondělí 6. srpna 2012

Jako Michael Phelps? aneb Sledujeme olympiádu

Jako správní sportovní fandové sledujeme olympiádu. Mám pocit, že letos jí i já sleduji mnohem víc než v minulosti. Možná si to jen nepamatuji. Když jsem totiž nedávno uklízel nějaké svoje dětské kresby, tak tam bylo kromě pár povinných továren a oblíbených pravěkých příšer (z knížek Zdeňka Buriana) i několik sportovních momentek, včetně zřejmě mé nejstarší sportovní vzpomínky: legendární penalty Antonína Panenky.

Kluci sport rádi provozují, s nemenší chutí ho i sledují a fandí. Někdy mám pocit, že to až přehánějí. Třeba nedávno měl Martin až slzy v očích, že ve sportu vyhrál nějaký Číňan, kterému pro změnu fandil Ondra, nad nějakým jiným závodníkem, kterému fandil Martin.

Olympiáda je výbornou příležitostí ke sledování mnoha rozmanitých sportů ve vysoké kvalitě v relativně krátkém čase. Včetně řady sportů, které se na televizní obrazovky často nedostanou. Ostatně i pro mne bylo unikátní sledovat např. záběry pohybů akvabel pod vodou. Prý byla vůbec poprvé divákům tato možnost nabídnuta. Zároveň je olympiáda vítanou příležitostí k tomu, aby se děti učily nenásilným způsobem vlajky různých zemí. Zvlášť Ondra prokazuje výtečnou paměť. Já jsem v dětství pro změnu znal mnoho názvů různých zemí ze své záliby, kterou bylo sbírání známek (prý si kvůli tomu mámu kdysi i zavolali do školy, jak to na učitelku působilo neobvykle).

Při sledování olympiády s klukama není nouze ani o řadu veselých historek. Martin mi třeba opakovaně hlásil, že hrají "Talibanci" nebo "Talibanky". Teprve po chvíli jsem zjistil, že takhle přejmenoval reprezentanty/ky Taiwanu (Tchaj-wanu).


Asi nejvíc mě zaujala příhoda s Ondrou. Vyráželi jsme na nákup. Sám si dával pásek do džínových kraťasů, takže je měl trochu spuštěné a vykukovaly mu spodky. Vím, že je to pro někoho dnes móda, ale to Ondra jistě ani neví (zatím). Když jsem Ondru viděl, tak mě to pobavilo a vzpomněl jsem si na nedávný ceremoniál, který jsme s klukama taky viděli. Fenomenální plavec Michael Phelps přebíral svojí zlatou medaily ze štafety s kalhotami podobně trochu spuštěnými (jen neměl spodky, zájemkyně to mohou vidět snad ZDE).

S úsměvem jsem Ondrovi řekl, že je jako Phelps. Ondra pohotově odpověděl: "Phelps? Majkl Phelps? Tak to jsem nejlepší plavec na světě!" Po chvíli trochu smutněji dodal: "Ale to pak nejsem Čech, jsem Američan." Vzápětí se zase usmál a opět se těšil z toho, že je jako Michael Phelps nejlepším plavcem na světě.

Cestou z nákupu se Ondra k tématu částečně vrátil. Chvíli šel zamyšleně, nesl část nákupu, pak mi řekl: "Tatíí, kdybychom jeli do Ameriky, tak bychom si museli s sebou nakoupit hodně jídla." Udiveně jsem se ho zeptal proč? "Protože v Americe nemají jídlo," odpověděl Ondra. Vzápětí jsme si však vysvětlili, že si Ondra spletl Afriku s Amerikou.


Sice si od všudypřítomné olympiády dáváme zrovna trochu pauzu, ale těšíme se, že se snad ještě budeme radovat z dalších úspěchů českých barev.