Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

neděle 28. února 2010

Večerní zábava nad čtením z bible

S dětmi opravdu není nouze o legraci.

Když nám to vyjde, čtu klukům v sobotu večer z bible něco z toho, co uslyší druhý den v kostele. Na 2. neděli postní v cyklu C (existují tři nedělní cykly čtení A, B, C, které se každé tři roky opakují) připadá mimo jiné čtení z Lukášova evangelia o proměnění Páně. Kompletní texty se stručným komentářem jsou k dispozici zde.

Čtení začíná větou: "Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se." Říkal jsem si, že by bylo fajn, kdyby si kluci zkusili zapamatovat jména těchto tří Ježíšových učedníků. Nepovažoval jsem to za nic složitého a ani náhodou jsem netušil, nad čím se rozvine debata. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že klukům není jasné, zda šlo o muže nebo o ženy. S Jakubem nebo Kubou problém nebyl, ale pak je tam zmíněna Petra a Jana. Tak jsem se klukům pokoušel vysvětlit, že to byl Petr a Jan a taky že Jan je vlastně Honza. A když jsem měl pocit, že jsem to klukům už docela srozumitelně vysvětlil, tak se ve své posteli posadil malý Ondra, zamyslel se, vážně se podíval a řekl: "Takže tam vzal s sebou Janu, Petru a Honzíka." To už jsem se neudržel a vyprsknul jsem smíchy. Martínek po chvilce pronesl: "Aha, oni to byli kluci." A začal se taky smát.

Chvilku mi trvalo, než jsem se přestal smát a mohl jsem klukům přečíst slíbenou večerní pohádku. Vždy opakujeme jednu několik večerů po sobě. Zvlášť malý Ondra to prožívá natolik, že když jsme třeba četli Otesánka, tak během dne z ničeho nic začal vypočítávat, co všechno Otesánek snědl. Nyní už druhý nebo třetí večer čteme Jak šlo vejce na vandr, takže Ondra občas začne vypočítávat, kteří kamarádi se k vajíčku připojili. Byl to vůl, kůň, kočka, kachna, krocan a rak (kluci jej většinou zaměňují za kraba) a dohromady jich bylo i s vajíčkem sedm.

Po pěkném dnu (o něm i s fotkami třeba někdy příště) to byl opravdu veselý večer!


Pro ty teologicky zvídavější snad jen uvedu, že jedním z argumentů, proč římskokatolická církev odmítá svěcení žen na kněze či kněžky je právě také to, že Ježíš si apoštoly vybral jen z mužů (ačkoliv v jeho okolí se pohybovalo nemálo žen). Papež Jan Pavel II. se k tomuto tématu vyjádřil poměrně příkře apoštolským listem Ordinatio sacerdotalis z roku 1994 (na webu jsem ho našel jen slovensky zde). Zajímavý komentář k tomuto listu od německého teologa Petera Hunermanna vyšel česky v Teologických textech 1994, č. 5 (téma: Žena).

středa 24. února 2010

Na odběrech a u zubařky

Musím se pochlubit, že máme moc milou paní doktorku. Chodíme k ní s radostí. Jen kdyby to většinou nebylo s nějakým problémem. Přesto k ní neběháme hned s každou drobností. Milé je už to, že když nás paní doktorka objednává, tak respektuje, že jsme kluci, co se ráno neradi honí. Takže i pokyn sestřičce, že nás má objednat na odběry krve na pátek zněl: "Někdy až se vyspí." Takže jsme se dohodli na 10. hodinu.

Jistě to znáte. Když to není potřeba, tak se děti budí nečekaně brzo (i když my jsme opravdu spáči a kluci navíc už dávno ví, že tátu není radno ráno zbytečně rušit). Ovšem, když se má někam jít, tak se jim leckdy nechce.

I u nás to bylo jako s Bobem a Bobkem. Zatímco ten větší byl už vzhůru a protahoval se...



...tomu menšímu se z vyhřátého pelíšku (u táty) ještě nechtělo.



Snídaní jsme se zdržovat nemuseli, protože kluci mohli jen kousek suchého rohlíku a já byl s nimi solidární (který rodič by si před hladovými dětmi pochutnával?). Bylo třeba odebrat i vzorky moče. S Martínkem to problém nebyl, ale u Ondry jsem to po několika neúspěšných pokusech musel vzdát. Ondra se sice při každém pokusu dobře bavil, ale že má prostě načůrat do zkumavky, to nepochopil. Čas běžel, takže jsme nakonec museli běžet taky. Ještě předtím Martínek ve výtahu konstatoval, že jsem určitě rád, že jsme se konečně "vykopali ven".

Teda běželi... No běžel jsem já a oba kluci se skoro celou cestu vezli (snad nemusím říkat, že ilustrační foto bylo foceno až v klidu po návštěvě doktorky, protože jsme fakt spěchali).



Tentokrát jsme dorazili včas, ale jak už to tak v čekárnách bývá, stejně jsme museli čekat. Zprvu to byla nuda...



...ale dnes mají v některých čekárnách televize, kde kromě reklam běží i pohádky.



Když na nás přišla řada, tak první byl Ondra. Jestli se nepletu, tak to byla jeho premiéra a hned 3 zkumavky. Sice si trochu poplakal, ale za chvilku byl klidný, zvlášť když dostal barevnou náplast (lepenku, jak říká). Zato Martínek, který někdy doma kňourá kvůli každé blbosti, byl opravdu statečný a nevydal ani hlásku. Paní doktorka nás pochválila. Jako vždy jsem gestem naznačil, že lízátka ani bonbóny klukům dávat nemá, takže dostali omalovánky a oblíbená razítka na ruce. Lichotník Martínek ještě řekl, že "odběry byly fajn" a že se mu tam u paní doktorky líbí. Paní doktorka si hodně zakládá na tom, že má pěkně udělanou čekárnu i ordinaci, takže si Martínek šplhnul, když prohlásil, že ta její ordinace je "ze všech ordinací na světě ta nejkrásnější". To jsem zvědav, zda to se ženami bude takhle umět i později, až bude starší.



Tohle nejsou ruce potetovaných kriminálníků, ale jen razítka.



Ondra byl sice trochu rozmrzelý, ale ještě mě napadlo, že bychom se mohli zajít objednat k dětské zubařce. Na kontrolu jsme sice měli přijít někdy koncem minulého roku, ale to nevadí. Chvilku jsem váhal, ke které doktorce to vlastně chodíme, ale trefil jsem to hned na první pokus. Dokonce jsme měli takové štěstí, že nás vzali hned bez objednání.

Oba kluci byli v pořádku. Ondra sice po chvilce odmítnul s pani doktorkou spolupracovat a nechtěl si nechat strkat do pusy nějaké nářadí, ale zvládli jsme to. Naopak Martínek vesele diskutoval i s otevřenou pusou. Při prohlídce se přece jen ztišil a už jen upozornil, že v rádiu zrovna hraje Lady Gaga (Bad Romance). Tím rozesmál celou ordinaci, že prý takového znalce tam ještě neměli.

Paní zubařka potvrdila to, co už vím, že se Martínkovi vyklubala první šestka. Taky jeden z předních zubů se už začal kývat, takže to budeme sledovat. V necelých pěti letech je to prý docela brzo, ale to nevadí. Hlavně aby bylo vše v pořádku. Mně museli první zuby vytrhat a moje máma i já jsem si se zubaři užili více než dost.



Po úspěchu u doktorů jsme neuspěli při výběru nových bot pro Martínka. Má už horší zimní boty a do ničeho jiného se po zimě nevejde. Navíc dost špatně chodí, takže nás čeká ortopedie.

Cestou z nákupu jsem už byl docela unavený, takže jsem ocenil, že mám tak šikovného pomocníka, který tlačil kočárek se spícím Ondrou a nákupem.



Doma se kluci zabalili do peřiny, poprosili o pohádku a čekali na oběd. Opět jsme si řekli, že VŠUDE DOBŘE, DOMA NEJLÍP!




PS: Jen dodávám, že podle dnešní informace od doktorky, jsou výsledky vyšetření moči i krve u Martínka v pořádku. U Ondry se na výsledky ještě čeká.

úterý 23. února 2010

Syndrom zavrženého rodiče?

To jsem nečekal, že tak brzy po založení blogu se ocitnu ve složité a bolestné situaci. Hned mi bylo jasné, že nemůžu jen tak přejít událost, kvůli které jsem dvě noci nespal, cítím velký tlak a fyzickou nevolnost. Jen jsem přemýšlel, jak psát, protože věc je pro mne emocionálně velmi náročná. Nechci si s nikým vyřizovat účty přes svůj blog, jen píšu o sobě, o nás. Píšu pro sebe a třeba i pro ty, které to zajímá. Tentokrát prostě otevírám svojí 13. komnatu...

Když jsem si v pátek po obědě povídal s paní na hlídání o naší společné známé a o jejím složitém vztahu k vlastnímu otci, tak jsem zmínil i pár slov o svém vztahu k otci. Je složitý, jak by taky ne potom, co jsme si s ním užili. Byl jsem rád, že spolu jakž takž vycházíme, teda když odhlédnu od jeho neustálých kritik a verbálních útoků na moji adresu. O korektní vztahy se snažím i s ohledem na kluky. Opravdu jsem netušil, jak tato moje slova budou brzy vystavena zkoušce.

Kolem třetí hodiny jsem vyrazil do knihovny a do práce, abych alespoň na chvíli využil poměrně vzácné chvilky volného času. Už jsem byl na cestě, když mi zavolal můj otec. Uvíznul s nepojízdným autem na druhé straně Prahy a potřeboval odtáhnout do servisu. Usoudil jsem, že jsem neplánoval nic urgentního, takže bych mu mohl pomoct. Jen jsem musel sehnat někoho, kdo by vystřídal paní na hlídání, protože celá akce by se nevešla do vymezeného času, který jsem měl. Vrátil jsem se domů a po několika pokusech jsem sehnal ochotnou pomoc s hlídáním. Celá akce se podařila, i když to nebylo zrovna jednoduché, v pátek odpoledne skoro přes celou Prahu v mírném dešti. Třikrát jsme přetrhli lano, vždy jsem dostal vyčiněno, že nesmím stát na brzdě. Marně jsem říkal, že jsem se brzdy ani nedotknul, že to byl prostě jeho prudký rozjezd. Po zkušenostech z předchozích podobných akcí (už jich pár bylo) jsem totiž otce nechal řídit svoje auto a já byl v tom jeho nepojízdném. Trochu s tím zápasil, místo jedničky několikrát na křižovatce řadil zpátečku, ale to se stane. No nic. Akce se podařila, auto bylo v servisu. Mohli jsme být spokojení. Ještě mě přemlouval, abych se s ním šel podívat do vedlejší prodejny na nová nebo ojetá auta, protože s tím mým už jsou trochu problémy. Ale já si nemůžu pomoct, mně se Citroeny prostě nelíbí, což jsem v klidu opakoval. Netušil jsem, jaké to bude mít následky.

Když jsme se loučili, otec mi poděkoval a věnoval mi hodnotnou bankovku (prý na nové lano atd.). Hned ale dodal, že se mu neumím ozvat a že on na to konečně přišel. Prý se trápím a trpím tzv. syndromem zavrženého rodiče. To by mi snad ani tolik nevadilo, kdyby nepokračoval. Prý nás máma špatně vychovala a kdyby tehdy věděl, co o tom syndromu ví dnes, nechal by nás soudně odebrat z péče mámy. Nevím, ale myslím si, že podobné výroky by snad nadzvedly každého. Zvlášť když je pronese člověk, který opustil ženskou se třemi malými dětmi a choval se tak, jak se můj otec choval. A zvlášť když je pronese o mámě, která se i přes neutěšenou situaci o nás dobře starala a před necelým rokem zemřela na rakovinu, když se nedožila ani 59 let. Přesto jsem udržel klid. Jen jsem se zeptal, zda mu připadám špatně vychovaný a zda si myslí, že kdybych měl nějaký takový syndrom, že bych na jeho žádost o pomoc reagoval tak, jak jsem reagoval, tj. změnil jsem svůj program a zařídil si hlídání, abych mu mohl pomoct. Prý je to samozřejmé, on by prý nejednal jinak, kdybych to potřeboval. Tak jsem mu alespoň nabídnul, že jestli má nějaký problém, můžeme společně vyhledat odbornou pomoc a že tam s ním zajdu. Vztekle to odmítnul a prý si o tom mám něco přečíst na internetu a léčit se mám jít sám, protože je to prý můj problém. Znovu mi vyčetl, že se neumím ozvat, tak jsem se mu opět omluvil, že jsme nedávno, v den jeho 60. narozenin, mu mohli jen zavolat, protože malý Ondra měl zrovna zápal plic (stejně nás na žádnou oslavu ani nezval). Tím to skončilo.

Tedy mohlo by skončit a věřím, že pro něj to skončilo. Otec jen zdánlivě našel něco nového, tedy ten syndrom. On totiž vždy tvrdil, že my děti jsme od mámy naočkovaní proti němu a nikdy nepochopil, že náš vztah k němu je jen logickým důsledkem jeho nevhodného chování. Navíc máma nás do kontaktu s otcem a jeho rodiči musela nutit. Ona sama přišla o oba rodiče v 19 letech a žádné jiné zázemí neměla. Naopak byl to otec a jeho máma, kteří se snažili mojí mámu pomlouvat a očerňovat. Takže tato drobná páteční epizoda byla jen dalším z mnoha útoků na mojí velkou snahu zapomenout na všechna příkoří a udržovat korektní vztahy.

Ještě silnější a náročnější to bylo v sobotu, kdy jsem si konečně na internetu našel, co to ten syndrom zavrženého rodiče vlastně znamená (včetně sporu o překlad základní práce R. A. Gardnera The Parental Alienation Syndrome - někteří psychologové totiž spíš mluví o odcizení než o zavržení, viz např. Šárka Gjuričová nebo jiný pohled najdete zde atd.). Zároveň jsem listoval materiály, které jsem si od mámy vyžádal, když je před časem chtěla vyhodit. Jsou to desky s příznačným nápisem "Rozvod, byt, výživné a související nechutnosti". Zachycují opravdu nechutnosti, které můj otec v 80. letech prováděl. Nečtu tam nic, co bych nevěděl, ale vždy jsem se snažil to tak nějak překonávat a pokud možno na to nemyslet. Otce sice milovat nemůžu, ale můžu se snažit o korektní vztahy. Stejně jsem však ze silného pocitu nespravedlnosti, především vůči mé mámě, opět nemohl spát a stojí mě to mnoho sil.

Nedělám si iluze, že tady na blogu dokážu dostatečně popsat, jak a proč mě i tak zdánlivá drobnost dokázala rozhodit na několik dní. Asi dostatečně nedokážu popsat svůj vztah s mámou, který byl velmi úzký, ale spíš než dnes obvykle zmiňované "mamánkovství" se jednalo v některých bodech téměř o jakýsi kvazipartnerský vztah. Od pozice obránce, když jsem se zhruba ve 12 či 13 letech postavil otci ve snaze zabránit mu v dalších fyzických útocích na mámu, pak jsem byl máminým pomocníkem (spolu jsme nakupovali, vařili atd.) a v pozdější době především důvěrníkem a rádcem. Leckdy i řadu hodin jsme spolu řešili především její starosti a problémy, což sice někdy bývalo náročné, na druhou stranu dnes vím, že mi to i hodně dalo (jsem zvyklý komunikovat o pocitech, názorech). V podstatě do konce svého života se mnou ráda probírala různé věci a chtěla slyšet můj názor, protože i když byl odlišný, oceňovala, že nad věcmi dokážu uvažovat a snad i srozumitelně je formulovat (alespoň pro ni). Ta pozice obránce mi v jistém smyslu zůstala, protože mnohé ataky a urážky na moji adresu jsem přecházel, ale slovní útoky na mojí mámu (poté i na mojí přítelkyni, později i na manželku) ze strany otce jsem většinou nenechal bez reakce. Chápu, že můj otec se neumí smířit s realitou, že neumí uznat svoje chyby a nevhodné chování, které je hlavní příčinou všech jeho problémů s okolím a že má možná patologickou potřebu urážet a napadat druhé, zvlášť slabší a oslabené, ale přesto ho to neopravňuje k takovému chování. Vím, že ho nezměním. Na druhou stranu si ve své už tak složité situaci nemohu dovolit, aby mi někdo takhle bral síly a pomlouval ty, na kterých mi záleželo a záleží. Ostatně skutečnost, že to vše ještě tak nějak zvládám je především důsledkem toho, jak mě moje máma vychovala a jak sama žila. I za velmi složitých podmínek žila tak, že se za to stydět nemusela a nemusí.


Vzpomínky a dokumenty

Po přemýšlení jsem se nakonec rozhodl, že některé ze zmiňovaných dokumentů o "nechutnostech" zde zveřejním. Jsou to vesměs texty, které psala máma. Kdo to proto bude vnímat jako jednostranné, tomu to vymlouvat nebudu. Jen já mohu potvrdit, že moje máma nelhala a že to, co je v textech napsáno, jsou prostě věci, které jsem většinou zažíval a prožíval s ní.

Zde jsou dvě stránky z odůvodnění žádosti o rozvod. Dobře si vzpomínám, že se máma rozvádět nechtěla. Se starší sestrou jsme jí o to opakovaně žádali, také její okolí jí říkalo, že jiná možnost za takové situace prostě není.




Alespoň v rozsudku rozvodového řízení je zaznamenán i názor druhé strany, tj. otce. Za typické považuji to, že zatímco máma uznávala vinu obou stran, protože spolu nedokázali řešit vzniklé problémy, otec stále opakoval svoji písničku o tom, že máma do toho zatáhla děti a ovlivňovala nás proti němu. On si asi dodnes myslí, že urážet a tlouct mámu, nechodit domů, mít milenku, které volal i z domova, což jsme kolikrát jako děti slyšeli a pak to říkali mámě nebo babičce, a spousta jiných věcí, že to prostě byla záležitost jen mezi ním a mámou, která se nás údajně netýkala... Mimochodem tam schází ten podstatný a vlastně jediný důvod, který jsem od mého otce slýchal, že mámu opustil, "protože se z ní stala KRÁVA". Ale prý opustil jí, ale ne nás...



Po rozvodu nastala zajímavá situace. Otec začal být víc doma, obsadil ústřední pokoj celého bytu, který byl spojený s jídelnou a kuchyní. O nic se nestaral, jen mámu šikanoval, tj. slovně jí napadal, zesměšňoval, kritizoval a párkrát i fyzicky napadl. Otec byl velmi silný kuřák a já se hodně divil, když jsem později zjistil, že někteří tátové kouří třeba na balkóně nebo na chodbě. Taky byl vášnivý akvarista, který měl doma téměř desítku akvárií různé velikosti, nad hlavami v malé jídelně visely květiny, které zde sušil atd. Byly to zřejmě nejtěžší dva nebo tři roky pro mámu i pro nás děti. Můj prospěch na ZŠ se zhoršil (i když maximum byly dvě trojky), starší sestra musela být hospitalizována kvůli nespecifickým bolestem břicha, zřejmě psychického původu. Absolvovali jsme různá psychologická vyšetření. Vzpomínám si, že se mi tehdy opakovaně zdálo, že máma umřela a probouzel jsem se s pláčem. Vzpomínal jsem na to i vloni, kdy máma skutečně umřela. Jenže tehdy před lety to bylo opravdu trýznivé, byli jsme na ní zcela závislí. Otec si situaci užíval. Byl pánem, který neměl žádné povinnosti. Byla to máma, která podnikala různé kroky, aby pro otce sehnala jiné bydlení. Jen jako perličku dodávám vzpomínku, jak jsme jednou se sestrou a naší kamarádkou využili odpolední čas a přestěhovali jsme postel otce a pár jeho věcí z obývacího pokoje do malé ložnice, kde bydlela máma, kterou jsme přestěhovali do obýváku. Otec, když přišel domů, strašně zuřil, ale jak už to bývá nedokázal pochopit, že to byla naše samostatná akce. Když později dorazila máma, obtěžkaná nákupy, tak vůbec nechápala, proč na ní otec tak hystericky řve a vyhrožuje jí, že jestli se mu něco ztratilo nebo rozbilo, tak jí bude žalovat. Teprve potom se od nás dozvěděla, co se stalo a jak jsme sledovali vzteky nepříčetného otce, který vše stěhoval zpět.

Zde je mámy osobní dopis, kterým doprovodila jednu z žádostí o pomoc s hledáním bytu pro otce. Bylo to známému rodiny, který byl snad tehdy nějakým činitelem.



V textu je zmíněno soudní řízení, které bylo s mým otcem vedeno pro opakované fyzické napadení mámy. Coby nezletilý jsem v této věci v předběžném řízení dokonce vypovídal. Na mámu byl činěn velký nátlak jak ze strany otce, tak především jeho mámy, aby řízení zastavila, že ho chce zničit, že připraví otce o rodinu atd. My děti a mámy okolí jí naopak podporovalo, aby si takové chování, které nebylo jednorázovým úletem, ale setrvalým stavem, nenechala líbit. Máma přesto nakonec vypovídala tak, aby bylo obvinění staženo. Ještě ten den se jí otec vysmál. Po těch letech snad ještě víc než tehdy cítím, že takhle se nechová chlap, ale šmejd...

Přikládám ještě další intervenci mámy ve prospěch bytu pro otce.



Ve stejném roce se můj otec opět "předvedl". Starší sestra začala chodit na střední školu a mladší bratr na základní školu. Já jsem v té době zažíval období růstu, takže jsem byl na chvilku téměř nejvyšší ve třídě, ale od té doby jsem už více nevyrostl. Máma byla nešťastná z potřeby rychlé obměny mého šatníku. Otec už předtím změnil zaměstnání a chlubil se, jak je šikovný, i díky různým kšeftíkům. Takže máma dala na radu okolí a požádala soud o zvýšení výživného. Situace se zdála být tak jasná, proto máma jen předložila jednoduchou žádost. Ale otec opět prokázal svojí "šikovnost". K soudnímu řízení dorazil v mnohem horším oblečení než chodil normálně, obvinil mámu z rozmařilého života a utrácení, oháněl se tím, jak se o nás o děti on, coby otec, stará, dává nám hodnotné dárky, vozí nás na dovolenou do zahraničí a že se o nás starají i jeho rodiče. Soud proto žádost zamítl. Opět si vzpomínám, jak se otec mámě vysmíval a jak ona byla zničená. Nikoliv však kvůli těm několika stokorunám, které by v našem domácím rozpočtu byly tak potřeba, ale kvůli tomu chování a kvůli té nespravedlnosti, kterou soud svým rozhodnutím potvrdil. Na obhajobu mámy musím říct, že si nevzpomínám, že by někdy naříkala, že nemáme peníze nebo že bych trpěl pocitem, že si něco nemůžu dovolit, jak jsem se s tím později setkal u některých svých vrstevníků při vzpomínkách na dětství.

Jako už tolikrát se máma alespoň z toho pocitu nespravedlnosti "vypovídala" na papír, který ke složce s rozsudkem připojila. Zde jsou všechny tři stránky.





Když byl otci konečně přidělen byt, situace se přece jen podstatně zlepšila. A když navíc po roce 1989 začal podnikat, tak alespoň svoje síly a angažmá napnul jiným směrem. Když zklamal v roli manžela a otce (což si zřejmě asi nikdy nepřizná), tak si alespoň užíval pocit úspěšného podnikatele. Přesto naše kontakty byly poměrně intenzivní. Během podstatné části středoškolských studií jsme spolu s mladším bratrem s ním trávili téměř každý víkend, většinou jako levná pracovní síla. Ostatně ještě z doby vysokoškolských studií si pamatuju ten zvláštní pocit, že jsem se musel složitě obhajovat, když jsem si chtěl nárokovat nějaký ten víkend pro sebe a ne jej trávit s otcem. V kontextu úvah o syndromu zavrženého rodiče je absurdní, že to byla máma, která trvala na tom, že máme otci pomáhat a být s ním v kontaktu, že to byla ona, která nás napomínala, když jsme kritizovali otce nebo jeho přítelkyni. Naopak pobyt s otcem byl vždy náročný. Fyzická práce mi nevadila, někdy celkem rád vzpomínám, jak jsme to s bráchou zvládali, jak jsme se povzbuzovali. Jak jsem psal, otec byl do loňského roku velmi silný kuřák, kouřil v autě, doma, v přítomnosti děti i těhotných žen, prostě zcela bezohledně kdekoliv a kdykoliv. Na jakoukoliv prosbu o ohleduplnost reagoval vztekle a podrážděně. O jeho osobních útocích a neustálé kritice atd se snad ani nebudu rozepisovat. Svým způsobem jsem díky tomu zjistil, že málokdy s někým nevyjdu, že málokdy jsem potkal méně bezohledného člověka. S tím sebevědomím to bylo možná horší, protože můj otec patří k těm, kteří si myslí, že se chválit nemá. Má se jen kritizovat, protože když je něco v pořádku, tak to je samozřejmé atd. Prostě zůstali jsme v kontaktu přesto, že si nerozumíme a přesto že čas od času nastanou období, kdy se třeba několik měsíců vůbec nestýkáme a nebavíme se...

Nechci být jednostranný, tak je třeba říct, že když je otec dobře naladěn a v pohodě, což se snad s přibývajícím věkem a i díky jeho partnerkám zlepšilo, tak dokáže pomoct. Vděčím mu třeba za dobře provedenou rekonstrukci našeho bytu, ostatně uznávám rovněž, že ho tehdy v 70. letech získal on. A těch věcí je víc, třeba když zajistil a zaplatil opravu auta, které jsem potřeboval pro každodenní dojíždění s manželkou do nemocnice na ozařování a v servisu nesmyslně natahovali cenu atd. Vždy umím poděkovat a být za to vděčný. O to víc pak překvapí náhlé změny situace, když v pohodě není a z pocitu nějaké své ukřivděnosti dostane chuť ubližovat...


Pár mých vzpomínek

Asi málokdo z mého okolí ví o věcech, o kterých tady píšu. Že můj vztah s otcem nebyl a není jednoduchý třeba tak nějak cítí, ale detaily neznají. Příliš o tom nemluvím, snažím se to v sobě zpracovat pokud možno v dobrém, ale to, co mi zase otec předvedl, právě opět vynáší na povrch některé z těchto vzpomínek. Zvlášť v tomhle problému s otcem jsme si byli velkými oporami s mámou. Nikoliv v tom, jak si zřejmě myslí, že bychom ho nějak očerňovali a pomlouvali. Prostě jsme se vzájemně povzbuzovali, podpírali a říkali si, že byl vždy takový, tak proč se tomu jeho chování znovu a znovu divíme a proč nás to stále tak zraňuje.

Jen pro malou představu přidám i pár svých osobních vzpomínek. Neberu je jako nějaké očerňování, prostě jsou to moje vzpomínky na to, co se stalo. Ostatně nijak si je nehýčkám, jen se mi prostě vybavují v těch chvílích, kdy o sobě dá otec zase vědět a ukáže se, že se možná v něčem změnil, ale v mnohém je stále stejný. A myslím si, že když i přesto dodnes dokážu s otcem celkem normálně komunikovat, tak to jen dokazuje, že vskutku není "zavrženým" rodičem, i když se o to svým chováním vždy tak intenzívně snažil.

Třeba mé první setkání se lží a silným pocitem nespravedlnosti. Zhruba v mých 12 letech, už po rozvodu rodičů, když jednou otec mámu v předsíni přivítal ránou, kterou jí rozbil brýle i pusu do krve. Občas zašla s ženskými cvičit a někdy se prostě zapovídala. Vše jsme to slyšeli přes tenké prosklené dveře. Navíc máma, zčásti v šoku a zčásti ze strachu před dalším útokem, vběhla k nám do pokoje a volala o pomoc. Jelikož to nebyl první útok po rozvodu, ostatně fyzické útoky na mámu v době trvání manželství byly běžné, tak si to máma nechtěla nechat líbit. Po nějaké době, kdy jí otec fyzicky bránil k přístupu k telefonu, se jí nakonec, zčásti i s naší podporou, podařilo zavolat policii. Otec se v tu chvíli začal tvářit strašně nešťastně, téměř jako by on byl tou obětí. Každopádně před hlídkou, která brzy dorazila, si už opět počínal "statečně". Kromě toho, že se odvolával na svoje známosti tak tvrdil, že je máma hysterka, že byla někde v hospodě a cestou spadla ze schodů a teď ho tady nesmyslně obviňuje. Tehdy v 80. letech se k domácímu násilí nepřistupovalo s takovou citlivostí jako dnes. Hlídka mámě řekla, že když pod dveřmi neteče krev, tak je vlastně bezmocná. Každopádně otec dostal varování, že kdyby k nám museli jet ve stejný večer ještě jednou, asi by už nezůstalo jen u domluvy. Co jsem však tehdy nedokázal pochopit, jak může být uváděna v pochybnost věc, která se evidentně stala? Navíc jako může člověk, který je mým otcem, něco takového nejenom dělat ale pak i tvrdit? Celý následující rok jsme se sestrou často otci tuto událost připomínali. Zajímavé bylo, s jakou vehemencí popíral, že by se vůbec něco takového stalo. Zvlášť jeho máma, která u toho vůbec nebyla, to opět přisuzovala údajně neblahému vlivu naší mámy. Teprve zhruba po roce se otec neudržel a v nějaké hádce s námi se vlastně k činu přihlásil, když řekl, že na něj si nikdo dovolovat nebude a že on s každým zatočí stejně tak, jako když máma tehdy přišla pozdě a "dostala pár facek".

Jiná vzpomínka je z pozdější doby. V určité době, když jsem studoval na vysoké škole a už jsem přitom i pracoval, jsem prostě odmítl trávit s otcem víkendy na stavbě nebo jinde, poslouchat jeho neustálé kritiky, výčitky, věčně se dohadovat a k tomu čichat kouř z jeho cigaret. Mladší brácha, v té době gymnazista, se tak stal adeptem na toho "povedeného syna", když ten první se nepovedl. On měl výhodu v tom, že si 80. léta a mnohé nechutnosti otce nepamatoval, takže s ním otec přece jen líp spolupracoval. Nevýhodu měl brácha v tom, že jej mámy přítel (pozdější manžel) příliš nepřijal, my se sestrou jsme byli už velcí a měli jsme své zájmy. Prostě to brácha neměl jednoduché, protože se narodil do příliš rozhádaných poměrů. Každopádně v této době, zhruba v polovině 90. let, trávil víkendy s otcem sám. Když jsme v té době měli s otcem zase nějaké to období vzájemného nemluvení, tak se jednou máma spletla a při telefonickém rozhovoru nepochopila, že otec chce mluvit s bráchou a ne se mnou. Omylem mi tedy předala telefon a když jsem se ohlásil, tak se jen ozvalo: "Co to má být? Já jsem nechtěl mluvit s touhle SRAČKOU, ale se svým synem." Tak jsem jen v klidu zavolal bráchu a telefon mu předal. Ostatně ono to netrvalo dlouho a brácha chtěl mít taky trochu svůj život. Mezi ním a otcem začaly mne už důvěrně známé hádky a výmluvy ohledně víkendů. Jenže to už byla situace hodně vyhrocená. Máma pomáhala svému manželovi s péčí o jeho těžce nemocnou mámu v Táboře. S bráchou jsme doma občas hospodařili sami, já jsem navíc studoval, pracoval a užíval si svůj první vážný vztah. Už předtím se bráchův prospěch zhoršil, trávil čas s kamarády (pokud vím, tak kromě nějakého toho piva nebo cigarety nepáchal nic špatného, to já měl pubertu mnohem bouřlivější). Nakonec se brácha náhle zhoršil i ve škole, a to natolik, že jej ani nepustili k maturitě na gymnáziu. Avšak během června se situace zlepšila. Nevím přesně proč, ale měl jsem pocit, jako by brácha trochu dostal rozum, pochopil situaci a jak jsem se později dozvěděl, zřejmě se i poprvé zamiloval. Odmítl trávit čas s otcem a rozhodl se, že na podzim ve škole vše napraví. I proto mu máma dovolila, aby místo času s otcem mohl jet s kamarády na chalupu nedaleko Prahy. Odsud se už nevrátil... O tom napíšu třeba někdy jindy (napsal jsem zde). Prostě už jen policejní hlídka, kterou jsem potkal spolu s bledou mámou mezi dveřmi, oznamovala, že je brácha mrtvý, že se zřejmě nešťastnou náhodou utopil (plavat uměl, ale dobrý plavec nebyl)...

Zpět k otci a k tomu, proč jsem zabrousil k těmto vzpomínkám. Dodnes si prostě otec nepřipustil, že i s mladším bratrem podobný konflikt jako se mnou byl a situace by se zřejmě opakovala. Vzpomínám si, jak byl zničený a nešťastný, že jeho syn zemřel a zůstal tu opět jen ten "nepovedený", když to nazvu slušně. Vrcholem zoufalství ale také jeho bezohlednosti bylo to, že mi pak mnohokrát při vzájemných hádkách vyčítal, že za smrt bráchy můžu já. On to myslel tak, že kdyby byl s ním, tak by se to nestalo, ale i tak je to zcela absurdní obvinění a opět jen hledání viníků někde jinde.

Nebudu tady vypočítávat, kolikrát mě vydědil, kolikrát mě vzteky proklel, kolikrát mi vyhrožoval inzultací, kolikrát se mě snažil zesměšnit, ponížit nebo mě urazit. Ostatně já si to už ani pořádně nepamatuji a nemám chuť na to vzpomínat. Ale když už tu uvažuji o údajném syndromu zavrženého rodiče, tak bych spíš v těchto věcech hledal kořeny vzájemného "odcizení" než je absurdně hledat v nějaké nenávisti, kterou v nás podle otce údajně pěstovala máma.

Vždy mi říkal, že až budu "velkej", tak to pochopím. Ale asi jsem stále nedorostl na tu správnou výšku, protože to stejně pořád nechápu. Snad jen, že to je asi opravdu nějaký typ patologie. Já se v mezích možností vždy snažil o korektní vztahy s ním, ale vždy jsem dřív nebo později narazil. Třeba když jsme se ženou čekali prvního syna a byli jsme u otce několikrát kolem Vánoc na návštěvě, tak se vždy rozčiloval, že s ním moje starší sestra nekomunikuje a neumí se ani ozvat. Když jsem ho slušně upozornil na to, že to by si měl vyříkat se sestrou a nepokřikovat na nás, že my tam jsme a dokonce opakovaně, tak se na mne obořil tak, jak to v návalu vzteku umí. Těhotná manželka, sedící na druhé straně místnosti, protože otec samozřejmě kouřil jednu cigaretu za druhou, se mne slovně zastala, aby na mne nekřičel. Tak se pustil i do ní, okamžitě jsme se rozhodli odejít a byli jsme vyprovázeni sprostými nadávkami a výhružkami. Přesto jsme jej po narození syna vzali po několika měsících opět na milost a pozvali ho na návštěvu. Přinesl dary a s vnukem v náručí vypadal spokojeně a šťastně. Zase to nějakou dobu fungovalo, zvlášť když jsme spolu komunikovali co nejméně. Nosil Martínkovi i nám v době Vánoc, narozenin a svátků dárky. Na to si on potrpí. Je schopen člověka neskutečně seřvat, ale když jsou narozeniny tak se musí slavit a dávat dárky...

Když zemřela manželka (v roce 2008) a zůstal jsem s kluky sám, tak jsem jej zhruba dva měsíce poté navštívil v jeho letním sídle (spíš nedokončeném pomníku jeho nereálných snů o velké spokojené rodině?) na Šumavě. Byl jsem v létě s kluky nedaleko u rodiny manželky. Byl to můj první pobyt s kluky mimo domov po smrti ženy a bylo to i tak pro mne velmi náročné. Návštěva otce, opět moje vstřícné gesto vůči němu, dopadla hrozně. Otec mi stále mluvil do toho, jak jsem s kluky jednal. Trval na tom, že mám tříletého a ročního syna nechat venku u vany s vodou a na písku samotné atd. Vyčetl mi, že jsem se o manželku staral doma až do její smrti. Měl jsem jí prý dát někam pryč, prý kvůli klukům atd. Prostě velké neporozumění. Namítnul jsem, že si od něj nenechám mluvit do života a do výchovy kluků. Zvlášť od něj, který se o děti nikdy nestaral, navíc mámu se třemi dětmi opustil. To víte, hned byl oheň na střeše a hádka vzplanula. Odcházel jsem ke klukům, že se nechci hádat, mám starostí více než dost. Otec si chtěl zřejmě vychutnat, že taky někdy může mít nade mnou převahu a vysmíval se, že jsem zbabělec, který si ani nechce poslechnout pravdu. Tak jsem se nedal... Když otci došla slova a argumenty, začal mi vyhrožovat inzultací. Raději jsem volil ústup. Nikoliv ze strachu o sebe, tolikrát jsem chtěl..., ale máma mi vždy říkala, že mi otec za to nestojí a měla pravdu, nestojí, prostě jsem ustoupil především z pocitu zodpovědnosti za kluky. Když otec pochopil, že odjíždíme, nadával mi ještě víc a vzteky bez sebe syčel, že když odejdu, už ho nikdy neuvidím atd. Celý rozklepaný jsem naložil kluky a odjel zpět na chatu k manželčiným příbuzným. Nemohl jsem spát, necítil jsem se dobře, protože jsem nebyl doma a vzápětí jsem dostal vysokou horečku. S vypětím všech sil jsem se s kluky zabalil a přes protesty manželčina příbuzenstva jsem asi druhý den odjel domů, prostě jsem musel...

Přesto jsem za nějaký čas vzal otce opět na milost a umožnil mu návštěvu, především kvůli klukům. Svoji roli sehrálo jistě i to, že v té době, v polovině prosince 2008, byla u nás na návštěvě moje máma se svým manželem naposledy. Tak moc se mi snažila pomáhat, přestože s manželem žila v Táboře a sama byla těžce nemocná (recidiva rakoviny prsu, po jeho ablaci mnohočetné metastázy na plicích, později po celém těle, držela se velmi statečně a zemřela v květnu 2009 viz o tom zde). Jako dnes vidím, jak tu seděla s vypětím sil za stolem a plakala, že jí moc mrzí, ale že už mi nemůže pomoct, že už to nezvládne. Tedy také proto jsem se nebránil návštěvě otce a on se opět předvedl na Vánoce, přivezl nejenom dárky, ale i večeři, ačkoliv jsem jí nechtěl. Byli jsme s kluky na mírné dietě po prodělané silné střevní infekci, takže jsme ani neměli kapra a nedělal jsem ani bramborový salát. Vzpomínám si, jak to provázel slovy, že bez něj bychom zahynuli hlady. Horší byly Vánoce minulý rok, kdy jsme byli s kluky vlastně poprvé sami. Jako už tradičně jsme byli opět nemocní (samozřejmě že tam psychika hraje velkou roli, zvlášť u mne). Tentokrát si otec přisadil a zdůrazňoval, že já nejsem schopen dodržovat vánoční tradice a tedy "udělat" klukům pořádné Vánoce, takže je to na něm. Byl tu několikrát po sobě, skoro každý den. Vadilo mi to, ale vždy jsem ho samotného nebo s jeho přítelkyní pustil dovnitř. Nijak jsem nekomentoval, když klukům říkal, že jsem nevděčný bručoun, že ho prý nemám rád atd. Je zajímavé, že sám jsem později přemýšlel nad tím, proč mi jeho přítomnost tak vadí. Mimo jiné jsem si uvědomil, že i díky tomu, jak se celý život choval vůči mojí mámě, tak má nepochybně své "zásluhy" na tom, že zemřela tak mladá (ve věku nedožitých 59 let)...


Nevím, zda je snad trochu pochopitelnější, proč mě taková drobná epizoda, tolik ovlivnila a stála a stojí tolik sil. Co bude dál, nevím. Vždy jsem si zakládal na tom, že dokážu komunikovat téměř s každým, že vůči nikomu si v sobě nepěstuji zášť. Cítím však, že si nemůžu dovolit plýtvat silami na někoho, kdo je sice ochoten pomáhat, ale ať už úmyslně nebo neúmyslně uráží a zraňuje mnohem víc...

Včera jsem otci volal, že jsem si podle jeho přání na internetu našel, co znamená syndrom zavrženého dítěte, ale že to podle mne nepochopil. Pokud chce mluvit o nějakém odcizení tak je to jen tím, jak se choval a chová. Skončilo to křikem, jsem prý jen ignorant, který se neumí chovat...


Doufám, že mi bude zase brzo líp, že ustane ta úporná bolest v oblasti žaludku, kterou tak důvěrně znám, naposledy z doby, když vloni v hospicu umírala moje máma a už se jí nedalo nijak pomoct... S některými věcmi/lidmi prostě nemůžeme nic dělat a jediné, co můžeme, je změnit náš vztah k nim...


Troufám si říct, že se do otcových pocitů dokážu docela dobře vcítit. Vždyť jsem jeho syn a vznětlivost, choleričnost, obtíže s vyrovnáváním se se situacemi, které nejsou zrovna podle mých představ, znám docela dobře. A že jich v mém životě bylo a je víc než dost. Peru se s tím, jak umím. Každopádně jsem vděčný za to, jak mě moje máma vychovala a jaký mi dala příklad. Pomáhala mi, dokud žila, pomáhá mi její život a přístup k věcem, jak jsem ho mohl poznat, i nyní. Nejsem dokonalý, mám nedostatky a dělám chyby. Troufám si však říct, promiňte mi tu troufalost, že mě moje máma vychovala rozhodně líp než babička mého otce...


Pozn. z jara 2012: Můj otec v září 2011 zemřel, více viz ZDE. Téma se tím však pro mne neuzavřelo, neboť i po půlroku od jeho smrti se mi čas od času zdají sny, ve kterých mi můj otec nadává nebo mi něco vyčítá. Podle možností se to snažím řešit, takže se trochu léčím nejenom s žaludečními problémy.

Pro přehlednost k tomuto tématu jsem přidal do svého blogu štítek otec, který odkazuje na texty, ve kterých o svém otci a vztahu k němu píši trochu víc.

Pozn. z podzimu 2012: Jak už to bývá, tak čas a má snaha o vyrovnání se s pocity a minulostí nese ovoce, takže negativní sny o otci se mi rok od jeho smrti už delší dobu nezdají a i další starosti z této oblasti se mi snad daří obracet k dobrému. Pro odlehčení doporučuji kouknout na text o ukládání urny.

pátek 19. února 2010

Co kluci taky řekli (fešandy a ...)

Dnešní den byl plný rozmanitých zážitků. Vydaly by hned na několik blogů. Jen už nemám sílu to vstřebat a sepsat. Třeba příště. Moje "blogová učitelka" mi poradila, že někdy stačí jen vybrat pár fotek a nějakou tu dětskou hlášku, kterých je vždycky dost.

Kluci dostali nová pyžama. Respektive nové dostal Martínek a Ondra do "nového" dorostl. Tak se s nimi hned chlubili. Myslím si, že už včera jsem jim říkal, že jsou fešáci. Ondra ale stále dokola opakoval, že jsou "fešandy".













(Ono to možná vypadá tak, jako by měl malý Ondra něco s pusou, ale to se jen snaží se zcela "přirozeně" usmívat.)

A pak proběhl následující dialog:

Ondra: "My jsme fešandy."
Martínek: "Tati, ty jsi taky fešanda?"
A než jsem se zmohl na nějakou reakci, tak Ondra svým dětským hláskem prohlásil: "Ty jsi, tati, PRDEL!"

středa 17. února 2010

Pěkný nedělní den - vzpomínkový

Tak jsem si založil svůj blog! Po dlouhém předlouhém přemýšlení, povzbuzen a podpořen kamarádkou Diny, jsem si splnil jeden svůj sen. Prostě jsem to chtěl zkusit a uvidím, co z toho nakonec bude.

Ani chvilku jsem neváhal, o čem bude můj první příspěvek. Přátelé z Facebooku prominou, že se budu opakovat. Především fotkami připomenu jeden pěkný sluneční den (7.2.), který docela dobře vypovídá o naší situaci. Prolínala se v něm radost ze života, který se snažíme si užívat, se smutkem a vzpomínkami na naší maminku, tj. maminku kluků a mojí manželku. Docela pěkně jsme si s klukama připomněli její nedožité 39. narozeniny. V poledne úklidem na hřbitově, večer pak dobrým jídlem, povídáním a vzpomínkami nad fotkami.


Na zledovatělém chodníku to hodně klouzalo. Malý Ondra to nemá moc rád, tak ho potěšilo, že mu Martínek, coby starší brácha, pomohl.



Kluci vybrali pro maminku malá sluníčka, vždyť sami jsou malá usměvavá Sluníčka.



Oba pomocníci byli dobře vyzbrojeni a připraveni. Potvrdili rčení, že s úsměvem jde všechno líp.



Kluci pilně pracovali a táta?... Ten to fotil ;-) (To jsou chvíle, kdy si říkám, že bych chtěl mít ještě víc dětí.)



Předtím...



... a potom.




Nahrávku, jak kluci radostně poskakují na hřbitově a zpívají mamince "Hodně štěstííí, zdrááávííí...", by asi ne každý pochopil, tak si jí raději nechám pro sebe. S klukama jsme si říkali, že maminka svoje narozeniny slaví v nebíčku s babičkou, s andělíčkama a dalšími. Podle Martínka slavila natolik, že nám ani neměla čas pohlídat volné místo na parkování před barákem, když jsme odpoledne vezli domů velký nákup :-).

Vzpomínáme...




Náš příběh v prosincovém čísle časopisu Porozumění (s. 8-11).