Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

čtvrtek 29. března 2012

Kominík při práci... a s letadlem

Při našem cestování jsme s klukama viděli kominíka při práci. A navíc mu pod čepicí proletělo letadlo, jak dokazuje druhá fotka :-).



středa 28. března 2012

Oblečení s lebkami pro Ondru

Včera večer jsem využil hlídání a zašel jsem do prodejny H&M, kde mají momentálně za určitých podmínek slevu 30% na dětské oblečení. Stejně jsem tam plánoval nákup nových kalhot pro Martínka. Viděl jsem tam oblečení s lebkami, takže jsem neodolal a našemu malému milovníkovi těchto motivů, Ondrovi, jsem koupil tričko a mikinu. Jak jsem správně předpokládal, měl z nich velikou radost.



Malí a soutěživí ctitelé svatých

O víkendu Martínek zahlédl sochu Jana Nepomuckého a zeptal se mě: "Tatíí, Jan Nepomucký je můj nejoblíbenější svatý. Víš proč?"

"Nevím," odpověděl jsem, ačkoliv o jeho oblibě Jana Nepomuckého vím už dlouho.

"Protože má kolem hlavy pět hvězdiček," podal Martínek překvapivé zdůvodnění.

Soutěživý mladší brácha Ondra není vůbec hloupý a navíc si počíná opatrně. Jistě tušil, protože jsme se o tom již několikrát bavili, ale pro jistotu se radši zeptal: "Tatíí a kolik hvězdiček má Panna Maria?"

"Dvanáct," odpověděl jsem.

"Tak to já mám nejradši Pannu Marii, protože ta má víc hvězdiček," prohlásil vítězoslavně malý Ondra.


Nakonec jsme si pro připomenutí pár soch obou svatých o víkendu vyfotili, třeba k nim časem přidám i nějaký historický komentář.

Nejprve Jan Nepomucký:

nejprve bez biretu na hlavě (má ho v levé ruce - to "kolečko", jak komentoval Ondra)...


...klasicky...


...a nakonec opět bez biretu a překvapivě pouze "čtyřhvězdičkový".



A nyní sochy Panny Marie na vrcholu mariánských sloupů:

s Ježíškem v náručí a s růžencem v druhé ruce...


...a dvakrát modlící se.



Neštovice

Po dvou týdnech doma vydržel Martínek ve škole jen čtyři dni. V neděli dobral antibiotika, podle doktorky mohl hned v pondělí do školy. Raději jsem ho poslal až v úterý. Chodil vždy po obědě domů, ale už ve čtvrtek večer jsem měl pocit, že není ve své kůži. Mimo jiné to bylo poznat i podle toho, že mu najednou vůbec nešlo učení, např. čtení. V pátek ráno byl bledší, ale teplotu neměl a do školy chtěl jít, tak šel. Po škole mi hlásil, že měl asi 6 chyb při přepisu, ale naštěstí ho učitelka neznámkovala. Tak jsme odpočívali. V sobotu večer jsme museli něco zařizovat mimo Prahu, takže jsme v sobotu dopoledne vyrazili. Oba kluci byli fit, až na klasickou Ondrovu nevolnost v autě, tak jsme si užívali krásného počasí. Jenže večer měl Martínek teplotu a ukázal mi puchýřky po těle, které ještě v pátek neměl. Hned mi bylo jasné, že jsou to neštovice. Přemýšlel jsem, jak to udělat a nakonec jsme nedělní přesun zpět do Prahy pojali jako výlet. Často jsme zastavovali a sledovali přírodu a okolí. Z otravného cestování se tak podařilo udělat celkem příjemnou záležitost s mnoha zážitky. Koncem dlouhé cesty mi Martínek řekl, že to bylo fajn a že díky zážitkům na chvíli na svědivé neštovice úplně zapomněl.

V pondělí jsme byli nejprve sestřičkou odmítnuti, že kvůli neštovicím není třeba chodit, ale při druhém telefonátu jsem se s doktorkou na návštěvě přece jen dohodnul. Už sestřička do telefonu a poté i doktorka, která nás přijala v izolaci, mě překvapila. Prý je lepší neštovicové puchýřky nemazat. Používání pudru prý naopak prodlužuje hojení a může někdy přispět k zhnisání puchýřku, když k němu nemůže vzduch. Ptal jsem se na nějaké konkrétní přípravky, na které jsem na internetu narazil, včetně nějakých koupelí. Nakonec jsem dal na radu doktorky a rozhodl se nepoužívat pudr, tak uvidíme. Dostali jsme Dithiaden, tablety na utlumení, pro případ silnějšího svědění. A koupili jsme si fialovou genciánku pro dezinfekci větších a hlavně rozškráblých puchýřků. Nakonec jsme v lékárně polikliniky, kde nás už znají a vždy dobře poradí, koupili rovněž homeopatika, prý na zmírnění průběhu neštovic. Můj vztah k homeopatikům je celkem skeptický, ale už jsem o tom mluvil s několika lidmi, doktory i pacienty, kteří je většinou doporučují jako doplňkovou léčbu. Uškodit by neměly a při léčbě mohou pomoci. Tak to taky zkusíme.

Každopádně nás čekají minimálně další dva týdny doma. V ordinaci jsme zjistili, že Ondra dostal nějakou vylepšenou vakcínu, takže by měl být proti neštovicím chráněn. Maximálně je může mít s lehkým průběhem. Jelikož jsem ho ještě před tímto zjištěním omlouval ve školce s tím, že brácha má neštovice, tak chápu, že tam teď nejsme zrovna vítaní. Já mám neštovice za sebou, ale od víkendu cítím trochu intenzívnější svědění po tělě, tak přemýšlím, zda to třeba neštovice nezkoušejí a neprobíhá boj s mými protilátkami, jak to dobře známe z kresleného seriálu Byl jednou jeden život.

Zatím to jde, i když je velká škoda, že v tomto pěkném počasí nemůžeme ven, protože Martínek nesmí na sluníčko. Jen mi to docela zkomplikovalo plány. Nejen že se dále musím intenzívněji starat o chod domácnosti, především o pravidelný přísun potravy, ale potřebuji něco zařizovat i mimo domov, což teď nemůžu. Ondra byl ještě celý minulý týden doma a já jsem počítal s tím, že věci budu zařizovat tento týden, protože jsem doufal, že už budou oba fit.

Nepropadám nějakému zoufalství nebo depresi, ačkoliv jsem poměrně dost unavený. Naopak i při tomto domácím zatížení celkem zvládám pracovní povinnosti. Navíc jsem si před týdnem odbyl premiéru recenzí na jednu knihu v novinách, pokračuji v psaní článků, zatím hlavně do křesťanského měsíčníku Getsemany (zrovna během čtvrtku a pátku jsem napsal další) a pokračuji v bádání, přestože většinou jen v domácích materiálech nebo v těch, co jsou dostupné přes internet, jejichž výsledky snad budu průběžně publikovat na svém druhém blogu.

Přesto je třeba, abych si na chvilku vydechl a od kluků si odpočinul (a oni ode mne). Díky ochotě moravské babičky se už snad něco rýsuje.




čtvrtek 22. března 2012

Dvě rozdílné povahy

Každou chvíli si uvědomuji, jak jsou oba kluci rozdílní. Čím jsou větší, tím je to zřejmější. Navíc když jsme teď s Ondrou doma "osiřeli" - Martínek už šel do školy - tak je ještě víc příležitostí, abych tu rozdílnou povahu kluků zažil.

V naší malé koupelně máme větrák, jedno světlo na stropě a jedno nad zrcadlem. Většinou si vystačím se stropním světlem. Martínek za mnou někdy při koupání zajde, pustí mi větrák a zapne druhé světlo, asi aby mi udělal radost. Na moje děkuji odpovídá veselým: "Rádo se stalo, tatínku!" a zubí se od ucha k uchu jako sluníčko.

S Ondrou jsem nedávno zažil zcela opačnou situaci. Nevyspaný a rozlámaný po noci, kdy zase Ondra exceloval v kašlání (jsme poslaní zase na nějaká další vyšetření, ale já jsem z toho už celkem zoufalý, protože je to tak nevyzpytatelné, únavné a navíc mám o něj samozřejmě starost), jsem se v koupelně probouzel a zároveň se chystal trochu zušlechtit. Dopřál jsem si ten luxus a v koupelně jsem si zapnul všechny tři výše zmíněné spotřebiče. Když si šel Ondra ze záchodu umýt ruce, rozhlédl se svým kritickým pohledem a řekl mi: "Tatíí, proč tu máš zapnuté všechny tři? To přece nepotřebuješ." Byl jsem překvapen jeho přístupem, takže jsem se téměř nezmohl na slovo. Ondra si utřel ruce, mezi dvěřmi se otočil a řekl: "Takže to světlo nad umyvadlem nepotřebuješ." Odešel a zhasnul jedno světlo.

Bylo to pro mne překvapivé. Až po chvíli jsem si vzpomněl, že by se mohl slitovat a světlo mi zase rozsvítit, když mu vysvětlím, že se chci taky oholit. Tak jsem na něj volal, ale on nereagoval, asi neměl náladu smlouvat. Až po nějaké době mi přišel říct, co dělají jeho autíčka. Při té příležitosti jsem ho přece jen přemluvil, aby mi kvůli holení znovu rozsvítil i druhé světlo. Nakonec to udělal, ale pro změnu se začal vyptávat, k čemu potřebuji mít zapnutý větrák. Už to vypadalo, že mi to opět neprojde, ale nakonec se nade mnou slitoval a dopřál mi ten luxus tří spotřebičů.


Díky tomu jsem si znovu říkal, jak jsou oba kluci různí a jak jsem za to vlastně rád, i když je to někdy náročnější. Martínek je šikovný, ale zase hodně důvěřivý a někdy mi připadá jako takový moula. Připadá mi v tom mne. Já byl navíc jako dítě takový mamánek, držící se maminčiny sukně, že jsme prý stál a brečel za dvěřmi záchodu, když si máma musela odskočit. V tomhle Martínek prožil něco, co si vůbec nedovedu představit, protože on byl s maminkou jedna ruka jen dva roky. Pak zažil, že se nejenom narodil brácha (tj. konkurence, ale vzhledem k okolnostem a dramatické změně, to zřejmě ani tak neprožíval), ale hlavně jeho oblíbená maminka nejprve ztratila hlas a schopnost mluvit, potom ulehla a slábla tak dlouho, až nakonec zemřela a odešla z našich životů...

Naopak Ondra je svůj. Je fakt, že s ním se život doslova nemazlil už brzo po jeho narození. Nejenom, že s námi už od svých pěti dní obrážel nemocnice, dokud mohla žena kojit, ale pak přešel na lahvičky a já jsem se mu ani při největší snaze nemohl tolik věnovat. Děti jsou adaptabilní a Ondra si zvyknul, uměl se sám zabavit a už jako malé miminko spokojeně usínal sám v postýlce (Martínek nejraději usínal ve velké posteli s maminkou, nejlépe u jejího prsa). Navíc je i jiná povaha než jsem byl já. Tehdy na maminčině pohřbu, když mu bylo deset měsíců, příbuzenstvo ženy říkalo, jak moc se jí podobá, zřejmě i povahou. Zdaleka si toho nenechá tolik líbit jako Martínek, i když na druhou stranu je oproti Martínkovi víc ukňouraný, jindy zase nespokojený a stěžuje si na každou maličkou bolístku.

Nedávno jsme jeli k doktorce a na zastávce se s klukama dal do řeči nějaký starší pán. I tady se ukázala rozdílná povaha kluků. Zatímco Martínek ochotně odpovídal na všechny otázky, Ondra byl chvíli zticha a pak se pána zeptal: "A jak se jmenujete vy?" "Odkud jste?" Bylo to velmi dobré a já Ondru pochválil, protože se mi líbilo, že si zachoval odstup a navíc pánovi nastavil zrcadlo, jaké to je, když se někdo vyptává. Naopak Martínka musím často upozorňovat, že cizím lidem nesmí všechno říkat.

No je to s klukama zábava, jen aby už byli fit a já si mohl trochu odpočinout a věnovat se svým věcem.

úterý 20. března 2012

Jak na jarní únavu?

Tak starší Martínek je už ve škole a já přemýšlím, zda je to výhra nebo není. Přeji mu to, protože se už do školy těšil. Malý Ondra ještě do školky nemůže a tak mi tady chodí, že se nudí a co prý má dělat. Zkouším různé nápady, abych mohl chvíli pracovat, ale moc to nezabírá. Nakonec DVD ho přece jen na chvíli zabavilo. Stejně tak s vařením si moc nepomůžu, neboť stejně musím něco udělat.

Na mne buď padla opravdová "jarní únava" nebo mi potíže s dýcháním nedopřejí klidný a tolik potřebný spánek, takže ani ráno si nepřipadám fit. Navíc si vzpomínám, že mi tu zase v noci chodili nějací trpaslíci a dožadovali se pití. Zrovna tentokrát jsem pozdě večer nechal nádobí v myčce a nenechal jako vždy na stole sklenky s vodou. Martínek si nakonec v noci nějak poradil, protože vstát jsem nedokázal, jen jsem ho v polospánku navigoval z postele.

Těší mě, že i ve stavu celkem vyždímaného a unaveného rodiče ještě dokáži řešit některé situace s klidem. Třeba včera, když jsem dodělal druhé jídlo k obědu. Původně jsem si plánoval, že vyprovodíme Martínka do školy a pak si s Ondrou něco nakoupíme a uvaříme. Realita byla jiná a zůstali jsme doma. Vymýšlel jsem něco nouzového. Nejdřív jsem musel vyhodit kedlubnu, která byla koupená den předtím a měla být na svačinu. Poté jsem zjistil, že ani brambory nejsou kvalitní, proto jsem z nich raději udělal kaši. Je to fakt hrůza. Nejenom, že šly ceny nahoru, ale kvalita je horší a horší. Vím, že hudruji jako nějaký důchodce, ale já jím vlastně i jsem :). No a jak tak ohřívám mléko na kaši, tak přiběhl Ondra, ať přilepím jeho dvěma gumovým vojáčkům hlavu, zřejmě jí ztratili v nějakém boji. Samozřejmě nejlíp hned a teď. Což o to, zvládnul jsem to pěkně. Jenže zatím se mi mléko vyběhlo mírně naproti. Takže znovu.

Nakonec je vše hotovo a volal jsme svoje lumpíky, ať si nejdřív umyjí ruce a přijdou hned ke stolu. Dupot, hukot, dohady a za chvíli přiletěl Martínek s jednou bačkorou, ruce mokré a z koupelny je slyšet Ondra, jak hudrá, že ho Martínek strčil, předběhl a já nevím co ještě. Ondra dorazí rozladěný až za notnou chvíli. Bez vztekání, ale zato jasně říkám, takhle teda ne! Takhle se ke stolu teda nechodí a tady chodit nebude. Zkuste to znovu a jako bráchové, co se mají rádi a pomáhají si.

Ani jsem nemusel nějak vyhrožovat, třeba že jinak jídlo nebude. Zvlášť Martínek si byl vědom, že přiletěl jak divoch. Oba odešli zpátky do koupelny a já jen slyším, jak tam jeden druhému pomahá. Počkali na sebe a přišli spolu, jako vyměnění. Takže jsem ani nemusel přehánět, když jsem je pochválil a řekl jsem, jakou z nich mám radost, když je takhle vidím.

Je to mnohdy náročné, ale když mám pocit, že to zabere, tak si říkám, že to není marné. Každopádně jsem teď v takovém rozpoložení, že bych nejradši na den nebo raději dva zcela vypnul. Úplně nejlíp, kdybych mohl někam odjet, kde by mi dobře uvařili a pěkně se o mne postarali (třeba nějaká masáž by bodla). V klidu bych si zasportoval a zrelaxoval, pak zase pospíchal domů, protože já bych bez těch svých kloučků nemohl dlouho být. Ale asi něco podobého budu muset někdy vymyslet, protože ten intenzivní pobyt s klukama (dva týdny o prázdninách, pak celkem dva týdny šly a teď zase už třetí týden doma s marodama) mi dává celkem zabrat. A do toho to jaro...

Tak dost snění a zpět do reality, složit prádlo, k plotně, ke knihám, na nákup, pro Martínka a pak do práce...


Vhodným a osvědčeným tipům na relaxaci a nabrání sil se nebráním. Jak to děláte vy?

pondělí 19. března 2012

Nejenom jaro nám asi leze na mozek

"Aúúúúúúúú," zvolal Ondra a utíkal od stolu poté, co si i přes moje varování spálil jazyk horkou polévkou. Martínek už jedl, zkušeně si bral od kraje a každou lžíci ještě pro jistotu ofoukal. Ondra mi mezitím spílal, že jsem mu polévku schválně "zapálil".

Volal jsem na něj, ať se vrátí ke stolu, že mu řeknu jedno tajemství. Lákal jsem ho a opakoval jsem, že mám pro něj jedno tajemství, ale Ondra nic. Přišel až za chvíli a šklebil se na mne: "Tatíí, já vím, co mi chceš říct za tajemství... že je to horký, protože se to vařilo."

To mě teda dostal. To je přesně to tajemství, které jsem mu chtěl říct. Tak jsem ho chválil a obdivoval, jak to ví a že je šikovný. Ondra se dmul pýchou a zesdl zpátky ke stolu.

"Aúúúúúúúú," odběhl znovu a já mám pocit, že už to opravdu tak horké nebylo. Prostě jsme už zase nějak dlouho doma a leze nám to všem třem na mozek. Každému asi trochu jinak...


Když nám naše dětská doktorka předepsala před týdnem antibiotika i pro Ondru, tak jsem se jí ptal - zčásti s nadsázkou, zčásti vážně - zda i mně něco předepíše, nejlépe něco na uklidnění. Usmála se na mne a řekla, že si sama po dlouhém váhání nechala napsat antidepresiva, že jí to celkem pomáhá a že mi to doporučuje. To mě pobavilo.

Už druhý týden doma, kromě pár hlídání, jsme s klukama celkem zvládli, bez větší úhony na našem duševním zdraví (alespoň doufám). První skutečně jarní víkend jsme dokonce využili k malé procházce, ačkoliv Ondra jí obzvláštnil zvracením, neboť ta antibiotika mu asi skutečně nesvědčí. Já k nim čichal a smrdí jako nějaké lepidlo.

S Martínkem jsme snad dohnali do školy vše, co šlo. A dnes ráno mě budil už kolem šesté, že je připraven jít do školy, jak bylo plánováno. Zahnal jsem ho do postele, ať vydrží alespoň před sedmou. Jenže i on má z antibiotik rozhozená střeva, přestože bereme probiotika a držíme dietu, takže když už bylo vše nachystáno, usoudil jsem, že ještě den počkáme. Navrhoval sice, ať jej vyzvednu před obědem, ale zvolil jsem ještě pro tento den odpočinek.

Ondra prokašlal noc, takže veškerá snaha o zahnání kašle tak nějak vyšla na prázdno. Přesto vycházky nelituji, protože doma už to sbylo s klukama náročné.

Snad si to jaro nějak sedne a bude celkově líp. A aby to nebyla taková nuda, tak nakonec i mně náhlý příchod jara trochu podráždil dutiny, takže v noci jsem chrápal tak, až jsem se sám budil a chvílemi nemohl dýchat. Na variantu operativní nápravy křivé přepážky v nose to zatím nevidím, ale vzpomněl jsem si na ní. Už třetí den mi slušně třeští hlava a to je pak celkem náročné, když by to asi měl být můj hlavní "pracovní nástroj" :-)

Inu, vítej jaro!

sobota 17. března 2012

Březnové vyhlížení jara a kolonie havrana polního v Čakovicích

Jarní počasí nás vylákalo ven. Původně jsme šli s dalekohledy vyhlížet jaro. Nakonec jsme skončili v jedné z největších pražských koloniích havrana polního, tedy v zámeckém parku v Čakovicích.



















Pozn.: K vložení příspěvku jsem se dostal až později, první červnový víkend.

neděle 11. března 2012

Stráž, král a kuchař

Přes své zahlenění je na tom Ondra asi nejlíp, což nám dává každou chvíli najevo. Nejenom ranním vstáváním. Každou chvíli si chodí pro rozkazy nebo pokyny, co má dělat.

Před obědem přišel Ondra celý ověšený zbraněmi, tedy s pistolí za pasem, mečem, štítem atd.

"Tatííí, já jsem stráž," prohrásil odhodlaně.

"Martínek je král a já ho hlídám," pokračoval.

Martínek momentálně trůnil na záchodě.

"A ty jsi, tatí, náš kuchař," dokončil Ondra rozdělení rolí.

Tak hlavně, že v tom máme jasno a každý máme svojí roli.

Krasavice, kreslice, kraslice

Tak klukům už je líp, i když Martínek pořád není ve své kůži a Ondra by mohl na šampionát v kašlání. Hlavně že je s nimi pořád zábava, teda pokud se nepošťuchují, což poslední dobou zvládají i v době nemoci.

Ondra dnes ráno vstával nějak brzo. V polospánku jsem zaznamenal, jak mi hrdě hlásil, že on je už převlečený, zatímco Martínek ještě spí. Nakonec mě potěšil tím, že se nedožadoval snídaně, ale sám se nabídnul, že mě bude hladit. To bylo od něho milé a příjemné.

Když se probral i Martínek, tak si chvíli myslel, že tentokrát u mne spal Ondra, ale nebyla to pravda.

Na učení to ještě moc není, tak alespoň Martínkovi sem tam dám něco přečíst. Dostalo se i na nějaký leták ohledně Velikonoc.

"Vy-ba-rvi si svo-jí kra-sli-ci," vyluštil Martínek.

Malý Ondra se hned taky začal zajímat o tento leták a hlásil: "Já si teda svojí krasavici vyberu!"

"Néé, krasavici," smějeme se s Martínkem, "tady se píše o kraslici, tedy o vajíčku, že si ho můžeš vybarvit."

Ondra už s menším nadšením řekl: "Tak jo, já si teda tu kreslici vybarvím."

Takže přes svojí momentální sociální izolovanost neztrácíme zájem o nic, ani o krasavice, kreslice nebo kraslice.

pátek 9. března 2012

Jaro je tady, virózy také

Tento týden jsem začínal poměrně s elánem. Minulý týden jsem napsal pár věcí, v neděli jsem referoval o svém tématu s pocitem, že i přes množství zcela obyčejných domácích starostí stíhám sledovat dění a mám co říct. Kluci sice pokašlávali, ale drželi se, takže jsem měl další nápady a plány. Pořád přemýšlím a zkouším, co ještě zvládnu při péči o kluky a domácnost. Potřebuji to nejenom pro dobrý pocit, že se věnuji své práci, že dělám něco smysluplného a snad by mě to mohlo i někdy v budoucnosti víc živit.

K tomu jsem se chystal na třídní schůzky. Promluvit si s paní učitelkou. Zkusit jí vysvětlit, že sice respektuji její způsob, ale mám pocit, že některé postupy nemusí být univerzálně použitelné. Že snaha o tempo a bezchybné výkony (když srovnávám s jinými prvňáčky) nemusí být pro děti jen motivující, ale může některé naopak stresovat. A taky že si myslím, že je zbytečné jim říkat, že jsou lajdáci. Samozřejmě jakékoliv diskuse je třeba podepřít tím, že se budeme s Martínkem chystat a že se bude stačit.

V pondělí večer, když jsme přišli z hudebky a nákupu, jsme se věnovali úkolům. Martínkovi to moc nešlo a dělal chyby více než jindy. Přičítal jsem to únavě, ale všimnul jsem si, že nevypadá moc dobře a za chvíli si začal stěžovat na bolest ucha. Nechali jsme školy a podnikli pár kroků (např. suché teplo). Sice jsem vyloučil zánět středního ucha, ale dobré to nebylo. Ondra kašlal tak nějak stabilně, i když i on v pondělí večer jako by nechtěl zůstat pozadu a chrchlal o něco víc. Ráno jsem oba kluky omluvil a vyrazili jsme k doktorce. Absolvovali jsme vyšetření, bez jasného nálezu, tak jsem dostali léky s tím, že se uvidí, co bude. Kluci mi už v úterý nepřipadali nějak zvlášť nemocní, tak jsem si říkal, že je nechám dva dni doma a bude to stačit. Ostatně ve čtvrtek dopoledne jsem slíbil přednášku ve farnosti, tak jsem si říkal, že by to mohlo vyjít. Naopak mi to zkomplikovalo plán napsat zadaný text, protože v pondělí jsme měli frmol, v úterý běhání po doktorech a odpoledne jsem šel učit. Večer mě pak čekala třídní schůzka.

Ve středu jsem kromě ošetřování a vaření psal a text odevzdal oproti plánu až po obědě. Dosud nevím, jaký to mělo efekt. Vše se přesto zdálo v pořádku, kluci dováděli a byli fit. Večer jsem měl hlídání a po dlouhé době domluvené posezení s přáteli. Martínkovi se večer udělalo špatně, byl unavený, nechtěl jíst, třásla s ním zimnice a měl mírnou teplotu. Noc na čtvrtek byla celkem zajímavá. Chystal jsem si ještě téma na druhý den dopoledne, protože jsem věřil, že to nějak zvládneme. Hlídání na dopoledne jsem nesehnal, ani to není dost reálný, ale podle doktorky jsme nebyli infekční, takže bych asi vzal kluky s sebou. Krátce po usnutí mě kolem jedné v noci vzbudil Ondrův kašel. V noci kašle poměrně stabilně, ale tohle bylo silnější. Podle imunoložky má tendenci k asmatu, ale teď je dost zahleněný, ačkoliv s tím zápasíme. Po chvíli a po tišivém léku usnal, já také. Po třetí v noci mě však budí volání Martínka. Než se však zcela proberu, tak Martínek došel na záchod a zvracel. Já to tak nerad uklízím, takže jsem ho moc chválil, že to zvládnul v pohodě. Celý se třásl a byl hodně slabý. Tak se mu věnuji, po dlouhé době rozkládám gauč, abych ho mohl mít u sebe. Netuším totiž, jaký bude další průběh. Poté, co jsem jej obstaral, píši zhruba ve čtyři v noci omluvný mail, že druhý den dopoledne přednášku nezvládnu (už v úterý jsem informoval o naší situaci a vyzval k přípravě plánu B). Alespoň jsem poslal nějaké připravené podklady. Nejedná se o nic zásadního, je to kurz Alfa o základech křesťanství, ale i tak mě to mrzí. Naštěstí do sedmi ráno je klid, jen zařizuji omluvení obou kluků a odhlášení obědů.

Volám doktorce, že místo plánované kontroly v pátek odpoledne bych raději přišel co nejdřív. Domlouvám se na poledne. Martínek má dietu a je hodně zesláblý. Ondra kašle, ale jinak je fit, chce si hrát nebo koukat na pohádky. U doktorky má Martínek stále teplotu, ale po odběru krve mírně kolabuje a musí si lehnout. Trochu mě to zaráží, protože už jsem zažili mnohé, ale takovou slabost u něj neznám. Zřejmě to byla kombinace horečky a diety po nočním zvracení. Obíháme vyšetření, RTG plic a ORL vyšetření, žádný konkrétní nález, jen poslechový a mírně zvýšené CRP. Zhruba po dvou hodinách odcházíme z polikliniky s antibiotiky pro Martínka. Ještě musíme zvládnout nákup, ať máem co jíst. Čerstvá a chutná šunka se nakonec ukázala jako dobrý doplňkový "lék", který staví Martínka na nohy.

Doma kluci dostali předepsané léky, posilnili se něčím dobrým a uložil jsme je k pohádkám. Ondra vydrží jen chvíli a radši si hraje. Potřebuji něco doma udělat a hlavně si chvíli odpočinout. V noci jsem toho moc nenaspal a při pobíhání po doktorech jsem Martínka občas musel nosit. Cítím únavu, až je mi z ní chvílemi fyzicky špatně. Kluky neustále napomínám, ať chodí častěji pít, Martínkovi pití přináším.

Večer mě Martínek volal, že chce na záchod, ale měl pocit, že tam nedojde. Divil jsem se tomu, ale pak jsem cítil, že zase celý hoří. Tentokrát měl horečku docela vysokou, tak mu dávám studené obklady, na hlavu, na ruce a na nohy. Chvíli to trvalo, než zabral sirup na horečku, tak jsem ležel vedle něj a hladil mu nohy, což je zjevně ten nejlepší "lék", jaký mu můžu dát. Ondra večeří jen lehce a i Martínek do sebe něco dostává, když mu klesne horečka. Nakonec mi oba kluci usnuli na gauči. Naštěstí byla noc klidná, i když jsem slyšel, že Martínek mluvil ze spaní a neměl klidné spaní. Vydržel zhruba až do sedmi, i když už měl opět vysokou horečku.

Po konzultaci s dětskou doktorkou máme dorazit na další vyšetření. Kdyby nebyl pátek, tak bych vydržel, ale ať radši nemusíme někam na pohotovost. Tentokrát už po sirupu na horečku a trochu najedení jsme vyrazili. Opět vyšší CRP signalizuje zřejmě bakteriální infekci, takže raději dostáváme silnější antibiotika.

Tak jsme si zase trochu užili starostí kolem dětských nemocí. Nebylo a není to nic vážného, spíš je to trochu náročnější. Mám pocit a doufám, že už bude líp. I když u Martínka to vypadá minimálně na celý příští týden, kdy nebude moct do školy. To znamená, že se jim budu muset víc věnovat, zajistit jídlo a obecně větší péči, takže se zase vracím na zem a musím opatrně revidovat nějaké plány na víc práce a realizaci některých nápadů.

Ne, nechci si stěžovat. Jsem rád, že to zvládáme, že mám prostor a pochopení pro to, abych se mohl klukům takhle věnovat (však nás taky na poliklinice a v lékárně už dobře znají). Jen pořád tak nějak zápasím s tím, jak zvládat rodičovské povinnosti a přitom se trochu realizovat i jinak. Navíc mě tak nějak víc zasahuje určitá "blbá nálada", kterou pozoruji ve společnosti i kolem sebe, teda kromě zcela konkrétních "blbců" a rád bych alespoň trochu, v rámci svých možností, přispěl k jejímu zlepšení. A v neposlední řadě mám sem tam i pochybnosti o tom, zda je zvládnutelné vše, co bych nebo co si myslím, že bych měl, zvládat. Však uvidíme!

Teď je třeba si hlavně odpočinout, načerpat trochu síly, dobře se najíst a sílu přicházejícího jara vnímat alespoň oknem. Možná i skrze jarní znovuzrození přírody můžeme vnímat realitu, která přesahuje naše lidské snažení. Smíme doufat, že chvíle náročnější zase vystřídají chvíle veselé a povzbudivé. Naštěstí i kluci mi dělají radost každým dnem.

pondělí 5. března 2012

Rozhovor pro Klub přátel Cesty domů

Před časem jsem byl požádán o rozhovor pro potřeby Klubu přátel Cesty domů. S jejich svolením tento rozhovor uvěřejňuji i na svém blogu.

Rozhovor na stránkách Cesty domů najdete ZDE.

1) Jak jste se o Cestě domů dozvěděl a jak dlouho ji znáte? Co Vás k nám přivedlo?


O Cestě domů jsem měl určité povědomí už dávno. Oceňoval jsem tento projekt a znal jsem i některé zaměstnance. To jsem ještě netušil, že moje zkušenost s Cestou domů bude tak intenzívní. Když se nám narodil druhý syn, zjistili lékaři u manželky rozsáhlý zhoubný nádor. Po několika pokusech o léčbu byly vyčerpány všechny možnosti. Potřeboval jsem se postarat o dvě malé děti a zároveň o těžce nemocnou a umírající manželku. Jsem velmi vděčný Cestě domů, že se mi podařilo takovou složitou situaci doma zvládnout a mohl jsem pro manželku i pro obě děti udělat zřejmě maximum možného. Takže jsem na vlastní kůži zažil, jak je činnost Cesty domů prospěšnou a velmi užitečnou pomocí při péči o důstojný konec života v domácím prostředí nejenom pro umírajícího, ale i účinnou pomocí pro pečující a pozůstalé.


Později jsem s lidmi z Cesty domů konzultoval také nemoc a umírání obou svých rodičů, přestože neumírali doma a nebyli v péči domácího hospicu. I v takových případech byla zkušenost a citlivý přístup zaměstnanců Cesty domů povzbuzením a velkou pomocí. Mnohdy mi pomohli pochopit některé zvláštní situace nebo reakce a také mi pomohli při úvahách, co pro své blízké ještě můžu udělat.


Párkrát jsem také navštívil klub Podvečer. Ten dává prostor pozůstalým pro setkání a vzájemné rozhovory, které mohou pomoci vyrovnat se se ztrátou svých blízkých, podělit se o své pocity a zkušenosti a povzbudit do dalšího života.

2) Proč jste se rozhodl nás dlouhodobě podporovat? Co pro Vás znamená členství v Klubu přátel Cesty domů?

Vzhledem k velmi pozitivní zkušenosti s Cestou domů a mému přesvědčení o důležitosti její činnosti jsem jí podle svých možností podporoval již před založením Klubu přátel. Takže po jeho založení byl vstup do něj jen logickým krokem.


Jsem rád, že tímto způsobem můžu mít alespoň trochu podíl na činnosti Cesty domů. Třeba tak můžu přispět k tomu, že někdo další ve složité situaci zažije důležitou podporu a pomoc, jako jsem to zažil já. Klidně se také přiznám k určitému druhu sobectví, tedy že myslím i na sebe. Kdysi jsem podporoval projekt výroby a distribuce křesťanské literatury pro slabozraké a nevidomé prostřednictvím audionahrávek. Mám rád knihy a nosím brýle, tak jsem si říkal, že bych to mohl někdy v budoucnosti využít. Činnost Cesty domů je, mohu-li to tak říct, ještě univerzálnější. Každý jednou zemřeme, i když nevíme kdy a jak. Myslím si, že by nás mělo zajímat, jaký je pohled společnosti na nemocné a umírající, jak se s nimi zachází a jaké jsou možnosti péče o ně. Zažil jsem různé situace a přístupy k takovým lidem v nemocnicích. Nebylo to zdaleka jen některými konkrétními lidmi, ale spíš systémem jako takovým. Když už bych si mohl vybrat, chtěl bych své poslední dny strávit doma mezi svými. Vím však, že to není tak jednoduché a záleží na mnoha různých okolnostech.


Důležité je, že Cesta domů se nevěnuje pouze konkrétní pomoci umírajícím a pozůstalým. Věnuje se tématu nemoci a umírání v celé jeho říši a usiluje především o změnu přístupu. Někdy mám pocit, že se do dnešní doby nemoc a smrt moc nehodí. Ze všech stran slyšíme, že správné je být zdravý a úspěšný. O to více však může být složitější, když se setkáme s nemocí, utrpením a smrtí. Nejenom že je to samo o sobě náročné, ale mnohdy nenajdeme ani porozumění ve svém okolí. Když už je tu nemoc a smrt, tak se o ní raději nemluví. To ale není řešení.


Ještě složitější je to s dětmi. Respektive složitější to mnohdy děláme my dospělí, když máme tendenci realitu života a smrti dětem zamlčovat. Vzhledem k naší situaci (několik úmrtí v rodině) je téma smrti u nás doma asi přece jen častějším námětem k hovoru než v jiných rodinách. Vždy se snažím být vůči svým dětem upřímný a pravdivý, samozřejmě s ohledem na jejich věk a uvažování. Přístup dětí i k takovýmto tématům mnohé z nás dospělých zahanbuje a máme se od nich čemu učit.


Takže je to nejenom podpora konkrétní pomoci Cestě domů, ale také podpora jejího úsilí změnit pohled na některá témata, o kterých se často raději nemluví.

3) Co si myslíte, že může každý z nás dělat pro „dobré umírání“ a pro zlepšení situace umírajících v naší zemi?

To je pro mne velmi těžká otázka. První reakce by byla asi hodně obecná: Být pravdivý a upřímný sám k sobě a být vnímavý k lidem a prostředí kolem sebe. Něco jsem už zažil a myslím si, že je důležité respektovat, že každý má asi trochu jinou představu toho, co je to „dobré umírání“. To, co považuji za správné a dobré já, není automaticky správné a dobré pro všechny. Navíc tváří tvář utrpení a smrti naplno zakoušíme svojí omezenost a bezmocnost, což si málokdo z nás je ochoten a schopen přiznat. Pokud ve smrti vidíme jen zmar a definitivní konec všeho, pro co žijeme, tak se tomu ani nedivím.


Myslím si, že vytěsnění povědomí o smrti dělá z hesla „memento mori“ (pamatuj na smrt) strašáka. Přitom nejde o nic jiného, než abychom sami o sobě a o svém životě uvažovali v reálných souvislostech. Skutečnost, že každý jednou umřeme, nás přece nemá děsit na každém kroku a ani v nás nemá vzbudit pocit zmaru a lhostejnosti. Myslím si, že umírání je prostě logickým pokračováním našeho života a tedy nelepší přípravou na „dobré umírání“ je prostě dobrý život, ačkoliv to zní jako fráze. Mám na mysli ještě něco víc než jen zdravou stravu, pohyb atd. S dětmi jsme se několikrát bavili o smrti a já jim říkal, ať se smrti nebojí. Jednou umřeme všichni a ani nerozhodujeme o tom, kdy a jak to bude. Proto nemají myslet na smrt, ale snažit se dobře žít svůj život. Samozřejmě je tento můj přístup motivován tím, že jsou to ještě malé děti a navíc mají se smrtí blízkých už poměrně bohatou zkušenost. Nebát se smrti neznamená popírat její existenci.


Ono se to velmi snadno píše, ale je skutečně obtížné žít život s tím, že nás kdykoliv může zastihnout smrt a my s tím máme počítat. Vzpomínám si, jak mi kdysi volala moje máma a celá nešťastná mi říkala, že jí doktoři řekli, že má prognózu tak tři až pět let života. Měli jsme spolu dobrý vztah a mluvili jsme otevřeně. Já jsem jí řekl, že to se vlastně má. My, obyčejní smrtelníci, nevíme, kdy zemřeme, jestli nás třeba zítra neporazí auto a ona má od doktorů garantovaných ještě několik let. Máma se na chvíli zarazila a pak se rozesmála. Trochu jí to pomohlo změnit úhel pohledu a přijmout realitu takovou, jaká je. A i moje zkušenost s úmrtím těžce nemocných byla tak nějak prosvětlena tím, že při vědomí blízkosti smrti jsme si mohli o to intenzivněji užít společný zbytek života. I když daní za tento společný čas bylo nemalé utrpení druhého, ale i tak jsem přesvědčen, že tento čas měl svůj smysl.


I díky své zkušenosti si myslím, že by bylo skutečně potřeba změnit zřejmě převažující postoj ve společnosti, že umírající člověk už nežije „plnohodnotným životem“ (co to vlastně znamená?) a že nejlepší pomocí by pro něj bylo to, kdybychom mu umožnili rychlou smrt. Vím, že je to velmi ožehavé téma a je skutečně velmi složité, zvlášť když máte zkušenost s utrpením někoho blízkého. Přesto si myslím, že by se mělo mnohem víc energie i prostředků věnovat do zlepšení situace těžce nemocných a umírajících a rovněž podpořit ty, kteří jsou ochotní se jim věnovat.


Kromě podpory Cesty domů a jejích aktivit pro to osobně můžu udělat třeba to, když z vlastní zkušenosti potvrzuji, že takto vynaložená energie má smysl.

4) Co je Vaše práce a čemu se rád věnujete ve volném čase?

Vystudoval jsem historii a teologii, věnuji se učení a psaní, nakolik mi to má situace umožní. Jsem vděčný svým kolegům, přátelům i známým, že se kromě starostí o děti a domácnost můžu věnovat své práci, kterou považuji za smysluplnou a která mě baví.


Většinu volného času trávím se svými dětmi a to je pak velmi rozmanité. Nedávno jsme byli na horách, kluci poprvé lyžovali a šlo jim to velmi dobře. Rádi děláme výlety, pozorujeme přírodu, sportujeme, chodíme na hokej nebo na výstavy... Je toho prostě hodně a určitě si nemůžu stěžovat, že bych se někdy nudil.

5) Jaký je Váš oblíbený film?

Málokdy mám tolik času, abych mohl v klidu sledovat film od začátku až do konce. A když už nějaký ten čas mám, tak bývám celkem nenáročný a jsem rád, když můžu na chvíli vypnout. Pokud bych měl jmenovat alespoň jeden oblíbený film, tak by to byl Forrest Gump.

O naší velmi dobré zkušenosti s domácím (nebo mobilním) hospicem jsem už psal, mimo jiné v článku v časopisu Porozumění (Naše zkušenost s domácím hospicem. Porozumění, příloha časopisu Florence 2009, č. 1, s. 8-9). Rovněž jsem o tématu mluvil kdysi v pořadu zpravodajské stanice Z1 s názvem 18 minut s Petrou Procházkovou (záznam zde: 1. část a 2. část).

Další odkazy k tématu:
Hospicové občanské sdružení Cesta domů
Informační a diskusní portál Umírání.cz

Nevhodná reakce aneb Chyby ve výchově dovoleny ?

Často se tu chlubím klukama, naším přístupem, tedy kromě jiného přímo i nepřímo svojí výchovou. Předpokládám, že většině čtenářů je jasné, že jsem jen člověk. Tudíž nefungují jako stroj a dělám řadu chyb. Většinou se s nimi tady nechlubím. Dnes udělám výjimku, i když snad nejde zase o nějakou velkou výchovnou chybu. Navíc dnes je IN, že se doporučuje, aby rodiče nebrali svojí roli zase až tak vážně. Resp. aby si uvědomili, že méně je někdy více, tj. když se někdy až moc snažíme, tak tím spíš můžeme uškodit. Název příspěvku jsem převzal z podtitulu knihy z nakladatelství Portál Dost dobří rodiče aneb Drobné chyby ve výchově dovoleny. Rovněž sleduji, že jsou populární knihy Toma Hodgkinsona (otec tří dětí), v češtině vydávané nakladatelstvím Jota, především kniha Líný rodič. Knihou jsem jen listoval v knihkupectví, ale neměl jsem pocit, že by byla zase až tak převratná, abych do ní musel investovat. V knihovnách je prozatím beznadějně rozpůjčovaná. Hlavním poslestvím podle mne je, jak už jsem psal, že by se člověk měl občas míň snažit a dát věcem volnější průběh.

Možná, že to na někoho bude působit, že zde čekám opět pochvalu nebo se chci ospravedlnit atd. Ne, nečekám téměř nic. Prostě mám chuť si tuto příhodu poznamenat, především pro sebe. Rád se však podělím, od toho si píšu veřejný blog.


Stále se učím, leckdy i banální věci. Jednou z nich je to, že musím víc odpočívat a víc spát. Jsem zvyklý pracovat spíš večer nebo v noci, to však při pravidelném ranním vstávání prostě dlouhodobě nejde. A jak asi skoro každý rodič ví, s dětmi je třeba být poměrně ve střehu a k dispozici. Zvlášť když jsem s nimi v podstatě pořád sám a když už mám hlídání, nemůžu si někam zalézt, ale většinou mám jiné povinnosti nebo se jdu alespoň na chvíli "vyvětrat ven". Takže mojí první a základní chybou je tato nedisciplinovanost, že nechodím pravidelně a včas spát. Dokonce nejde ani to, že budu do určité večerní či noční hodiny usilovně přemýšlet a pak najednou vypnu a jdu si lehnout. Je třeba tuto činnost přesunout do dopoledních hodin, zvlášť když jsou kluci ve škole nebo ve školce. Tak teoreticky to vím, jen se to musím naučit dodržovat. Když jsem minulý týden spal zhruba jen šest hodin, sem tam ještě nějaké to noční probuzení, tak je to skutečně málo. Zvlášť ve čtvrtek nebo v pátek už toho mám celkem dost. Navíc jsem sice rád, že kluci ráno vstávají celkem dobře, ale znamená to, že ani v sobotu nebo v neděli dlouo v posteli nevydrží.

Takže vlastně začalo to tím, že jsem byl unavený a měl jsem plnou hlavu starostí, důležitých i zcela nedůležitých. Jako vždy z Martínka páčím nějaké zprávy ze školy, sdílný zrovna poslední dobou nebývá a já z toho někdy cítím, že není vše v pořádku. I když záleží na momentální náladě. Jdeme z odpolední družiny a Martínek stále opakuje, že má velký hlad. Samozřejmě mu doma jídlo dám, ale ještě musíme vyzvednout Ondru ze školky a ten se jako vždy trochu loudá. Venku je celkem hezky, tak není třeba letět. Jdeme tedy bez okolů domů a já už Martínka napomínám, že to snad chvíli vydrží.

Zjišťuji, co měl k obědu a zda snědl svačinu. Po chvíli si postěžoval, že mu děti snědli skoro celé Corny, co ode mne dostal na svačinu (spolu s rohlíkem se šunkou a něolik malými rajčaty). Je to banalita, ale prostě v tu chvíli mě to naštvalo. Tak se ptám, jak je to možné a už se chystám, že na třídních schůzkách budu žádat dvě věci: 1) směrem k rodičům, ať dětem dávají svačiny, aby pak nejedli těm, jejichž rodiče na to dbají a 2) směrem k paní učitelce, ať Martínkovi něříká, že je lajdák (ostatně mi pak oznamoval, že začal vykonávat nějakou službu a v žákovské měl z aní pochvalu - tohle přece není lajdák!). Po chvíli Martínek pronesl, že to by se mu nestalo, kdyby byl u svého kamaráda, se kterým se zná už ze školky a sedí spolu, resp. seděli až do té doby.

Tak už předem nazlobený se začínám vyptávat. Samozřejmě vím o směsici pocitů. Zčásti je v tom to, že Martínek je hodně důvěřivý a já mám někdy pocit, že se o sebe neumí dostatečně postarat. Proto jsem byl rád, že seděl se starším kamarádem, který nad ním přece jen zčásti držel ochrannou ruku. Třeba když byl kamarád nedávno nepřítomen, tak mi Martínek hlásil, že si tam na něj nějací kluci dovolovali. Prostě máte pocit, že šlechtíte tu křehkou kytičku, pak jí pustíte mezi lidi, resp. děti a ono tohle. Já vím, je to směšné.

Tak pomalu s Martínkem rozplétáme, co se vlastně ve škole stalo. Přes jeho hlad a snědenou Corny se vlastně dozvídám, že jako jindy prvního dne v měsíci se mohly děti přesadit. Martínek se přihlásil na výzvu paní učitelky a přesedl si. Sednul si snad do první lavice (říkal mi, že paní učitelku to potěšil, že ho bude mít víc na očích), ale hlavně si přisednul k nějaké holčičce, která se mu zejmě líbí. Neřekl to takhle, jen zdůrazňoval, že holčička je šikovná a je to dobrá čtenářka. Navíc s tímto místem je spojená služba správce kalendáře, která Martínka baví. Bohužel jsme to s Martínkem vzali za špatný konec a jak jsem to vnímal přes snědenou svačinu, tak jsem ze začátku nereagoval dobře. Ptal jsem se, co jeho kamarád a zda se ho předtím zeptal, zda mu to nebude vadit. Bavili jsme se o tom tak nevhodně, že se Martínek rozplakal a říkal, že si zkusí další den sednout zpět.

To jsem si i já uvědomil, že moje reakce byla špatná. Úplně modelový příklad, jak v dítěti ubíjet jeho vlastní iniciativu a snižovat mu sebevědomí, se kterým má Martínek občas problémy. Když jsme se doma najedli a kluci se věnovali hraní, tak jsem se k tomu vrátil. Omluvil jsem se Martínkovi, že jsem na něj byl tak hrr. Vysvětlil jsem mu, že mě rozlobila ta Corny a i to, že mi sám říkal, že to by se mu s kamarádem nestalo. Řekl jsem, že o Corny ani tak nejde. Jsem rád, že se rozdělí, ale je třeba, aby si to uměl rozmyslet správně. Martínek mi zase až později vysvětlil, že vlastně chtěl dát jen té své kamarádce, ale pak se tam prý nahrnuli děti a jen natahovaly ruce, prý ani neřekly prosím, jak mi Martínek zdůraznil. Takže, ať se klidně rozdělí, ale jen když bude sám chtít a ať se nebojí říct, že už ne. Klidně ať to svede na přísného tatínka - ostatně podobným argumentem to oba moji kluci řešili už ve školce, když je tam někdo nutil k nevýhodným výměnám nějakých věcí. Prostě tatínek zatrhnul výměny a oni nemuseli čelit opakovaným atakům kvůli směně (resp. bylo to ještě rafinovanější, kluci to měli přinést jen "ukázat").

Hlavně jsme ho zpětně pochválil, že zkusil změnu. Neodpustil jsem si poznámku, ať si přece jen kamarádství a kamaráda váží přece jen o něco víc než holky. Samozřejmě ne ve smyslu slušného chování, ale v tom, že holkám se může líbit, ale to bývá jen přechodné, kamarádství bývá spolehlivější. Ať se o tom ještě pobaví s kamarádem, ostatně ten kvůli tomu nyní rovněž sedí s holkou a jak mi říkala jeho maminka, není z toho zrovna nadšený. Navíc můžou to za měsíc zase změnit.

Prostě snažil jsem se napravit svojí prvotní nevhodnou reakci, ačkoliv vím, že ta stejně zapůsobila a nebylo to dobře. Poučil jsem se a příště si budu dávat větší pozor. Samozřejmě to jsou zrovna ty chvíle, ačkoliv je to svým způsobem drobnost, kdy jako samotný rodič jsem pod tlakem a schází větší nadhled nebo i jiný úhel pohledu. Ostatně mi pomohlo, když jsem o tom s někým mluvil a bylo mi znova řečeno, že Martínek je šikovný, že si troufnul opustit "zaběhnuté koleje" a zkusit něco jiného. V podstatě to svědčí o jeho celkem zdravém přístupu. Takže tu prokázal větší schopnost než já svojí nevhodnou reakcí.

Nechci z toho dělat velkou vědu. Předpokládám, že náš vztah s klukama přece jen stojí na pevnějších základech, ale i tak mě to mrzí. Vnímám, že Martínek je v tomhle ohledu hodně citlivý a že bych v něm měl ještě trochu víc povzbudit sebevědomí a samostatnost.

Je to do jisté míry dilema. Prospěšné je nejenom mícháí genů dvou lidí při zrození nového života, ale i vnímání různých přístupů k životu, výchově atd. Samozřejmě pokud nejsou zase až tak rozdílné, tak mohou obohacovat. Taky je náročné, že kluci jsou živější a divočejší. Na jednu stranu je to naprosto normální, na druhou stranu potřebuji, aby poslouchali a spoluracovali, abychom mohli vše spolu zvládat. Vnímám, že nástup do školy je skutečně změnou, která vyžaduje i určitou změnu přístupu od rodiče, právě v tom větším důrazu na samostatnost a vzájemnou důvěru. Když se tedy ještě k rozdílným povahám kluků připočte jejich rozdílná situace, jeden ve školce, druhý ve škole, tak to není pro jednoho zrovna dvakrát jednoduché.

Na závěr se však vrátím k tomu, co jsem napsal už v úvodu. Někdy méně znamená více. Tedy zkusit dětem více důvěřovat, nesnažit se jim ve všem nalajnovat život (i když já prostě tuto tendenci více se zajímajícího a angažujícího se rodiče prostě mám), pokud to jen trochu jde, tak chválit a hlavně dbát i o vlastní pohodu a dobrou náladu, protože pak to jde skutečně všechno o trochu líp.

pátek 2. března 2012

Moderní myška

S klukama rádi pozorujeme dění v přírodě. Zvládneme to i cestou do školky. Zrovna jako dnes.

Sice jsem spěchali, ale viděli jsme kosa, straku, sýkorku. Ondra se zvládnul ještě otáčet a pozoroval dění v trávě.

"Tatíí, já jsem viděl myšku!" oznamoval.

A za chvíli znova: "Tatíí, já jsem viděl další myšku!"

"To jsi šikovnej, že sis jí všimnul," pochválil jsem ho.

"Ale tahle myška byla nějaká moderní," prohlásil Ondra.

S Martínkem jsme se podivili a ptáme se Ondry, podle čeho poznal, že ta myška byla "moderní".

"Měla na kožíšku namalované šachy v základním postavení," usadil nás Ondra.

Čeho si ty děti nevšimnou, resp. co nevymyslí!

Vyrostu nebo se zblázním?

První březnový den byl nějak náročný. Nevím, zda je to i změnou počasí nebo mojí snahou zvládat víc, než je možné. Určitě však vím, že jsem se ještě nenaučil, že když ráno vstávám, tak nemůžu večer dlouho pracovat, jak jsem byl zvyklý. Šest hodin spánku mi prostě nestačí. Navíc když večer nad něčím usilovně přemýšlím, tak pak prostě nemůžu hned vypnout a ulehnout. Teoreticky to všechno vím...

Když se pak k tomu přidá řada drobností, tak už je to celkem náročné. Ještě že nás mohou naše děti "povzbudit".

K večeru jsem pronesl: "Já z vás vyrostu!"

Martínek byl u toho a zareagoval: "Tatí, já si myslím, že jsi už vyrostl dost!"

"Tak se z vás jednou zblázním," trvám na svém.

"Tatí, promiň, že ti to říkám," začal Martínek opatrně, "ale ty už teď někdy jezdíš autem jako blázen."

Tak a mám to. Už si ani nemůžu postěžovat.

čtvrtek 1. března 2012

Zívání znamením síly aneb Jak nás mají děti přečtené

Na naléhání Ondry jsem oba kluky vyzvednul po obědě. Chvíli si hráli venku s kamarády a pak jsme se vydali domů.

Cestou jsme jim řekl, že jsem je vyzvednul hlavně proto, aby si mohli doma odpočinout. Martínek souhlasil, protože on už odpolední odpočinek v družině nemá. Naopak Ondra byl proti, prý proč má pořád jen spát. Řekl jsem mu, že pořád spát nemusí, ale odpočinek po obědě je proto, aby nebyl unavený. Pokud však není unavený, budu jen rád, řekl jsem, když si v pokoji trochu uklidí. Onda opět začal brblat.

Když jsme dorazili domů, Ondra po chvíli dlouze zívnul. Podíval jsem se na něj a on hned spustil: "Tatíí, to neznamená, že jsem unavenej, to je znamení síly." Znovu se na mne podíval a jelikož mu paměť dobře slouží hned dodal: "Ale ne síly na uklízení, ale na hraní."

Nic jsem neříkal, jen jsem se musel usmívat, jak je ten čtyřapůlletý lumpík chytrý.

Nakonec si Ondra přece jen zdřímnul a pak si hrál.