Jak na jarní únavu?

Tak starší Martínek je už ve škole a já přemýšlím, zda je to výhra nebo není. Přeji mu to, protože se už do školy těšil. Malý Ondra ještě do školky nemůže a tak mi tady chodí, že se nudí a co prý má dělat. Zkouším různé nápady, abych mohl chvíli pracovat, ale moc to nezabírá. Nakonec DVD ho přece jen na chvíli zabavilo. Stejně tak s vařením si moc nepomůžu, neboť stejně musím něco udělat.

Na mne buď padla opravdová "jarní únava" nebo mi potíže s dýcháním nedopřejí klidný a tolik potřebný spánek, takže ani ráno si nepřipadám fit. Navíc si vzpomínám, že mi tu zase v noci chodili nějací trpaslíci a dožadovali se pití. Zrovna tentokrát jsem pozdě večer nechal nádobí v myčce a nenechal jako vždy na stole sklenky s vodou. Martínek si nakonec v noci nějak poradil, protože vstát jsem nedokázal, jen jsem ho v polospánku navigoval z postele.

Těší mě, že i ve stavu celkem vyždímaného a unaveného rodiče ještě dokáži řešit některé situace s klidem. Třeba včera, když jsem dodělal druhé jídlo k obědu. Původně jsem si plánoval, že vyprovodíme Martínka do školy a pak si s Ondrou něco nakoupíme a uvaříme. Realita byla jiná a zůstali jsme doma. Vymýšlel jsem něco nouzového. Nejdřív jsem musel vyhodit kedlubnu, která byla koupená den předtím a měla být na svačinu. Poté jsem zjistil, že ani brambory nejsou kvalitní, proto jsem z nich raději udělal kaši. Je to fakt hrůza. Nejenom, že šly ceny nahoru, ale kvalita je horší a horší. Vím, že hudruji jako nějaký důchodce, ale já jím vlastně i jsem :). No a jak tak ohřívám mléko na kaši, tak přiběhl Ondra, ať přilepím jeho dvěma gumovým vojáčkům hlavu, zřejmě jí ztratili v nějakém boji. Samozřejmě nejlíp hned a teď. Což o to, zvládnul jsem to pěkně. Jenže zatím se mi mléko vyběhlo mírně naproti. Takže znovu.

Nakonec je vše hotovo a volal jsme svoje lumpíky, ať si nejdřív umyjí ruce a přijdou hned ke stolu. Dupot, hukot, dohady a za chvíli přiletěl Martínek s jednou bačkorou, ruce mokré a z koupelny je slyšet Ondra, jak hudrá, že ho Martínek strčil, předběhl a já nevím co ještě. Ondra dorazí rozladěný až za notnou chvíli. Bez vztekání, ale zato jasně říkám, takhle teda ne! Takhle se ke stolu teda nechodí a tady chodit nebude. Zkuste to znovu a jako bráchové, co se mají rádi a pomáhají si.

Ani jsem nemusel nějak vyhrožovat, třeba že jinak jídlo nebude. Zvlášť Martínek si byl vědom, že přiletěl jak divoch. Oba odešli zpátky do koupelny a já jen slyším, jak tam jeden druhému pomahá. Počkali na sebe a přišli spolu, jako vyměnění. Takže jsem ani nemusel přehánět, když jsem je pochválil a řekl jsem, jakou z nich mám radost, když je takhle vidím.

Je to mnohdy náročné, ale když mám pocit, že to zabere, tak si říkám, že to není marné. Každopádně jsem teď v takovém rozpoložení, že bych nejradši na den nebo raději dva zcela vypnul. Úplně nejlíp, kdybych mohl někam odjet, kde by mi dobře uvařili a pěkně se o mne postarali (třeba nějaká masáž by bodla). V klidu bych si zasportoval a zrelaxoval, pak zase pospíchal domů, protože já bych bez těch svých kloučků nemohl dlouho být. Ale asi něco podobého budu muset někdy vymyslet, protože ten intenzivní pobyt s klukama (dva týdny o prázdninách, pak celkem dva týdny šly a teď zase už třetí týden doma s marodama) mi dává celkem zabrat. A do toho to jaro...

Tak dost snění a zpět do reality, složit prádlo, k plotně, ke knihám, na nákup, pro Martínka a pak do práce...


Vhodným a osvědčeným tipům na relaxaci a nabrání sil se nebráním. Jak to děláte vy?