Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pátek 30. dubna 2010

úterý 27. dubna 2010

Rorýsi jsou tady

Martínek si v pondělí cestou do školky všimnul, že už jsou tady rorýsi s jejich nezaměnitelným pisklavým voláním. Zřejmě první "průzkumníci". Pravidelně přilétají kolem 1. května a odlétají začátkem srpna, máme je proto tak spojené s létem.

Odpoledne jsme poprvé vyrazili všichni na "kolečkách". Do obchodu jsem šel ještě pěšky, abych se nemusel pořád přezouvat. Pak jsem si poprvé nasadil brusle a vyrazili jsme. Bylo to fajn, protože už jsem se nemusel za klukama na kolech honit. Jen jsem musel zvolit trasu bez větších terénních nerovností, protože jsem si nedovedl představit, jak bych z kopce brzdil Ondru na kole i sebe na bruslích. Nakonec jsme na mírném kopečku vyzkoušeli i tohle a celkem nám to šlo.

Neděle a první přijímání

Z neděle "dobrého Pastýře" (podle biblického čtení z 10. kapitoly Janova evangelia - nedělní biblické texty viz zde) jsem ze začátku neměl příliš dobrý pocit.

Už od rána byli kluci nějak rozhození, nikam se jim nechtělo, nejraději by jen leželi v posteli a koukali na pohádky. Já jsem pro změnu neměl zrovna dobré spaní, takže jsem s nimi neměl dostatek trpělivosti. Takže jsme tentokrát do kostela dorazili velmi pozdě. Kdybych večer SMSkou nepotvrdil, že příjdeme, tak bychom to asi vzdali.

Kostel byl nezvykle plný, protože plno dětí slavilo svoje "první přijímání". Po dlouhé a důkladné přípravě, jak jsem od některých rodičů později slyšel, se poprvé mohli plně účastnit celé bohoslužby, tj. přijmout Tělo Páně (chcete-li oplatku ;-). Na jednu stranu bylo milé pozorovat pěkně nastrojené děti, dojaté rodiče a celou tu slavnostní atmosféru. Na druhou stranu přiznávám, že mám vůči této praxi své výhrady. Samozřejmě ne proti nějakému slavení, ale proti takovému pojetí, které z účasti na "přijímání" dělá tak trochu něco, kam nejsem jen tak bezpodmínečně zván. Ponechám teď stranou výhrady vůči praxi neumožnit účast na přijímání třeba křesťanům z jiných církví, to by bylo zase na jiný příspěvek. Mám na mysli postoj k malým dětem a praxi, která předpokládá nejprve "užívaní rozumu" a "dostatečné poznání a důkladnou přípravu", teprve potom mohou děti přistoupit k přijímání.

Nechci se tu příliš rozepisovat, raději odkážu na dva texty, které do jisté míry s mým postojem souzní a navíc přináší zajímavé postřehy:
José M. de Mesa: „Nechte maličkých přijít ke mně“, Teologický a historicko-kulturní přehled katolické praxe prvního přijímání dětí. Getsemany 2003.
David R Holeton: Přijímání nemluvňat. Getsemany 2009.

Když se mě Martínek ohledně "přijímání" ptá, zda může dostat taky kousek, tak ho musím odmítnout. Spolu s Ondrou se musí spokojit s křížkem na čelo (ale i za ten jsou rádi, navíc i za tuto praxi jsem nakonec vděčný, protože jsem na Moravě kdysi zažil, že křížek děti dostávaly až téměř v samém závěru bohoslužby). Přitom si myslím, že nejsem o nic více hoden účasti na "přijímání" než Martínek.

Také s tím "užíváním rozumu" to není tak jednoduché. Historie zná různé příklady, kdy "užívání rozumu" tváří tvář Kristovu tajemství, které při bohoslužbě slavíme, bylo spíše na škodu. Také dnes např. nazýváme chlebem něco, co se mu ani zdaleka nepodobá (námitka, že musíme vzít v úvahu "arabský chléb" mne stejně neuspokojuje), prefabrikovanými oplatkami jsme ztratili smysl pro symboliku lámání a jezení z jednoho chleba a o kalichu ("pijte z něho všichni", čteme v evangeliu) ani nemluvě... A spekulace nad tím, co je ona tajemná proměna, tj. co se děje s chlebem a vínem, nad kterým kněz pronáší modlitbu, tu raději ani rozvíjet nebudu... Myslím si, že i v tomhle by naši marnou snahu tyto věci nějak postihnout nebo hlouběji jim porozumět děti překonaly svojí schopností přijímat věci takové, jaké jsou... Vždyť dítě se svojí prostototu je nám dáváno jako příklad: "Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského." (Matoušovo evangelium 18. kapitola, 3. verš)


Ale nakonec jsme si tu neděli pěkně užili. Jedna hodná maminka mi totiž kromě různých nápadů a rad, jak bych si měl trochu vydechnout, přinesla výborné jahodové knedlíky. Martínek zase pro změnu prošmejdil celý kostel a hlavně jeho zázemí (co kde je v sakristii zná líp než já). Já jsem po delší době přišel zase na chuť knihám...

Večer se mnou kluci vyrazili do obchodu a jak jsem tak za nimi pořád běžel, když uháněli na kolech, tak jsem si nakonec pořídil brusle, aby byla větší legrace...


Ještě pár fotek kluků z ranní cesty do kostela. Sice jsme šli hodně pozdě, ale tohle jsem musel vyfotit. Jak jde Martínek s Ondrou, dává na něj pozor a ukazuje mu různé značky aut.





sobota 24. dubna 2010

Před šesti lety...

Před šesti lety bylo 24. dubna v sobotu, stejně jako letos. Je fakt, že 24.4.2004 je docela pěkně zapomatovatelné datum (i když Číňan by se mu asi zdaleka vyhnul pro příliš velký výskyt číslice čtyři, která je považována za nejhorší a údajně se vyslovuje velmi podobně jako slovo "smrt", proto v čínských domech leckdy ani nenalezneme 4. patro atd.). My jsme však na čísla příliš ohled nebrali. Myšlenka, že bychom si tento den s Lenkou "slíbili lásku, úctu a věrnost" (jak jsme podle znění manželského slibu uvedli i do svatebního oznámení), vznikla o rok dříve. Možná, že moje vzpomínky nejsou tak přesné, ale už jsem jediný, kdo o tom může vyprávět. Vzpomínám si, že začátkem roku 2003 jsme spolu mluvili o naší budoucnosti. Řekl jsem, že jsem v ní poznal dobrou ženu (uznávám, že mi to trvalo déle než jí) a že si jí rád vezmu. Ne však letos (tj. 2003), ale příští rok po Velikonocích (24.4. byla druhá sobota po Velikonocích). Už si nepamatuju, zda jsem to řekl zrovna takhle a případně proč jsem to tak řekl. Vím jen, že to se mnou moje budoucí žena neměla zrovna jednoduché...

Svojí láskou a oddaností (ilustrační foto je z výletu na moravské poutní místo Hostýn v červenci 2003)...



... i mne, který si z domova a nevydařených vztahů svých rodičů odnesl velkou skepsi a nedůvěru k partnerským vztahům, přesvědčila o tom, že jsem nalezl tu správnou ženu pro život.

Když jsem v roce 2001 byl v kostele na svatbě mého kamaráda, tak jsem odcházel hodně smutný. Uvažoval jsem, zda vůbec někdy budu schopný s plnou vážností, před Bohem i před lidmi, vložit svojí důvěru a budoucnost do něčích rukou a složit svatební slib. Netušil jsem, že ho v tomtéž kostele budu za tři roky pronášet zcela dobrovolně a rád.

"Já, Martin/Lenka, odevzdávám se Tobě, Lenko/Martine, a přijímám Tě za manželku/manžela. Slibuji, že Ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že Tě nikdy neopustím a že s Tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen."


Netušil jsem však také, že naše manželství bude tak krátké a že za další čtyři roky téměř přesně na den bude ve stejném kostele tentýž kněz, který byl svědkem našeho svatebního slibu, vést poslední rozloučení s Lenkou.

Oba obřady, svatební i pohřební, provázela biblická Chvála ženy statečné ze závěru knihy Přísloví (31. kapitola, verše 10-31). Můj oblíbený text, aniž bych přesně věděl proč. Jen si vzpomínám, že poprvé jsem si ho zřejmě vybral v polovině 90. let, kdy jsem byl v létě na English campu, pořádaném Církví bratrskou ve splupráci s americkými lektory. Trochu jsem tam provokoval tím, že můj verš, který jsme si měli vybrat a napsat na triko, se některým nezdál být zase až tak moc zbožný ("A virtuous woman who can find? For her price is far above rubies.").

"Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly.
Srdce jejího muže na ni spoléhá a nepostrádá kořist.
Prokazuje mu jen dobro a žádné zlo po celý svůj život.
Stará se o vlnu a o len, pracuje s chutí vlastníma rukama.
Podobna obchodním lodím zdaleka přiváží svůj chléb.
Ještě za noci vstává dát potravu svému domu a příkazy služkám.
Vyhlédne si pole a získá je, z ovoce svých rukou vysází vinici.
Bedra si opáše silou a posílí své paže.
Okusí, jak je dobré její podnikání. Její svítilna nehasne ani v noci.
Vztahuje ruce po přeslenu, svými prsty se chápe vřetena.
Dlaň má otevřenou pro utištěného a ruce vztahuje k ubožáku.
Nebojí se o svůj dům, když sněží, celý její dům je oblečen do dvojího šatu.
Zhotovuje si přikrývky. Z jemného plátna a šarlatu je její oděv.
Uznáván je v branách její manžel, když zasedá se staršími země.
Zhotovuje plátno na prodej a pásy dodává kupci.
Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům.
Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení.
Pozorně sleduje chod svého domu a chleba lenosti nejí.
Její synové povstávají a blahořečí jí, též její manžel ji chválí:
"Statečně si vedly mnohé dcery, ale ty je všechny předčíš."
Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena, jež se bojí Hospodina, dojde chvály.
Dejte jí z ovoce jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy"


Dodnes si vzpomínám, jak jsem toto čtení na svatbě četl rád (z ekumenického biblického překladu) a při slovech "ty je všechny předčíš" jsem udělal malou přestávku a podíval jsem se na Lenku...




Netušil jsem, že Lenka svojí statečnost bude muset prokázat takovým způsobem. Byla mi dobrou manželkou a výbornou mámou našich dětí. Jsem velmi vděčný za těch několik let, které jsme mohli strávit spolu.

Pravdou je, že se mi moc nedaří držet se toho, co jsme vybrali jako obrázek na naše svatební oznámení (je to kombinace dvou kreseb Vladimíra Jiránka). Snažím se o to i proto, že naše krátké manželství přineslo své plody i v podobě dvou šikovných kluků.

Kolem Vltavy na kolech

Po pondělním úspěšném výletu s Ondrou jsem se k Vltavě a k přívozu vypravili opět v pátek, tentokrát v plné sestavě.

Nejprve jsme uspokojili hladové žaludky malým piknikem u vody. Kluci mají rádi piknik a McD, ale obojího jim příliš nedopřávám, takže byli rádi.






Pak už jsme se mohli vydat na plavbu přívozem (jen tam a zpátky).






Hlavní náplní výletu byla jízda na kolech po cyklostezce podél Vltavy. Dojeli jsme až k dalšímu přívozu Sedlec - Zámky. Pak jsme se vrátili a pokračovali jsme v opačném směru až kolem ZOO. To už se přece jen na Ondrovi projevila únava, takže jsme se vrátili.

Zjistil jsem, že už klukům pěšky nestačím. Ondru bylo sice potřeba několikrát postrčit. Jednou dokonce sjel z cesty a spadnul, ale nebylo to nic vážného (nesjel do Vltavy ;-). Každopádně si budu muset pořídit in-line brusle nebo něco jiného (koloběžku?), abych byl mobilní a nemusel za nimi pořád popobíhat. Je fakt, že mi taky dali pořádně do těla. I proto jsou fotky malých cyklistů jen zezadu ;-).








Cestování jsme si zpříjemnili krmením kachniček (resp. kačerů).








Přece jen ve všední den tam bylo asi míň rušno než o víkendu. Počasí se pěkně vydařilo. Navíc bylo pořád co sledovat, protože na protějším břehu je frekventovaná železniční trať a nad hlavami letecký koridor. Tak jsme si to pěkně užili.

čtvrtek 22. dubna 2010

Vzpomínáme...

Dnes jsou to dva roky ode dne, kdy Lenka zemřela po dlouhém a statečném zápase se zákeřnou nemocí ve věku 37 let...

Náš příběh v prosincovém čísle časopisu Porozumění (s. 8-11).


středa 21. dubna 2010

Na přívozu a v Podbabě

V pondělí jsem se i díky pěknému počasí rozhodl pokračovat v užívání si radosti dětí. Odvedli jsme Martíka do školky a vyrazili jsme s jeho kolem do opravny. Nějak ti moji malí cyklisti těm kolům dávají zabrat. V pátek jsme byli s Ondrovým kolem, v pondělí pro změnu jinde s Martínkovým (měl rozbitou brzdu). Oprava proběhla rychle, my jsme si mezitím s Ondrou prohlíželi koloběžky. Venku bylo hezky a nám zbývaly zhruba dvě hodiny do vyzvednutí Martínka.

Nejdřív jsme se chvíli dívali přes plot na žirafy a zebry v ZOO. Kdyby měli i přes týden otevřený horní vchod do ZOO, tak asi s návštěvou neváháme. Pak jsme se jeli podívat dál k vodě, zhruba v místech přívozu Podbaba-Podhoří. Uvědomil jsem si, že Ondra ještě na lodičce nejel, takže jsem se dlouho nerozhodoval a okamžitý nápad byl na světě.

Při svojí první cestě se Ondra tvářil ještě trochu nejistě.














Jen škoda, že v Podbabě není víc možností na nějaké vhodné občerstvení. Opět jsem s výletem nepočítal, takže kromě pití jsem s sebou neměl nic k jídlu. Zeptali jsme se místních a navštívili údajně jedinou zdejší hospodu. Je fakt, že ten podnik ve mne nevzbuzoval moc důvěru, ale rozhodli jsme se ho vyzkoušet. Výhodou bylo to, že teprve otevírali a skoro celou dobu jsme byli jediní návštěvníci. Teprve krátce před naším odchodem dorazil první štamgast, sednul si kousek od nás a bez ostychu si hned zapálil. To už jsem měl v sobě celkem chutný steak (je fakt, že jsem trnul, co mi přinesou) a pár zcela nechutných hranolek. Ale účel to splnilo.

Pár fotek, jak se Ondra v hospodě baví hrou s pivními tácky ;-)






Cestou zpátky se už Ondra tvářil jako zkušený námořník a dobře se bavil.






Bylo to fajn. Do těch končin (tedy kromě té hospody) vyrazíme určitě zase brzy znova. Třeba s kolama se projet kolem Vltavy atd.

Berušky

S ohledem na blížící se výročí ale i na pěkné počasí, jsme v neděli s beruškami navštívili hřbitov...








Opět v ZOO

Trochu mě pobavilo, že můj příspěvek o naší návštěvě v ZOO, především ta zmínka o tom, že jsme stále čekali na nějaký "milý doprovod", vyprovokovala pár reakcí.

Takže jsme v sobotu vyrazili opět do ZOO, tentokrát i s "milým doprovodem".

Oproti minulému víkendu tam sice bylo plno lidí, ale kluci byli rádi. Mimo jiné i proto, že díky přímluvě "milého doprovodu" si užili zábavu, kterou bych asi jinak nepodniknul a projeli se na oslíku a poníkovi.



Jak mě kluci nabíjejí

Není to nic nového, žádný velký objev. Jen jsem si to minulý týden, kdy mi opravdu nebylo dobře, zase jen o trochu víc uvědomil. Jak mě ti kluci nabíjejí. Plno věcí prostě rychle vyřešit nejde. Nevím, co bude zítra, pozítří, za týden, za měsíc, za rok, ale kluky tu mám teď a jsou fajn. Přestože mě trápí, že jim nemůžu poskytnout "komfort úplné rodiny", že nejsem vždy všechápající a trpělivý táta... a asi plno dalších věcí (ostatně ne nadarmo jsem ten pocit, který mě pronásledoval minulý týden, nazval pocitem "selhání"). Nemá však smysl se tolik trápit tím, co nemáme nebo zrovna nemůžeme, ale pokud možno se radovat z toho, že máme jeden druhého a máme se rádi, i když to zní jako fráze.

Uvědomil jsem si, že musím hledat cesty, jak si trochu odlehčit. Právě proto, abych si kluků a jejich radosti mohl lépe užívat. Kontaktoval jsem svojí známou psychiatričku, měl jsem hovor s dětskou psycholožkou, navštívil jsem svojí praktickou doktorku. Zkusil jsem čaje, sirupy i nějaký ten lék. Zkusil jsem hodit za hlavu některé starosti, chodit dřív spát, změnu v jídelníčku. Pomalu kontaktuju přátele, kamarády. Přemýšlím, co zajímavého podniknout. Mimo jiné jsem například kontaktoval občanské sdružení HOST.

Je to vše ve fázi rozhlížení se a různých pokusů. Taky si však uvědomuju, že momentálně nemám zrovna sil na rozdávání a taky únavu cítím poměrně velkou (a je jedno, zda je jarní nebo jiného původu). Pravdou také je, že nepříjemná bolest břicha (podle doktorky neurotického původu), kterou tak "důvěrně" znám z dřívějších stresových situací, mě zatím stále neopouští (i když už je to snad lepší, protože mě v noci nebudí)...

Na druhou stranu musím vzít v úvahu fakt, že mě tento týden čeká drobný chirurgický zákrok, po delší době opět učení (na které se těším) a hlavně dvě výročí...

Každopádně se snažím radovat se z radosti svých kluků a pokud možno si to s nimi užívat. Proto se omlouvám těm nejbližším, kteří mi nabízejí, že by se na čas o kluky postarali, abych si mohl odpočinout. Třeba ta doba nastane, až bude čas. Momentálně mě však velmi nabíjí a já si nedovedu představit, že bych je večer neukládal (i když tady bych si to dovedl představit, kdybych mohl někdy večer někam vyrazit) a ráno se s nimi s úsměvem nevítal. I díky tomu si uvědomuju, že i když je to mnohdy vše hodně náročné, tak to má smysl.

To, o čem jsem právě psal, nyní taky trochu obrazem.

Tohle není tanec v dešti. To mi jen kluci pózovali při focení (já chtěl původně jen "normální" fotku kluků)...














Jakou radost Ondrovi udělá pouštění kamínku po skluzavce (samozřejmě bez dalších dětí)...




















Další oblíbená "zábava": Mávání autům, hlavně kamiónům a následná radost Ondry z toho, že řidiči reagují, tj. mávají, svítí a troubí...










Opět šťastný Ondra a kamínky, jen jiné hřiště...