Neděle a první přijímání

Z neděle "dobrého Pastýře" (podle biblického čtení z 10. kapitoly Janova evangelia - nedělní biblické texty viz zde) jsem ze začátku neměl příliš dobrý pocit.

Už od rána byli kluci nějak rozhození, nikam se jim nechtělo, nejraději by jen leželi v posteli a koukali na pohádky. Já jsem pro změnu neměl zrovna dobré spaní, takže jsem s nimi neměl dostatek trpělivosti. Takže jsme tentokrát do kostela dorazili velmi pozdě. Kdybych večer SMSkou nepotvrdil, že příjdeme, tak bychom to asi vzdali.

Kostel byl nezvykle plný, protože plno dětí slavilo svoje "první přijímání". Po dlouhé a důkladné přípravě, jak jsem od některých rodičů později slyšel, se poprvé mohli plně účastnit celé bohoslužby, tj. přijmout Tělo Páně (chcete-li oplatku ;-). Na jednu stranu bylo milé pozorovat pěkně nastrojené děti, dojaté rodiče a celou tu slavnostní atmosféru. Na druhou stranu přiznávám, že mám vůči této praxi své výhrady. Samozřejmě ne proti nějakému slavení, ale proti takovému pojetí, které z účasti na "přijímání" dělá tak trochu něco, kam nejsem jen tak bezpodmínečně zván. Ponechám teď stranou výhrady vůči praxi neumožnit účast na přijímání třeba křesťanům z jiných církví, to by bylo zase na jiný příspěvek. Mám na mysli postoj k malým dětem a praxi, která předpokládá nejprve "užívaní rozumu" a "dostatečné poznání a důkladnou přípravu", teprve potom mohou děti přistoupit k přijímání.

Nechci se tu příliš rozepisovat, raději odkážu na dva texty, které do jisté míry s mým postojem souzní a navíc přináší zajímavé postřehy:
José M. de Mesa: „Nechte maličkých přijít ke mně“, Teologický a historicko-kulturní přehled katolické praxe prvního přijímání dětí. Getsemany 2003.
David R Holeton: Přijímání nemluvňat. Getsemany 2009.

Když se mě Martínek ohledně "přijímání" ptá, zda může dostat taky kousek, tak ho musím odmítnout. Spolu s Ondrou se musí spokojit s křížkem na čelo (ale i za ten jsou rádi, navíc i za tuto praxi jsem nakonec vděčný, protože jsem na Moravě kdysi zažil, že křížek děti dostávaly až téměř v samém závěru bohoslužby). Přitom si myslím, že nejsem o nic více hoden účasti na "přijímání" než Martínek.

Také s tím "užíváním rozumu" to není tak jednoduché. Historie zná různé příklady, kdy "užívání rozumu" tváří tvář Kristovu tajemství, které při bohoslužbě slavíme, bylo spíše na škodu. Také dnes např. nazýváme chlebem něco, co se mu ani zdaleka nepodobá (námitka, že musíme vzít v úvahu "arabský chléb" mne stejně neuspokojuje), prefabrikovanými oplatkami jsme ztratili smysl pro symboliku lámání a jezení z jednoho chleba a o kalichu ("pijte z něho všichni", čteme v evangeliu) ani nemluvě... A spekulace nad tím, co je ona tajemná proměna, tj. co se děje s chlebem a vínem, nad kterým kněz pronáší modlitbu, tu raději ani rozvíjet nebudu... Myslím si, že i v tomhle by naši marnou snahu tyto věci nějak postihnout nebo hlouběji jim porozumět děti překonaly svojí schopností přijímat věci takové, jaké jsou... Vždyť dítě se svojí prostototu je nám dáváno jako příklad: "Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského." (Matoušovo evangelium 18. kapitola, 3. verš)


Ale nakonec jsme si tu neděli pěkně užili. Jedna hodná maminka mi totiž kromě různých nápadů a rad, jak bych si měl trochu vydechnout, přinesla výborné jahodové knedlíky. Martínek zase pro změnu prošmejdil celý kostel a hlavně jeho zázemí (co kde je v sakristii zná líp než já). Já jsem po delší době přišel zase na chuť knihám...

Večer se mnou kluci vyrazili do obchodu a jak jsem tak za nimi pořád běžel, když uháněli na kolech, tak jsem si nakonec pořídil brusle, aby byla větší legrace...


Ještě pár fotek kluků z ranní cesty do kostela. Sice jsme šli hodně pozdě, ale tohle jsem musel vyfotit. Jak jde Martínek s Ondrou, dává na něj pozor a ukazuje mu různé značky aut.