Další malý cyklista

V úterý bylo konečně pěkné počasí a vhodná chvíle na to, abychom s Ondrou vyzkoušeli jeho nové kolo. Nejdřív to vypadalo, že bude třeba dlouhý trénink a párkrát se Ondra zatvářil jako že to nepůjde. Zhruba po půlhodině tréninku a mírném kopečku v sobě Ondra objevil radost ze šlapání. Udělal mi radost, jak rychle to zvládnul. To jsem ani nečekal. Odpoledne už pěkně šlapal sám (samozřejmě s mírnou pomocí, když to bylo třeba).









Ve středu jsme na kole doprovodili Martínka do školky (zase to po více než týdnu absence zkoušíme). Byl to pěkný pohled, jak Martínek Ondru povzbuzoval, chválil a podle potřeby mu pomáhal.



Ve středu odpoledne jsme podali přihlášku malého Ondry do školky. Připadá mi malý a ještě se ten lumpík ani nenaučil říkat si na nočník nebo na záchod. Na druhou stranu představa, že by tam byl společně se starším bráchou, mi připadá zajímavá. Už dnes se Ondra tváří smutně, když Martínek jde do školky a tváří se, že by tam s ním rád zůstal. Tak uvidíme, jak to zvládneme. Taky jsem přitom vzpomínal, jak jsem podával přihlášku Martínka před dvěma lety. To jsem ještě neproškrtával všechny kolonky vyhrazené pro maminku, ale situace už byla hodně špatná. Ve středu večer mě kluci opět doprovodili na chirurgii a bohužel jsme tam nebyli naposledy.

Jinak čerstvý cyklista zjistil, že i na kole s kolečky se může spadnout. Do té doby stále opakoval, jak pěkné kolo má, jak hezké jsem mu koupil. Po dvou pádech za sebou pro změnu říkal, že se bojí, aby nespadnul.

To Martínek na kole jezdí moc rád. Po každém pádu volá, že se mu nic nestalo a stále zkouší, co všechno s kolem jde dělat. Zato hned v úterý, když na nás čekal před přechodem, o kousek dál řidička najela s autem na chodník, aby se připravila a najela do garáže. Bylo to však směrem k němu a velké auto, takže Martínek se hodně vylekal. Sice se pohotově schoval za sloupek, ale pak plakal, že se bál, že ho paní zajede a ještě večer si na to vzpomněl a opět plakal. Nevím přesně, zda se něco neděje, ale poslední dobou je o něco víc uplakaný a stále se chce mazlit. Ani do školky se mu nechtělo, že by prý byl raději s námi doma. Večer mi vyprávěl, že kromě maminky na nebíčku by chtěl maminku, která by byla živá a byla by tu s ním. Nevím, zda je to reakce na něco ve školce nebo prostě jen tak na něj přišel smutek, tak jako přijde čas od času na každého, kdo ztratil někoho blízkého. Ostatně jsem byl dnes zase na pokraji sil, když po dvou dnech ve školce se u něj objevily zase (zatím snad jen drobné) střevní obtíže. Zajdu se zeptat za naší dětskou doktorkou, zda nějak neposílit imunitu v této oblasti. Pokud však noc i ráno budou klidné, půjde zase do školky. Samozřejmě tam může být i nějaký vliv psychiky. Však uvidíme...

Prostě sluníčko a teplo je fajn, ale starostí je pořád docela dost. Každopádně v tomto příspěvku jsem se chtěl především podělit o radost nad šikovným malým cyklistou, který se nám z Ondry tak rychle vyklubal.

PS: A to jsem si dnes večer ještě přece jen trochu zlepšil náladu dobrou polévkou zelňačkou, které jsem však udělal nějak moc, a taky výbornou vajíčkovou pomazánkou.