Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

středa 27. dubna 2011

Ohlédnutí za Velikonocemi

Myslím si, že jsme s klukama prožili pěkné Velikonoce. Byly pro nás prodchnuty i vzpomínkou na maminku kluků. Pěkně se to sešlo. Na Velký pátek tři roky od její smrti a na velikonoční neděli sedm let od naší svatby. O tom jsem tu však už psal docela dost v předchozích příspěvcích.

Pro křesťany jsou Velikonoce největšími svátky v roce. Vždy si říkám, že zatímco naladit malé děti na vánoční atmosféru bývá celkem snadné, tak s Velikonocemi to může být složitější. Troufám si říct, že nám se to docela povedlo.

Už od pašijové či květné neděle jsme se víc soustředili na závěr Ježíšova života. Ratolestmi na začátku liturgie jsme si připomněli Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma, kdy byl lidmi vítán a oslavován. Jelikož kluci v době pašijí (tj. dialogického čtení o umučení Ježíše, konkrétně z Matoušova evangelia 26,14 - 27,66) s dalšími dětmi lepili a vytvářeli obrázky Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma, tak jsem jim ten příběh později doma četl já. Musel jsem to rozdělit na pokračování. Martínkovi jsem navíc text pustil nahraný (mám staženou audio nahrávku Nového zákona - text Bible pro 21. století). Pak mě o to několikrát požádal on sám, třeba když Ondra po obědě odpočíval.

Ve středu a ve čtvrtek jsme takto poslouchali především o Ježíšově poslední večeři s učedníky, zvlášť v podání Janova evangelia, které zaznamenává, jak Ježíš umyl učedníkům nohy. Také jsme četli o Ježíšově modlitbě v Getsemanské zahradě, o únavě učedníků i o Jidášově zradě.

Dobré bylo, že si to mohli kluci připomenout názorně při čtvrteční liturgii. Milé bylo, že i malý Ondra si toho všimnul, když se četlo o Ježíšovi, který umyl učedníkům nohy. Významně se na mne podíval a říkal, že to jsme si přece doma četli. Jelikož se jednalo o oslavu v úzkém kruhu, kde nás bylo jen o něco víc než dvojnásobek učedníků, účastnili jsme se všichni. Martínka jsem pobídl, aby se jako vloni do umývání nohou zapojil aktivně. Po krátkém nedorozumění s asistujícím došlo rychle k dohodě a ke kompromisu, že asistující utíral jednu nohu a Martínek druhou. Aby to Ondrovi nebylo líto, tak se taky na chvíli s mojí pomocí v závěru zapojil. Zároveň byly umyty nohy také jim. Ondra se u toho pořád pochichtával, protože ho to prý hodně lechtalo. I díky tomu delší liturgii Zeleného čtvrtku nejenom zvládli, ale aktivním zapojením do dění se možná víc přiblížili připomínaným událostem. Navíc liturgie končila za tmy a v tichosti, což byl pro ně taky zážitek. Ona vlastně liturgie nekončila, protože slavení v jednotlivých dnech Velikonoc na sebe navazuje a vlastně vytváří jakýsi pomyslný celek. Domů a do postýlek jsme se dostali docela pozdě.

Přemýšlel jsem nad Velkým pátkem. Sice jsem uvažoval o návštěvě křížové cesty pro děti, kde jsem byli i v předchozích letech (zde jsem psal o loňských Velikonocích), ale nakonec jsme to zavrhli. Vloni byly vybrané texty, které starší školní děti sotva přečetli a domnívám se, že bylo obtížné jejich smyslu porozumět. Navíc mladší děti se spíš jen přetahovali o to, kdo bude mít helmu, meč nebo koně. Rozhodli jsme se pro jiný program a události Velkého pátku jsem klukům připomněl několika vybranými scénami z filmů, především Pasoliniho Evangelia podle Matouše (kdysi mého hodně oblíbeného) a Gibsonova Umučení Krista. Když jsem to později několika lidem říkal, tak se většinou podivovali, že jsem zvolil i Gibsonův "krvák". Samozřejmě jsem vybral jen pár úryvků a sledovali jsme to společně, takže jsem to případně komentoval. Myslím si, že to není špatně udělaný film, i když té krve a utrpení je tam docela dost, takže já bych takový film asi taky nesledoval celý. Společně nás zaujaly hlavně dvě scény z filmu: okamžik Ježíšovy smrti a vzkříšení na samém konci filmu.

V okamžiku Ježíšovy smrti je totiž v Gibsonově filmu okamžik, záběr na ďábla na pouští, který se vzteká, protože byl Ježíšovou smrtí na kříži přemožen. Ondrovi se to zalíbilo natolik, že to chtěl vidět několikrát. Za chvíli mi řekl, ať už mu to pustím jen dvakrát, protože už se trochu začíná bát. Je to taková drobnost, ale kluci si z toho dobře zapamatovali, že Ježíš ďábla přemohl (pro zajímavost odkazuji na naše dřívější hovory o ďáblovi). Jak jsme si mezi sebou řekli, Ježíš dal ďáblovi "na prdel". Navíc, jak jsme si pak připomněli i díky záběrům z obou zmíněných filmů (hlavně odvalení velkého kamene), nezůstalo u smrti, ale Ježíš vstal z mrtvých. Klukům se to zalíbilo natolik, že chvílemi převzali role a zatímco Martínek jakoby umíral na kříži, tak se malý Ondra coby ďábel vztekal. Jelikož jde Ondrovi vztekání dobře, tak mu ta role opravdu seděla. Bylo to jen chvíli a když začal Martínek vylézat zpod postele, jako že vstává z mrtvých, tak jsem podobné hry už zastavil.

Samozřejmě každý máme svůj způsob, jak dětem přibližujeme náš svět a věci, které považujeme za důležité. Jen pro zajímavost jsem proto vložil naši letošní velikonoční zkušenost.

V pátek večer před spaním jsme si s klukama povídali. Připomněl jsem jim, co si ten den připomínáme a na co myslíme. Martínek řekl, že když si připomínáme smrt maminky a smrt Ježíše, tak je vlastně "dvakrát smutný". Vzápětí však sám dodal, že to se prostě stává a že jako Ježíš byl vzkříšen a je v nebi, tak taky maminka je v nebíčku a jednou se s ní zase setkáme. Troufám si říct, že vědomí vítězství dobra nad zlem i tentokrát převážilo nad smutkem.

V sobotu jsme podnikli s milou společností celodenní výlet na zámek Loučeň, kde se konaly velikonoční slavnosti.




Večer jsme uléhali unavení a s vědomím, že je ta veliká noc, podle které se Velikonoce jmenují a křesťané po celém světě si připomínají Ježíšovo zmrtvýchvstání. V neděli jsme to byli také oslavit v kostele a v pondělí jsme si pro změnu užili svátků jara, včetně koledování.

Ještě si vzpomínám, že jsem klukům v neděli cestou do kostela říkal, že máme vlastně výročí svatby s maminkou. Tak oba chtěli vyprávět, jak jsme se seznámili, jak jsme se vzali a jak jsme se radovali z jejich narození. Rád jsme jim to vyprávěl a místo smutku jsme se spolu opět radovali, že jsme se s maminkou poznali, že jsme se vzali a že se kluci narodili. Bylo to milé.

Myslím si, že jsme si to všichni pěkně užili a že jsme zvládli dobře prožít ta naše výročí, jak osobní tak křesťanská.

úterý 26. dubna 2011

Velkopáteční stříhání

Nebyl v tom žádný hlubší záměr. Prostě jsem se nějakou dobu zase chystal ostříhat či spíš oholit kluky a vyšlo to na velkopáteční dopoledne.

Jak jsem už v minulosti zjistil, má výroba "plešounů" řadu "příznivců" (jak ukázalo několik komentářů zde), tak pro potěšení přikládám pár fotek.


ONDRA

Před...






...a po.






MARTÍNEK

Pouze před...




Pak bylo plno dalších povinností a já focení oholeného Martínka odkládal a odkládal, až jsem na to zapomněl úplně.


PS: Ano, je to hlavně kvůli snadné "údržbě". Asi poslední kapkou byly zpocené a všelijak zmačkané vlasy ve čtvrtek od sportování v helmách.

pátek 22. dubna 2011

Vzpomínáme i po třech letech...

Letos jsem na Lenku, od jejíž smrti dnes uplynuly tři roky, zavzpomínal už trochu s předstihem zde. Také jsem tehdy publikoval fotku Martínka v objetí s maminkou, kterou jsem původně plánoval na dnešek.

Tak jsem naskenoval několik starších a méně kvalitních fotek, tak prosím omluvte jejich kvalitu.

Na Lenku vzpomínám s vděčností a jsem moc rád, že jsem jí potkal a poznal...


Z návštěvy u kamaráda (rok 2003)






Zřejmě jediná celkem povedená fotka samospouští z našich výletů (2003).




Fotka ze svatby (2004)




Jedna portrétní




Rodinka - s Martínkem (2005)




Jelikož bylo Ondrovi líto, že na předchozí fotce není, tak tady ještě jedna maminka s Ondrou (2007)




To je skutečně problém, protože rodinné fotky s oběma klukama téměř nemáme, neboť Lenka nastoupila léčbu bezprostředně poté, co se Ondra narodil. V podstatě jediné takové fotky jsou z listopadového "vítání občánků", kdy Lenka obdivuhodně napjala síly a mohli jsme tam vyrazit společně (a její sestra nás doprovodila a fotila). Ostatně já si myslím, že víc než fotky je důležitější, když klukům vyprávím, jak jsme se měli rádi, jak jsme se na kluky těšili a jakou jsme z nich měli radost... a máme dodnes...


Předpokládám, že náš příběh je čtenářům mého blogu dostatečně známý. Pokud náhodou ne, tak zde je odkaz: Náš příběh v prosincovém čísle časopisu Porozumění (s. 8-11).

čtvrtek 21. dubna 2011

Staň se vůle tvá...

Už jsem tady na blogu několikrát zmínil skutečnost, že letos výročí úmrtí maminky kluků a mojí manželky Lenky připadá přesně na Velký pátek, kdy si křesťané připomínají Ježíšovu smrt. Ještě víc vyniká tato symbolika, když si uvědomuji, že tuto noc - ze čtvrtka na pátek - si připomínáme Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě před jeho zatčením a smrtí. Podle biblických svědectví (Markovo evangelium 14. kapitola, verše 32-42; Matoušovo evangelium 26,36-46; Lukášovo evangelium 22,39-46) zde Ježíš zažíval velkou úzkost, zatímco jeho učedníci usnuli přemoženi únavou. Ježíš se modlil: "Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš." (Marek 14,36) nebo v trochu jiné verzi "Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň." (Lukáš 22,42). Ježíš zde sváděl skutečný zápas - Lukášovo evangelium uvádí, že "Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve" (Lk 22, 44). Odhlédněme od skutečnosti, že bližší poznání a pochopení Ježíšova zápasu nám zůstává skryto, vždyť ani jeho nejbližší nevydrželi a byli přemoženi únavou. Jeho výsledkem bylo přijetí Boží vůle, respektive odevzdání se do jeho rukou...

Omlouvám se, jestli někoho pohorším, ale zrovna dnes zde vidím poměrně silnou paralelu s tím, že i Lenka tehdy před třemi lety v noci z 21. na 22. dubna sváděla svůj poslední zápas. Přestože byla "mezi svými", byla sama. Myslím si, že jsem jí vyprovodil tak daleko, jak jsem jen mohl. Nevyčítám si, že jsem neseděl vedle ní a nedržel jí za ruku přesně ve chvíli, kdy vydechla naposled. Její agonie či kóma trvalo dlouhých deset dní...

Nedovedu si představit a ani nechci vědět, jaký zápas musela Lenka svést. Opustit svoje malé děti, svojí rodinu, po které tolik toužila, ve chvíli, kdy stála v podstatě na začátku... Já jsem si dnes užíval s klukama, jak je vidět z předchozích příspěvků. Jsem tak rád, že je mám a své ženě jsem nejenom za to tak moc vděčný. Bez ní bych neměl ani je. Jen mi je líto, že tu už nemůže být s námi a potěšit se s klukama.

Dnes odpoledne jsem si po delší době dopřál luxus smutnění. Je zajímavé, i když už s tím mám zkušenost z minulosti, že kluci to ze mne vycítili možná ještě o něco dřív, než jsem si to sám připustil. Možná to bylo i únavou ze sportovního dopoledne. Na chvíli oba u stolu svěsili svoje malé hlavičky s tím, že jim je smutno, že maminka umřela. Ačkoliv jsem měl slzy na krajíčku, tak jsem jim řekl, že je mi taky smutno, že to dnes v noci budou přesně tři roky, co maminka zemřela. Brzo však řeč sklouzla někam jinam a opět jsem se smáli nad čerstvě natočeným videem Martínka na bruslích z dnešního dopoledne. Zahnali jsme usínajícího Ondru do postýlky a s Martínkem jsme se ještě podívali na nějaké fotky maminky a chvíli si povídali.

Už jsem tu psal dřív, že s klukama o mamince normálně mluvíme. Vzpomínáme, povídáme si a i ten smutek si tak nějak normálně sem tam dopřejeme. Radujeme se ze života a myslím si, že si ho celkem užíváme. Na druhou stranu si myslím, že je důležité si s klukama říct, že je normální, když jim je smutno, že nemají maminku. Navíc si taky říkáme, že nejsou jediní, kdo nemá jednoho z rodičů, ať už odešel nebo zemřel...


Jak už to tak bývá u mne, u muže poměrně racionálně založeného a navíc zvídavého. Tak jsem si kromě pár slz dopřál i trochu času na přemýšlení. Nejenom že jsem od neděle /květné neboli pašijové/ věnoval pozornost biblickým zprávám o Ježíšových posledních dnech, ale zamyslel jsem se trochu víc nad těmi daty.

Zaujalo mě několik věcí. Velikonoce /tj. velikonoční neděle/ mohou připadnout nejdřív na 22. března a nejpozději na 25. duben. Tehdy před třemi lety jsme se právě kolem Velikonoc dozvěděli o špatném výsledku posledního CT vyšetření a mimo jiné jsem vyslechnul vážné doporučení primáře, abych ženu dal do nějakého hospicového zařízení, že "konec" je záležitostí "několika týdnů". Já pak i po Velikonocích přátelům říkal, že zatímco se křesťané radují z kristova vzkříšení, tak my jsme tak nějak uvízli v době Velkého pátku. V roce 2008 byly Velikonoce velmi brzo, 23. března. Naposledy tomu tak bylo v roce 1913. Jen pro zajímavost uvádím, že ještě o den dříve /tj. 22. března/ byly Velikonce naposledy v roce 1818. Naopak letos jsou Velikonoce velmi pozdě, 24. dubna. Na stejný den Velikonoce připadly naposledy v roce 1859 a stejná situace by se měla zopakovat, pokud se nic nezmění např. ve stanovení data Velikonoc, až v roce 2095. O den později, tj. 25. dubna, byly Velikonoce v letech 1943 a 1886 (zopakovat by se to mohlo v roce 2038).

Původně jsem tedy jen vnímal, že tehdy byly Velikonoce nějak brzo a tentokrát jsou poměrně pozdě. Až při detailnějším pohledu jsem zjistil, že jsou to v podstatě mezní data (resp. vždy je tam ještě den rezervy). Navíc ještě jednu událost mám s Velikonocemi spojenou. Narození Martínka v roce 2005 se rovněž událo v blízkosti Velikonoc. Velikonoce slavil ještě v bříšku u maminky a narodil se ve středu ráno po Velikonocích. Při středeční velikonoční bohoslužbě s přáteli jsem mohl tuto čerstvou a radostnou událost oznámit i oslavit.


Tak to bylo pár úvah v předvečer výročí Lenčina úmrtí a v souvislosti s Velikonocemi.

Na kole a na bruslích

Ještě před obědem jsme dnes využili pěkného počasí a vyrazili jsme s klukama ven. Ondra vyrazil na kole. Chvílemi sice nahlas uvažuje o tom, že by to na kole zkusil bez pomocných koleček, ale pak zvedne ruku, jak nejvýš dokáže a říká, že prý až bude "takhle" velký. Ostatně já jsem byl rád, že to Ondra nechtěl zkusit zrovna dnes, neboť s Martínkem jsme se domluvili, že to podruhé zkusí na bruslích. Dokonce jsem i já oprášil svoje brusle a letos jsem si je poprvé nazul.

Martínkovi to napodruhé šlo velmi pěkně, dokonce jsem to zachytil na dvou videiích na YouTube. Na prvním je vidět, jak jsme se u toho "trénování" hodně nasmáli. Druhé skončilo pláčem, protože jsem si nevšimnul, že se Martínkovi jeden chránič kolena posunul a tudíž ho před pádem neochránil. Rozhodně však na brusle nezanevřel.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl a na YouTube nahrál téměř dva roky staré video, které zachycuje, jak Martínek začal jezdit na kole bez koleček. Chvíli jsem ho přidržoval. Pak jsem ho nechal, ať si sám zkusí nasednout a filmoval jsem ho. Chvíli to zkoušel, pak nesednul a odjel. Šikulka!

Jsem rád, že pády bere Martínek s úsměvem.




Pár fotek Ondry. Schválně jsem je fotil tak, aby v pozadí bylo vidět Martínkovo úsilí...








Dopřál jsem klukům vydatný odpočinek a večer, již slušně oblečeni a alespoň trochu sladěni do zelena (všichni jsem měli zelená trička), jsme vyrazili na obřady Zeleného čtvrtku. /To "nadšení" ve tvářích je dáno tím, že jsme šli proti sluníčku a já pořád "otravoval" s focením./




Večer se kluci, zvlášť Martínek, stejně jako vloni, pěkně zapojili do obřadu umývání nohou. Dobře si tím připomněli to, o čem jsem si předtím spolu četli ve 13. kapitole Janova evangelia, jak Ježíš umyl nohy svým učedníkům (což byla práce spíš pro otroka). Kluci byli rádi, že to udělali "jako Ježíš". Byl jsem rád, že vydrželi trochu delší obřady než jsou během roku. Když jsou víc zapojeni do dění, tak je to hned lepší. I závěrečné ticho a krátké rozjímání ve tmě jen za svitu svíčky, kluci zvládli v klidu a se zaujetím.

Pak jsme se ještě krátce prošli, sledovali osvícenou večerní Prahu a taky jsme mávali na lodě na Vltavě.

Kluci na Zelený čtvrtek

Původně jsem chtěl vyfotit Ondrův odřený nos. V úterý venku zakopnul, upadnul a odřel se. Do toho má silnou rýmu a dnes ráno chraptil jako puberťák. Jenže Martínek trval na tom, že na fotkách chce být i on. To se moc nelíbilo Ondrovi. Tak z toho nakonec vznikla celá série fotek ksichtících se kluků.














úterý 19. dubna 2011

Příspěvek na téma smíření s úmrtím blízkého člověka

Diny se na svém blogu ptala na pocity lidí, kterým zemřel někdo blízký, zda zažili pocit smíření. V komentářích se sešla řada zajímavých zkušeností. Já jsem nakonec taky přidal pár řádek, které nakonec publikuji i zde.

Už jsem psal v takovém malém vzpomínání, že letos to tříleté výročí úmrtí mojí ženy a maminky kluků připadá symbolicky na Velký pátek.


Milá Diny,
dobré téma jsi zvolila a myslím si, že termín „smíření“ je zcela přesný, i když někdo by volil jiná slova. /Moje máma třeba říkávala, že se smrtí vlastního dítěte se jako máma nemůže smířit, ale musí se s tím naučit žít dál./ Samozřejmě jsme každý jiný, jinak vnímáme a uvažujeme a každý jsme prožili a prožíváme něco jiného, svůj jedinečný životní příběh. I proto je dobré se o něj podělit a třeba se i obohatit…

Tento týden to budou tři roky od smrti mojí ženy, za měsíc dva roky od smrti mámy. Dvě nejdůležitější ženy mého života… A dalo by se pokračovat, protože na pomyslném „druhém břehu“ je už řadu let i můj mladší brácha (zemřel v 18) i prarodiče z obou stran (ti ze strany mámy zemřeli ještě před mým narozením, když bylo mojí mámě 19 let)… Nyní i můj otec zápasí se zákeřnou nemocí a mrzí mě, že ani za takové situace spolu stále nemůžeme najít nějakou společnou řeč, i když si myslím, že se o to docela snažím…

Do toho občas klukům (kteří toho o smrti ví zřejmě víc než řada jejich vrstevníků) pravdivě odpovídám, že tu s nimi nebudu věčně a že nikdo nevíme, kdy zemřeme, ale neměli bychom se kvůli tomu trápit už dnes a nežít pěkně, radostně a naplno.

Myslím si, že tu realitu smrtelnosti a nesamozřejmosti zdraví a života musím vzít na vědomí a smířít se s ní/nebo chcete-li, přijmout jí jako realitu/, pokud se nechci úplně zbláznit. Vždyť těch každodenních starostí je už takhle dost.

Děkuji Bohu, že mi dává sílu, abych na zemřelé blízké mohl vzpomínat především s vděčností za společné chvíle, za vše, co jsem od nich mohl přijmout…

Myslím na všechny, kteří zápasí s nějakým trápením, zvlášť se ztrátou blízkého člověka. Přes velkou bolest přeji všem, aby nalezli sílu a chuť do dalšího života!

Martin

PS: Nechci to tu zneužívat k nějaké „křesťanské propagandě“, ale právě o Velikonocích si připomínáme, že smrtí vše nekončí, jak věříme nebo chcete-li, abych neopomněl i „předkřesťanskou rovinu“, že po každé zimě přijde opět jaro a nový život…

sobota 16. dubna 2011

Co je zebra?

Martínkova hláška dne:

"Tatíí, zebra je bezparohá prožkouvaná koza?"

pátek 15. dubna 2011

Ondra a krteček 2

O víkendu k nám zavítali babička s dědou z Moravy, takže jsme si mohli pochutnat na pátém Martínkově narozeninovém dortu (třetím jahodovém). Byl výborný.




Jelikož je babička pilnou čtenářkou blogu a četla o Ondráškově lásce ke krtečkovi, tak neodolala a jednoho Ondrovi přivezla. Ten z něj měl velkou radost.




Takže má Ondra dalšího společníka do postýlky.






A takhle to vypadá, když Ondra odejde do školky a jeho krtečci zůstanou doma v postýlce.





PS: Tak jsme u snídaně koukali na fotky krtečků a Ondra tomu dal korunu. Říkal, že ten velký a malý krteček mají "kalhoty s kšandama", tak jsou to "táta a jeho dítě". Po chvíli dodal, že ten třetí krteček je máma. A zase za chvíli řekl, že je to "táta a jeho syn, který dostal jméno Martínek, jako vy", dodal směrem k nám. Tak jsme se pobavili.

pondělí 11. dubna 2011

Martínkova budoucnost, jak jí vidí ve svých šesti letech

"To jsem zvědav, kdy se budete umět sami o sebe postarat," povzdechl jsem si dnes ráno cestou do školky. Unavený po včerejších marných pokusech o sepsání smysluplného textu, o který mě požádal kolega. Nad textem jsem přemýšlel několik dní zcela bez nápadu a včera po půlnoci jsem to opět vzdal. Naštěstí jsem jej během dneška napsal a před chvílí odevzdal. Jenže ráno jsem měl zase pocit, že co klukům nepřipomenu, to sami neudělají. Vím, že jsou ještě malí a na svůj věk celkem šikovný, ale leckdy je to o nervy. Vše nachystat a ještě kluky popohánět a připomínat jim, že opravdu není zrovna vhodný čas na hraní.

Martínek mi odpověděl: "Až budeme tak velcí jako ty, tati."

Vskutku odzbrojující odpověď. Martínek však ve svých úvahách o budoucnosti pokračoval: "Až vystuduju vysokou školu, tak si zařídím byt. Pak si najdu manželku, porodíme děti a budeme spolu žít šťastně až do smrti."

Musel jsem se usmívat nejenom nad tím, jak pěkně to má Martínek vymyšlené, ale i nad tím, jak v tom slyším ohlas některých rad a napomenutí, které klukům již teď říkám.

Tak doufám a přeji si, aby mu jeho plány vycházely pokud možno podle jeho představ. A hlavně aby byli kluci na světě rádi, ať už je potká v životě cokoliv.

neděle 10. dubna 2011

Slovenkyně, Slávian a Češťané

Vkládám jen několik humorných tvarů slov, kterými mě Martínek v nedávných dnech pobavil (a které si pamatuji).

Slovenkyně, tj. Slovenka. Lenka, která namalovala Martínkovi na tvář znak Slávie a hlídala malého Ondru, když jsme šli s Martínkem na hokej, pochází ze Slovenska. Martínek dostal stolní hokej se základními sestavami Slovenska a České republiky. Navrhnul, že bych si mohl zahrát s Lenkou, "která je Slovenkyně". Tedy já bych hájil barvy ČR a Lenka SR. Dosud to dopadá tak, že Martínek hraje za ČR a na mne zbyl tým Slovenska. Takže ČR zatím dostává na frak...

Slávian, tj. Slávista. Martínek před časem zahlédl ve zprávách informaci o finálovém utkání extraligy mezi Třincem a Vítkovicemi. Jelikož má zkušenost s týmem Slávie, tak se ptal, zda ten gól dal "Slávian".

Češťané, tj. Češi. Nedávno se mě Martínek ptal, zda jsme "Češťané", když mluvíme česky. Zřejmě toto slovo skloňoval podle vzoru "mimozemšťané".


S těmi dětmi je prostě legrace. Někdy jsou tak zvídaví a zajímá je původ různých slov, to abych měl v hlavě etymologický slovník.


PS: Komentář o "hnědochovi" mi ještě připomněl, že malý Ondra nemilosrdně odhaluje "tlusťochy". A když člověk učí děti pravdomluvnosti, tak je někdy složité jim vysvětlit, že není vždy vhodné říkat takovou pravdu nahlas.
A dnes pro změnu celkem nahlas spekulovali, jak mohla paní vjet na motorce do obchodu, když se to přece nesmí. Paní měla jen vozíček, který motorku připomínal.

čtvrtek 7. dubna 2011

Už si zase užíváme na kolech

V sobotu jsme s klukama na druhý pokus sehnali a koupili novou duši do Ondrova kola. Po malém souboji mezi kolem a mnou, který naštěstí dopadl vítězně pro mne, jsme mohli vyrazit. Od té doby si oba kluci opět užívají svých kol. Zatímco já jsem zatím svoje brusle ještě nevytáhl, takže se občas s klukama proběhnu. Naštěstí Ondra teprve pomalu získává zpět jistotu při jízdě, takže jezdí celkem pomalu, i když dnes mi už i on dal zabrat.

Jen stručně zmíním tu epizodu a jak se na mne Ondra díval s vyděšeným výrazem ve tváři, když jsem mu říkal, že budeme muset koupit novou duši. Jednak má o duši celkem neurčitou představu, jednak nedokázal pochopit, co se mohlo na jeho duši porouchat. Chvílemi si myslel, že si dělám jen legraci, jak je poslední dobou mým zvykem. Každopádně jsem si všimnul, že i tomu malému špuntíkovi na jeho duši záleží. Naštěstí jsme si brzo vyjasnili, že nejde o JEHO duši, nýbrž o duši do jeho kola...

Když jsou snad všechny naše duše v pořádku, tak můžeme podnikat malé výlety po okolí. Kousek na kole, na nedaleké letiště, pak jednu stanici metrem a s rychlým nákupem zase cestou domů.

















středa 6. dubna 2011

Takové malé vzpomínání

Nedávno jsem se kluků ptal, zda si pamatují maminku. Ondra řekl, že ne, že si pamatuje "jenom tatínka". Martínek říkal, že ano a když jsem se ptal, na co si pamatuje, tak přidal nějakou konkrétní vzpomínku. Bylo mi jasné, že si pamatuje maminku už jenom nemocnou a jeho vzpomínky se spíš týkaly něčeho se sestřičkami nebo doktorkou, co k nám chodily.

Byl to krátký rozhovor, spíš informativní. S Martínkem jsme se shodli na tom, že je nám líto, že maminka umřela, ale že se to prostě stane. Taky jsme si říkali, že zase brzy zajdeme na maminčin hrob, abychom jí tam dali nějaké jarní kytičky.

Byl jsem rád, že si takhle v klidu vzpomeneme a že se nám už dlouho nevrátil nějaký silný smutek po mamince. Přestože mi v první chvíli bylo smutno z toho, že si kluci maminku v podstatě nepamatují a pamatovat nebudou, byl jsem pak rád, že si o tom můžeme v klidu povídat. Oba byli hodně malí a navíc Ondrovi jsem byl vlastně maminkou já, tj. tím nejbližším člověkem téměř od narození. Proto čas od času, podle nálady a situace nebo jako reakci na nějakou Martínkovu otázku, si na maminku normálně vzpomeneme. Takže Martínek to vnímá tak, že maminku má, jenom nemůže být s námi, protože je v nebíčku.

Nedokážu to říct s určitostí a teprve čas ukáže, jak se ta ztráta maminky v dalším životě kluků projeví, ale myslím si, že snad na ně celkem dobře působí i to, jak ke smrti milovaného člověka přistupuji já. I když cítím smutek, tak při vzpomínkách převažuje vděčnost. Ať už je to dáno nějakou mojí autosugescí nebo je to způsob, jak to vše přežít a neutrápit se nebo je to možná i dar, za který jsem velmi vděčný. Vždy cítím vděčnost, že jsem mohl potkat takovou ženu, zažít pěkný vztah, který našel naplnění v manželství a našich dvou šikovných dětech. Poměrně často děkuji své ženě za to, že (mi) porodila oba kluky a dokud mohla, výborně se o ně (a samozřejmě taky o mne) starala.

Jsem asi celkem vnímavý na různá trápení, která prožívají lidi kolem mne nebo o kterých se ke mně dostanou nějaké zprávy. Tak si dobře uvědomuji, že mám za co děkovat a mám být za co vděčný. A není toho málo.

Proto nedávno, když jsem využil večerního hlídání a byl si na chvilku sednout s přáteli, jsem pak šel domů kousek procházkou centrem Prahy. Schválně jsem šel kolem restaurace, kde jsem se se svojí ženou téměř před deseti lety setkal poprvé. A znovu jsem děkoval za tu chvíli i za to, co pak následovalo. Smutno mi bylo hlavně proto, že tu žena nemůže být s námi a užívat si dětí, které si tolik přála a mít. A když se jí to se mnou povedlo, musela je tak moc brzo opustit...

A taky mě mrzí, že i kdybych se přetrhnul, tak klukům maminku nenahradím. Nemá však smysl se tím moc tápit, prostě dělám, co můžu a stále je co zlepšovat. A i když jsem někdy nervózní nebo zvlášť teď na jaře častěji unavený a chlapa v sobě nezapřu (i když teď jsem třeba zvládnul probrat už skoro celý šatník kluků a provést revizi jejich oblečení), tak se snažím být i laskavý a snad i maminkovsky něžný.

Celé to jaro, které přišlo téměř ze dne na den, mě přimělo mimo jiné k tomu, že jsem zase kromě několika málo našich důvěrně známých veršovánek sáhl po nějakých dalších, na jarní motivy. Kromě jiného i něco od Františka Hrubína. Např. jsem si v knihovně půjčil knihu Kytička z náčrtníku. Když jsem si večer s klukama četl, tak Martínek s úsměvem poslouchal veršíky, zatímco Ondra nakukoval přes rameno a na každé stránce počítal namalované mravence, včely, čmeláky nebo berušky. Bylo to milé. Jen skoro všechny ty říkanky a veršovánky o dětech nebo pro děti mluví o mamince. Někdy jsem se tomu vyhýbal nebo místo maminky dosadil tatínka. Tentokrát jsem měl v paměti to naše povídání o mamince, jak jsem o něm psal. Takže jsem četl to, co bylo v říkankách.

"Když narodí se maličký,
dar vidění má pod víčky,
dar slyšení má v něžném oušku,
dar dotyku má v prstíčkách,
dar chuti pozná v prvním doušku,
dar vůně v jarních kytičkách.

Maminko, ty k těm darům vkrátku
dar řeči přidáš nemluvňátku."


Ostatně právě kvůli této básničce jsem si Hrubínovu knížku půjčil. Každému z kluků jsem jí na dobrou noc přečetl a vždy je hladil na příslušných místech, tj. víčka, uši, prstíky, kolem pusy a na nose. Martínkovi jsme ještě vysvětlil, co je to doušek a oběma pak řekl, že já bych vlastně mohl místo "maminko" říkat "tatínku", protože jsem je naučil mluvit já (u Martínka ještě společně s maminkou).

Klukům se to moc líbilo.

To jen mně se někdy trochu chvěje hlas, zvlášť když některé z básniček se mi v hlavě vybavují, protože mi je říkávala moje máma, která je skoro všechny znala nazpaměť.

A když už jsem u toho malého vzpomínání, tak se neudržím a vložím fotku, kterou jsem si chtěl schovat až na vzpomínku tří let od smrti maminky kluků, která se pomalu blíží.

Fotka Martínka s maminkou /červen 2006/.




A možná to bude znít hloupě, ale jsem v podstatě rád, že žena zemřela na jaře, kdy vše kvete a příroda se znovu probouzí k životu. Je v tom symbolika, která člověku nedovolí zcela propadnout smutku, nýbrž otevírá naději a přináší nový život.

Stejně tak symboliku Velikonoc mám s úmrtím ženy propojenou. Byl to právě velikonoční týden, kdy jsme se dozvěděli výsledky CT vyšetření, které zcela nepochybně potvrdilo, že dochází k rychlé progresi nemoci a není již naděje na uzdravení. Ve stejné době žena musela trvale ulehnout. Vzpomínám si, jak jsem tehdy několikrát reagoval. Zatímco se většina mých přátel radovala z Velikonoc, z oslavy Ježíšova vzkříšení, tak já na to odpovídal, že my jsme se tak nějak zasekli a prožíváme stále Velký pátek, kdy si křesťané připomínají Ježíšovo utrpení a smrt. Tehdy byly Velikonoce velmi brzo. Letos jsou naopak hodně pozdě. Zrovna dnes jsem zjistil, že výročí smrti Lenky, mé ženy, připadne letos právě na Velký pátek...

Tak jsem trochu s předstihem zavzpomínal...

S vděčností se ohlížím do minulosti, s radostí se snažím s klukama prožívat přítomnost a s nadějí kráčíme vštříc budoucnosti... /zní mi to trochu moc budovatelsky, ale momentálně to líp asi vyjádřit neumím/

Trochu toho moudra (od dětí)

Martínek se zeptal: "Tatíí, jaký je rozdíl mezi životem a smrtí?"

Ondra zareagoval rychleji než já a volá: "Tatíí, já vím, jaký je rozdíl mezi letadlem a autem!"

Tak se ho ptám: "Jaký?"

Ondra: "Auta mají kola, letadla mají křídla... a lidi mají ruce!"

Martínek: "A já vím, jaký je rozdíl mezi životem a smrtí."

"Jaký?"

Martínek: "Když žiješ, tak žiješ a když umřeš, tak jsi mrtvej."

Po chvilce ještě upřesnil: "Když žiješ, tak ti ťuká srdíčko - zrovna jako teď mně. Když umřeš, tak už ti neťuká."

pondělí 4. dubna 2011

Ondra a krteček

Pořád tu píšu o tom, jak má Ondra oblíbenou kostru. Rád bych však uvedl na pravou míru, že i on je snad celkem normální dítě. Jeho nejoblíbenější postavou a nejoblíbenějším plyšákem, kterého si nejčastěji bere s sebou do postýlky, je krteček.

Mohli jsme se o tom přesvědčit ve středu při narozeninových nákupech, když jsme v jednom obchodě narazili na velkého plyšového krtečka. Ondra byl nadšený a hned se s ním mazlil. Na videu na YouTube to sice vypadá jako sehrané, ale já ho musel několikrát zastavit, aby to mělo nějakou hlavu a patu. On se s ním mazlil a mluvil legračním hlasem, že jsem se nejdřív musel sám bavit a teprve pak mě napadlo, že bych to zachytil a podělil se.

A ještě dvě fotky.






Jak je zřejmé i z našeho rozhovoru na videu, Ondra by si ho rád vzal domů, do postýlky. Nechal si však vysvětlit, že by se tam s ním nevešel...

Tak jsem rád, že jsem snad předložil důkaz o tom, že i Ondra je dítětem se vším všudy...

Malý bruslař

A pro změnu aktuální fotky z neděle, kdy Martínek poprvé zkoušel svoje nové brusle.

Zatím mu to moc nešlo, ale hlavní je, že ho to baví...








...a pády bere s úsměvem.




Nejde o to nespadnout, ale umět se vždy postavit, oklepat a zkoušet to znovu. Vždyť přece o to jde nejenom při bruslení, ale v životě obecně...

Malí pozorovatelé

Fotky z předminulého týdne, kdy jsme intenzívně vyhlíželi jaro.