Takové malé vzpomínání

Nedávno jsem se kluků ptal, zda si pamatují maminku. Ondra řekl, že ne, že si pamatuje "jenom tatínka". Martínek říkal, že ano a když jsem se ptal, na co si pamatuje, tak přidal nějakou konkrétní vzpomínku. Bylo mi jasné, že si pamatuje maminku už jenom nemocnou a jeho vzpomínky se spíš týkaly něčeho se sestřičkami nebo doktorkou, co k nám chodily.

Byl to krátký rozhovor, spíš informativní. S Martínkem jsme se shodli na tom, že je nám líto, že maminka umřela, ale že se to prostě stane. Taky jsme si říkali, že zase brzy zajdeme na maminčin hrob, abychom jí tam dali nějaké jarní kytičky.

Byl jsem rád, že si takhle v klidu vzpomeneme a že se nám už dlouho nevrátil nějaký silný smutek po mamince. Přestože mi v první chvíli bylo smutno z toho, že si kluci maminku v podstatě nepamatují a pamatovat nebudou, byl jsem pak rád, že si o tom můžeme v klidu povídat. Oba byli hodně malí a navíc Ondrovi jsem byl vlastně maminkou já, tj. tím nejbližším člověkem téměř od narození. Proto čas od času, podle nálady a situace nebo jako reakci na nějakou Martínkovu otázku, si na maminku normálně vzpomeneme. Takže Martínek to vnímá tak, že maminku má, jenom nemůže být s námi, protože je v nebíčku.

Nedokážu to říct s určitostí a teprve čas ukáže, jak se ta ztráta maminky v dalším životě kluků projeví, ale myslím si, že snad na ně celkem dobře působí i to, jak ke smrti milovaného člověka přistupuji já. I když cítím smutek, tak při vzpomínkách převažuje vděčnost. Ať už je to dáno nějakou mojí autosugescí nebo je to způsob, jak to vše přežít a neutrápit se nebo je to možná i dar, za který jsem velmi vděčný. Vždy cítím vděčnost, že jsem mohl potkat takovou ženu, zažít pěkný vztah, který našel naplnění v manželství a našich dvou šikovných dětech. Poměrně často děkuji své ženě za to, že (mi) porodila oba kluky a dokud mohla, výborně se o ně (a samozřejmě taky o mne) starala.

Jsem asi celkem vnímavý na různá trápení, která prožívají lidi kolem mne nebo o kterých se ke mně dostanou nějaké zprávy. Tak si dobře uvědomuji, že mám za co děkovat a mám být za co vděčný. A není toho málo.

Proto nedávno, když jsem využil večerního hlídání a byl si na chvilku sednout s přáteli, jsem pak šel domů kousek procházkou centrem Prahy. Schválně jsem šel kolem restaurace, kde jsem se se svojí ženou téměř před deseti lety setkal poprvé. A znovu jsem děkoval za tu chvíli i za to, co pak následovalo. Smutno mi bylo hlavně proto, že tu žena nemůže být s námi a užívat si dětí, které si tolik přála a mít. A když se jí to se mnou povedlo, musela je tak moc brzo opustit...

A taky mě mrzí, že i kdybych se přetrhnul, tak klukům maminku nenahradím. Nemá však smysl se tím moc tápit, prostě dělám, co můžu a stále je co zlepšovat. A i když jsem někdy nervózní nebo zvlášť teď na jaře častěji unavený a chlapa v sobě nezapřu (i když teď jsem třeba zvládnul probrat už skoro celý šatník kluků a provést revizi jejich oblečení), tak se snažím být i laskavý a snad i maminkovsky něžný.

Celé to jaro, které přišlo téměř ze dne na den, mě přimělo mimo jiné k tomu, že jsem zase kromě několika málo našich důvěrně známých veršovánek sáhl po nějakých dalších, na jarní motivy. Kromě jiného i něco od Františka Hrubína. Např. jsem si v knihovně půjčil knihu Kytička z náčrtníku. Když jsem si večer s klukama četl, tak Martínek s úsměvem poslouchal veršíky, zatímco Ondra nakukoval přes rameno a na každé stránce počítal namalované mravence, včely, čmeláky nebo berušky. Bylo to milé. Jen skoro všechny ty říkanky a veršovánky o dětech nebo pro děti mluví o mamince. Někdy jsem se tomu vyhýbal nebo místo maminky dosadil tatínka. Tentokrát jsem měl v paměti to naše povídání o mamince, jak jsem o něm psal. Takže jsem četl to, co bylo v říkankách.

"Když narodí se maličký,
dar vidění má pod víčky,
dar slyšení má v něžném oušku,
dar dotyku má v prstíčkách,
dar chuti pozná v prvním doušku,
dar vůně v jarních kytičkách.

Maminko, ty k těm darům vkrátku
dar řeči přidáš nemluvňátku."

Ostatně právě kvůli této básničce jsem si Hrubínovu knížku půjčil. Každému z kluků jsem jí na dobrou noc přečetl a vždy je hladil na příslušných místech, tj. víčka, uši, prstíky, kolem pusy a na nose. Martínkovi jsme ještě vysvětlil, co je to doušek a oběma pak řekl, že já bych vlastně mohl místo "maminko" říkat "tatínku", protože jsem je naučil mluvit já (u Martínka ještě společně s maminkou).

Klukům se to moc líbilo.

To jen mně se někdy trochu chvěje hlas, zvlášť když některé z básniček se mi v hlavě vybavují, protože mi je říkávala moje máma, která je skoro všechny znala nazpaměť.

A když už jsem u toho malého vzpomínání, tak se neudržím a vložím fotku, kterou jsem si chtěl schovat až na vzpomínku tří let od smrti maminky kluků, která se pomalu blíží.

Fotka Martínka s maminkou /červen 2006/.




A možná to bude znít hloupě, ale jsem v podstatě rád, že žena zemřela na jaře, kdy vše kvete a příroda se znovu probouzí k životu. Je v tom symbolika, která člověku nedovolí zcela propadnout smutku, nýbrž otevírá naději a přináší nový život.

Stejně tak symboliku Velikonoc mám s úmrtím ženy propojenou. Byl to právě velikonoční týden, kdy jsme se dozvěděli výsledky CT vyšetření, které zcela nepochybně potvrdilo, že dochází k rychlé progresi nemoci a není již naděje na uzdravení. Ve stejné době žena musela trvale ulehnout. Vzpomínám si, jak jsem tehdy několikrát reagoval. Zatímco se většina mých přátel radovala z Velikonoc, z oslavy Ježíšova vzkříšení, tak já na to odpovídal, že my jsme se tak nějak zasekli a prožíváme stále Velký pátek, kdy si křesťané připomínají Ježíšovo utrpení a smrt. Tehdy byly Velikonoce velmi brzo. Letos jsou naopak hodně pozdě. Zrovna dnes jsem zjistil, že výročí smrti Lenky, mé ženy, připadne letos právě na Velký pátek...

Tak jsem trochu s předstihem zavzpomínal...

S vděčností se ohlížím do minulosti, s radostí se snažím s klukama prožívat přítomnost a s nadějí kráčíme vštříc budoucnosti... /zní mi to trochu moc budovatelsky, ale momentálně to líp asi vyjádřit neumím/