"To jsem zvědav, kdy se budete umět sami o sebe postarat," povzdechl jsem si dnes ráno cestou do školky. Unavený po včerejších marných pokusech o sepsání smysluplného textu, o který mě požádal kolega. Nad textem jsem přemýšlel několik dní zcela bez nápadu a včera po půlnoci jsem to opět vzdal. Naštěstí jsem jej během dneška napsal a před chvílí odevzdal. Jenže ráno jsem měl zase pocit, že co klukům nepřipomenu, to sami neudělají. Vím, že jsou ještě malí a na svůj věk celkem šikovný, ale leckdy je to o nervy. Vše nachystat a ještě kluky popohánět a připomínat jim, že opravdu není zrovna vhodný čas na hraní.
Martínek mi odpověděl: "Až budeme tak velcí jako ty, tati."
Vskutku odzbrojující odpověď. Martínek však ve svých úvahách o budoucnosti pokračoval: "Až vystuduju vysokou školu, tak si zařídím byt. Pak si najdu manželku, porodíme děti a budeme spolu žít šťastně až do smrti."
Musel jsem se usmívat nejenom nad tím, jak pěkně to má Martínek vymyšlené, ale i nad tím, jak v tom slyším ohlas některých rad a napomenutí, které klukům již teď říkám.
Tak doufám a přeji si, aby mu jeho plány vycházely pokud možno podle jeho představ. A hlavně aby byli kluci na světě rádi, ať už je potká v životě cokoliv.
Žádné komentáře:
Okomentovat