Už jsem tady na blogu několikrát zmínil skutečnost, že letos výročí úmrtí maminky kluků a mojí manželky Lenky připadá přesně na Velký pátek, kdy si křesťané připomínají Ježíšovu smrt. Ještě víc vyniká tato symbolika, když si uvědomuji, že tuto noc - ze čtvrtka na pátek - si připomínáme Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě před jeho zatčením a smrtí. Podle biblických svědectví (Markovo evangelium 14. kapitola, verše 32-42; Matoušovo evangelium 26,36-46; Lukášovo evangelium 22,39-46) zde Ježíš zažíval velkou úzkost, zatímco jeho učedníci usnuli přemoženi únavou. Ježíš se modlil: "Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš." (Marek 14,36) nebo v trochu jiné verzi "Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň." (Lukáš 22,42). Ježíš zde sváděl skutečný zápas - Lukášovo evangelium uvádí, že "Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve" (Lk 22, 44). Odhlédněme od skutečnosti, že bližší poznání a pochopení Ježíšova zápasu nám zůstává skryto, vždyť ani jeho nejbližší nevydrželi a byli přemoženi únavou. Jeho výsledkem bylo přijetí Boží vůle, respektive odevzdání se do jeho rukou...
Omlouvám se, jestli někoho pohorším, ale zrovna dnes zde vidím poměrně silnou paralelu s tím, že i Lenka tehdy před třemi lety v noci z 21. na 22. dubna sváděla svůj poslední zápas. Přestože byla "mezi svými", byla sama. Myslím si, že jsem jí vyprovodil tak daleko, jak jsem jen mohl. Nevyčítám si, že jsem neseděl vedle ní a nedržel jí za ruku přesně ve chvíli, kdy vydechla naposled. Její agonie či kóma trvalo dlouhých deset dní...
Nedovedu si představit a ani nechci vědět, jaký zápas musela Lenka svést. Opustit svoje malé děti, svojí rodinu, po které tolik toužila, ve chvíli, kdy stála v podstatě na začátku... Já jsem si dnes užíval s klukama, jak je vidět z předchozích příspěvků. Jsem tak rád, že je mám a své ženě jsem nejenom za to tak moc vděčný. Bez ní bych neměl ani je. Jen mi je líto, že tu už nemůže být s námi a potěšit se s klukama.
Dnes odpoledne jsem si po delší době dopřál luxus smutnění. Je zajímavé, i když už s tím mám zkušenost z minulosti, že kluci to ze mne vycítili možná ještě o něco dřív, než jsem si to sám připustil. Možná to bylo i únavou ze sportovního dopoledne. Na chvíli oba u stolu svěsili svoje malé hlavičky s tím, že jim je smutno, že maminka umřela. Ačkoliv jsem měl slzy na krajíčku, tak jsem jim řekl, že je mi taky smutno, že to dnes v noci budou přesně tři roky, co maminka zemřela. Brzo však řeč sklouzla někam jinam a opět jsem se smáli nad čerstvě natočeným videem Martínka na bruslích z dnešního dopoledne. Zahnali jsme usínajícího Ondru do postýlky a s Martínkem jsme se ještě podívali na nějaké fotky maminky a chvíli si povídali.
Už jsem tu psal dřív, že s klukama o mamince normálně mluvíme. Vzpomínáme, povídáme si a i ten smutek si tak nějak normálně sem tam dopřejeme. Radujeme se ze života a myslím si, že si ho celkem užíváme. Na druhou stranu si myslím, že je důležité si s klukama říct, že je normální, když jim je smutno, že nemají maminku. Navíc si taky říkáme, že nejsou jediní, kdo nemá jednoho z rodičů, ať už odešel nebo zemřel...
Jak už to tak bývá u mne, u muže poměrně racionálně založeného a navíc zvídavého. Tak jsem si kromě pár slz dopřál i trochu času na přemýšlení. Nejenom že jsem od neděle /květné neboli pašijové/ věnoval pozornost biblickým zprávám o Ježíšových posledních dnech, ale zamyslel jsem se trochu víc nad těmi daty.
Zaujalo mě několik věcí. Velikonoce /tj. velikonoční neděle/ mohou připadnout nejdřív na 22. března a nejpozději na 25. duben. Tehdy před třemi lety jsme se právě kolem Velikonoc dozvěděli o špatném výsledku posledního CT vyšetření a mimo jiné jsem vyslechnul vážné doporučení primáře, abych ženu dal do nějakého hospicového zařízení, že "konec" je záležitostí "několika týdnů". Já pak i po Velikonocích přátelům říkal, že zatímco se křesťané radují z kristova vzkříšení, tak my jsme tak nějak uvízli v době Velkého pátku. V roce 2008 byly Velikonoce velmi brzo, 23. března. Naposledy tomu tak bylo v roce 1913. Jen pro zajímavost uvádím, že ještě o den dříve /tj. 22. března/ byly Velikonce naposledy v roce 1818. Naopak letos jsou Velikonoce velmi pozdě, 24. dubna. Na stejný den Velikonoce připadly naposledy v roce 1859 a stejná situace by se měla zopakovat, pokud se nic nezmění např. ve stanovení data Velikonoc, až v roce 2095. O den později, tj. 25. dubna, byly Velikonoce v letech 1943 a 1886 (zopakovat by se to mohlo v roce 2038).
Původně jsem tedy jen vnímal, že tehdy byly Velikonoce nějak brzo a tentokrát jsou poměrně pozdě. Až při detailnějším pohledu jsem zjistil, že jsou to v podstatě mezní data (resp. vždy je tam ještě den rezervy). Navíc ještě jednu událost mám s Velikonocemi spojenou. Narození Martínka v roce 2005 se rovněž událo v blízkosti Velikonoc. Velikonoce slavil ještě v bříšku u maminky a narodil se ve středu ráno po Velikonocích. Při středeční velikonoční bohoslužbě s přáteli jsem mohl tuto čerstvou a radostnou událost oznámit i oslavit.
Tak to bylo pár úvah v předvečer výročí Lenčina úmrtí a v souvislosti s Velikonocemi.
Milý Martine, moc Vám děkuju za Vaše krásné a dnes i moc smutné psaní a za zajímavý průřez napříč letopočty Velikonoc:-).
OdpovědětVymazatMáte můj hluboký obdiv, jak vše zvládáte. Vaši kluci jsou úžasní a Vaše Lenka je na Vás tři určitě moc hrdá, jak se s tím statečně perete.
Já jsem dnes (vlastně včera - v neděli) musela se svým synkem uprostřed mše 3x odejít z kostela ven - ten můj dvouletý rarášek se projevoval hlasitě a nevhodně, tak jsem nechtěla rušit ostatní...:-), tak doufám, že se mi časem podaří ho při mši uklidnit a naučit ho naslouchat. Vy a Martínek s Ondrou jste náš vzor:-), děkuju Vám.
Přejeme Vám klidné a požehnané Velikonoce a hodně síly.