Pro křesťany jsou Velikonoce největšími svátky v roce. Vždy si říkám, že zatímco naladit malé děti na vánoční atmosféru bývá celkem snadné, tak s Velikonocemi to může být složitější. Troufám si říct, že nám se to docela povedlo.
Už od pašijové či květné neděle jsme se víc soustředili na závěr Ježíšova života. Ratolestmi na začátku liturgie jsme si připomněli Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma, kdy byl lidmi vítán a oslavován. Jelikož kluci v době pašijí (tj. dialogického čtení o umučení Ježíše, konkrétně z Matoušova evangelia 26,14 - 27,66) s dalšími dětmi lepili a vytvářeli obrázky Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma, tak jsem jim ten příběh později doma četl já. Musel jsem to rozdělit na pokračování. Martínkovi jsem navíc text pustil nahraný (mám staženou audio nahrávku Nového zákona - text Bible pro 21. století). Pak mě o to několikrát požádal on sám, třeba když Ondra po obědě odpočíval.
Ve středu a ve čtvrtek jsme takto poslouchali především o Ježíšově poslední večeři s učedníky, zvlášť v podání Janova evangelia, které zaznamenává, jak Ježíš umyl učedníkům nohy. Také jsme četli o Ježíšově modlitbě v Getsemanské zahradě, o únavě učedníků i o Jidášově zradě.
Dobré bylo, že si to mohli kluci připomenout názorně při čtvrteční liturgii. Milé bylo, že i malý Ondra si toho všimnul, když se četlo o Ježíšovi, který umyl učedníkům nohy. Významně se na mne podíval a říkal, že to jsme si přece doma četli. Jelikož se jednalo o oslavu v úzkém kruhu, kde nás bylo jen o něco víc než dvojnásobek učedníků, účastnili jsme se všichni. Martínka jsem pobídl, aby se jako vloni do umývání nohou zapojil aktivně. Po krátkém nedorozumění s asistujícím došlo rychle k dohodě a ke kompromisu, že asistující utíral jednu nohu a Martínek druhou. Aby to Ondrovi nebylo líto, tak se taky na chvíli s mojí pomocí v závěru zapojil. Zároveň byly umyty nohy také jim. Ondra se u toho pořád pochichtával, protože ho to prý hodně lechtalo. I díky tomu delší liturgii Zeleného čtvrtku nejenom zvládli, ale aktivním zapojením do dění se možná víc přiblížili připomínaným událostem. Navíc liturgie končila za tmy a v tichosti, což byl pro ně taky zážitek. Ona vlastně liturgie nekončila, protože slavení v jednotlivých dnech Velikonoc na sebe navazuje a vlastně vytváří jakýsi pomyslný celek. Domů a do postýlek jsme se dostali docela pozdě.
Přemýšlel jsem nad Velkým pátkem. Sice jsem uvažoval o návštěvě křížové cesty pro děti, kde jsem byli i v předchozích letech (zde jsem psal o loňských Velikonocích), ale nakonec jsme to zavrhli. Vloni byly vybrané texty, které starší školní děti sotva přečetli a domnívám se, že bylo obtížné jejich smyslu porozumět. Navíc mladší děti se spíš jen přetahovali o to, kdo bude mít helmu, meč nebo koně. Rozhodli jsme se pro jiný program a události Velkého pátku jsem klukům připomněl několika vybranými scénami z filmů, především Pasoliniho Evangelia podle Matouše (kdysi mého hodně oblíbeného) a Gibsonova Umučení Krista. Když jsem to později několika lidem říkal, tak se většinou podivovali, že jsem zvolil i Gibsonův "krvák". Samozřejmě jsem vybral jen pár úryvků a sledovali jsme to společně, takže jsem to případně komentoval. Myslím si, že to není špatně udělaný film, i když té krve a utrpení je tam docela dost, takže já bych takový film asi taky nesledoval celý. Společně nás zaujaly hlavně dvě scény z filmu: okamžik Ježíšovy smrti a vzkříšení na samém konci filmu.
V okamžiku Ježíšovy smrti je totiž v Gibsonově filmu okamžik, záběr na ďábla na pouští, který se vzteká, protože byl Ježíšovou smrtí na kříži přemožen. Ondrovi se to zalíbilo natolik, že to chtěl vidět několikrát. Za chvíli mi řekl, ať už mu to pustím jen dvakrát, protože už se trochu začíná bát. Je to taková drobnost, ale kluci si z toho dobře zapamatovali, že Ježíš ďábla přemohl (pro zajímavost odkazuji na naše dřívější hovory o ďáblovi). Jak jsme si mezi sebou řekli, Ježíš dal ďáblovi "na prdel". Navíc, jak jsme si pak připomněli i díky záběrům z obou zmíněných filmů (hlavně odvalení velkého kamene), nezůstalo u smrti, ale Ježíš vstal z mrtvých. Klukům se to zalíbilo natolik, že chvílemi převzali role a zatímco Martínek jakoby umíral na kříži, tak se malý Ondra coby ďábel vztekal. Jelikož jde Ondrovi vztekání dobře, tak mu ta role opravdu seděla. Bylo to jen chvíli a když začal Martínek vylézat zpod postele, jako že vstává z mrtvých, tak jsem podobné hry už zastavil.
Samozřejmě každý máme svůj způsob, jak dětem přibližujeme náš svět a věci, které považujeme za důležité. Jen pro zajímavost jsem proto vložil naši letošní velikonoční zkušenost.
V pátek večer před spaním jsme si s klukama povídali. Připomněl jsem jim, co si ten den připomínáme a na co myslíme. Martínek řekl, že když si připomínáme smrt maminky a smrt Ježíše, tak je vlastně "dvakrát smutný". Vzápětí však sám dodal, že to se prostě stává a že jako Ježíš byl vzkříšen a je v nebi, tak taky maminka je v nebíčku a jednou se s ní zase setkáme. Troufám si říct, že vědomí vítězství dobra nad zlem i tentokrát převážilo nad smutkem.
V sobotu jsme podnikli s milou společností celodenní výlet na zámek Loučeň, kde se konaly velikonoční slavnosti.
Večer jsme uléhali unavení a s vědomím, že je ta veliká noc, podle které se Velikonoce jmenují a křesťané po celém světě si připomínají Ježíšovo zmrtvýchvstání. V neděli jsme to byli také oslavit v kostele a v pondělí jsme si pro změnu užili svátků jara, včetně koledování.
Ještě si vzpomínám, že jsem klukům v neděli cestou do kostela říkal, že máme vlastně výročí svatby s maminkou. Tak oba chtěli vyprávět, jak jsme se seznámili, jak jsme se vzali a jak jsme se radovali z jejich narození. Rád jsme jim to vyprávěl a místo smutku jsme se spolu opět radovali, že jsme se s maminkou poznali, že jsme se vzali a že se kluci narodili. Bylo to milé.
Myslím si, že jsme si to všichni pěkně užili a že jsme zvládli dobře prožít ta naše výročí, jak osobní tak křesťanská.
Žádné komentáře:
Okomentovat