Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pondělí 13. ledna 2014

Tatí, pusť nám bědy aneb Apokalypsa pro děti

Do farního časopisu jsem napsal další text na téma "Boží Slovo v našem životě".



„Tatí, pusť nám bědy,“ žádali mě opakovaně moji kluci (6 a 8 let) během doby adventní. Usoudil jsem, že můj experiment s poslechem náročného biblického textu, Janova Zjevení, zřejmě nebyl úplně špatným nápadem. Mimo jiné mě inspirovala doba adventní, v níž si připomínáme nejen Ježíšův první příchod, ale také očekávání jeho druhého příchodu na konci časů. Téma očekávání je umocněno tím, že tato poslední biblická kniha končí slovy: „Amen, přijď, Pane Ježíši! Milost Pána Ježíše se všemi.“ (Zj 22, 20-21)

Nenechali jsme se odradit náročností textu a mnoha obrazy, u kterých i poučení vykladači poctivě přiznávají často nejasný smysl (zájemcům je k dispozici čtivý komentář Jiřího Mrázka, vydaný Českou biblickou společností v roce 2009). A jako v mnoha podobných případech mě reakce dětí přesvědčovala, že právě jim patří království Boží (Mk 10, 14).

Oproti někdy až příliš obyčejným evangelijním příběhům kniha Zjevení svým barvitým vyprávěním kluky zaujala, navíc se v ní objevují andělé, drak, dravé šelmy a jiná zajímavá stvoření. Sice to nebyly příběhy Star Wars, kterými jsou kluci momentálně téměř posedlí, ale líčení velké bitvy na nebi, v níž se střetl Michael a jeho andělé s drakem (Zj 12, 7) taky neznělo špatně. Mladšího syna nejvíce zaujaly kobylky, „jimž byla dána moc, jakou mají pozemští štíři“ (Zj 9, 3). Jejich trápení lidí je popsáno jako jedna z běd, které nastávají po troubení šesti andělů ze sedmi (sedm je symbolické číslo, v knize Zjevení nejčastěji uváděné) a výslovně odkazují k egyptským ranám z 2. knihy Mojžíšovy.

Příjemně mě překvapilo, kolika známých detailů si kluci při poslechu všimli. Např. jsem klukům ukazoval řeckou abecedu, aby viděli, že výrok „Já jsem Alfa i Omega“ (Zj 1, 8; 21, 6; 22, 13) znamená první a poslední písmeno řecké abecedy (česky by tedy bylo A i Z). Přitom si starší syn vzpomněl, že tato písmena se spolu s letopočtem nacházejí na velikonoční svíci (paškálu), která je symbolem Krista. Nebo když jsme slyšeli, že před nebeským trůnem čtyři podivné bytosti dnem i nocí bez přestání pronášejí slova: „Svatý, svatý, svatý je Pán Bůh Všemohoucí, který byl, který je a který přichází.“ (Zj 4, 8), vzpomněli si kluci na stejný hymnus Sanktus, který při některých bohoslužbách zpíváme. Tradiční mešní formulář odkazuje na trochu jiný Sanktus z knihy proroka Izajáše, který pronášejí šestikřídlí serafové: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ (Iz 6, 3). Podobně ve verši „blaze těm, kteří jsou pozváni k Beránkově svatební večeři“ (Zj 19, 9) jsme poznali slova, která pronáší kněz při bohoslužbě těsně před přijímáním.

Jiným zajímavým detailem byla zmínka o „ženě oděné sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na hlavě měla korunu dvanácti hvězd“ (Zj 12, 1). Připomněli jsme si, že právě s odkazem na tento text bývá Panna Maria zobrazována s 12 hvězdami kolem hlavy a často stojí na půlměsíci (asociace v souvislosti s bojem proti islámu v minulosti ponechávám stranou). Leckdy přitom Maria šlape na hlavu hadovi, ale to je odkaz na jinou biblickou pasáž, tzv. protoevangelium v 1. knize Mojžíšově, kde Hospodin promlouvá k hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (Gn 3, 15).


Pro ilustraci zobrazení Marie z průčelí z kostela Panny Marie Vítězné (domova Pražského Jezulátka).
Pár dalších obrázků s veselým komentářem kluků jsem publikoval ZDE.

Přesto některé otázky zůstaly částečně nevyjasněny. Staršímu synovi se nelíbilo, proč všechna ta trápení lidí Bůh dopouští, konkrétně např. zmínka o „Božím hněvu“ (např. Zj 15, 1). Mluvili jsme o tom, že i já se na kluky mnohdy rozčílím a někdy je i trestám, přesto je nepřestávám mít rád. Navíc kniha Zjevení byla napsána zřejmě v době velkého pronásledování křesťanů, takže sloužila jako útěcha svojí vidinou na konečné vítězství Boží. To pro změnu trochu mátlo mladšího syna. Ten si totiž pamatoval, že Ježíš přemohl pokušení od ďábla na poušti i na kříži právě tím, že s ním odmítl svést násilný souboj /ve dvou starších příspěvcích jsem se zmiňoval o našich hovorech s klukama o ďáblovi: ZDE a ZDE/. A najednou se v závěru knihy Zjevení objevuje na scéně jezdec na bílém koni, z jehož úst „vycházel ostrý meč, aby jím bil národy“ (Zj 19, 15). Ještě před bitvou je zmínka o jeho „rouchu nasáklém krví“ (tj. jeho vlastní krví, Zj 19, 13) a nápisu na jeho boku „Král králů a Pán pánů“ (Zj 19, 16), takže je ztotožňován s Ježíšem. V rámci boje byla šelma a její prorok „zaživa uvrženi do ohnivého jezera hořícího sírou“ (Zj 19, 20) a ostatní nepřátele pobil meč vycházející z úst jezdce (Zj 19, 21).

Naštěstí ani po takovém masakru nechybí v knize Zjevení happy end, kterým je vidění „nového nebe a nové země“ (Zj 21, 1) a především vyjádření budoucího blízkého společenství mezi lidmi a Bohem: „On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“ (Zj 21, 4). Když se mě kdysi starší syn ptal, co by v nebi dělali s jeho zlomenou rukou, tak jsem mu přečetl právě tento verš s tím, že v nebi by se už lámat ruce neměly a pokud náhodou ano, nebude to bolet a Bůh to „opraví“.

Myslím si, že ani poslech knihy Zjevení kluky příliš nevyděsil. Ostatně po dušičkové návštěvě hřbitovů mi mladší syn s radostí sdělil svojí představu o „posledních věcech“. Prý až zemře, ozve se v nebi místní rozhlas a vyhlásí: „Paní Vaňáčová, dostavte se na nebeskou vrátnici, čeká na vás syn, který už taky zemřel.“ Zní to hodně morbidně, ale on se u toho usmíval a bylo znát, že se na setkání s maminkou docela těší.

Možná je škoda, že se s textem knihy Zjevení během tříletého cyklu nedělních biblických čtení setkáváme tak málo. Každoročně se čte ze 7. kapitoly (Zj 7, 2-4.9-14) o slavnosti Všech svatých (1. listopadu) a hned několik pasáží se čte o velikonočních nedělích v cyklu C (byl v roce 2013). Pokud nechceme četbu a výklady tohoto textu ponechat jen v rukách všelijakých fantastů, tak bychom se s ním měli seznamovat sami. Třeba tato naše zkušenost může posloužit jako inspirace.