Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

úterý 31. ledna 2012

Martínek jedničkář

Byl jsem docela rád, že jsme dopředu věděli, jaké bude dnes vysvědčení. Paní učitelka mi to řekla už minulý čtvrtek, kdy jsem nechal Martínka kvůli nevolnostem doma. Bylo mu špatně už ve středu ve škole, ale nechtěl zůstat doma, protože se bál, že nedostane vysvědčení.

Takže to pro nás nebylo překvapení. Na druhou stranu Martínek ví, že samé jedničky nemá zadarmo a že se musel snažit. Konkrétně v češtině paní učitelka začátkem ledna tvrdila, že to jednička nebude, ale Martínek to zvládl. Snad jsme to tak trochu zvládli spolu.


Pro mne byl nakonec důležitější dnešní rozhovor s paní učitelkou. Využil jsem toho, že jsem oba kluky vyzvedával až odpoledne a zašel jsem za paní učitelkou. Považuji za důležité nejenom udržovat vzájemný kontakt, ale chci se zajímat o postupy a postřehy paní učitelky. Zároveň jsem blíže vysvětlil nějaké věci. Například určitou Martínkovu labilitu nebo jak to nazvat. Možná častěji než děti v jeho věku sem tam nemá svůj den, takže mu dávno naučené věci prostě nejdou. To není snaha jej za každou cenu omlouvat, ale prostě je to moje zkušenost. Stačí to pak jen natrénovat a je to zase v pořádku.

Rovněž jsem paní učitelce řekl, že je Martínek více citlivý na to, jak je okolím přijímán. Tedy že třeba její poznámka před ním o tom, že je nejhorším, v něm přece jen utkvěla a při nějakém neúspěchu jí připomínal. Nebral jsem to jako výtku, spíš jsem paní učitelce vysvětloval, že Martínkova zkušenost a absence maminky přece jen vede k tomu, že paní učitelku vnímá možná silněji než jiné děti. Už ve školce měl k paní učtelce vřelý a přátelský vztah.

Bylo to fajn, zvlášť když s Martínkem nejsou žádné velké problémy a jedničky si i podle paní učitelky zasloužil. Jen je třeba říct, že zdaleka je nedostali všichni, přestože je to jejich první vysvědčení.

Dost mudrování. Udělal jsem, co jsem považoval za správné a teď se můžeme oba radovat nad pěkným vysvědčením.

Jak s klukama mluvíme, třeba i o rakovině

Mrzí mě, když si někdo myslí, že si s klukama libujeme v morbidních řečech. Třeba to tak někdy působí, ale to je tím, že se s klukama bavím téměř o všem. A vůbec to není jen o smrti blízkých. Například dodnes se musím usmívat, když kluci někde zaslechli, že když se někdo zamiluje, tak se chová jako blázen. Ptali se mně, co já a já v podstatě hned odpověděl, že jasně, že jsem se taky zbláznil, když jsem byl zamilovaný. Vykulili na mne oči. Tak jsem jim říkal, že to určitě taky zažijí, že budou štastní, pak zase nešťastní, až je nějaká holka nebude chtít. Budou mít možná pocit, že bez ní nemůžou být, ale pak se najde zase jiná a tak dál. To už se klukům zase vrátily oči do normálu a začali vymýšlet, jak to budou dělat a snášet oni.

Je jasné, že úmrtí blízkých lidí, které nás provází asi trochu častěji, než bývá zvykem, kluci vnímají a berou jako normální součást našeho života. Ostatně kdyby tomu bylo jinak, bylo by to na pováženou. Popírání skutečnosti nebo trýznivé mlčení je naopak příznakem problému. Kromě toho já jsem už jako dítě zažil dvojí přístup. V rodině otce se o některých věcech prostě nemluvilo. Pamatuji si hlavně na nemoci a peníze. To najednou jako když utne. O úmrtí samozřejmě ani nemluvě. Ponechám stranou až takové patologie jako bylo zavírání oken babičkou, když se rodiče hádali atd. Jako by důležitější bylo, co by si lidé pomysleli než to, co se doma odehrává. Naopak zkušenost s mojí mámou byla opačná a leckdy byla vůči mně otevřená až moc. Naučilo mě to však, že je možné mluvit téměř o všem. Snad jen je třeba myslet na vhodnou míru.

Ale zpět k těm našim "morbidním" řečem. Třeba náš pondělní hovor s Ondrou...


Musel jsem Ondru popohnat z kluziště, protože jsme museli pro Martínka do hudebky. Ondra samozřejmě prskal. Nechtělo se mu, ale musel. Tak pořád nespokojeně brblal.

Kromě jiného říkal: "Tatííí, ty jsi ale..."

"Drsnej?", doplnil jsem ho, protože vím, co poslední dobou říká. Debaty o jiném tatínkovi, kterého by si chtěl najít, když jsem mu zrovna nešel na ruku, máme snad už za sebou. Ostatně nejlepším řešením bylo, když jsem na ně reagoval klidně, zeptal jsem se ho, kdy mu mám nachystat věci a řekl jsem mu, že se stejně vrátí, protože lepšího nenajde. Navíc Ondra má teď celkem bojovné nálady, pořád si hraje na nějaké bojovníky nebo hokejisty, takže být drsnej vlastně není zase tak špatná vlastnost.

"Jo, drsnej," přitakal Ondra a museli byste slyšet, jak to "drsnej" Ondra říká a jak se u toho tváří. Protože pak teprve to "drsnej" vynikne a cítili byste, že struhadlo je proti tomu hlaďounké.

Tak jsme spolu šli, Ondra se tvářil nepřátelsky, já mu sem tam něco řekl o tom, že pro Martínka prostě musíme. Podstatné v takových chvílích je, že jej pevně držím za ruku a jdeme. V podstatě u kluků neznám situace, kdy se zaseknou, třeba si lehnou nebo sednou či prostě jen stojí a odmítají cokoliv dělat, natož někam jít. To kluci nedělali a jsem za to vděčný. Dokonce odmítám Ondrovi slíbit, že se na kluziště vrátíme s Martínkem. Nebyla by to pravda. Musíme ještě nakoupit a pak už bude pozdě. Raději snáším jeho rozladění, než bych ho zklamal nereálným slibem výměnou za trochu klidu. Ostatně není to žádný velký konflikt.

Já se na Ondru nezlobím, taky bych se třeba klouzal, ale nejde to. Nakonec i Ondru to za chvíli přestalo štvát. Jak ho to nebavilo, tak si najednou začal stěžovat, že ho bolí nožičky. Prý už nemůže a když půjdeme dál, tak mu nožičky upadnou. Reagoval jsem, že to nevadí, že je sebereme až půjdeme cestou zpátky. Ondra však protestoval, že to mu pak upadne celé tělo. Jenže to už jsme pod malým kopečkem, který je třeba překonat, což Ondra má rád. Ptám se, zda to zvládne, i když má bolavé nožičky a hlavně zda je taky dostatečně "drsnej". Najednou byl "drsnej" dost a na kopeček jsme spolu hbitě vylezli.

Nahoře pokračuje cesta. Na chvíli jsem vzal Ondru do náruče. Nejprve jsem zkoušel, zda mu neupadnou nohy, ale ty, jak se zdálo, držely ještě docela pevně. Chvíli ho nesu a říkám mu: "Ty se máš, že máš takového tátu. Když tě bolí nožičky, tak tě chvíli ponese. Já bych chtěl taky, aby mě někdo nesl."

To už se Ondra zubí od ucha k uchu a říká mi: "Ale ty jsi měl taky tátu. Jenom ti umřel."

"To není fér," reaguji vesele, "já bych chtěl taky chvíli nést."

Už nevím, jak se to přesně seběhlo, ale vzpomínám si, že Ondra reagoval: "Já za to nemůžu, já jsem tvého tátu nezabil."

Atmosféra byla uvolněná, tak jsem si mohl dovolit pokračovat: "Fakt ne?"

"Ne," řekl Ondra, "zabila ho rakovina."

"To jako že ho štípnul rak?" pokračuji (Ondra je ve znamení Raka).

"Tatííí," směje se Ondra, "to néé. To je přece nemoc."

"Aha, já myslel, že to souvisí s rakem, když se to jmenuje rakovina," tvářím se, že už tomu rozumím.

Dal jsem Ondru zase na zem a přitom jsme se trochu pošťuchovali. Ondra na mne: "Ale já jsem rak, já tě štípnu klepetem... A ty mě zase nabereš na roh, protože jsi kozorožec." Tak jsem ho popichoval prstama jako rohama a ocenil jsem, že už si nepopletl mé znamení. Donedávna pořád říkal, že jsem ve znamení "nosorožce".

Podstatné je, že jsme přitom stále šli směrem k hudebce. Po chvíli jsme přestali blbnout, Ondra mi podal své klepýtko (tedy palec a ukazováček) a šli jsme dál.

Nakonec jsme vyzvedli Martínka z hudebky a ještě pak stihli vyřídit plno věcí. Taková komunikace přispěla k dobré atmosféře rozhdoně víc než kdybych se tvářil, že o některých věcech se nemluví a nežertuje.


To byla jen malá ukázka našich hovorů. Uznávám, že se v našich hovorech častěji objeví téma nemoci nebo smrti, ale rozhodně to není pořád jen o tom. Považuji to za normální vzhledem k okolnostem a našim zkušenostem.

Já se snažil a táta se za mne postavil

O víkendu jsem zaslechl, jak Martínek někomu říká, že bude mít na vysvědčení samé jedničky. Mimo jiné řekl: "Nejprve to se mnou bylo nahnuté, ale pak jsem se snažil a táta se za mne postavil."

Nevím, co přesně měl Martínek na mysli. Že mu říkám, že to spolu zvládneme? Že jsem už párkrát paní učitelce do sešitu napsal, že se snažíme? Že mě slyšel, jak jí říkám, že je šikovný a že se budeme snažit? Nebo že slyšel, jak se o tom bavím s někým jiným? Nevím. Už párkrát o mne řekl, že jsem zhruba stejně přísný jako paní učitelka. Každopádně slyšet, že to Martínek takhle cítí, že ví, že jsem na jeho straně a vnímá mojí podporu, to je pro mne lepší vysvědčení než to se samými jedničkami.

pondělí 30. ledna 2012

Když neumíš chodit po laně, tak musíš na kosmetiku!

Je radost mít děti, protože mne stále překvapují (většinou mile) a je s nimi zábava.

Třeba dnes jsme cestou na hudebku s Martínkem procvičovali sčítání a odčítání, protože to nějak pozapomněl. Moc tomu nerozumím, že mu kvůli tomu prý učitelka říkala, že se jí to nelíbí. Prostě to asi na chvíli vypustil z hlavy, tak je třeba to znovu natrénovat. Není třeba z toho dělat vědu. Jsme přece šikovní kluci a žádní lajdáci. Nějak tomu přístupu paní učitelky nerozumím. Asi si budeme muset v klidu popovídat a vyjasnit si přístup. Myslím si, že se klukům věnuji docela dost, takže stačí říct, co nejde a my to natrénujeme.

Tak jsme cestou procvičovali počítání. Už během cesty bylo zřejmé, že se Martínek zlepšoval. Odhalili jsme, která čísla mu dělají problémy, tak jsme to trénovali ze všech stran. Ze začátku se zapojoval i Ondra, pak už jen kňoural, že nestíhá. Ještě jsme procvičili noty a ujistil jsem se, že v tomto ohledu jsou mozkové synapse zapojené správně a fungují dobře.


V době hudebky jsem s Ondrou zašel něco zařídit a chvíli jsme se klouzali na ledě. Malý Ondra jako vždy pusu nezavřel a zase jsem se nestačil divit, co všechno mi vyprávěl. Navíc znovu potvrdil svojí paměť, takže říká básničky, zpívá písničky a zvlášť zajímavé je, když přeříkává repliky ze svého oblíbeného filmu Šmoulové v New Yorku. Asi se na to budu muset někdy podívat, abych byl v obraze.

Jednou hláškou mě však dostal a doteď nechápu, co tím myslel.




Šli jsme kolem dětského hřiště a bavili jsme se o tom, že je příliš velká zima na hraní na hřišti. Byla tam také taková velká lanová prolézačka. Ta zřejmě byla podnětem pro následující dialog.

Ondra se mě zeptal: "Tatíí, umíš chodit po laně?"

Po pravdě jsem mu odpověděl: "Ne, to neumím."

Ondra nade mnou bezprostředně vyřknul svůj ortel: "Tak to bys měl chodit na kosmetiku!"

"Kam?" ptal jsem se, neboť jsem si nebyl jistý, zda jsem mu dobře rozuměl.

"Na kosmetiku," trval na svém Ondra a ještě to říkal takovým tónem jako bych nejenom neuměl chodit po laně ale byl ještě navíc nechápavý nebo hluchý.

"Na kosmetiku?... Ta je přece hlavně pro holky... když chtějí být hezké a upravené...," hledal jsem nějaké "výmluvy".

"Já myslel, klučičí!" trval Ondra na svém.


Ještě chvíli jsme se snažil porozumět, co tím asi Ondra myslel (zkoušel jsem třeba, zda neměl na mysli "atletiku"), ale neúspěšně. Ondrovi jeho diagnóza připadala zřejmě tak jasná, že mi jí blíž přiblížit nedokázal nebo se tím už nechtěl zabývat. Já jsem se tím zase tolik netrápil. Je dobré si uvědomit a trénovat, že ne vždy a ve všem svým dětem porozumíme. Tak se holt někdy musím vypravit na "klučičí kosmetiku", možná pak Ondrovi porozumím :-).

neděle 29. ledna 2012

Na houpačkách

Už mě moc nebaví psát ten evergreen o našich nemocech nebo nachlazeních. Děkuji za různé tipy a rady, které mi chodí. Snad to nějak do jara přežijeme. Tento týden jsme to nesli celkem statečně. Jak jsem psal, Ondrovi nebylo v pondělí dobře od žaludku. Kromě jedné nevolnosti však působil zcela zdravě. Raději jsme hned šli na vyšetření, kde jsme byli ujištěni, že to prostě teď řádí. Dokonce už mají nějakou instrukci z hygienické stanice. Ondra měl zůstat do středy doma, kde docela řádil, jako zcela zdravý. Ve středu pak bylo potvrzeno, že vy výtěrech nic není. Už jsem se celkem těšil, jak půjde ve čtrvtek do školky. Jenže už ve středu ráno nevypadal dobře Martínek, který nechtěl snídat. Teplotu neměl a do školy chtěl, tak šel. Odpoledne mi však maminka, která jej vyzvedla, předávala vzkaz od učitelky, že prý mu nebylo ve škole dobře. Dvakrát byl na záchodě, ale nakonec ani neblinkal a teplotu mu taky nezměřili. Opět takové nemastné neslané. Martínek se prý bál, že když nepůjde do školy, tak nedostane vysvědčení. Řekl jsem si však, že není důvod k panice. Na druhou stranu, když už to bylo ve škole takové, řekl jsem si, že Martínka nechám doma. Prostě si vydechne. Chvíli jsem si myslel, že by šel alespoň Ondra do školky, ale nakonec jsem to zavrhnul.

Kluci zůstali ve čtvrtek doma, trochu si přispali a sledovali pohádky. Kdo by s nimi neměnil? Nakonec volala i Martínkova učitelka a zajímala se, jak mu je. Už ve středu jsem jí psal, že jí děkuji za péči o Martínka a že zůstane doma. I ona mi říkala, že měl Martínek starost o vysvědčení. Hlavně ho však pochválila, že se velmi zlepšil a já byl rád, že je vidět, že se snažíme. Ostatně když mu v pondělí nebo v úterý psala do čítanky, že Martínek musí denně číst, tak jsem tam k podpisu připsal, že je snažíme. Ujistila mě, že si Martínek nemusí s vysvědčením dělat starosti, že by tam měl mít samé jedničky. Tak doufám, že to tak bude, i když jsem radujícího se Martínka ujišťoval, že nějaká dvojka by nebyla žádnou tragédií. Každopádně znovu jsem rád, že Martínek může zažívat pocit, že snažit se se vyplácí. Snad mu to vydrží.

Tak jsme se snažili si čtvrtek a pátek odpočinout a načerpat síly. Myslím si, že všem třem nám to prospělo.

Dnes jsme si mohli užít sluníčka a kluci si to na procházce pěkně užili na houpačkách. Takže přikládám pár fotek.


Koukal jsem, jak se Martínek umí houpat. Někdy je to opravdu riskantní a myslím si, že mu občas schází pud sebezáchovy. Kde je to malé miminko, které bylo na sebe tak opatrné a vše dělalo s rozvahou?




Hřiště to bylo super, protože tam byla houpačka pro velké ale i pro malé děti, ze které se nedalo tak snadno spadnout. Ondra se houpat sám neumí, takže starší brácha se šikne.









Poté houpu Ondru a odbíhám fotit, zatímco Martínek se houpe sám tak hodně, až ho musím napomínat.








Sleduji dětskou radost Ondry a říkám si, že má ještě miminkovské rysy, které je dobré ještě zachytit. Ostatně často si ho lidé, když je oblečený a je vidět jen obličej, pletou a myslí si, že je holčičkou, podle té tvářičky. A taky se mi líbila ta jeho radost, se kterou si houpání užíval.









Takže zítra zase do školy a do školky. My se jen tak nevzdáme! Nás jen tak nedostanou! :-)

úterý 24. ledna 2012

Trochu vzpomínek nad knihami pro rodiče

Jak tak s Martínkem "válčíme" se školou a Ondra tu lítá chvíli s hokejkou nebo pro změnu s pistolí, tak si říkám, že už nemám miminka. Jejich zájmy se proměnili a kluci rostou dál. Už to nejsou miminka, které nemůžete spustit z očí, ale ke skutečné samostatnosti povede ještě dlouhá cesta. Dnes jsem například nepotěšil Martínka, že jsem pro něj došel o něco dřív, zatímco on si s kamarádem ze školy hrál hry, když mi jej vyzvedla jeho maminka, abych nemusel s Odrou ven atd.

No a jak tak vedu svojí malou válku o prostor (mnohdy spíš přpomíná válku vleklou a zákopovou, než nějaký blitzkrieg) a pokouším se být znovu pánem ve svém bytě alespoň nad svými věcmi, tak jsem si říkal, že je třeba i proměny životních etap zohlednit v přeplněné knihovně. Stejně jde spíš jen o výměnu, neboť odborná cizojazyčná literatura mě stále láká, zvlášť když je při dnešní ceně knih u nás vlastně levnější a mnohdy kvalitnější a v našich knihovnách nedostupná. Ale nebudu se vymlouvat jen na odborný zájem. Je to prostě vášeň. A zřejmě na ní nic nezmění ani skutečnost, že jsem poněkud změnil názor na stále modernější elektornickou čtečku knih, která mi už nepřipadá tak nepředstavitelná. Nalákala mě na ní mimo jiné možnost slovníku a taky skutečnost, že stále více používám různé elektronické zdroje, které zpřístupňují řadu starších knih v elektronické podobě. Zatímco třeba digitální knihovna rukopisů - projekt Manuscriptorium pro čtečku vhodná není, projekt Kramerius Národní knihovny zpřístupňuje občas celkem zajímavé texty (nedávno jsem si tam listoval Havlíčkovými Epištolami Kutnohorskými). Využívá však formát DJVU (s možností konverze části textu, max. asi 20 stran, do formátu PDF), který je třeba pro některé čtečky konvertovat (především pro nejrozšířenější Kindle od Amazonu). Ve stejném formátu mám už z dřívější doby řadu ruských šachových knih, které však moc nepoužívám. V poslední době se navíc stále více rozšiřuje možnost výpujčky elektornických knih.

Každopádně moje vášeň pro knihy, které můžu držet v ruce a listovat jimi je stále silná. Podle některých návštěv až zhoubná (je fakt, že bujela a v některých obdobách bují znova).

Nakonec to byla především dlouhodobá neúnosnost prostorové situace, která mě vedla k přemýšlení, zda některé knihy nejsou skutečně zbytečné. Jednou z kategorií jsou knihy pro rodiče. Některé jsem si pořídili ještě se ženou. Dnes si říkám, že v jisté naivitě, že při všech těch starostech budeme mít ještě čas se vzdělávat. Nepochybně jsem se mnohé dočetl, ale leckdy jsem čerpal z jiných zdrojů (internet nebo vypůjčené knihy z knihovny). Navíc vše se seběhlo a trochu zkomplikovalo, že mě nejvíc učila praxe, moje reflexe nad ní, pohledy zvenčí a především určitý instinkt nebo spíš intuice.

Sice jsem se ještě zcela nevzdal myšlenky, že bych mohl mít další děti, ale to nezáleží jenom na mně. Ostatně kolem sebe vidím, kolik lidí očekává další přírůstky. Podle mne je větší rodina lepší jak pro děti tak pro dospělé, samozřejmě pokud se "vydaří". Rozmanitost vztahů a možností mi přijde zajímavá, samozřejmě starostí je taky dost.

Zhruba tak kolem Ondrova druhého roku jsem skutečně silně toužil po dalším dítěti. Dokonce jsem měl pocit, že po takové zkušenosti bych si na něj a na péči o něj troumfl skoro sám (tedy na rodičovské). Vždyť Ondru jsem měl na starosti v podstatě komplet od jeho jednoho měsíce (v noci dokonce od 14 dnů), navíc v nelehké situaci při péči o těžce nemocnou manželku. Jak však kluci rostou a ten jejich svět a jejich starosti se proměňují, tak i já postupně vidím věci už z jiné perspektivy. A když vidím nějaké malé miminko, tak si říkám, jak jsem takového drobečka mohl tehdy zvládnout. Nezapomínám však, že k miminku bych snad měl i nějakou maminku, takže by to mohlo být jiné a kluci by jistě přiložili ruku k dílu. Každopádně silné rodičovské pudy na další dítě logicky poněkud oslabily, i když po nedávných informacích, že dobří přátelé čekají další děti, se zase ozvaly. Není to snad další důkaz toho, že některé biologické danosti jsou u rodičů zaměnitelné? (Přestože si sám velmi dobře uvědomuji, co všechno mi oproti maminkám chybí :-)

Tak takové úvahy mám nad tím, když jsem se rozhodnul nabídnout některé knihy pro rodiče případným zájemcům. Neumím knihy vyhazovat (zatím) a přijde mi zajímavé, když si můžu říct, že takhle někomu můžu udělat radost a zároveň získat příspěvek na jiné odborné knihy, co mě zaujmou. Jde mi to však pomalu.

Jen pro zajímavost obrázky několika knih. Některé jsem v podstatě nevzal do ruky, ačkoliv jsme si je třeba ještě se ženou kupovali. K některým mám velmi úzký vztah.



Konkrétně je to třeba kniha Penny Simkinové: Partner u porodu (Argo 2000), kterou objevila moje žena a nakonec především z ní čerpala informace před svým prvním porodem. Moc si jí pochvalovala pro způsob, jakým byla napsaná. Na její doporučení jsem si jí přečetl i já, někdy jsme četli i společně. Musel jsem jí dát za pravdu, že tento styl vyhovoval i mne. Dokonce jsem někde výhodně koupil ještě jeden exemplář, který jsme půjčovali známým. Takže tuto knihu se ještě nechávám, třeba se ještě bude hodit a nabízím jen ten druhý exemplář.

Byl jsem rád, že jsem měl dostatek informací o porodu a o to víc jsem mohl být pro svojí ženu platnou pomocí (absolvovali jsme i nějaký předporodní kurz atd.). Myslím, že jsme zase moc nepřeháněli, ale prostě jsem chtěli mít určité informace. Doktorům jsem do toho nemluvil, ale jen se se občas zeptal, co právě dělají nebo tak. S úsměvem vzpomínám, jak se mě po porodu sestřičky ptaly, jaká je moje profese, že jsem se prý na tatínka celkem dobře orientoval. Důležitější pro mne však bylo, že jsem mohl být oporou svojí ženě a hlavně že jsem mohl být přítomen tomu zázraku, když se oba kluci narodili. Navíc dnes, když už žena nežije, jim vše mohu vyprávět alespoň já.

Je zajímavé, jaké se vedou diskuze ohledně přítomnosti muže u porodu. Já jsem byl rád, že jsem tam prostě mohl být. Chápu však, že na to mají druzí jiný názor. Slyšel jsem i řadu žen, které by tam svého muže rozhodně mít nechtěly, což mi přijde trochu zvláštní. Vnímal jsem to prostě jinak a ten můj pocit spíš ještě trochu zesílil poté, co jsme se ženou zažili během její nemoci a umírání věci, které by asi nikdo zažít nechtěl. Jenže když už se to stalo, bylo třeba se k tomu nějak postavit.

Vzpomínám také na svůj rozhovor s Martinem Járou z Ligy otevřených mužů. Vysvětloval mi, proč kromě jiného pořádají akce pro muže, kteří se chtějí připravit na porod partnerky (kurz se jmenuje Když rodí muž, s podtitulem Seminář pro muže, kteří se chtějí připravit na porod svého dítěte, na první měsíce jeho života i na své otcovství). Vlastně jim ani tolik nejde o samotný porod, ale spíš o rodičovství, resp. otcovství. Prý nějaké průzkumy prokázaly, že muž je nejvíc přístupný uvažovat o své roli otce před narozením potomka (zřejmě hlavně toho prvního). Alespoň tak jsem to pochopil.



Vztah mám rovněž ke knize Evy Keidroňové: Něžná náruč rodičů (Grada 2005). Myslím si, že jí objevila žena a pořídila jí. Dokonce jsem jí snad dostal jako dárek, jak napovídá lístek, který v ní byl založený. Vzkaz od ještě nenarozného potomka:


Vzpomínám si, jak tehdy nová kniha, včetně instruktážního CD, byla populární a její autorka vystupovala v různých pořadech pro maminky. Ukazovala, jak správně je třeba držet děti. Na jednu stranu nás to naučilo být vnímavější k tomu, jak malé miminko držíme. Vzpomínám si, jak jsme jednu dobu pozorovali maminky kolem a ukazovali jsme si, jak svoje dítě drží špatně. Na druhou stranu některé způsoby na nás působily příliš krkolomně, takže jsme je nenásledovali ve všem. Rozhodně jsem tuto knihu nestudoval tak jako tu předchozí, video s ukázkami bylo pro mne dostatečné, navíc v knize je plno obrázků.


Pro zajímavost ještě pár titulů. S batoletem Martínkem si hrála žena. Když jsem já měl batole Ondru, tak nějak na nápady moc času nebylo. S Martínkem chodila žena do bazénu, kam jsem je občas doprovázel. Když otěhotněla, začal jsem chodit já a bylo to prima. Užívali jsme si to a samozřejmě jako táta jsem měl trochu odvážnější přístup než maminky. Zvládali jsme to i během nemoci ženy a dokonce i nějakou dobu po její smrti, když jsem měl hlídání. Bohužel s Ondrou jsem to už nezvládal. Bylo třeba obstarat oba, Martínek občas sedával na kraji bazénu, kurzy byly však drahé. Navíc možnosti náhradních hodin byly omezené a Ondra byl přece jen nemocnější než malý Martínek.

Jestli si vzpomínám, tak s Martínkem jsme byli jako s miminkem i na nějakých rehabilitacích. Knihy o kojení si četla moje žena a myslím si, že byla opravdu pozorná a šikovná. Takže si poradila i s některými obtížemi, které jiné maminky vedly k odstavení dětí (např. první zoubky atd.). Martínek byl plně kojený sedm měsíců a pak ještě asi do roku a čtvrt. Je fakt, že pak už to byl spíš jen jeho rozmar a ženu to už unavovalo. Odstavení nakonec nebylo nijak náročné, zvlášť když jsem se taky zapojil, aby maly Martínek nebyl tak závislý na mamince a jejím mlíčku. Naopak u malého Ondry jsem nastudoval mnohé a několikrát jsem situaci konzultoval s Laktační ligou. Nakonec i tam mi říkali, že kojení je sice pro děti tou nejlepší stravou, ale v naší situaci je prostě umělá výživa nevyhnutelná. Tak jsme na ní po měsíci přešli. To už jsem mohl obstarávat sám. Žena mohla začít brát léky (především proti bolesti) a nastoupit léčbu.

Na takové a podobné věci vzpomínám, když jsem se rozhodl poslat některé knihy dál (část si ještě nechávám). Doufám, že třeba někomu poslouží. Samozřejmě se na to teď, už jako rodič s vlastní zkušeností, dívám trochu s nadhledem. Bylo pro nás důležité něco znát.








Díky za rady a má skepse k alternativám

Děkuji za různé tipy a rady ohledně našeho zdraví. Určitě se nad nimi zamyslím a případně je budu konzultovat. Ostatně Martínek i já máme nově z důkladného krevního vyšetření zjištěné problémy s imunitou. Martínek snad mírné, já zhruba střední. Detailní výsledky a další návrh léčby nás čekají. Budeme to muset nějak řešit. Avšak já se ani moc nedivím, že se prostě někde projevilo všechno to, co člověk zažil a zažívá. To se prostě nakupilo a zkombinovalo spolu s mojí povahou brát některé věci příliš vážně a dělat si prostě starosti, i když bych asi nemusel.

Přiznávám, že nejsem zrovna disciplinovaný pacient a nějaká dlouhodobá léčba spojená s určitými návyky mi možná bude dělat problém, ale je to asi jen cvik. Zároveň jsem přesvědčen, že naše zdraví či nemoc je komplexní věcí, kde velkou roli hraje i psychika, strava, únava nebo stres (nejen ten skutečný, ale mnohdy i ten zbytečný, který si přiděláváme sami) atd.

Na druhou stranu prostě nevěřím všelijakým zaručeným receptům a vůči homeopatii nebo nějakým dalším alternativním medicínským postupům jsem skeptický. To neznamená, že se v těchto kruzích nemůže člověk leccos zajímavého a užitečného dozvědět. Znám řadu lidí, co konzultují jak klasické lékaře tak alternativní léčitele. V dnešní době specializace a jednostranných pohledů je to možná nezbytnost. Asi to mám i od mojí mámy, která rovněž oba postupy kombinovala. Díky tomu zvládla mnohé situace. Jenže i tak jí zase pro změnu život zkrátil stres, starosti a možná i neuspokojivé mezilidské vztahy (je to však mnohem složitější).

Někomu vyhovuje vybírat si z různých stran a zdrojů, jiný zase najde „zaručený recept“ nebo důvěřuje někomu konkrétnímu a příliš nad tím nepřemýšlí, zvlášť pokud má pocit, že to funguje.

Mimochodem jsem koukal na jeden doporučený odkaz. Mám k tomu jen takhle zdálky dvě věci. Nazývat firmu s.r.o. jménem "Homeopatická fakulta" je podle mne velmi zavádějící. Vytváří to iluzi vysoké školy a důvěryhodné instituce. Ve skutečnosti je to firma a její zakladatel a vlastník má podle rejstříku živnost na kde co. Netvrdím, že by to kvůli tomu musel být špatný člověk nebo že by celý projekt byl špatný, ale podle mne je to především byznys, zvlášť dnes celkem populární. Mimochodem by tolik nekvetl, kdyby „klasické zdravotnictví“ fungovalo profesionálněji (docela pěkně je popsána zkušenost zde, na mých oblíbených stránkách Českého klubu skeptiků). A co si budeme povídat, farmakologie je byznys ještě větší. Měl jsem kamaráda, co pracoval ve farmaceutické firmě a přiblížil mi leccos ze zákulisí jednání s lékaři. Sám pak vzpomínám, jak jsem kdysi potkal v čekárně kamarádku, která dostala nějaký nový lék. Když ho pak paní doktorka předepisovala i mně, všimnul jsem si, že má na stole před sebou pod sklem velký leták na tento preparát. To jen tak na okraj, že si iluze nedělám ani o „klasické medicíně“. Vždy je to o lidech a o štěstí, že potkáme ty dobré a kvalitní, které v nás nebudou vidět jen prostředek k obživě, ale bude jim na nás skutečně záležet.

Na těch homeopatických stránkách jsem se setkal taky s Bachovou květinovou léčbou. Ta se mi zdá být "typickou psudovědeckou metodou" (podle knihy Jiřího Heřta o Alternativní medicíně, která je k dispozici on-line). To nemusí vylučuje skutečnost, že někteří lidé mají pocit, že jim to pomohlo.

Rozhodně tedy nechci hodnotit kvalitu služeb, jen vyjadřuji svoji určitou skepsi na vícero stran. Uznávám, že zřejmě i tato skepse mi někdy život komplikuje. Každý jsme nějaký a možná bych mohl rozvíjet myšlenku, proč nejsem příliš důvěřivý. Ostatně v době nemoci mé ženy a i mé mámy jsem byl konfrontován s řadou zaručených způsobů léčby. Jak jsem už napsal, vždy je to o konkrétních lidech a jejich přístupu.

Pro jistotu opakuji, že se nechci tvářit vševědoucně a povýšeně a z této pozice hodnotit vše kolem. Naopak mě svým způsobem fascinuje a líbí se mi, že řada lidí a rodin kolem nás má své vlastní "zaručené recepty". Tak to podle mne má být. Jakýsi vlastní rytmus, tradice či zvyky. Možná nám něco takového schází, i když i my máme různé postupy a zvyky, ale tolik na nich nelpím a nepřisuzuji jim všemocnost. Nepochybně má svůj vliv i to, že jsem jejich tvůrcem či nositelem já sám.

Takže děkuji za tipy, ať už veřejné komentáře nebo soukromé maily. Rozhodně si nemyslím, že by na nás chtěl někdo vydělávat. Naopak v tom vidím projev starosti a ochotu se podělit o vlastní postupy, což je sympatické. Sice mám v některých věcech docela konkrétní představu, ale stále se snažím být otevřený dalším podnětům. Pod vlivem různých aktuálních nebo každodenních starostí a zážitků sice cítím, že má schopnost přijímat nové podněty je docela omezená. Možná je omezená má schopnost nové věci zkoušet a nebo něco změnit. O to více zpětně pozitivně vnímám čas před Vánocemi, který byl velmi náročný a pak dobu kolem Vánoc s „novoroční krizí“. Takové chvíle často vnímám jako podnět zkusit některé věci dělat jinak, pokud možno lépe. Možná je na tom nejdůležitější to, že prostě žijeme a neztrácíme chuť do života, i když není vždy jednoduchý.

Tak jsem z původního komentáře pod minulým příspěvkem napsal příspěvek nový, ve kterém jsem semlel kde co. To se stává.


Po pravdě si někdy u takových myšlenek říkám, že určitě by na naše zdraví měla pozitivní vliv skutečnost, kdybych objevil nějakou "zaručenou radu", věřil v její účinnost, kterou bych sám zakoušel a zároveň bych jí uměl i dobře zpeněžit :-).

pondělí 23. ledna 2012

Malé tele

Aby obraz na blogu byl trochu vyváženější, tak je třeba říct, že Martínek je nejenom šikovný kluk, ale i normální lump. Už delší dobu sleduji, že je ze školy nejenom rozdováděnější, ale že se kluci mezi sebou přece jen víc pošťuchují. Zatímco dřív se Martínek spíš držel stranou a byl to menší Ondra, kdo provokoval konflitky nebo byl agresivnější, teď už to není tak jednostranné. Je mi jasné, že kluci rostou. Taky jak se "osamostatnili", tj. už nejsou v kolektivu spolu, tak se prostě musí umět prosadit. Sleduji však, jak si zvlášť Martínek nosí ze školy zvyky, jako je pošťuchování nebo provokování, což se mi ne vždy líbí.

Rovněž jsem si všimnul, že Martínek není zdaleka vždy tím rozumným a rozvážným, co nevymýšlí a nedělá koniny. Zrovna dnes mi ukázal, jaké jo to taky "tele" s prepubertálními (tj. telecími - odsud to označení "tele") nápady.

Když jsem je zaháněl do koupelny, kde se měli nachystat na mytí, tak slyším, jak tam spolu blbnou. Už jsem se na ně chysal, tj. napomenout a hlavně je vysprchovat. Vidím, že Ondra něco sledoval a najednou rána. Něco se sesunulo a já mám hned podezření, že je to opět koupelnová skříň. Rychle přiběhnu, Ondra jen kouká a Martínka v první chvíli nevidím, ale hned jsem se zorientoval. Byl přiskříplý pod skříní v koši na prádlo. Divím se, jak se tam dostal, ale vidím, že je v pořádku. Koukal sice trochu vyplašen, neví, jak zareaguji (i když to asi dobře tuší), pak se na mne ještě usměje.

Vidím, že je fit, což ještě potvrzuje. Dopřeji si chvíli, abych se nadechl a vydechl. Už nějakou dobu se snažím, abych na ně nebyl tolik přísný a netrestal je, ale teď bych ho nejradši přerazil. Na druhou stranu je scéna trochu komická, teda když nepřemýšlím nad tím, co vše by se mohlo stát. Pak si říkám, že tam Martínka chvíli nechám a ještě jsem si ho vyfotil. Ostatně je třeba vymyslet, jak skříň opatrně zvednout, aby se její obsah zcela nerozsypal jako zhruba před měsícem.




Že by to byla nevhdoná skříň? Podlaha je sice mírně nerovná, ale skříň jsem už jednou podložil. Ostatně skříň tu v klidu stála řadu let, vybírala jí ještě moje žena. Teď najednou bude padat každý měsíc? Pokud lumpové budou dělat lumpárny, tak asi ano.

Jen mi blesklo hlavou, že oba kluci jako miminka si celkem zvykli na to, že plno věcí nemůžou jen tak likvidovat. Naučili se netrhat kytky, brát mi všudepřítomné papíry a knihy atd. Když to někdy vidím a slyším, tak byli opavdu chápaví. Takže teprve teď budu muset všechno dávat z jejich dosahu a vše nejlépe přivrtávat?

A jak se to vlastně stalo? První informaci, že Martínek prostě jen "zakopl", stejně jako minule Ondra, neberu. Naštěstí Martínek není velký lhář, takže vzápětí souhlasí, že mi řekne pravdu. Je fakt, že tu pro změnu nebere moje hlava. Jak ho jen mohlo napadnout vlézt do koše s prádlem? Takovou tíhu by zřejmě ani běžně přivrtaná skříň v tenké příčce nevydržela. Naštěstí ho to nikde neskříplo. Jak už jsem psal, raději nepřemýšlet. Přesto dostal na zedek, jednak za to, že mi hned neříkal pravdu, jednak že takový nápad je prostě špatný. Mohl si ublížit a navíc ničí věci.

Vím, že děti nejsou stroje a zvlášť u kluků je jasné, že budou různé věci zkoušet a blbnout. Čím budou starší, tím víc. Alespoň se mám na co těšit...

Pilný školák

Martínek dnes předvedl své dvě tváře. Nejprve popíši tu "školákovskou".

Dnes mi cestou ze školy hlásil jednu jedničku (z matematiky) a jednu dvojku (ze čtení). Martínka jsme vyzvedli s Ondrou, když jsme šli od paní doktorky. Výsledky prosincového důkladného imunologického vyšetření ukázaly, že Martínek i já máma oslabenou imunitu, naopak Ondra by měl být fit. Jakoby to Ondra chtěl potvrdit tím, že cestou od paní doktorky už zase byl celkem fit. Ostatně ani paní doktorka na něm nic nenašla, ale i tak má mít dietu a zůstat alespoň do středy doma.

Martínek plánoval, že ještě musí dodělat nějaký úkol do hudebky. Doma však trochu nezvykle sám požádal, aby si stejně jako Ondra mohl jít odpočinout. Nebyl jsem proti, vždyť včera jsem mu v puse ošetřoval dvě afty a vidím, že je to prostě permanentní zápas s nějakými bacily. Nakonec oba kluci tvrdě usnuli a vzbudili se akorát tak, že byla chvíle na svačinu a na cestu do hudebky. Ondru jsem musel přece jen tahat z postele. Chvíli jsem přemýšlel, jak to zařídit, ale nepřipadal mi zase až tak nemocný, abychom se nemohli projít. Vždyť venku docela řádil a teď jsem viděl, že se mu prostě nechce, takže mi připomínal, jak je "nemocný".

Martínek musel ještě v rychlosti napsat řádku not, což je prý jednoduché. Já z toho neměl radost, protože nechci, aby si zvykal, že bude dělat úkoly v rychlosti a na poslední chvíli. Na druhou stranu tohle je přece jen hudebka a měl napsat pouze řádku půlových not h1.

Výprava byla přece jen pomalejší a s Ondrou jsme nemohli jít tak rychle. Takže jsme do hudebky dorazili se zpožděním. Cestu jsme si alespoň vyplnili tím, že jsem Martínka zkoušel z not. Sám si to přál a střídali jsme dotazy, jak na umístění not (např. která nota je navlečená na první lince?), tak na jejich název (např. kde je nota h1). Martínkovi to stále jde velmi dobře a má z toho radost (já samozřejmě taky). Naštěstí když jsem Martínka přivedl do třídy, tak jsem viděl, že děti stejně stály ve dlouhé frontě a paní učitelka jen každému kontrolovala notový sešit, zřejmě úkol. S Ondrou jsme raději seděli skoro venku, na chodbě u vchodových dvěří. Jednak tam byl čerstvější vzduch a jednak jsem si říkal, že bychom v případě nevolnosti vyšli ven. Ondra byl spíš jen otrávený. Naštěstí jsem tentokrát s sebou úmyslně vzal knihu o zajímavostech ze světa zvířat, což Ondru velmi bavilo, takže čas nám rychle utekl.

Po skončení výuky jsem ještě pro jistotu zašel za paní učitelkou a omluvil jsem se, že Martínkův pozdní příchod je moje vina, neboť druhý syn není fit, tak jsme to dřív nezvládli. Paní učitelka mě ani nenechala domluvit a hned mi říkala, že to nevadí. Navíc Martínka velmi pochválila, prý všechno výborně ví a zná, takže je vidět, že se mu zřejmě hodně věnuji. Popravdě jsem reagoval, že mu to prostě jde a že ho to baví. Raději jsem nezmiňoval, že ty úkoly tak nějak děláme na poslední chvíli.

Každopádně taková pochvala byl ten pravý balzám, který jsem zrovna potřeboval. Mám pocit, že nestíhám, nezvládám. V hlavě mi vrtá, co trápí v bříšku Ondru, jak budeme s Martínkem posilovat imunitu a plno dalších věcí. Pokud je však vidět, že se klukům věnuji a že jsou šikovní, tak to skutečně potěší.


Doma nás čekal úkol z češtiny: Přepis části textu ze slabikáře. Byl to docela oříšek, ale Martínek prokázal obdivuhodnou vytrvalost. Chtěl jsem, aby si text nejprve přepsal do našeho cvičného domácího sešitu. Martínek se poslední dobou dožaduje, aby byl doma známkován. Pokud vím, chtěl to od hlídání a já sám si nepamatuji, že bych jej dosud známkoval. Ostatně Martínek ví, že paní učitelka a já jsme přísní.

Zatímco paní učitelka jako nejhorší známku dává údajně trojku, já jsem se napoprvé vytasil hned s pětkou. Samozřejmě jsem to procházel s ním a všechny chyby jsem mu ukázal. Martínek souhlasil s druhým pokusem. Zaznamenal jsem zlepšení, ale líp než na tři jsem to opět neviděl. Třetí pokus byl zase o něco lepší, ale shodli jsme se, že to chce ještě vylepšit. Trval jsem na tom, že si to má ještě zkusit. Na dalším pokusu se zřejmě podepsalo to, že Ondra odběhl do pokoje a Martínka rozptyloval. To už nás to oba trochu přestávalo bavit, takže Martínek zajásal, když jsem ho po pátém pokusu konečně shledal způsobilým, aby text napsal do sešitu do školy. Skutečně až na pár oprav (zvlášť v cvičném sešitu jej neučím na zmizík, který "vše vyřeší") to bylo dobře. Konečně jsem ho i přiměl k tomu, aby v textu zachoval řádky tak, jak je uvedeno v učebnici. Martínek sice trochu protestoval, že mu paní učitelak vytkne, že měl psát až na konec řádku, ale v tomhle jsem trval na svém. Kdyby něco, tak ať řekne, že jsem to takhle chtěl já. Uvidíme.

Do školního sešitu sice nakonec udělal jednu chybu, že zapomněl na jedno písmenko ve slově, ale za to jsem se nezlobil. Naopak jsme ho pochválil za vytrvalost. Znovu jsem zopakoval, aby si uvědomil, jak se opakovaným cvičením zlepšil a že je to stále lepší a lepší. Chybku jsme pak společně se zmizíkem spravili, jak to šlo.





K dokonalosti snad už jen stačí, abych někde našel a používal razítka s číslicemi.

Se zahřátým oblečením je ráno lepší

Ranní vstávání v zimě, ještě za tmy, je náročné pro mne i pro kluky. I když se snažím ukládat kluky do postelí večer včas (ne vždy se to podaří do 20:00 hod, ale je to určitě lepší než dřív), tak jsou rána náročná. Musím však kluky pochválit, protože jsou ráno moc šikovní. Žádné polehávání v posteli nebo zbytečně dlouhé zdržování. Je jasné, že je třeba občas je trochu popohánět. Když se však někdy s někým bavím o ránech jinde, tak jsem za kluky a jejich smysl pro povinnost vděčný.

Stále přemýšlím, jak jim alespoň trochu taková rána zpříjemnit. Snažím se být veselý, ráno je pěkně vítám, chválím a povzbuzuji. U snídaně mluvíme o snech nebo o nějakých jiných příjemných věcech. Zvlášť Ondra si stěžoval na ostré světlo, protože jsem vždy všude rozsvítil. Myslel jsem, že je to tak lepší. Takže jsem to teď naopak omezil. Klukům bývá ráno chladno, když vylézají z vyhřátých postýlek. Často jim nechávám pootevřené okno přes noc, aby se jim dobře spalo. Ráno ho tedy zavírám a pouštím na chvíli naplno topení. Poslední dobou je právě toto zavírání okna chvílí, kdy se kluci probouzejí a vstávají. Budík jsem už delší dobu nepoužil, snad až bude ráno zase víc světla.

Před nějakou dobou jsem klukům v souvislosti s tím ranním teplem vstávání ještě trochu vylepšil. Dávám jim oblečení na topení, aby bylo pěkně vyhřáté. Díky tomu se mi podařilo je více motivovat k převlékání a trochu ho zrychlit. I když je fakt, že poslední dobou zase oběma klukům s oblékáním pomáhám. Je to tak prostě rychlejší. Každopádně nahřáté oblečení si oba pochvalují a je to taková drobnost, která alespoň trochu zahřeje a zpříjemní ráno.


Tak Ondru mám nakonec dnes doma. Kromě sobotní nevolnosti vypadal v pořádku, jen si občas stěžoval na bříško, ale ani průjem neměl. Dnes ráno se mu sice z postýlky hned nechtělo, ale ani to není nic obvyklého. Vydatně snídal jako jindy. Jenže cestou s Martínkem do školy si stěžoval, že je mu zima, ačkoliv byl oblečený vlastně ještě o něco víc než jindy, protože měl pláštěnku. Pak si začal stěžovat na bříško, tak jsme ho raději ze školky odhlásil. Cestou domů nakonec ještě blinkal a teď vydatně odpočívá. Tak raději zajdeme k doktorce, i když ta mi do telefonu říkala, že je toho teď hodně. Trochu mi to připomíná Martínka o Vánocích. Je to trochu jiné, než silné nevolnosti, které jsme taky před časem zažili. Přišly náhle a prudce, za pár dní však odezněly. Tentokrát je to znovu poměrně pomalé, není hned poznat, zda se jedná o chvilkovou nevolnost nebo nějakou virózu, proto mě to mate. Naštěstí to není nic dramatického, ale opět jsme doma. Navíc musím víc vařit a pokud možno něco dietnějšího. Tak hlavně ať jsme zase brzo fit (já asi taky s něčím podobným zápasím, i když mně jen bolí břicho a jsem víc unavený).

sobota 21. ledna 2012

Notář a jeho škola

"Tatííí, to musíš slyšet. Paní učitelka říkala, že jsem se hodně zlepšil. Takže možná budu mít na vysvědčení jedničku," volal na mne Martínek ze dveří družiny v pátek místo toho, aby se převlékl a šel domů. "Tak to mám velkou radost, jsi šikulka, ale jdi se oblíknout, ať můžeme jít domů," zavolal jsem na něj pro změnu já, zatímco jsem nohama válel stále se zvětšující sněhovou kouli. Tento rozhovor na dálku se odehrál k pobavení všech ostatních rodičů, kteří byli před družinou.

Ano, škola nás i nadále poměrně zaměstnává, i když i na jiné věci si najdeme čas. Bohužel na slíbený šachový turnaj dětí zatím nedošlo, neboť Ondru už od čtvrtka pobolívá bříško a tak se mu v pátek už nikam nechtělo. Ostatně v noci na dnešek se párkrát vzbudil, že ho bolí bříško. Nesl jsem ho na záchod, ale nic. Jen ráno vyblinkal trochu vody. Připomíná mi to Martínka během Vánoc, kdy jej taky něco trápilo, ale nebylo to tak intenzívní. Takže mám opět o zábavu postaráno, i když to zatím není žádné drama. Taky mě pobolívá břicho, ale zatím se to nehorší. Tak uvidíme.

Ale zpět k Martínkovi. Už minulý pátek hlásil, že mu paní učitelka dala jedničku za slib, že se bude snažit. Tento týden pro Martínka nezačal ve škole zrovna nejlíp. V pondělí si sice svižně naučil noty do hudebky (viz zde), ale nad úkolem si trochu lámal hlavu. Neměl totiž poznamenané jeho zadání. Když jsem v úterý večer přišel z práce, tak tady trochu s Ondrou řádili. Měl jsem celkem náročný den, tak jsem se na ně zlobil. Vzápětí mi Martínek oznamoval, že úkol udělal špatně a musí ho udělat znova. Jenže si pro změnu zapomněl knihu ve škole. Teprve později mi vysvětlil, že si učení na vyzvání paní učitelky nechávaly ve škole všechny děti. On si přitom neuvědomil, že má dodělat úkol z předchozího dne.

Zlobil jsme se na něj, ale ještě víc mě rozlobily jeho řeči, že je k ničemu, že měla paní učitelka pravdu, když říkala, že je nejhorší atd. To je holt tím, že jí kdysi slyšel, když mi to říkala. Říkal jsem mu, že to není pravda, jen že prostě má dávat pozor. Prostě paní učitelce hned ráno řekne, jak to bylo a uvidí. Teprve později si sám vzpomněl, že to skutečně mají ráno říkat paní učitelce a ona jim to promine. jen jsem nevěděl, jak zareaguje na vlastně druhé pochybení v řadě.

Naštěstí jak jsme se domluvili, tak se taky stalo. Hned ráno to prý paní učitelce řekl a ona prý pak dělala jako by se nic nestalo. Tak alespoň tak. Pochválil jsem Martínka, že si to umí domluvit a konečně jsme mohli spolu dodělat chybějící úkoly.

Tento týden malý Ondra dál překvapoval svým uměním počítat. Docela dobře zvládá sčítání do 10 nebo dokonce do 12. Takže třeba ve čtvrtek a v pátek jsme si cestu do školy a školky zpestřovali tak, že Martínkovi jsem dával příklady složené ze tří čísel (např. 5+3-4) a Ondrovi jen ze dvou (jen sčítání). Díky tomu si po ráno cvičím hlavu i já.

Snažím se zahánět občasné Martínkovy myšlenky, že by byl nějaký nešika nebo co to občas říká. Využívám každou chvíli, abych jej mohl pochválit, takže se drobné školní úspěchy hodí jako konkrétní příklady, jak je šikovný. Třeba jsme si připomínali to, jak se rychle a dobře naučil noty. Martínek jen přikyvuje a říká: "To víš, tatíí, já jsem takovej dobrej notář."

pondělí 16. ledna 2012

Učení má smysl aneb Jak jsme se učili noty

Ještě se chci pochlubit s jedním dnešním zážitkem.

Martínkova dlouhodobější absence se projevila také v hudebce. Po minulé hodině mi učitelka říkala, že by se měl Martínek doučit noty. Ptala se, zda mi je má nějak předepsat. Skromně jsem řekl, že to snad zvládneme, že nějaké základní hudební vzdělání mám. Martínkovi jsme se díval do notového sešitu, kde vládnul trochu chaos. Pochopil jsem, že jim zřejmě paní učitelka diktovala noty a Martínek v tom zcela plaval.

Celý týden jsme se věnovali škole, která byla důležitější. Takže na hudebku nám zbyl v podstatě jen dnešek. O víkendu jsme se na to podívali jen zběžně. Zopakovali jsme model z minulého týdne. Zatímco jsem Ondru nechal ve školce spát, vyzvedl jsem Martínka po obědě, abychom se mohli spolu učit. Nejprve to nevypadalo moc nadějně, ale naštěstí jsem neztrácel trpělivost. Dobré bylo, že i Martínka jsem motivoval k tomu, že se jdeme domů naučit noty a on to prvních neúspěších nevzdával.

Po chvíli se to začalo zlepšovat. Tak jsme mu ukazoval nějaké noty v kancionálu, co jsem měl po ruce a on je poznával víc a víc. Dokonce jsem zprovoznil i nějakou starší dětskou knížku s miniaturní klaviaturou a kostrbatě něco zanotoval, aby si uvědomil nejenom písemné označení ale i zvuk. Kromě toho jsem si uvědomil, že se asi brzo budeme muset poohlédnout po nějakých klávesách a hlavně, že asi brzo bude umět víc než já, ale to nevadí.

Cestou do hudebky jsme vyzvedli Ondru ze školky a ještě jsme opakovali. Martínek se už orientoval tak dobře, že jsme to zvládali po paměti. Když jsme měli při chůzi přestávku od not, tak se kluci vzájemně zkoušeli z angličtiny (Ondra jí á vždy v pondělí, tak je nejvíc nabitý znalostmi) nebo z počítání.

Největší odměnou pro mne však bylo, když Martínek vyšel ze dvěří a hlásil mi, že to pro něj bylo všechno jednoduché a že skoro všechno věděl. Jen ho prý učitelka tolikrát nevyvovala, aby mohl prokázat svoje znalosti. Oponoval jsem mu, že to snad znali všichni, ale Martínek tvrdil, že prý to někdo taky nevěděl. Pak mi vyprávěl, že je učitelka vlastně zkoušela podobně jako já jeho.

Byl jsme rád, že si Martínek opět zažil, že učení přináší plody a že má smysl. Vím, že ho ještě budu muset naučit to, že opakování je matkou moudrosti, ale i tak je podle mne taková pozitivní zkušenost pro malého človíčka důležitá. Doma chtěl hned v notách pokračovat, ale museli jsme trénovat velké Č. Kdyby ho neměl předepsané, ani já bych ho snad správně nesvedl. Nejprve to mazal, ale po chvíli trénování se dostavilo zlepšení. Mimochodem já mu sice koupil zmizík, ale neučím Martínka jej používat. Říkám mu, ať se raději soustředí a když se mu něco nepovede, ať to jedním tahem škrtne nebo dá do závorky a zkusí to znova.

Jen domácí úkl neměl nikdy zaškrtnutý a jeho zadání asi třikrát změnil. Tak doufám, že nakonec vybral ten správný. A když ne, tak se snad ve škole s paní učitelkou domluví a případné nedostatky dožene. Ostatně podobně je to i s přípravou školní tašky. Učím ho, aby si věci sám kontroloval. Samozřejmě i já se pak třeba podívám do penálu, je-li tam vše, ale chci, aby se učil, že je to jeho starost. Párkrát jsem zažil, že se prvňák zlobil na svojí mámu, že mu něco nenachystala nebo zapomněla dát (např. penál nebo sešit). A to se mi moc nelíbilo.

Tak zatím je to dobré, zatím to "pan učitel" v naší domácí škole zvládá. Za chvíli se už budu muset začít učit s klukama.

Zase jeden sen, tentokrát trochu španělský

Už jsem tu kdysi o jednom svém snu psal. Dnes si říkám, že bych mohl přidat další.

Budu se opakovat, ale to snad nevadí. Vím, že sny jsou intimní věcí, že se jich někdo téměř bojí, někdo v nich hledá tajemné vzkazy či klíč k tomu, co jej čeká atd. Já jsem psal, že v tomto si připadám poněkud prostoduchý a jsem za to rád. U mne jsou sny většinou nějakou projekcí mých zážitků, pocitů nebo starostí. Samozřejmě jsem měl kdysi řadu snů, které mě trochu strašily nebo děsily. Např. jsem "neuhlídal" svého mladšího bráchu (bylo to v době, kdy byl ještě malý a já ho míval na starosti; rozhodně bych v tom nehledal nějaké znamení, že předčasně zemře). Později převažovala noční můra, že se na mne doma někdo dobývá nebo ke mně leze oknem (to zase byla doba, kdy jsem býval v bytě převážně sám). A v roli otce se mi zase několikrát zdálo, že jsem neuhlídal především malého Ondru (opět jakási projekce starostí o našeho nejmenšího). Vše považuji za celkem přirozené, zvlášť když to byly spíš výjimečné záležitosti, které mě nijak psychicky nevyčerpávaly.

Určitě se mi zdají sny skoro každou noc, ale máloky si je pamatuji. Tentokrát jsem měl to štěstí, že jsem si nějaké útržky zapamatoval, ačkoliv mám pocit, že to nebyl nějak emocionálně nabitý sen.

Nejprve je to obraz mé ženy. Byla přede mnou, usmívala se na mne, snad jsme se i objímali ale tak, že jsem jí viděl do tváře. Ta tvář přede mnou rychle stárla, až se proměnila téměř na kostru a pak se mi v náručí rozpadla či zcela zmizela. Nebylo to veselé, ale ani to nebylo nijak trýznivě smutné nebo strašidelné. Prostě se to stalo.

Klapka, střih nebo prostě výpadek paměti a byl tu další sen. Byl jsem, ani nevím proč, zřejmě ve Španělsku. Takový byl alespoň můj pocit. Měl jsem nějakou ženu, Španělku. Párkrát jsem jí viděl, zřejmě nebyla špatná a měla mě ráda. Já jí měl taky rád, i když "velká láska" to asi nebyla. Zajímavé bylo, že mi v paměti utkvělo pouze to, že měla hodně moc chlupatá záda. Téměř dlouhou srst dole na zádech, místy trochu prošedivělou. Když jsem jí tam pohladil, vždy se na mne na chvíli otočila a mile se podívala. Tak nějak si uvědomuji, že jsme měli dvě děti, dokonce dva kluky. Zda to byli ti moji, nemohu s jistotou říct, neboť to tam nehrálo roli. Zajímavější bylo to, že jsme byli ve Španělsku a já španělsky neumím. Jen tu a tam něco pochytím a odvodím si, ale je to velmi málo, skoro nic. Každopádně se svojí španělskou ženou jsem moc nemluvil. Nerozuměl jsem moc ani její rodině, ani lidem kolem. Ovšem nevadilo mi to a zřejmě ani lidem kolem. A teď přichází to nejzajímavější. Žili jsme v nějaké velké a moderní knihovně. Byla veřejná, mnohapatrová, takže jsem tam potkával plno lidí, ale jak jsem už psal, nijak zvlášť mě nevytrhovali, protože jsme toho moc nenamluvili. Chovali se tam všichni k sobě ohleduplně a slušně. O děti bylo postaráno, ani ve snu nevystupovaly. Jen vím, že byly. A já byl spokojený, neboť jsem měl rodinu a hlavně velkou knihovnu, kterou jsme nikdy nemohl projít celou.

Snad mi ani nikdo nepište nějaké pokusy o výklad takového snu. Ani se tím nehodlám dál zabývat. Můj laický výklad je zcela jednoduchý: Prostě se stává, že život nevyjde tak, jak by si člověk přál nebo plánoval (viz obraz rozpadající se ženy). To však není důvod, aby člověk nežil život dál tak, jak umí a nebyl spokojený s tím, co má, ať už se vztahem, prací nebo koníčky (viz prostředí, kde jsem lidem kolem tolik nerozuměl, ale nijak mě to netrápilo a ani oni mě nikam netlačili; do toho ten spokojený pocit, že jsem "doma" v knihovně, která se mi neomrzí, stále mohu poznávat něco nového a ani mi nevadí, že to není výlučně moje, tj. ta knihovna byla veřejná a já se necítil druhými ohrožen ani omezen).

Kluci v nových pyžamech

Dlouho jsem nefotil a neměl jsem sem co vkládat, tak jsem se to teď, začátkem nového roku, snažil trochu dohnat. Chtěl jsem vyfotit kluky v jejich nových pyžamech, co dostali pod stromečkem. Bylo to však už večer a jak stále ještě fotím jen na automat, tak jsem nebyl s výsledkem spokojený. Navíc přimět Ondru, aby chvíli stál trochu normálně a nedělal nějaké opičky, je docela náročné.

Nakonec stejně ta první vyšla asi nejlíp.


Na dalších byl už Ondra neposedný a všelijak se kroutil.




Trochu víc zblízka. 


Ondra pak trval na tom, že se chce vyfotit s medailemi, které dostal už k svátku. On samozřejmě se zlatou.




A jak tak Ondra blbne, tak si teprve všimnu, že má sice nové pyžamo, ale už si ho stačil zašpinit od pasty. Je tedy pěkné prasátko. Martínek se mu směje a Ondra hledá, kde je špinavý. Nedaří se mu to najít a je čím dál tím směšnější.


Když to zašpiněné místo Ondra, po mé nápovědě, konečně najde, tak už se Martínek smíchy válí po zemi, proto na této fotce už není (jen dole je vidět kousek jeho nohy a ruky).


No co, pyžamo se vypere a smích je zdravý :-).

Do nového roku s krátkým sestřihem (a dlouhými vousy)

Poté, co jsme ostříhali a uklidili stromek, ostříhali jsme i sami sebe. Vlasy byly tentokrát už trochu delší, což kluky svádělo k tomu, že s nimi chvíli blbnuli. Dělali jako že mají knírek a vousy. Legrace si přitom užili poměrně dost.







Úklid stromku

Už jsem tady zmiňoval, že jednou z pozitivních věcí v novém roce je větší zapojení kluků do domácích činností. Což o to, oni byli šikovní už i dřív, ale v době opakovaných nemocí před Vánocemi to nějak zapadlo a chvílemi se zdálo, že kluci se zajímají jen o hraní. Naštěstí jsme si to nejenom vyříkali, ale společně jsme došli k tomu, že když přiložíme ruku k dílu všichni tři, tak na tom získáme všichni.

Jedním z příkladů bylo uklízení stromku v pátek 6. ledna. Kluci už stromek zdobili, takže proč by jej také neodstrojili?

Dali se do toho s chutí.



Do letošních Vánoc jsem úzkostlivě hlídal malé křehké kouličky, ozdoby ještě z doby mého dětství. Už při zdobení dvě nebo tři rozbili. Jenže to bych pak kluky skutečně nemohl pustit k ničemu. Takže jsme se sice snažil je uklízet jako první, ale kluky jsme rovněž nechal a nakonec se žádná už nerozbila.


Ozdoby i sladkosti bylo třeba ze stromku sundat i s háčkem...


... a správně roztřídit (tedy háček, sladkosti a ozdoby zvlášť).



Myslím, že jsme opět měli smrk pichlavý...



...a k tomu dva kluky, co se rádi opičí.




Tentokrát jsme stomek úmyslně nezalévali, takže jehličí z něj rychle a hodně opadávalo. Rozhodl jsem se, že stromek raději nebudu házet z balkonu jako v loňském roce, ale ostříhám ho a odnesu do popelnice.


S takovými pomocníky se dobře uklízí.





Takhle dopadl náš stromeček.



A kluci získali volný stolek po stromku na svoje oblíbené šachy.



Opět jsme si mohli v praxi vyzkoušet, že když všichni tři přiložíme ruku k dílu, tak to je rychleji hotovo a máme víc času a klidu na hraní.