Když neumíš chodit po laně, tak musíš na kosmetiku!

Je radost mít děti, protože mne stále překvapují (většinou mile) a je s nimi zábava.

Třeba dnes jsme cestou na hudebku s Martínkem procvičovali sčítání a odčítání, protože to nějak pozapomněl. Moc tomu nerozumím, že mu kvůli tomu prý učitelka říkala, že se jí to nelíbí. Prostě to asi na chvíli vypustil z hlavy, tak je třeba to znovu natrénovat. Není třeba z toho dělat vědu. Jsme přece šikovní kluci a žádní lajdáci. Nějak tomu přístupu paní učitelky nerozumím. Asi si budeme muset v klidu popovídat a vyjasnit si přístup. Myslím si, že se klukům věnuji docela dost, takže stačí říct, co nejde a my to natrénujeme.

Tak jsme cestou procvičovali počítání. Už během cesty bylo zřejmé, že se Martínek zlepšoval. Odhalili jsme, která čísla mu dělají problémy, tak jsme to trénovali ze všech stran. Ze začátku se zapojoval i Ondra, pak už jen kňoural, že nestíhá. Ještě jsme procvičili noty a ujistil jsem se, že v tomto ohledu jsou mozkové synapse zapojené správně a fungují dobře.


V době hudebky jsem s Ondrou zašel něco zařídit a chvíli jsme se klouzali na ledě. Malý Ondra jako vždy pusu nezavřel a zase jsem se nestačil divit, co všechno mi vyprávěl. Navíc znovu potvrdil svojí paměť, takže říká básničky, zpívá písničky a zvlášť zajímavé je, když přeříkává repliky ze svého oblíbeného filmu Šmoulové v New Yorku. Asi se na to budu muset někdy podívat, abych byl v obraze.

Jednou hláškou mě však dostal a doteď nechápu, co tím myslel.

Šli jsme kolem dětského hřiště a bavili jsme se o tom, že je příliš velká zima na hraní na hřišti. Byla tam také taková velká lanová prolézačka. Ta zřejmě byla podnětem pro následující dialog.

Ondra se mě zeptal: "Tatíí, umíš chodit po laně?"

Po pravdě jsem mu odpověděl: "Ne, to neumím."

Ondra nade mnou bezprostředně vyřknul svůj ortel: "Tak to bys měl chodit na kosmetiku!"

"Kam?" ptal jsem se, neboť jsem si nebyl jistý, zda jsem mu dobře rozuměl.

"Na kosmetiku," trval na svém Ondra a ještě to říkal takovým tónem jako bych nejenom neuměl chodit po laně ale byl ještě navíc nechápavý nebo hluchý.

"Na kosmetiku?... Ta je přece hlavně pro holky... když chtějí být hezké a upravené...," hledal jsem nějaké "výmluvy".

"Já myslel, klučičí!" trval Ondra na svém.


Ještě chvíli jsme se snažil porozumět, co tím asi Ondra myslel (zkoušel jsem třeba, zda neměl na mysli "atletiku"), ale neúspěšně. Ondrovi jeho diagnóza připadala zřejmě tak jasná, že mi jí blíž přiblížit nedokázal nebo se tím už nechtěl zabývat. Já jsem se tím zase tolik netrápil. Je dobré si uvědomit a trénovat, že ne vždy a ve všem svým dětem porozumíme. Tak se holt někdy musím vypravit na "klučičí kosmetiku", možná pak Ondrovi porozumím :-).