Vím, že se opakuji, že jsem to tu psal už několikrát. U nás dárky nenosí Ježíšek. Trochu závidíme těm rodinám, ve kterých Ježíšek všechno zařídí a ostatní si to mohou jen užívat. U nás je Ježíškem především tatínek, jak říkají kluci. Také proto jsem psal více o dárcích a měl jsem radost, když byli kluci s nadílkou spokojeni. U nás bychom to v případě nespokojenosti nemohli svést na Ježíška.
Vzpomínám si třeba, že u nás v rodině se děkovalo Ježíškovi i v době, kdy už všichni byli velcí a na nošení dárků od Ježíška dávno nevěřili. Připadalo mi to trochu jako šaškárna, zvlášť když jsem Ježíše vnímal jako někoho, kdo má na starosti důležitější věci než o Vánocích roznášet dárky. Svojí roli hrálo samozřejmě to, že ne vždy bylo zřejmé, od koho který dárek je. Přesto jsem se rozhodl, že to budu ve své rodině dělat jinak. Navíc když mám zkušenost, že to o nic nezkracuje dětskou radost. Dokonce si myslím, že bylo i pro kluky fajn, když věděli, kdo je obdaroval (samozřejmě nejenom já) a kdo se postaral o to, aby Vánoce byly pokud možno klidné a spokojené. Také jsem si uvědomil, že bych klukům měl příště trochu víc pomoct s tím, aby si užili radost nejenom z přijímání dárku, ale i s jejich rozdáváním. Ale tu chvilku, kdy je přepadl smutek, že mi vlastně nic nedali, jsem rychle zahnal tím, že jsem je objal a řekl jsem jim, ať nepovídají, protože oni jsou moje největší dárky, jaké jsem dostal.
Je zajímavé, jak jsem si o těchto Vánocích asi více než kdy jindy uvědomil, že potřebujeme trochu častěji prožívat zvláštní, sváteční dny, které budou přece jen trochu jiné než ty všední.
Žádné komentáře:
Okomentovat