Školní trampoty

Martínek má po měsíční absenci ve škole skluz, přestože jsme doma dělali úkoly a postupovali s učivem. Paní učitelka je stará a zkušená praktička, takže má své metody a postupy. Je zřejmé, že nestačí jen sledovat učivo, ale je třeba být přítomen a sledovat její cvičení, protože pak se žák tolik neorientuje a nestíhá.

Tento týden jsme spolu dvakrát mluvili. Její reakce, že je Martínek nejhorší a že byl už od začátku nezralý, mi nepřišla pravdivá. Bylo rovněž nešikovné, že mi to říkala před ním, když mi ho v pondělí předávala. Výjimečně jsem totiž požádal, aby šel domů před oběděm, protože jsem si nebyl jistý, zda je jeho bříško zcela v pořádku a chtěl jsem mu raději udělat jídlo doma. Po chvíli cesty ze školy mi Martínek říkal, že to není pravda, že by byl nejhorší a nejpomalejší. Ilustroval mi to několik příhodami o svých spolužácích.

S paní učitelkou jsem se nepřel, jen jsem se Martínka zastal a slíbil jsem, že budeme ještě víc trénovat. Nechtěl jsem to tolik rozebírat mezi dveřmi školy, navíc mě taková reakce poměrně překvapila. Vím, že Martínek je trochu škrabal, že čtení mu jde pomalu a vůbec bývá někdy pomalejší. To je dané mimo jiné tím, že je takový pečlivka. Na druhou stranu tu školu zase až tolik neprožívá a leckdy prohlašuje, že je to nuda.

Ve středu byla ukázková hodina pro rodiče. Viděl jsem, že Martínek sice udělal nějaké chyby (nevím, zd aje to jen můj pocit, ale zaujalo mě, že oproti jiným dětem byl vyvoláván poměrně často), ale rozhodně nepatřil k nejhorším. Paní učitelka mi přišla docela přísná a poměrně rychlá. Nemám však srovnání a jsem ochoten uznat, že patří k těm nejlepším, co na škole jsou. Ostatně my jsme si jí sami zvolili na základě několika doporučení.

Po hodině byla chvíle pro rodiče, takže jsem ještě s paní učitelkou mluvil, tentokrát už trochu připraven. Když paní učitelka opakovala svojí tezi o původní nezralosti, tak jsem oponoval, že jsem to několikrát konzultoval s různými lidmi. Takže paní učitelka to trochu změnila a mluvila jen o pomalosti, naopak uznala, že Martínek je velmi komunikativní. Zmínila, že sedí se svým nejlepším kamarádem a občas tam něco spolu probírají. To jsem potom zjišťoval a nejsem si jist, zda je i tato výtka fér. Kluci se skutečně znají už od školky a mnohdy si mezi sebou půjčují tužky, gumy či nůžky atd., když je potřeba. Sice vím, že Martínek se leckdy nesoustředí a neposlouchá, když někdo nemluví přímo na něj (to znám ze situace, když v kostele slyší kázání), ale že by až tak s kamarádem vyrušovali, to mi připadá nepravděpodobné. navíc kdyby to nebylo k jejich prospěchu, tak je může klidně rozsadit atd. Nechci obviňovat paní učitelku. Nepochybuji o jejích zásluhách a zkušeostech. Sama však přiznala, že tolik prvňáčků, jako je letos, už dlouho neměla.

Byl jsem rád, že jsem viděl, co ve škole dělají. Takže jsem doma hned mohl udělat některá cvičení podle vzoru paní učitelky. Navíc jsem viděl, že už preferuje čtení po slovech a už ne po slabikách. Martínkovi dávám číst z různých knih, nikoliv ze slabikáře, věci, které ho zajímají (např. kolik mají pavouci očí, jména ptáčků, nadpisy biblických příběhů atd.). Je super, že se tak můžou zabavit s bráchou. Zrovna teď Martínek něco Ondrovi předčítá z knihy o přírodě, i když to vyžaduje od Ondry velkou trpělivost. Myslím si, že je to pro něj zajímavější a vnímá smysluplnost učení se číst.

Mimo to jsme si i z jiných důvodů domluvili jasnější časový rozvrh. Já mám za úkol kolem 18:00 začít dělat večeři, kolem 18:45 bychom měli jíst a nejpozději ve 20:00 uléhat. Martínek si to vzal za vlastní, takže už od 17:00 mi několikrít hlásí, za kolik minut už bych měl začít dělat večeři. Při uléhání, které s ne vždy zvládne do 20:00, pak zase hlásí např.: "Dvacet nula devět, to je slušný čas, ne tatíí?" Jednou v týdnu pro změnu naskočil do postele v 19:59 a byl celý nadšený. Každopádně to nejenom přispělo k větší důslednosti při ukládání, ale především Martínek na sebe převzal část zodpovědnosti, což je dobře. Ondra je ještě malý, ale rád se přidá k většině.

A největším úspěchem byla skutečnost, že Martínek si z češtiny, která mu zatím nejvíc dělá problém, přinesl v pátek jedničku. Chlubil se, že si to s paní učitelkou domluvil. Ta mu jí dala prý jako uznání, že se snaží a za slib, že se bude snažit i nadále. Je to dobré proto, že zažil smysluplnost svého snažení. Byl na to pyšný. Vzápětí ho pak velmi potěšilo, že jsem ho za to náležitě pochválil a ocenil, že se nejenom snaží, ale že se umí s paní učitelkou domluvit.

Tak snad nám to vydrží. Hlavně je třeba, aby Martínek byl zdravý a nemusel být zase doma. Sice už má zase rýmu, ale snad se to přes víkend zlepší.

Ondra ve školce spal dvakrát a i když původně protestoval, byl nakonec rád. Přemýšlím o našem týdenním režimu. I s ohledem na ne zrovna vhodný termín hudebky (Martínek zkusí klavír a klávesy, paní učitelka to dělá v jedné hodině), zrušíme jeden kroužek. Taky zřejmě zrušíme angličtinu. Martínka může učit Ondra, který ze školky umí víc. Navíc mě naštvala opakovaná informace, že kvůli angličtině, kterou jim učitelka trochu posunula, aby skončili dřív, je nenechá ani v klidu naobědvat. Rovněž bych rád upřednostnil školu a nerad bych ho zatěžoval dalšími věcmi.

V pondělí jsme vyzkoušeli další věc. Martínka jsem si vyzvednul dřív (kvůli obědu doma) a pak jsme měli čas na společné učení. Ondra zůstal ve školce, kde se vyspal i nasvačil, takže pak jsme ho vyzvedl zatímco byl Martínek v hudebce. Bylo to náročnější běhání sem a tam, ale možná ten model, že Ondra bude ve školce a já se budu věnovat Martínkovi, má něco do sebe. Samozřejmě někdy to můžeme vyměnit.

Základem však je, aby kluci byli nějakou dobu fit.