Učení má smysl aneb Jak jsme se učili noty

Ještě se chci pochlubit s jedním dnešním zážitkem.

Martínkova dlouhodobější absence se projevila také v hudebce. Po minulé hodině mi učitelka říkala, že by se měl Martínek doučit noty. Ptala se, zda mi je má nějak předepsat. Skromně jsem řekl, že to snad zvládneme, že nějaké základní hudební vzdělání mám. Martínkovi jsme se díval do notového sešitu, kde vládnul trochu chaos. Pochopil jsem, že jim zřejmě paní učitelka diktovala noty a Martínek v tom zcela plaval.

Celý týden jsme se věnovali škole, která byla důležitější. Takže na hudebku nám zbyl v podstatě jen dnešek. O víkendu jsme se na to podívali jen zběžně. Zopakovali jsme model z minulého týdne. Zatímco jsem Ondru nechal ve školce spát, vyzvedl jsem Martínka po obědě, abychom se mohli spolu učit. Nejprve to nevypadalo moc nadějně, ale naštěstí jsem neztrácel trpělivost. Dobré bylo, že i Martínka jsem motivoval k tomu, že se jdeme domů naučit noty a on to prvních neúspěších nevzdával.

Po chvíli se to začalo zlepšovat. Tak jsme mu ukazoval nějaké noty v kancionálu, co jsem měl po ruce a on je poznával víc a víc. Dokonce jsem zprovoznil i nějakou starší dětskou knížku s miniaturní klaviaturou a kostrbatě něco zanotoval, aby si uvědomil nejenom písemné označení ale i zvuk. Kromě toho jsem si uvědomil, že se asi brzo budeme muset poohlédnout po nějakých klávesách a hlavně, že asi brzo bude umět víc než já, ale to nevadí.

Cestou do hudebky jsme vyzvedli Ondru ze školky a ještě jsme opakovali. Martínek se už orientoval tak dobře, že jsme to zvládali po paměti. Když jsme měli při chůzi přestávku od not, tak se kluci vzájemně zkoušeli z angličtiny (Ondra jí á vždy v pondělí, tak je nejvíc nabitý znalostmi) nebo z počítání.

Největší odměnou pro mne však bylo, když Martínek vyšel ze dvěří a hlásil mi, že to pro něj bylo všechno jednoduché a že skoro všechno věděl. Jen ho prý učitelka tolikrát nevyvovala, aby mohl prokázat svoje znalosti. Oponoval jsem mu, že to snad znali všichni, ale Martínek tvrdil, že prý to někdo taky nevěděl. Pak mi vyprávěl, že je učitelka vlastně zkoušela podobně jako já jeho.

Byl jsme rád, že si Martínek opět zažil, že učení přináší plody a že má smysl. Vím, že ho ještě budu muset naučit to, že opakování je matkou moudrosti, ale i tak je podle mne taková pozitivní zkušenost pro malého človíčka důležitá. Doma chtěl hned v notách pokračovat, ale museli jsme trénovat velké Č. Kdyby ho neměl předepsané, ani já bych ho snad správně nesvedl. Nejprve to mazal, ale po chvíli trénování se dostavilo zlepšení. Mimochodem já mu sice koupil zmizík, ale neučím Martínka jej používat. Říkám mu, ať se raději soustředí a když se mu něco nepovede, ať to jedním tahem škrtne nebo dá do závorky a zkusí to znova.

Jen domácí úkl neměl nikdy zaškrtnutý a jeho zadání asi třikrát změnil. Tak doufám, že nakonec vybral ten správný. A když ne, tak se snad ve škole s paní učitelkou domluví a případné nedostatky dožene. Ostatně podobně je to i s přípravou školní tašky. Učím ho, aby si věci sám kontroloval. Samozřejmě i já se pak třeba podívám do penálu, je-li tam vše, ale chci, aby se učil, že je to jeho starost. Párkrát jsem zažil, že se prvňák zlobil na svojí mámu, že mu něco nenachystala nebo zapomněla dát (např. penál nebo sešit). A to se mi moc nelíbilo.

Tak zatím je to dobré, zatím to "pan učitel" v naší domácí škole zvládá. Za chvíli se už budu muset začít učit s klukama.