Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pátek 24. září 2010

Ondra - náš kašpárek a hvězdička

Ondra je takový náš kašpárek...










... a naše hvězdička

čtvrtek 23. září 2010

"Potrefená husa" se ozvala / přiznala

Dříve než jsem stačil zveřejnit jeden ze smazaných komentářů a vyzvat údajnou "dětskou psycholožku", aby se mi ozvala na můj soukromý mail a s odkazem na svoji praxi konkretizovala výhrady a nabídla mi vhodnou "odbornou pomoc", tak se "potrefená husa" sama dalším komentářem ozvala. Jen se tak potvrdilo moje podezření. A přiznám se, že mě už ani nepřekvapuje nejenom lež a nechutnost, se kterou je předstírán "dobrý úmysl" a "pomoc", ale hlavně obvinění ze zištných úmyslů.

Tak tedy zde je včerejší komentář:

Dobry den,
pres kamaradku jsem se dostala na Vase stranky - jsem detska psycholozka a neda mi to, abych se neozvala.
Vidim, ze to ve sve zivotni situaci nemate jednoduche a ze formovani dvou takto malych osobnosti je narocne. Nicmene se z Vasich radku docitam, ze je nekdy situace hodne vypjata, hlavne z pohledu Vasich dvou synu, z cehoz lze usuzovat, ze si do budoucna ponesou jistou frustraci. Myslim, ze jako zodpovedny rodic a mlady a jiste sympaticky, nadprumerne inteligentni clovek, si toto vse uvedomujete. Nechci Vam ublizit, ale pomoct. Doporucuji navstevu rodinneho psychologa a pripadne se nebranit utvorit plnohodnotnou rodinu. Samozrejme Vas obdivuji, jak vse zvladate - znam pripady, kdy rodic zvladal/a i 5 deti po roce, otazka financi ve Vasem pripade nehraje roli, jak lze vycist. Ale penize nenahradi plnohodnotnou rodinu. Preji Vam, aby vam, klukum, do cesty vstoupila nejaka zena, ktera by byla pro Vas zenou, pro deti maminkou. Prosim, zamyslete se nad tim. Mirka


A dnešní "pokračování":
Vážený pane Martine,
vidím, že kritický hlas, byť to bylo myšleno v dobrém, Vám není "po chuti". Respektuji to a již se nebudu vyjadřovat. Myslím, že Vaše "sebepotvrzující" webové stránky jsou určeny nejen k tomu, aby dojímaly davy křesťanských žen k finančním příspěvkům. Myslím, že můj názor na výchovu synů znáte. Snad se z nich stanou osobnosti i díky jednostranné péči. I přesto Vám přeji vše dobré. I já jsem to tak myslel.



Byl bych rád, kdybych tímto mohl považovat věc za vyřízenou.


Chápu, že tohle je prostě riziko veřejně přístupného osobního blogu. Kdo mě zná nebo kdo alespoň trochu pozorně sleduje to, co tady píšu, tak snad vnímá falešná obvinění, která v textech zazněla.

Žiju s klukama ve své situaci tak, jak nejlíp umím. Na druhou stranu vím, že je pořád co zlepšovat. Nejsem dokonalý a podle možností konzultuju naši situaci a různé chování kluků nejenom s přáteli ale i s odborníky, snažím se i v této oblasti vzdělávat a hlavně téměř každý večer přemýšlím, jak jsme zvládli den a co by se dalo dělat líp. Odmítám ze sebe dělat nějakého hrdinu a pochvalné řeči na moji adresu mě uvádějí spíš do rozpaků, neboť sám dobře vím, co všechno nefunguje tak, jak bych si třeba představoval. Také jsem se opakovaně vyjádřil, že je řada lidí podle mne ve složitější situaci než my (i když si zároveň uvědomuju, že těžko je možné nějaké objektivně měřitelné hledisko složitosti života a různých životních situací).

Odkaz na finance je zajímavý a asi to někoho trápí. Já se většinou na toto téma moc bavit nechci. Jsem vděčný za pomoc ze strany přátel, bez nezištného hlídání kluků (na druhou stranu se jedná o poměrně úzký okruh osob, kterým jsem ochoten kluky svěřit a není pravdou, jak se anonym v jiném smazaném komentáři domnívá, že se jim tu střídá jedna "teta" za druhou jak na běžícím pásu) a občasné pomoci v domácnosti, bych těžko mohl fungovat. Na dotaz redaktorky Českého rozhlasu, zda je pomoc ze strany státu dostatečná, jsem odpověděl, že mám pocit, že v mém případě ano. Znám případy, kdy jsou na tom především osamělé matky hůř. Několikrát jsem proto odmítl nabízenou pomoc a nasměroval jí směrem k těm podle mne potřebnějším. To však neznamená, že peníze nemusím počítat a uvažovat, jak s nimi naložím. Nové brýle jsem si pořídil po jedenácti letech a něco na sebe po více než roce... S úsměvem dodávám, že mě ani nenapadlo, že by se nad mým blogem dojímaly "davy křesťanských žen". Pokud by tomu tak bylo, tak už abych začal uvažovat o založení nějakého vhodného "sbírkového konta" ;-).

A na závěr nevím o tom, že bych se bránil plnohodnotné rodině. Když se snažím být se současnou situací pokud možno smířený a dokonce jí vnímat v některých ohledech pozitivně, přece ještě neznamená, že bych netoužil a neusiloval o změnu. Má-li na to někdo jednoduchý recept, tak mu gratuluju.


Je paradoxní, že se s tímto příkladem "křesťanské lásky" (naštěstí zcela ojedinělým, protože jinak mám zkušenosti naprosto odlišné) setkávám ve chvíli, kdy se intenzívně připravuji na výuku. V ní chci mimo jiné představit smysluplnost existence církve, přestože její působení v minulosti i současnosti provází mnohá pohoršení, která jsou pro řadu lidí problémem nebo dokonce skutečnou překážkou pro jejich víru. Tak uvidíme, jak se mi to podaří.

Motivací je pro mne mimo jiné celkem sympatické vystupování prof. Tomáše Halíka v pořadu České televize Hydepark ze dne 16.9.2010.

Škodná na blogu aneb začínám moderovat komentáře

Tak je to tady, čekal jsem to. Včera jsem smazal tři komentáře na blogu a od této chvíle začínám komentáře moderovat, tj. zobrazí se jen ty komentáře, které schválím (takže se omlouvám, že se přidaný komentář nezobrazí hned). Sahám k tomuto nepopulárnímu opatření proto, že nebudu dávat na svém blogu prostor anonymům, kteří chtějí napadat další osoby, včetně mne. Míru mého vkusu překročil už jeden anonymní komentář k příspěvku Takové malé zamyšlení nad životem a smrtí. Když se však něco podobného objevilo u dalších příspěvků a je zřejmé, že to pochází od stejného autorského okruhu, tak reaguji. Smutné je, že styl psaní (a další indicie) prozrazují, že jde o určité "křesťanské kruhy", ale i to je prostě realita.

Moderování považuji za vhodnější formu opatření než zákaz anonymních příspěvků vůbec. Každý nemá registraci a je zbytečné vždy podstupovat nepříjemnou přihlašovací proceduru.

Doufám, že toto opatření čtenářky a čtenáři mého blogu pochopí. Vážím si vaší pozornosti a případné přízně. Budu i nadále vděčný za jakoukoliv zpětnou reakci, ať už v podobě komentářů nebo mailu (na adresu martin.prazsky[zavináč]seznam.cz ). Zároveň se omlouvám, že ne vždy zvládnu zareagovat.

úterý 21. září 2010

Dnes se nikdo neztratil ;-)

Rád bych se s vámi podělïl o radostnou zprávu, že dnes se nikdo neztratil ;-).


Přesto mi Ondra dělá starosti. Už včera mi Martínek referoval, že ve školce chvíli poplakával. Dnes se ve školce počůral, takže ho učitelky musely převlíknout a po obědě byl opět mokrý, přestože ne úplně počůraný. Navíc když jsem dnes přišel o něco dřív, opět on jediný ještě seděl u stolu a nechal se krmit jako nějaký paša. Prý si o to krmení řekl, reagovala učitelka, tak jsem se toho ujal sám.

Doufám, že to jeho "nestíhání záchoda" je jen nějaké přechodné období a stejně tak ty jeho pády, nárazy a boule, stejně jako jeho ksichtíky, šaškárny a pobíhání, jsou jen dočasnou reakcí na novou situaci (školku) a časem odezní.

Je fakt, že si stále víc uvědomuju, jak je Ondra jiný než Martínek a musím si na to zvyknout. Taky je fakt, že bych si asi přál, aby byl víc samostatný a abych se mohl víc věnovat svým povinnostem. Přitom zapomínám, že je to ještě malý šmudla, který si oproti Martínkovi v jeho věku přece jen může užívat víc radosti z bezstarostného života dítěte (i když každý víme, že dítě ten život zase tak bezstarostně nevnímá, jak mu to někdy závidíme). Sice už oba kluci chodí do školky, ale starostí příliš neubylo.


Martínek se zajímal o nahrávku mého rozhovoru, když slyšel a posléze i viděl, že mluvím v "televizi". Ukázal jsem mu jí jen letmo, ale i tak pochopil, o čem mluvím. Odpoledne se však trochu zasmušil, objal mě a rozplakal se (po delší době z tohoto důvodu opravdu upřímně), že se mu stýská po mamince. Mlčky jsem ho držel v náručí, objímal a hladil. Sám jsem měl slzy na krajíčku. Po chvíli jsem mu řekl, že i mně je smutno, že nám maminka umřela. Ale že se to prostě stává, že někdo, koho máme rádi, umře. Navíc - a omlouvám se, pokud to někomu přijde příliš tvrdé, ale já to považuju za zcela pravdivé - maminka měla velké "bebíčko", těžkou nemoc, rakovinu, hodně jí to bolelo, takže je vlastně dobře, že umřela, protože teď už jí nic nebolí. Taky jsem mu řekl, že bychom neměli být jen smutní, ale že bychom měli být rádi, že byla taková šikovná. Díky tomu jsou i oba kluci šikovní a je v nich to, co do nich jejich maminka vložila.

Pak se se mnou ještě trochu přel o to, že tu maminka je mezi námi a my jí jen nevidíme. Ukazoval, že tu prý chodí a tak. Já mu však říkal, že maminka je mezi námi, ale někde jinde. Ukázal jsem na jeho hlavičku i na svojí hlavu. Maminku máme mezi sebou vlastně ve svých hlavách, když na ní myslíme a vzpomínáme...

Pak jsme osprchli (opět počůraného) Ondru a stejně jako včera jsme vyrazili na lov kaštanů do nedalekého parku. Jelikož byly všechny vysbírané, musel jsem trochu třást s větvemi nebo je shazovat klackem. O to větší to byla pro kluky zábava. Zatímco Martínek se specializoval na sběr už vyloupnutých kaštanů, Ondru naopak baví, když je teprve vylupuje. Navíc Martínek vymyslel dobrý způsob, co udělat s nasbíranými kaštany. Už dnes jsme včerejší várku předali ve školce a zítra tak naložíme i s tou dnešní. Kluci mají radost a já jsem docela rád, že se s nimi doma nenadělá ještě větší nepořádek. I když možná dojde i na domácí stavění z kaštanů.

Pak jsem navštívili obchod a včerejší zkušenost se "ztraceným" Ondrou jsem náležitě využil jako výchovné varovaní, což docela fungovalo. Taky já jsem byl samozřejmě obezřetnější a nepouštěl jsem kluky z očí. Stále jsem dbal na to, aby se drželi alespoň jeden druhého. Takže tentokrát bylo vše v pořádku ;-).

"Křesťanské" seznamování

V nedávném svém příspěvku zde na blogu jsem se pochlubil svým tehdejším nápadem věnovat se zájmově mezilidským vztahům, konkrétně podílet se třeba na přípravě snoubenců na manželství. S ohledem na krátkou dobu trvání našeho manželství se však pro takovou aktivitu už necítím být příliš povolán. Každopádně svůj zájem o problematiku mezilidských vztahů neskrývám, takže jsem zavedl nový štítek "vztahy" a možná sem tam na toto téma něco napíšu nebo nějaké zajímavé postřehy, které se dočtu, opíšu. Ostatně vztahy jsem se chtě nechtě zabýval už poměrně dávno, když se mnou moje máma mimo jiné vedla rozhovory o svých vztahových problémech. Myslím si, že mi to víc přiblížilo "ženskou perspektivu" a cvičilo mě to ve schopnosti empatie. Naopak můj otec a jeho jednání mi naopak bylo velkou školou asertivity. V neposlední řadě moje tehdejší záliba v šachové hře mě vedla k tomu, že je vždy dobré přemýšlet nejenom nad svými ale i nad soupeřovými "tahy", takže je dobré být alespoň trochu připraven.

Včera pozdě večer se mi podařilo upravit video s mým rozhovorem s Petrou Procházkovou z června roku 2008 a vystavit ho na YouTube (první část a druhá část rozhovoru) a Facebooku. Díky tomu jsem ten rozhovor po delší době zase viděl a tak nějak jsem si připomněl tehdejší dobu a to, co jsem řešil a prožíval. Uvědomil jsem si, že toho nebylo málo. Protože jsem si tehdy blog ani jiné zápisky nepsal, rád si alespoň něco z toho připomenu a nyní zformuluju.


Myslím si, že je mezi lidmi poměrně často rozšířený předsudek, že dva lidé, kteří jsou věřící, si musí víc rozumět. Odhlédnu teď od toho, že kategorie "věřící" je vlastně velmi vágní a že jsem přesvědčen, že skoro každý v něco nebo nějak věří. Nepochybně společně sdílené hodnoty, vzájemné porozumění a společné směřování je ve vztahu velmi důležité, ale tyto kategorie se nemusí nutně krýt s církevní příslušností.

Tyto věci jsem si mimo jiné uvědomoval ve chvíli, když jsem se už kdysi dávno, ještě předtím než jsem poznal svojí ženu, odhodlal vstoupit na "křesťanskou seznamku" a sejít se s jednou zájemkyní. Ta mi s náležitou horlivostí vysvětlila, že trvá na tom, že pro ní Bůh jednoznačně patří na první místo a pak teprve následuje její partner. Přestože to nemusí být úplně špatné teoretické východisko, v praxi bych se ho asi docela bál. Bude to první místo skutečně patřit Bohu nebo naopak všemu tomu, co dotyčná za "boží vůli" vyhlásí?

Stejně tak jsem si to uvědomoval i ve chvíli, kdy jsem se rozhodoval vstoupit do manželství se svojí ženou, se kterou jsem cítil souznění a porozumění na "lidské rovině", přestože nebyla aktivní (terminus technicus je "praktikující") věřící. Byl jsem vděčný nejenom za dobrou radu, které se mi tehdy dostalo, tj. že to souznění a porozumění by mělo být dostatečné pro moje rozhodnutí, ale i za to, že manželství, prestože krátké, správnost mého rozhodnutí potvrdilo. A jsem přesvědčen, že její plachá víra, kterou si netroufala sama zformulovat, ale ochotně přisvědčovala nejenom mým modlitbám svým polohlasným "Amen" a hlavně její obětavý a statečný život, již našly svojí odměnu v nebeském království...


Znovu jsem si onu rozdělující roli víry uvědomil i v době, kdy se vysílal ten můj rozhovor a o tom bych chtěl nyní napsat.

Se svojí ženou jsem se seznámil díky internetové seznamce, takže vůči tomuto druhu seznamování nemám předsudky, i když jsem si vědom různých úskalí, které s sebou přináší. Brzo po smrti ženy jsem si zformuloval svůj profil na jednom z mnoha serverů. Nakonec jsem dal na opakované rady velmi dobré kamarádky, která mi hodně pomáhala a pomáhá, takže jsem vložil inzerát i na křesťanskou seznamku. Jelikož to bylo v době, kdy se můj rozhovor vysílal na internetu (digitální vysílání ještě tehdy nebylo tak rozšířené jako dnes), poslal jsem několika ženám odkaz.

Jedna z žen z křesťanské (možná dokonce přímo katolické) seznamky mi napsala mail, že je fajn, že jsem se o svojí ženu postaral, ale dodala (myslím si, že díky době i anonymitě si mohu dovolit ocitovat ze soukromého mailu): "Ale co se týče tebe a tvého seznámení; z rozhovoru jsem se dozvěděla, že tvá žena zemřela teprve před dvěma měsíci. Myslím, že je to příliš krátká doba od její smrti na navázání vztahu s jinou ženou. I z rozhovoru jsem cítila bolest a smutek nad její ztrátou. Snažit se vytvořit nový vztah s jinou ženou tak krátce po její smrti není moc rozumné. Věřím ale, že děti potřebují co nejdříve novou mámu."

Přiznám se, že toto odůvodnění mi tehdy přišlo hned trochu divné. Úmyslně jsem jí proto ve svém mailu trochu pošťouchnul: "díky za mail a za upřímnost. Trochu mě mrzí, že jsi o sobě nenapsala víc, protože mě zaujalo to, co jsi o sobě napsala. Chápu však, že naše situace je hodně neobvyklá a není jednoduché do ní vstoupit. Přeju Ti vše dobré!"

Zabralo to a věc se brzy vysvětlila, když ve své reakce mimo jiné napsala: "Víš, abych to krátce shrnula, já jsem z tradiční katolické rodiny, chodím na tridentskou mši a katolická víra je pro mne životní fundament, ráda bych tak i vychovávala svoje děti a žila rodinný život. Pokud jsi tedy ředitelem Institutu ekumenických studiích, tak bychom si asi nerozuměli."

Vida, ač sám katolík, byl jsem zřejmě shledán "nedostatečně katolickým". Samozřejmě kdo nezná tzv. tradicionalisty a jejich výhrady vůči vývoji v římskokatolické církvi po Druhém vatikánském koncilu (konal se v letech 1962-1965), včetně jejich odmítání ekumenismu (úsilí o hledání jednoty mezi různými křesťany a křesťanskými církvemi), tak asi nepochopí.

Jen jsem tím chtěl prostě ilustrovat, že víra ani příslušnost k jedné církvi (navíc jsem historik a dotyčná byla rovněž historička) ještě nemusí znamenat vhodnou kombinaci předpokladů pro partnerství.


Snad jen na okraj dodávám takový paradox, že jiná reakce na můj rozhovor od jiné ženy z jiné seznamky (tj. nikoliv programově "křesťanské", přestože jsem na ní "potkal" pár věřících žen, se kterými jsem dodnes v kontaktu) sice taky konstatovala rozdíl v našich světonázorových a profesních postojích, ale čas ukázal, že se naše starosti i radosti v mnohém setkávají.

Ondra ztracený a znovu nalezený aneb Nejdelší minuta mého života

Tak to se mi ještě nestalo!

Byli jsme s klukama na nákupu v nedalekém supermarketu jako už tolikrát. Koukám na datum spotřeby u sýrů a cítím, že kluci jsou hned za mnou. Otočím se a vidím jen Martínka. Rozhlížím se na všechny strany, ale Ondru nevidím. Zvykám si na nové brýle, takže chvílemi mám mžitky před očima, ale Ondra nikde. Ptám se Martínka, ale ten jen pokrčí rameny, že neví. Nechce se mi věřit, že by takhle rychle a beze slova mohl zmizet. Volám a doběhnu na konec regálu, ale Ondra nikde. Běžím na druhou stranu a stále kontroluju Martínka, ale Ondra nikde. Jsme zmatený a hlavou mi proběhne několik příběhů o náhle ztracených dětech. Volám, rozhlížím se a nechápu. Už si mě všímá pár zákazníků, supermarket je odpoledne poměrně plný. Možná si říkají další nezodpovědný rodič, ale mne zajímá jen jediné: "Kde je ten Ondra?" Mozek mi běží na plné obrátky a přemýšlím, jak s trochou systematičnosti obchod prohlídnout. Netroufám si jít na jednu stranu a Martínka poslat na druhou, musí jít se mnou. V rychlosti obejdu tři regály, ale nic. Rozhodnu se k akci a hlasitě se ptám lidí ve frontě na užší straně východu ze supermarketu, zda tudy neviděli odcházet malého kluka, stejně oblečeného jako Martínek jen o trochu menšího. Odpovědí je mi jen kroucení hlavou a pár úšklebků od nějakého opilce, co jsem to za rodiče. Fronty u pokladen jsou mi alespoň trochu zárukou, že by si tu Ondry nebo někoho, kdo by ho odváděl nebo odnášel, snad všimli. Takže se s Martínkem přesouváme na druhou stranu obchodu, abych případně vyběhl ven na parkoviště a rozhlédnul se nebo oslovil personál obchodu a požádal o pomoc...

Najednou ho vidím. Téměř na druhá straně obchodu jej vede nějaká paní s košíkem směrem od nás. Padá ze mne ta nejistota a naopak se stupňuje předsevzetí, že už ho vidím, získám, nepustím, nedám... Volám na něj a zároveň se rychle blížím. Ondra téměř poklidně, jen s trochu posmutnělým pohledem se obrací, přichází ke mně a objímá mě. Hlasitě se ho ptám, kde byl, kam se zaběhnul, vždyť ho tady všude hledáme a voláme. Hlasitě na sebe mluvíme, ale vlastně tím jen překrývám rozpaky. Buší mi srdce, klepou se mi nohy, zadržuju slzy... Ta ohromná úleva...

Za chvilku už kluci zase trochu dovádí. Jindy bych je napomenul, teď jsem rád, že je slyším. Jen jim stále důrazně opakuju, ať jsou spolu, ať ani jeden neodchází. Vše potřebné jsme nakoupili, tak moc jsme si už přál být pryč. Ještě cestou domů se chvílemi klepu...

Překvapilo mě to a zaskočilo. Když někdy jen na chvilku zmizím z dohledu Martínkovi, třeba mě jen přehlídne, tak už je slyšet, volá někdy hned brečí. Ondra však byl úplně ticho. Nechci, aby kluci pořád kňourali i tak mi toho přijde až moc, ale v takovém případě jsem si uvědomil, že bych byl radši, kdyby řval, dělal paniku a byl prostě slyšet. Pořád si vybavuju, jak jsem ho zahlédl, jak klidně a za ruku odchází s někým cizím směrem ode mne.

Vím, že kluci jsou až příliš důvěřiví a dají se hned s každým do řeči. Snažím se je stále nabádat, aby byli opatrnější. Respektive je to právě Martínek, který se dá do řeči skoro s každým, ale ten se zase jen tak nedá. Stále si uvědomuju, jak je Ondra jiný a reaguje jinak. Je to šašek. Na jednu stranu skoro nic nebere vážně a každou chvíli blbne, na druhou stranu komunikuje míň než Martínek v jeho věku.


Zpětně si uvědomuju, že to byl jen okamžik, maximálně minuta, ale zřejmě zatím nejdelší minuta mého života. Nemyslím si, že bych udělal něco špatně. Jen si budu muset na Ondrovo chování, někdy poněkud nevyzpytatelné, dávat větší pozor...

Vzpomínka na rozhovor v TV Z1 v červnu 2008

Když jsem si dnes poslechl svůj "štěk" v rádiu, tak jsem si vzpomněl na rozhovor z června roku 2008 v pořadu 18 minut s Petrou Procházkovou v tehdy rozbíhající se soukromé zpravodajské televizi Z1.

Tehdy jsem přemýšlel, zda je něco takového dobrý nápad a původně jsem byl rozhodnutý, že oslovení odmítnu, ale osoba moderátorky a pár mailů, které jsme si předtím spolu vyměnili, mě přesvědčily.

Jen podotýkám, že to bylo zcela zdarma (jen odvoz ze/do studia jsem měl zajištěný).

Odkaz na YouTube na první část a druhou část rozhovoru.

pondělí 20. září 2010

O "single rodičovství" aneb koktání v rádiu

Minulou středu dopoledne mi zavolala redaktorka Českého rozhlasu, že na mne dostala tip. Prý potřebuje pár postřehů muže, který se sám stará o děti. Sice jsme byli trochu nakřáplí (teda já docela dost, kluci jen trochu) a venku pršelo, ale říkal jsem si, proč ne. Když mi redaktorka říkala, že by to potřebovala nahrát nejlépe tentýž den, tak jsem přemýšlel kde. Byla sice ochotná zajet k nám nebo na půl cesty, ale nenapadlo mě, kde bychom měli chvilku klidu. Nakonec jsem tedy souhlasil s tím, že s klukama zajedeme do rozhlasu, protože stejně jsem si musel v centru něco zařídit. Navíc kluky to doma moc nebavilo, takže přivítali jakoukoliv akci.

Rozhovor se uskutečnil ve vstupní hale rozhlasu, zatímco Martínek si po zemi posílal autíčko a Ondra pochrupkával v kočárku (během natáčení se sice vzbudil, ale v kočáru ještě chvíli vydržel). Byla to taková bezprostřední akce a ani jsem moc netušil, k čemu redaktorka materiál potřebuje. Jen jsem si hned uvědomil, že jsem mluvil na můj vkus přece jen méně spisovně a poněkud kostrbatě (i když už vím, že redaktoři si to pak umí sestřihat).

Nakonec k tomu bylo jen pár vět v sobotním víkendovém odpoledním radiožurnálu.

Pořad je v audio archivu rozhlasu ZDE (zhruba v čase mezi 19:50 a 22:30).

pátek 17. září 2010

Takové malé zamyšlení nad životem a smrtí

Téměř vždy, když se v médiích objeví zpráva o nějaké sebevraždě, tak je mi smutno. Je mi líto, když někdo dojde k takovému rozhodnutí, aniž bych chtěl zlehčovat nebo jakkoliv posuzovat jeho motivy. To mi rozhodně nepřísluší. Spíš si vždy vzpomenu na ty naše blízké, kteří tady na světě tak moc chtěli být a bojovali do poslední chvíle, ačkoliv to pro ně nebylo jednoduché. Škoda, že si to spolu se sebevrahy nemohli vyměnit...

Já vím, že to takhle nefunguje. Tak jen skládám poklonu všem, kteří to nevzdali a nevzdávají a i těm, kteří jim byli a jsou na blízku.

středa 15. září 2010

Církevní reálie ve filmech

V neděli večer, ještě než jsem se vydal ukládat kluky ke spaní, jsem zaslechl začátek českého filmu Hlídač č. 47, který byl natočen na motivy románu legionáře, novináře a spisovatele Josefa Kopty (1894–1962).

Zaslechl jsem, že kněz v kostele podával lidem přijímání se slovy "Tělo Kristovo". To však odpovídá praxi až po reformách, provedených v liturgii po Druhém vatikánském koncilu, který se konal v letech 1962-1965. Pokud by se měl děj odehrávat ve starší době, tak by kněz podával přijímání nejspíš se slovy "Corpus Domini nostri Jesu Christi custodiat animam tuam in vitam aeternam" (tj. Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši tvou pro život věčný). Pokoncilní praxe se vrátila zřejmě k původní jednoduché formuli, která se v průběhu dějin různě rozšiřovala a proměňovala a pokud vím, neexistovala jednotná a závazná praxe. Chápu však, že pro děj filmu, který jsem dál nesledoval nebylo tohle nijak podstatné.

O to více mě překvapil podobný omyl v seriálu České televize Vyprávěj, který jsem si nedávno pouštěl přes internet. Mám pocit, že se autoři seriálu docela snaží o autentičnost prostředí příběhu. Ve třetím díle první série s názvem Svatba po 32. minutě je krátká scéna ze svatby v kostele, která se odehrává za tmy v roce 1964. Novomanželé si vzájemně vyměňují prstýnky se slovy: "Evo/Karle, tento prsten je znamením věrnosti." Opět se však jedná o pokoncilní praxi, tj. jedna z možností zavedená obnoveným obřadem z roku 1969 (český překlad byl zveřejněn v roce 1970).

Ostatně dějiny snubního prstenu jsou zajímavé a rozmanité. V Římském rituálu (Rituale romanum, tj. liturgické knihy obsahující předpisy římskokatolické církve pro úkony vykonávané mimo mši, např. křest, biřmování, sňatek, pomazání nemocných, pohřeb) se dlouho uplatňoval antický zvyk, podle kterého při zásnubách nasazoval prsten jen ženich nevěstě (kromě jiného v tom bylo cosi majetnického a lidová tradice k tomu dodala i symboliku sexuální). Východní liturgická tradice, ale i některé západní liturgické tradice (např. mozarábská) naopak znaly oboustranné předávání prstenů již ve středověku.


Vím, že jsou to jen zcela marginální věci, ale všiml jsme si jich. Ostatně rozdíl mezí fikcí ve filmu a realitou je vděčné téma. Asi nejlepším příkladem jsou současné diskuse kolem filmu o Kájinkovi, jemuž byl věnovaný i včerejší diskusní pořad Kontexty. Ten jsem už zahlédl jen koutkem oka. Televize mi tu večer často běží jen jako určitá kulisa (dělá mi společnost, když už kluci spí), ale dělám u toho plno jiných věcí.

Ještě uvedu jeden příklad filmové fikce, tentokrát ne církevní ale historické. Ve filmu Statečné srdce s Melem Gibsonem, který byl inspirován skutečnou historickou postavou skotského sira Williama Wallace (1272-1305), je zmíněn jeho údajný milostný vztah s princeznou a později královnou Isabelou (ztvárnila jí nádherná francouzská herečka Sophie Marceau, např. o 11 let dříve hrála spolu s J. P. Belmondem ve filmu Veselé Velikonoce). Ve filmu je naznačeno, že William Wallas by měl být vlastně skutečným otcem budoucího krále Eduarda III. (1312-1377). Ten se však narodil až sedm let po popravě Williama Wallase. Ostatně princezna Isabela přijela poprvé do Anglie ve svých dvanácti letech, tj. dva nebo tři roky po smrti Wallase (Sophie Marceau bylo v době natáčení filmu 29 let).

Já vím, je to jen takové šťourání, které na umělecké kvalitě uvedených filmů nemá vliv...

Zajímavý dokument a malá vzpomínka

V úterý večer jsem v televizi zahlédl zajímavý dokument s názvem Cesta domů. Byl to dokument o domácím hospicu Cesta domů, který natočila Olga Sommerová v roce 2003. Je tedy z doby, kdy se činnost hospicu teprve rozbíhala (byl založen v roce 2002).

Samozřejmě mi tento dokument připomněl i naše zkušenosti s domácím hospicem o pár let později (stručně jsem je popsal v roce 2009 v lednovém čísle časopisu Porozumění, strany 8-9). Zvlášť jsem zavzpomínal na výbornou MUDr. Marie Goldmannová, která v dokumentu hodně mluvila a která byla naše ošetřující lékařka. Dnes už v domácím hospicu nepracuje, je primářkou hospicu sv. Štěpána v Litoměřicích.

Když k nám paní doktorka chodila, tak jsem se dozvěděl, že psycholog PhDr. Petr Goldmann, který měl rozhodně nejlepší přednášku v rámci přípravy na manželství, pořádané Centrem pro rodinu při pražském arcibiskupství, je její manžel. Pokud si dobře pamatuji, tuto přípravu jsme s manželkou absolvovali právě v roce 2003, kdy byl natočen z´míněný dokument o hospicu. Ostatně ono to bylo celkem úsměvné. Měl jsem totiž skoro každý večer ve všedních dnech plný. Zahlédl jsme letáček, který informoval o přípravě. Zaujalo mě to z několika důvodů. Jednak jsem si říkal, že by moje budoucí žena mohla slyšet o křesťanství taky od někoho jiného než ode mne, jednak že by to mohlo být zajímavé setkání s jinými partnerskými dvojicemi a především bychom si tak vyhradili jeden večer pro sebe. Už jsem měl s přípravou zkušenost, protože jsem jí absolvoval už před pěti lety s jinou ženou. Bylo to spíš ze zvědavosti, protože jsme svatbu neplánovali.

Ostatně moje zkušenost s těmito kurzy mě vedla k myšlence, že bych se na podobných kurzech rád podílel. Připadá mi zajímavé a důležité, když se manželé podělí o svoje zkušenosti ze společného života s těmi, kdo o manželství teprve uvažují. Rozhodně je to přínosnější než mnohá teoretizování svobodných kněží (čímž ale nevylučuju, že existují i zkušení a moudří kněží, kteří mohou být v této oblasti prospěšní). Uvědomoval jsem si však, že kompetence k smysluplné účasti na podobných akcích nespočívá ve vzdělání, ale především v praxi, pět nebo lépe deset a více let fungujícího manželství. Život mi ale přichystal něco jiného...

To bylo pár myšlenek a vzpomínek, které ve mne vzbudil dokument o hospicu.

úterý 14. září 2010

Malí požárníci

Minulý víkend jsme se náhodou připletli k nějaké akci. Pod vedením Martina Dejdara sestavovali děti z lega velké požární auto. Na zapojení do stavby jsme neměli dostatek času, tak jsem kluky alespoň vyfotil.






Tento víkend jsme naopak strávili doma. Martínkovi nebylo dobře, ale nebylo to nic vážného. Ondra se stále obdivuhodně drží, z čehož mám radost. Naopak mne zase otravují dutiny, takže nejvíc jsem se o víkendu snažil odpočívat já (teda nakolik je to možné se dvěma dětmi a starostí o domácnost). Alespoň pokračuju v postupném domácím úklidu, přebírání a chystání se na další akademický rok.

čtvrtek 9. září 2010

Ranní rozhovor o čarování

Zatímco některé maminky pojímají ráno jako závod a jsou v tom neskutečně dobré (viz např. rekordmanka Diny ;-), naše rána jsou někdy až příliš rozvláčná. Třeba to dnešní. No komu by se chtělo do takového počasí? Kluci se návštěvě školky nebrání, ale na druhou stranu se tam nijak nehrnou. A mne už od včerejšího večera není zrovna moc dobře, takže jsme uvažoval o tom, že bych nejradši ani nevylezl z postele. To samozřejmě nejde a když je klukům docela dobře (jen Ondra trochu pokašlává), tak není důvod zůstat doma. Navíc budu mít zase pár hodin a ubyde starost o oběd pro kluky. Každopádně ta příprava neprobíhala zrovna přímočaře.

Zjistil jsem, jak my intelektuálové (vtip!) zvládneme kromě praktických věcí i docela zajímavé debaty.

Chvíli poté, co Martínek dostal na zadek, že místo převlíkání do připraveného oblečení vytáhl hračky a začal si s Ondrou hrát, přišel za mnou s vážnou tváří: "Víš, tati, co mi na školce vadí?" Očekával jsem nějaké zásadní problémy, ale v klidu jsme reagoval: "Nevím, ale nejdřív se převlíkni a pak mi to přijď říct. Zajímá mě to a rád si to poslechnu."

Stejně mi to nedá, takže jdu s ním do pokoje, aby mi to "důležité sdělení" mohl říct a přitom se oblíkal.

"Víš, tati," spustil s vážnou tváří Martínek a pokračoval: "Ve školce mi vadí, že tam máme málo aut." (Tak spadnul mi kámen ze srdce, že to není nic vážnějšího. No, přiznávám, že to teď trochu přibarvuju, protože já ty jeho vážné řeči tolik neprožívám, mudrlant jeden malej.)

Martínek ale rozváděl svoje myšlenky dál, zatímco se pomalu soukal do oblečení:
"Mrzí mě, tati, že neumím čarovat, protože bych chtěl přičarovat plno aut."
"Proč, tati, neumíme čarovat a proč čarovat umí jenom Bůh?"
Odpovídám to, co mě v tu chvíli napadlo: "Myslím si, že je to proto, že my bychom mysleli hlavně na sebe, zatímco Bůh myslí na všechny. Kdybychom uměli čarovat, tak by třeba každý kluk chtěl přičarovat plno aut a bylo by jich všude tolik, že by tady už nebylo místo pro další děti ani pro další lidi."

Martínek se nevzdává: "Ale já bych se chtěl starat o druhé lidi. Já bych se chtěl starat o svojí rodinu."

Já na to: "To je dobře, ale nejdřív se musíš naučit starat sám o sebe. Umět se převlíkat, čistit si zuby, mýt se a tak dál. Když se budeš umět dobře postarat o sebe, tak se pak budeš umět dobře postarat i o druhé, třeba o svojí ženu a o svoje děti."

"Tak jo," na to Martínek a s trochu větší pílí se dal do oblékání a chystání se do školky.


No nemyslete si, že naše rána a všechny naše hovory jsou takhle idylické. Umím se zlobit, umím křičet i nadávat. Bohužel to dělám poměrně často a pak mě to někdy mrzí, i když se za to umím omluvit a souhlasit s klukama, že se to nedělá nebo neříká. Myslím na to, ale na druhou stranu se trochu omlouvám tím, že jsem několikrát četl, že je dobře, když děti vidí naše emoce. Emoce bychom prý neměli v sobě zbytečně dusit. Pro děti je často důležité, když vidí naše emoce a taky když vidí, jak s nimi pracujeme nebo se o to alespoň snažíme.


PS: Jsem to včera trochu zakřiknul, když jsem psal, jak je mi dobře. Navíc jsem absolvoval plánované sono vyšetření ledvin a dalších souvisejících orgánů. Považoval jsem to za formalitu a prevenci, na které jsme se dohodli s uroložkou v červnu. To se také potvrdilo a jsme zcela v pořádku (přiznám se, že jsem ani jiný výsledek neočekával). Jen to chladné a vlhké počasí a přece jen víc stresu než o prázdninách už o sobě dalo vědět a ozvaly se moje dutiny, co mě trápily celou loňskou zimu. Naštěstí kluci se zatím drží dobře.

U očaře

Byl jsem sice nervózní z nástupu malého Ondry do školky, na druhou stranu jsem se těšil, že zhruba po třech letech budu mít dvě až tři hodiny volného času, aniž bych musel někoho žádat o pomoc při hlídání kluků.

První věcí, kterou jsem šel hned ve středu 1. září zařídit, byla návštěva očního lékaře. Oči mi slouží a brýle taky, ale přece jen už je to dlouhá doba, co jsem tam byl (z karty jsme zjistili, že to bylo v roce 1999). Na mých brýlích je už znát, že leccos pamatují, takže už jsem několikrát slyšel, že by to chtělo něco nového.

Stále moc nevěřím těm vyšetřením v optikách, takže jsem chtěl, aby se na mne podívala moje oční doktorka. Opakované pokusy o telefonické objednání vyznívaly na prázdno, nikdo telefon nebral, ačkoliv podle informace na ústředně doktorka ordinuje. Takže jsem se tam vypravil hned poté, co jsme kluky odevzdal ve školce a po chvíli se ujistil, že budou v pořádku.

Čekárna zela prázdnotou, až na jednu nervózní paní s menším chlapcem, která pořád hudrala, proč se objednávali na určitou hodinu, když tam pak musí čekat. Asi po deseti minutách vyšla paní (myslel jsem, že je to sestra, ale ona to byla doktorka, protože sestra má dovolenou). Vyslovil jsem své přání objednat se na vyšetření. "Můžu vám nabídnout termín až v prosinci", překvapila mě odpověď a vzápětí mi bylo doporučeno, že jiná doktorka objednává na listopad a kolega na říjen. Jelikož jsem nevěděl, že se jedná o doktorku (ta moje stará je už asi moc stará, takže většinu času už jí zastupuje tato nová, takže jsem jí neznal), opakoval jsem, že bych se chtěl objednat ke "svojí doktorce", kde mám i svojí dokumentaci atd. Řekl jsem, že mě nic akutně netrápí, jen chci zkontrolovat oči a jejich stav před nákupem nových brýlí. Bylo mi doporučeno, abych to udělal jako plno jiných lidí, že si koupím nové brýle a recept na nějaký ten drobný příspěvek na brýle si vyzvednu až poté. Oponoval jsem, že mi ani tak nejde o ten předpis jako o kontrolu dříve než si pořídím nové brýle. Nešlo o žádné dohady, spíš o rozhovor v klidné atmosféře. Neříkal jsem, že jsem vdovec, jen jsem zmínil, že mě to mrzí, že mám děti ve školce a docela rád bych to vyřídil co nejdřív. Opatrně jsem se zeptal, zda bych třeba nemohl počkat v čekárně, která je prázdná. Doktorka si vzala kartičku pojišťovny s tím, že mi nemůže nic slíbit, ale když nějakou chvíli vydržím, tak se třeba uvolní nějaké to místo, ale lidi chodí průběžně tak, jak jsou objednaní.

Byl jsem nakonec velmi rád, že to takhle dopadlo a zhruba po půlhodině čekání a asi dvou dalších pacientech mě paní doktorka vzala. Navíc jsem byl velmi rád, že vyšetření ukázalo, že za těch 11 let se moje oči nezhoršily (ono už takhle ty dioptrie stačí, k tomu astigmatismus - co to je? zde nebo třeba zde).

A aby toho nebylo málo, tak jsem si hned ten den vybral nové brýle a objednal si skla (přece jen mám speciálnější, takže se na ně bude čekat asi dva týdny a jedno sklo stojí víc než obroučky brýlí). Na radu kamarádek zkusím něco nového a užšího, i když jsem byl upozorněn, že s menším zorným polem můžu mít problémy. Tak uvidíme!

I tato zkušenost mě utvrzuje v tom, že problém našeho zdravotnictví je v něčem úplně jiném než jestli se vybírá 30,- Kč nebo ne.



A jak mi to bude slušet? ;-)

středa 8. září 2010

Černý humor aneb Jak zacházíme se smutkem

Tak se už týden chystám na to, abych popsal nové zážitky spojené s nástupem obou kluků do školky (Ondra šel poprvé). Jak se Ondrovi daří, jak se snažím využít trochu toho volného času atd. Ale teď napíšu o něčem snad zajímavějším, i když to možná bude zvláštní čtení...

Zaujalo mě, že Martínek v posledních dnech začal mnohem víc mluvit o mamince a o skutečnosti, že jí nemá. Navíc Ondra, naše malá opička, to hned po něm opakuje a někdy už začíná i on sám. Přemýšlím, že to snad bude důsledek nástupu do školky a kontaktu s jinými dětmi a jejich maminkami, které ve školce potkáváme přece jen častěji než tatínky nebo babičky atd. O víkendu se u nás zastavila sestra manželky s rodinou a byli jsme společně na hřbitově, ale to si myslím, že příliš vliv nemělo, protože Martínek začal s řečmi (a větší přítulností) už předtím.

Musím říct, že se přes každodenní starosti a rozmanité povinnosti momentálně cítím docela dobře. On je to taky takový příjemný mezičas. Prázdniny jsme si opravdu užili i zdraví nám přálo. Byl jsem dost nervózní z toho nástupu kluků do školky, ale docela se chytli. Taky ještě neonemocněli, i když spolu s tím chladným počasím a vstupem do kolektivu to může být brzo všelijaké. Osobně se domnívám, že by na tom Ondra mohl být s imunitou přece jen trochu líp než Martínek. Ten už je zase o něco větší a taky snad odolnější. Navíc mi ještě naplno nezačaly moje povinnosti, i když už i to se rychle blíží. Prostě celkem dobré období, proto i zvýšený zájem o maminku nám příliš náladu nekazí a možná i proto na něj reaguji dost svérázně.

Tak třeba se už párkrát Martínek odpoledne probudil a přišel do obýváku celý zamračený. Ptám se ho, co se stalo. On na to, že nemá vůbec náladu a že je naštvaný, že mu zemřela máma. Naštěstí to netrvalo dlouho a brzo jsem ho rozveselil. Takže po chvilce ke mně přišel a objal mě se slovy: "Sice mě štve, že mi umřela maminka, ale zase mám tak výbornýho tátu."

První nebo spíš druhý den školky jsem dokonce v noci v polospánku slyšel někoho v pokoji poplakávat. Nebylo to však tak intenzívní a já to slyšel ve spánku, tak jsem to ani nešel zjišťovat. Ráno mi však Martínek říkal, že to byl on, protože se mu zdálo něco ošklivého. Prý byl ve školce na zahradě sám a já ho tam nechal nebo zapomněl, každopádně mu bylo smutno. Tak jsem mu říkal, že jsem ho ve školce přece nikdy nenechal ani nezapomněl. Ale je to zajímavá reakce, protože Martínek ani Ondra špatné sny příliš nemívají. A když ještě v noci chodili do mojí postele, což nyní na moje opakované žádosti už ustalo, tak mě spíš budili tím, že se ze spaní smáli.

Je fakt, že opravdu reaguji podle momentální nálady a celkové situace. Někdy kluky (teda hlavně Martínka) i napomenu, aby to tolik neřešili a soustředili se na to, co mají zrovna dělat (tj. jíst nebo si čistit zuby či uklízet hračky).

Včera večer byli oba kluci unavení a Martínek při koupání zase začal s řečmi o mamince a o stesku po ní. Ondra se k němu přidal. Přičítal jsem to především únavě, tak jsem při vyndavání z vany a utírání změnil hlas. S komickým přízvukem jsem oběma říkal, že jsem jejich maminka, ale neříkal jsem jim jménem, ale oba jsem oslovoval "Pepíčku". Sám jsem v duchu byl ve střehu, zda je tahle okamžitá improvizace "to pravé ořechové". Nebylo to však ani potřeba, protože se kluci řehtali na celé kolo a nakonec se stále dožadovali "maminky" a oslovení "Pepíčku". Takže takovéhle blbnutí se ukázalo být jako vhodný prostředek v momentální situaci, snad i lepší, než kdybych jim s vážnou tváří něco vysvětloval.

Ne, nechci jim bránit ve vzpomínkách a ani ve smutku, ale snažím se najít přiměřenou míru. Obecný recept asi neexistuje, tak spoléhám na svůj cit a intuici (no a přece jen už nějakou zkušenost).

Před chvilkou při svačině začali kluci zase vzpomínat na maminku. Tentokrát se Martínek dožadoval fotky, jak maminka umřela. Nebo alespoň jak ležela na posteli. Taky vyzvídal, kde je její tělo. Takže opět lekce z eschatologie (tj. nauky o posledních věcech člověka) pro děti. Samozřejmě že takovou fotku nemám. I když přiznávám se, že jsem tehdy uvažoval o tom, že bych ženu, resp. její tělo, připravené k odvozu, s kyticí žlutých tulipánů od Martínka na hrudi, vyfotil. Foťák se tehdy zasekl a já si řekl, že to tak má být a že to není třeba. Takže jsem dnes Martínkovi opakoval to, co jsem mu říkal již několikrát. Tedy že maminky tělo jsme dali do rakve a odvezli ho lidé, kteří to měli na starosti. Ostatně byl tehdy u toho, i když si to asi nepamatuje, což nevadí. Pak tělo dali do rakve, pak byl pohřeb a pak ho spálili. Popel nasypali do urny a urna je uložena v hrobečku na hřbitově, kam chodíme. Vzpomínám si, jak jsem byl na rozpacích, když jsem mu to kdysi vysvětloval poprvé. Chtěl jsem být k němu pravdivý a myslím si, že on to tak bere. Navíc jsem mu taky řekl, že tělo se stejně dřív nebo později rozpadne, je to taková naše schránka. Na druhou stranu to říkám celkem jasně a příliš se v tom nepitvám. Takže když se na to za chvilku ptal jakoby znovu, už jsem byl jen velmi stručný a zároveň jsem mu řekl, že sice chápu, že ho to zajímá, ale že to jednak už ví a jednak že není zase vhodné se bavit jen o těchto věcech. Hovor však pokračoval. Martínek je taková naše černá kronika, takže hned spustil, že denně umře plno lidí. Takže já na to, že se jich taky plno narodí.

Kluci však vytasili silnější "kalibr", který by nezasvěcené možná trochu šokoval. Přece jen se už počítám k otrlejším, takže mě to zase tak nepřekvapuje, přestože to tu dlouho nebylo. Martínek prohlásil, že by chtěl umřít, aby mohl za maminkou. Ondra se k němu přidal (myslím si, že Ondra tohle říkal dnes poprvé). Naštěstí mám celý arzenál reakcí. Kromě toho, že jim v klidu říkám, že o tom, kdy umřeme, my nevíme a ani o tom nerozhodujeme a není ani tak třeba, abychom se o to starali. Máme se snažít žít dobrým životem a dělat lidem kolem radost. A až přijde náš čas, tak nás Pán Bůh zavolá. A pro zpestření jsem hned takové volání předvedl. Jak už jsem psal výše, jsem celkem dobře naladěn, takže jsem se příliš nesnažil hrát na city tvrzením, že kdyby umřeli, tak by mi bylo smutno. Jen jsem jim důrazně připomněl naši dohodu, resp. jejich slib. Už několikrát jsme totiž mluvili o tom, že se o mne kluci postarají, až vyrostou a já budu "starej" (Ondra má občas ještě tu dětskou představu, že až on bude dospělý, tak já budu dítě a bude mě přebalovat a vozit v kočárku). A nejenom to, kluci mi kdysi slíbili, že mi koupí mojí oblíbenou značku auta, tj. Volvo a Ondra mi navrch slíbil Superb. A divili byste se, jak tento argument, tj. že mi slíbili péči a auta, okamžitě zabral. Martínek se zamyslel a pak se ptá, jestli by teda stačilo, kdyby se dožil sedmdesáti let, zda-li je to dost, což jsem mu potvrdil. Rozhodně se hned nikomu umírat už nechtělo.

Kromě toho Martínek se nad fotkami maminky zase trochu rozplýval nad tím, jak byla maminka hodná a krásná. Pak se mě ptal, jestli se znova zamiluju do nějaké jiné maminky nebo si počkám na konec světa (tj. kdy se zase všichni setkáme). S odpovědí jsem moc neváhal, takže mu hned odpovídám, že se znovu zamiluju a zároveň si počkám na konec světa. Dětská logika je však neúprosná: "Takže budeš mít dvě maminky!" Po chvilce však uznal rozumnost takového přístupu.

Zajímavé je i to, že se i Ondra začíná tématu maminky věnovat. Přesto ho trochu podezírám, že je to spíš napodobování Martínka. Ale už je dost velký na to, aby si uvědomil, že děti mají maminku a že nám chybí. Oproti Martínkovi si však myslím, že to zatím tak nějak neprožívá. Pro něj je důležitější tatínek, což je logické. Takže dnes se snad opět poprvé zajímal o obrázky, jak je on, Ondra, vyfocený s maminkou (dosud při prohlížení fotek maminky, což jsme ale zase nějakou dobu nedělali, se dožadoval svých fotek s tatínkem). Bohužel takových fotek příliš mnoho nemáme, navíc na fotkách, kde je malý Ondra, je maminka už viditelně nemocná.

No mohl bych přidat další smutně veselé příběhy, ale já myslím, že to stačí.

Jen pro zajímavost dodávám, že z 23 dětí ve třídě kluků ve školce, jejichž rodiče vyplnili kontakty na vyvěšeném seznamu, nebyl ve 4 případech uveden kontakt na tátu. A ve dvou případech, tj. u mých kluků, jsem neuvedl kontakt na mámu a políčko jsem proškrtnul.

Taky mě zaujalo, že po delší době se nám v nedávných dnech minimálně ve třech případech stalo, že někdo klukům říkal o mamince (třeba, jak z nás musí mít radost) a kluci svorně a zcela klidně opravovali, že my maminku nemáme a ručičkama ukazovali směrem nahoru. Dnes navíc projevili obdivuhodnou inteligenci, když v šatně ve školce obdivovali malou holčičku a říkali, že by chtěli taky takovou malou sestřičku. Tak jim maminka jejich nové spolužačky se šibalským úsměvem povídala, že to musí hlavně říct tatínkovi a zjistit, jestli by tatínek taky takovou holčičku chtěl. Aniž by zmínila maminku, tak jí kluci (teda nejdřív Martínek) řekli, že my maminku nemáme, že je "tam" a opět spolu ukázali směrem vzhůru. Já jen tuto skutečnost potvrdil a maminku jsem ujistil, že nemá žádný důvod, aby se omlouvala.

Jsme rád, že to celkem zvládáme a jsem zvědavý, jaký bude další vývoj. Tj. zda se vrátíme zase k běžnějšímu vzpomínání na maminku (tj. s menší intenzitou). Každopádně mě potěšilo, že mi dnes paní ředitelka, když krmila Ondru, říkala, že je stejně obdivuhodné, jak to zvládám a jak je Ondra šikovný (myslela hlavně mluvení, protože naopak tzv. obslužnost mu stále dělá problémy, ale je druhý nejmladší ve třídě).


PS: Ještě jsem si vzpomněl, jaký jsem nechtěně taky komik. Od konce srpna se snažím dělat doma trochu pořádek, neboť už mi to nějak přerůstalo přes hlavu. Jde to pomalu, ale snad i ta snaha se cení. Takže došlo i na hromadu plyšáků, která už byla delší dobu uložená ve skříni. Inspirován kamarádkou jsem se rozhodl, že je s klukama odvezeme někam potřebným dětem, asi do kojeneckého ústavu. Abych klukům přiblížil, že jsou někde děti potřebnější než oni, tak jim říkám, že to dáme dětem, které třeba nemají maminku. Kluci chvilku koukají a pak Ondra říká: "Nebo tatínka! A chudým dětem, co nemají hračky." A mně hned došlo, co jsem řekl za blbost. Ještěže mám ty svoje kluky, kteří mi hned pomůžou, když mi něco hned nedochází ;).