Církevní reálie ve filmech

V neděli večer, ještě než jsem se vydal ukládat kluky ke spaní, jsem zaslechl začátek českého filmu Hlídač č. 47, který byl natočen na motivy románu legionáře, novináře a spisovatele Josefa Kopty (1894–1962).

Zaslechl jsem, že kněz v kostele podával lidem přijímání se slovy "Tělo Kristovo". To však odpovídá praxi až po reformách, provedených v liturgii po Druhém vatikánském koncilu, který se konal v letech 1962-1965. Pokud by se měl děj odehrávat ve starší době, tak by kněz podával přijímání nejspíš se slovy "Corpus Domini nostri Jesu Christi custodiat animam tuam in vitam aeternam" (tj. Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši tvou pro život věčný). Pokoncilní praxe se vrátila zřejmě k původní jednoduché formuli, která se v průběhu dějin různě rozšiřovala a proměňovala a pokud vím, neexistovala jednotná a závazná praxe. Chápu však, že pro děj filmu, který jsem dál nesledoval nebylo tohle nijak podstatné.

O to více mě překvapil podobný omyl v seriálu České televize Vyprávěj, který jsem si nedávno pouštěl přes internet. Mám pocit, že se autoři seriálu docela snaží o autentičnost prostředí příběhu. Ve třetím díle první série s názvem Svatba po 32. minutě je krátká scéna ze svatby v kostele, která se odehrává za tmy v roce 1964. Novomanželé si vzájemně vyměňují prstýnky se slovy: "Evo/Karle, tento prsten je znamením věrnosti." Opět se však jedná o pokoncilní praxi, tj. jedna z možností zavedená obnoveným obřadem z roku 1969 (český překlad byl zveřejněn v roce 1970).

Ostatně dějiny snubního prstenu jsou zajímavé a rozmanité. V Římském rituálu (Rituale romanum, tj. liturgické knihy obsahující předpisy římskokatolické církve pro úkony vykonávané mimo mši, např. křest, biřmování, sňatek, pomazání nemocných, pohřeb) se dlouho uplatňoval antický zvyk, podle kterého při zásnubách nasazoval prsten jen ženich nevěstě (kromě jiného v tom bylo cosi majetnického a lidová tradice k tomu dodala i symboliku sexuální). Východní liturgická tradice, ale i některé západní liturgické tradice (např. mozarábská) naopak znaly oboustranné předávání prstenů již ve středověku.


Vím, že jsou to jen zcela marginální věci, ale všiml jsme si jich. Ostatně rozdíl mezí fikcí ve filmu a realitou je vděčné téma. Asi nejlepším příkladem jsou současné diskuse kolem filmu o Kájinkovi, jemuž byl věnovaný i včerejší diskusní pořad Kontexty. Ten jsem už zahlédl jen koutkem oka. Televize mi tu večer často běží jen jako určitá kulisa (dělá mi společnost, když už kluci spí), ale dělám u toho plno jiných věcí.

Ještě uvedu jeden příklad filmové fikce, tentokrát ne církevní ale historické. Ve filmu Statečné srdce s Melem Gibsonem, který byl inspirován skutečnou historickou postavou skotského sira Williama Wallace (1272-1305), je zmíněn jeho údajný milostný vztah s princeznou a později královnou Isabelou (ztvárnila jí nádherná francouzská herečka Sophie Marceau, např. o 11 let dříve hrála spolu s J. P. Belmondem ve filmu Veselé Velikonoce). Ve filmu je naznačeno, že William Wallas by měl být vlastně skutečným otcem budoucího krále Eduarda III. (1312-1377). Ten se však narodil až sedm let po popravě Williama Wallase. Ostatně princezna Isabela přijela poprvé do Anglie ve svých dvanácti letech, tj. dva nebo tři roky po smrti Wallase (Sophie Marceau bylo v době natáčení filmu 29 let).

Já vím, je to jen takové šťourání, které na umělecké kvalitě uvedených filmů nemá vliv...