Téměř vždy, když se v médiích objeví zpráva o nějaké sebevraždě, tak je mi smutno. Je mi líto, když někdo dojde k takovému rozhodnutí, aniž bych chtěl zlehčovat nebo jakkoliv posuzovat jeho motivy. To mi rozhodně nepřísluší. Spíš si vždy vzpomenu na ty naše blízké, kteří tady na světě tak moc chtěli být a bojovali do poslední chvíle, ačkoliv to pro ně nebylo jednoduché. Škoda, že si to spolu se sebevrahy nemohli vyměnit...
Já vím, že to takhle nefunguje. Tak jen skládám poklonu všem, kteří to nevzdali a nevzdávají a i těm, kteří jim byli a jsou na blízku.
Je to týden, co se oběsil jeden můj známý. Zkoušel to 5x..povedlo se. Není to opravdu jednoduché..jeho vůli žít nepodlomila až tak otřesná životní situace jako realita, že se v této chvíli od něj zároveň odtáhla celá jeho rodina..Boha neznal (psaly jsme mu s kamarádkou dopis)..možná by dýchal, kdy by poznal, jak moc ho miluje..
OdpovědětVymazatMyslím že to nejde tak srovnat.Oni taky chtěli nejspíš žít.Psychická bolest které se snaží čelit a nakonec pomocí sebevraždy které se snaží jedinec uniknout je vlastně taky hrozná.Jen my protože jsme jí nikdy nezažili neumíme to posoudit.Rakovina nebo deprese... co je víc??? Jsem máma hodného syna, co nikdy nikomu za života neublížil a nejspíš si ani nevybral tuhle nemoc.Byl to obyčejný a navíc moc hodný kluk co trpěl depresema.Velmi se omlovám ale někdy mi vadí tohle srovnání.Chápu že rakovina je zlá nemoc ale kdo chápe ty co trpí depresema a jsou vlastně stejný jako my. Nechovají se nijak špatně jen jsou prostě víc citlivější než my. Srovnání sebevražda ... nechtěli tu být ...
OdpovědětVymazatMyslím že se to jen hodí říct oni nechtěli ale co my vlastně o tom víme ....???
A nejvíc se pozastavuji nad tím, když dotyčného všichni opěvují, jak strašně byl jeho sebevražedný čin statečný...! To je úplně postavené na hlavu. Chápu, že o mrtvém mluvit už jen dobře, ale toto...
OdpovědětVymazatJak opěvují??? Nikdo nic neopěvuje jen píše .... a navíc kdo nechce nepochopí tak to už v životě bývá..... A vy jste tohle mé psaní právě vůbec nepochopil/a a proto taková reakce.
OdpovědětVymazatPsychická bolest je šílená. Souhlasím s pisatelkou - maminkou syna. Kdo to nezažil nepochopí. Nikdy bych si nemyslela, že člověk může o něčem podobném uvažovat. Odsuzovala jsem stejně jako většina lidí. Až nám zemřelo miminko a já jsem se taky ocitla na skok na té druhé straně. V těch stavech je jedno, kolik máte dětí, jakou máte rodinu atd.. člověk skutečně nevidí jiné východisko. To se prostě nedá rozchodit. V tomto konkrétním případě - herce Štěpánka - to vnímám tak, že už skutečně dál nemohl. Vůbec jeho čin neodsuzuju.
OdpovědětVymazatMartine nezlob se, že se Ti tu rozjela podobná debata, je to blog o Tobě Tvé rodině. Ale musela jsem taky reagovat.
Hezký večer.
Dana
Ahoj Martine a ostatní,
OdpovědětVymazatročně u nás spáchá sebevraždu přibližně stejně lidí jako zahyne při dopravních nehodách a z toho kolem 30 nezletilých dětí.
Důvodem sebevražd je široké spektrum příčin - od indukovaných sebevražd v rodině (několik sebevražd v příbuzenstvu) až po mučednické sebevraždy např. Palach. Od přezíravého odmítnutí svého života (já si mohu dělat co chci) až po odmítnutí nesnesitelného života.
Od demonstrativního obvinění okolních lidí za svůj stav až po hrdinské nasazení našich letců v Anglii za války - velmi podobné sebevraždě.
Tato diskuze jistě nemá být o sebevraždách, ale jen trochu pro pořádek.
F.
Podle statistik je 90% dokonaných sebevražd komorbidních s duševní nemocí a dvě třetiny z nich s neléčenou depresí. Největší pomoc pro ohroženého člověka je přimět jej se léčit - tj. navštívit psychiatra. Léky existují a minimálně u dospělých lidí jsou prokazatelně účinné.
OdpovědětVymazatOmlouvám se, že opíšu slova...viz výš...mluví mi z duše..."Psychická bolest je šílená. Souhlasím s pisatelkou - maminkou syna. Kdo to nezažil nepochopí. Nikdy bych si nemyslela, že člověk může o něčem podobném uvažovat. ..."
OdpovědětVymazatAno, i já jsem na tom byla před 7 lety tak bídně, že jsem chtěla "skákat z okna". Stačilo 5 let manželství a můj život ztrácel smysl. Neudělala jsem to, protože jsem "srab". A dnes? Byla to těžká zkušenost, ale přivedla mě k Bohu a k víře. Denně Bohu děkuji, že jsem naživu a vážím si každičkého dne s mými dětmi, i když to leckdy není jednoduché.
A ohledně léčby - já jsem navštívila psychologa i psychiatra, protože jsem věděla, že sebevražedné myšlenky nejsou "normální", ale antidepresiva mi nedali. Jen spoustu testů...Kdybych tenkrát měla odvahu, tak jsem to i přes návštěvu odborníků, udělala. Ti mi nepomohli, pomohlo mi pevné a věrné přátelství. Dnes mohu říci: Přátelství zakotvené v Bohu.