Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

neděle 22. dubna 2012

Čtyři roky...

V sobotu večer, když už ležel v posteli, mi Martin s úsměvem řekl: "Tatíí, já se těším na zítřek. Víš proč?" Odpověděl jsem ne hlavně proto, aby mi to řekl sám: "Protože to bude přesně čtyřicet let, co umřela maminka." Usmál jsem se, pohladil jsem ho po hlavě a upřesnil, že to budou "teprve" čtyři roky.

Nemyslím si, že by tím vyjadřoval skutečnost, že je to pro něj jako čtyřicet let, tedy nepředstavitelně dlouhá doba. Spíš si to jen popletl, protože jsme předtím o tom několikrát mluvili.

Bylo to příjemné nedělní dopoledne, kdy jsem při bohoslužbě na maminku kluků a svojí ženu vzpomněl a za její život poděkoval. Jinak to byl celkem hektický den, protože bylo třeba vyřešit některé urgentní věci po mém zemřelém otci. Naštěstí se nám to s pomocí manžela mé mámy podařilo více než dobře, i když zdaleka není všem starostem konec.

Už jsou to čtyři roky, co Lenka zemřela. Tak dlouho trvalo i naše manželství. Je s námi stále prostřednictvím našich vzpomínek a našeho povídání s klukama.

O mamince mluvíme celkem často a běžně. Většinou se kluci na něco zeptají nebo někdy něco sám vzpomenu a vyprávím. Prostě patří do našich životů, přestože tu s námi není. Stejně tak přijde řeč na moje rodiče nebo na mladšího bráchu, kluci jsou prostě zvídaví.




Děkuji Ti za Tvůj život, i když jsme spolu mohli být jen krátce. Děkuji Ti za to, jaká jsi byla i za to, co jsme spolu mohli zažít a hlavně Ti děkuji za skvělé kluky, které jsi mi dala.

Přidávám odkaz na loňskou vzpomínku zde na blogu, kde jsou nějaké naše fotky a odkaz na náš příběh. Další odkaz je na vzpomínku svatební, protože je těsně spojena s dnešní vzpomínkou. Je to takový náš společný život v kostce: 22.4. úmrtí, 24.4. svatba, 26.4. pohřeb (ještě bych mohl přidat 25.4., kdy má svátek můj mladší bratr, který zemřel před 15 lety). Navíc naše svatba i Lenčin pohřeb byly spolu úzce propojené: stejné místo, stejný farář, stejné biblické čtení (Chvála ženy statečné ze závěru knihy Přísloví 31. kapitola, verše 10-31), mnoho stejných přátel. Já jsem z toho byl až tak popletený, že jsem o pohřbu několikrát mluvil jako o svatbě, aniž bych si to uvědomoval. Moje máma mě vždy taktně a opatrně opravovala, že jsem řekl svatba, ale že určitě myslím pohřeb.


Pozn.: Tento příspěvek nakonec publikuji až 4. května, i když ponechávám původní datum.

pátek 20. dubna 2012

Jarní stříhání aneb Opět do hola

Dlouhá zima mě dlouho odrazovala od stříhání kluků. Nakonec na mne oba naléhali, že chtějí zase ostříhat na krátko. Oba byli spokojení a při každé vhodné příležitosti se svým sestřihem chlubili. Jelikož jsme stále doma, tedy kromě návštěv u doktorů nebo nejnutnějších nákupů, tak těch příležitostí zase tolik nebylo.

Kluci se vždycky bavili tím, když slyšeli dotaz, kdo je ostříhal. Oba vystrkovali své vyholené hlavičky a volali: "Přece tááta!"

Opět jsem to zdokumentoval. Nejprve Ondra:




V průběhu stříhání jsem na něm předváděl, jak dříve vypadala kněžská tonzura, tedy vystříhané vlasy uprostřed hlavy. Martinovi se to líbilo a říkal, že Ondra vypadá jako papež. Ondra se však v tom moc necítil, tak jsem ho nakonec ani nefotil a dílo jsem dodělal.



Poté Martin.




Ten se dožadoval nějakého ornamentu, nejlépe kříže, jenže mně to nešlo. Tak jsem ho nakonec musel ostříhat tím nejmenším rozměrem, který používám jen pro sebe.


Tak snad už jen to teplejší počasí a bude fajn!

Každý máme nějaký sen

Každý máme nějaký sen. Mým největším snem a velkým přáním je, abych se dožil toho, jak z kluků vyrostou šikovní a velcí muži, kteří se budou o sebe umět postarat.

Poslední dobou mám pocit, že oba kluci mají taky jedno velké přání. Už několikrát se mě ptali, zda budou moct se mnou jít na pivo, až jim bude 18. Oba se na to už teď evidentně těší, zvlášť menší Ondra. Je fajn, že jim zatím nevadí, že to nebude hned. Alespoň se mají na co těšit.

Když jsem nad tím večer přemýšlel, tak jsem si říkal, že se naše přání zase až tolik neliší. Kluci i já si budeme muset ještě nějakou dobu počkat a snad se máme na co těšit. Tak uvidíme.

Ondrův pěkný sen

Malý Ondra dnes ráno přišel a celý nadšený mi hlásil: "Tatíí, mně se zdál tak pěkný sen, až jsem se z toho rozplakal."

"Opravdu? A copak se Ti zdálo?" zeptal jsem se ho.

"To už si nepamatuju," odpověděl Ondra.

Každopádně byl dobře naladěný, a to je dobře.

středa 18. dubna 2012

Uvolnění "přetlaku" při výchově

Myslím si, že jednou z náročných rolí rodiče, který sám vychovává děti, je zvládnout určitý přetlak, který je ve vztahu dítě-rodič přirozeně přítomný. Zatímco v domácnosti s více dospělými (úmyslně to píšu takto, protože nemusí jít jen o oba rodiče) se tento přetlak může uvolnit dočasným přilnutím k druhému, musí si samotný rodič poradit jinak.

Myslím si, že taková situace nemusí být jen nevýhodou, ale může se stát i šancí. Myslím si, že třeba v našem případě nás tato situace, mimo jiné naučila, že se dokážeme jeden druhému poměrně rychle omluvit a usmířit se. Vždy si v této situaci vybavím slova sv. Pavla v listu Efezským, kde píše: "Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce" (Ef 4, 26) /věta pokračuje: "a nedopřejte místa ďáblu."/. My si tento "luxus" hněvu, který by přerostl únosnou míru a přetrval do dalších dní, nemůžeme a snad ani nechceme dovolit. Jistě to souvisí i s tím, že jsou kluci zatím poměrně malí, takže spory nejsou až tak vážné a zásadní. Každopádně i přes pochopitelné neshody a zlobení se jeden na druhého se nám zatím vždy podařilo brzy se usmířit a omluvit.

Vzpomínám si, jak už před časem, jednou na dovolené, za mnou přibíhal Martínek, který nereagoval na několikeré volání. Když se přiblížil, tak na mne volal: "Tatíí, promiň,.." a pokračoval nějakým zdůvodněním. Opodál stál jiný táta, který spontánně reagoval, že se mu to líbí, že by taky chtěl, aby se mu někdy děti omluvily. Prý má doma už puberťačky a takovou omluvu od nich nikdy neslyšel. Ptal se mě, jak se to dělá. Jen jsem pokrčil rameny, co na to říct? Pak jsem řekl, že se to dělá asi tak, že se sám rodič dětem omlouvá, pokud to situace vyžaduje. Rodičovská autorita tím nijak neutrpí, ba právě naopak. Myslím si, že dětem naopak prospěje, když si uvědomí, že ani jejich rodič neví všechno a dělá chyby. Je známou věcí, že nejde o to, nedělat chyby, ale spíš o to, abychom se k nim uměli postavit a pokud možno situaci napravit. Nejlepší výchovou je samozřejmě vlastní příklad.

Výhodou je rovněž to, že nejsme jen jeden rodič a jedno dítě, ale že jsou kluci dva, takže vzájemné vztahy jsou přece jen rozmanitější.

Onen "přetlak" je o to větší, že jsme už delší dobu jen s malými přestávkami spolu doma a trávíme tak většinu času v malém uzavřeném prostoru, takže o konflitky není nouze.

Způsoby uvolnění "přetlaku" ve vztazích jsou různé. Před nedávnem mě jeden z nich vysloveně pobavil. Zlobil jsme se na Martina, že nedělá do školy úkoly tak často, jak bych si představoval, aby nezaostával. Došlo k výměně názorů a Martin se na chvíli urazil. Šel do pokoje. Po chvíli zčásti vítězoslavně přišel, jak mi to nandal, resp. jak dal prostor k vyjádření své zloby na mne. Napsal do svého domácího cvičného sešitu "protirodičovské prohlášení" (viz níže) a čekal na mojí reakci. Nejenom že jsem se na něj nezlobil, co si to dovolil, naopak jsem ho pochválil, že přece jen nakonec trénuje psaní. Jen jsem mu v jeho textu opravil chyby a vysvětlil mu, jak a proč se to píše jinak. Martinovi se to zalíbilo a za chvíli přišel s jiným textem, vůči mně vlídnějším. Navíc byl zcela správně, takže jsem jej mohl ohodnotit jedničkou s hvězdičkou.




Takže kromě her a vzájemných zápasů či drobných šarvátek máme další způsob, jak uvolnit "přetlak" při výchově.

pondělí 16. dubna 2012

Ondra poprvé na kole bez koleček

Už nějakou dobu s ebavíme o tom, že by Ondra měl začít trénovat jízdu na kole bez koleček. Jenže počasí si s námi zahrává a když už bylo pár slunečních dní, tak pro změnu churaví někdo z nás, což byl poslední dobou především Martin. Po opětovném mírnem zhrošení u Martina minulý týden, jsme museli i my zdraví, tj. Ondra a já, taky zůstat doma. Ondru to však evidentně nebavilo, tak mě napadlo, že bychom mohli jít na chvíli ven a zkoušet jízdu na kole bez koleček (za použití Martinova většího kola). Martinovi to nevadilo, navíc dostal za úkol si dělat věci do školy a pak si kdyžtak pustit nějakou pohádku. Přistoupil k tomu natolik zodpovědně, že mi pak hlásil, že se věnoval jenom škole a žádnou pohádku si nepouštěl.

Poprvé jsme s Ondrou vyrazili v pátek k večeru, bylo to takové spontánní a rychlé rozhodnutí, že jsme mimo jiné zapomněli i na helmu, jak jsme pak venku zjitil. Stejně jsem ho ze začátku jen přidržoval, aby si zvyknul na jízdu bez koleček. Pak jsme si našli vhodný kus chodníku a začal jsem ho pouštět. Bylo to náročné a opět s emi potvrdilo, že jsou s Martnem zcela jiné povahy. Martin podobné trénování bral jako výzvu, že to zvládne a stále dokola se sám snažil. Ondra po pár pokusech začal tvrdit, že je nešika, že to nezvládne a že chce domů. Navíc měl evidentně obavy, takže z kola seskakoval kolkrát zcela zbytečně a ještě za jízdy, což vedlo k pádům. Já jsem měl pocit, že muto celkem jde, jen je třeba překonat ten strach. Myslel jsem si, že když zažije, že to jde, tak to bude lepší. Jenže nešlo to. I když jel kus sám, stejně pak jen viděl chyby v tom, že mu to nešlo. Trval jsme však na svém a domů jsme vyrazili až za chvíli, poté co trochu otlučený a ufňukaný Ondra už zvládnul udržet rovnováhu. Až doma jsme si všimnul, že má jedno koleno úplně otlučené. Možná to bylo až moc, ale i Ondra byl doma rád, že to ježdění na poprvé celkem zvládnul.

Oba poučení jsme vyrazili v sobotu odpoledne znovu, tentokrát s rozmyslem a dobře vybavení.








Trénink z předchozího dne byl znát a Ondra držel rovnováhu už mnohem líp. Jen se při jízdě tak zvláštně kroutil, aby rovnováhu udržel.


Když jsme začali trénovat rozjezd, tak se však opakovaly některé scény z předchozího dne. Opět začal tvrdit, že to nezvládne a fňukat, že mu to nejde a chtěl už domů. Já jsem zase trval na tom, že budeme zkoušet dál. I když se mu to párkrát podařil, ani z toho moc neměl radost. Nakonec jsme se však smířil s tím, že nácvik rozjezdu necháme na jindy a pomáhal jsme mu s rozjezdem, aby si užil alespoň samostatné jízdy. Měl jsem však pocit, že místo radosti z jízdy, za kterou jsme ho chválil, pořád opakoval, jaké dělá chyby. Ondra je větší rozumbrada než Martin, takže hned vše chtěl komentovat a rozebírat. Jenže já se umluvit moc nedal a raději jsem ho vždy rychle odstrčil, takže se musel zase věnovat šlapání. Za chvíli už jezdil delší úseky zcela sám a až na drobné karamboly, třeba když objevil odstředivou sílu v zatáčce a zajel do křoví, mu to šlo dobře.

Zde je video s Ondrou a pro sorvnání video s Martínkem, téměř tři roky staré (na stejném místě).


Domů jsme dorazili poměrně zmožení. Martin bráchu chválil, protože z okna viděl, jak mu to jde. Nakonec i Ondra byl se svým výkonem spokojený a prohlásil, že příště se naučí rozjezdy. Druhý den se mu však spustila silná rýma, takže uvidíme, kdy dojde na další trénink.
 
Zajímavá je ještě jedna věc. Fakticky jsme si tak přivlastnili Martinovo kolo. Ondra měl nejdřív obavy, že ho Martinovi rozbije, pak ale prohlásil, že to kolo bude jeho. S tím jsme souhlasil, jen nastala potřeba pořídit Martinovi kolo nové. Navíc bych byl opavdu rád, kdyby se Ondra naučil jezdit a rozjíždět co nejdřív, abychom opět mohli společně vyrážet na výley, až to počasí a zdraví kluků umožní. V neděli jsem ještě s klukama chvíli mluvil o tom, že tak to prostě je, že Ondra dostává řadu věcí, co měl předtím Martin, ale ten nemusí být smutný, protože naopak dostává řadu věcí nových.

Pořád dokola

Tak se v těch drobných zdravotních problémech točíme pořád dokola. Průběh Martinových neštovic byl mírný a Ondra to od něj skutečně nechytil. Navíc po nabídce babičky kluci strávili necelý týden v její péči, takže já měl poprvé po pěti letech několik dní bez kluků jen pro sebe. Po návratu byl už Martin skoro fit, jen se o něj trochu pokoušelo nastydnutí, tak jsme raději zůstali o Velikonocích doma. V pondělí večer se však najednou udělalo Martinovi špatně. Je fakt, že jsme ten den trochu cestovali, ale nebylo to zase nic až tak náročného a venku jsme taky moc nebyli. Proto to bylo zvláštní, zvlášť ten průběh. Tvrdil, že bude zvracet a že je hodně slabý, nakonec to řešila dávka sirupu proti horečce, po které se mu výrazně ulevilo. Jenže to se začalo opakovat a už v noci se k tomu přidala teplota (zhruba kolem 38, maximálně 38,5). V úterý jsme se domluvili s doktorkou, že dorazíme ve středu. Bylo zřejmé, že na Martina něco leze, ale nebylo to zase až tak akutní a o den později snad bude zřejmější, co se děje a jak to vypadá. Zatím se zhruba po šesti hodinách opakovaly ty stavy nevolnosti a teplota.

Jenže ve středu moc jasně nebylo. Pani doktorka jen potvrdila můj laický odhad, že se jedná o přesné opakování stavu, který předcházel neštovicím (zhruba dva až tři týdny před nimi, tehdy na to dostal antibiotika). Viditelné známky únavy, ale žádný konkrétní nález. Měl teploty, nikoliv vysoké horečky, které míval dříve. Navíc měl vysoké CRP (41). Byli jsme odesláni na ORL, protože si Martin opět stěžoval na bolest ucha, tentokrát druhého než minule. Nebyla to zase až tak intenzivní bolest, takže když nás na ORL nevzali, tak jsem ani tolik neprotestoval. Obecně tu na ORL panuje velmi špatná situace a uživil by se tu minimálně další doktor. Ve středu tam navíc ani Martinův doktor nebyl a ve druhé ordinaci mi řekli, že si mám zavolat odpoledne. Nakonec jsme uspěli na ORL v pátek, když jsme tam proseděli skoro celé dopoledne a už zhruba v 9:45 na dveře vyvěsili, že další příchozí pacienty do konce ordinačních hodin (tj. do 12) nevezmou.

Ondru jsme vyslali od středy do školky. Doma se už nudil a běhání po doktorech bylo alespoň snadnější. Nakonec tam však byl jen do oběda, protože kvůli mnoha nemocným (chyběla více než polovina dětí, prý tam mimo jiné řádí neštovice) se po obědě třídy slučovaly a jemu se nechtělo spát v jiné třídě, což celkem chápu. V pátek jsme si návštěvu doktorů zopakovali kvůli vyšetření na ORL a krevnímu rozboru. Po dlouhém čekání na ORL pan doktor konstatoval nedobrý stav Martinova ucha s tím, že se však nejedná o centrum problému, je to prý pouze reakce na něco, co se děje v těle někde jinde. Každopádně prý ještě není vyhráno, máme vyčkávat a v případě komplikací máme vyhledat pohotovost. Krevní obraz byl v pořádku, jen opět zvýšené CRP (32) a vysoká sedimentace (47/81). Raději jsme dostali antibiotika pro případ, že by se Martinův stav zhoršil. To se naštěstí nestalo, frekvence teplot a nevolností byla už ve čtvrtek minimální (pouze veer a v noci). V noci na sobotu dokonce spal už vcelku, takže i já jsem se konečně mohl trochu vyspat, přestože jsem byl unavený, tak mě vzbudilo několkero převalování, ale nakonec byl klid.

O víkendu jsme převážně odpočívali a byli raději doma, jen s Ondrou jsme byli na rychlém nákupu a malé procházce, při které jsme trénovali jízdu na kole bez koleček (o tom snad jindy).

Když už se zdá, že by Martin mohl být fit, tak v neděli se Ondrovi spustila silná rýma a teď, v pondělí ráno, slyším, jak tam ošklivě pokašlává. Samozřejmě, že je to i tím upršeným počasím, ale vyjdeme z toho někdy a budeme zase všichni tři fit, abychom každý mohli do svých "ústavů" (Ondra školka, Martin škola a já práce)? Dělám, co můžu a co umím a doufám, že až bude venku konečně dostatečně slunečno a po zimě nabijeme své "sluneční baterie", tak bude líp.

sobota 14. dubna 2012

Tatí, ty jsi Bůh... ale jako Bůh tak docela nejsi

Když jsem na Zelený čtvrtek večer ukládal unavené a spokojené kluky do postele, připomínali jsme si, jak jako Ježíš pomáhali při umývání nohou. Martin to komentoval slovy: "My jsme takoví Ježíškové."

Po chvíli dodal: "A ty jsi, tatíí, Bůh."

"Jak to?" zeptal jsem se překvapeně.

"Protože nás vychováváš jako Bůh," odpověděl Martínek. Byla to zajímavá reakce. Myslím si, že původně měl Martin na mysli to, že oni jsou "Ježíškové" a já jsme jejich táta, tedy "Bůh".


Druhý nebo třetí den jsem se Martina zeptal, jak to tehdy myslel s tím, že jsem jako Bůh

"Myslel jsem, že nás jako Bůh chováš," odpověděl a měl asi na mysli "vychováváš".

Po chvilce však pokračoval: "No, ale jako Bůh tak docela nejsi...
Bůh nenadává, ty ano...
Bůh necáká vodu z vany, ty ano." /Rozhovor se odehrával v koupelně, zrovna když jsem se sprchoval./

Na odchodu /z koupelny/ se ještě mezi dveřmi otočil a doplnil svojí další výhradu: "Bůh nepoužívá vařečku, ty ano." /Jen doplňuji, že to je už trochu mýtus, neboť vařečku jsem nepoužil už dlouho, jen její stín a hrozba jsou zřejmě stále přítomné./

Střípky z Velikonoc

Po delší odmlce zase nějaké zprávy od nás. nejprve ohlédnutí za letošními Velikonocemi. Původně jsme plánovali, že je strávíme mimo Prahu, ale nakonec jsme plány změnili, i s ohledem na počasí.

Zelený čtvrtek

Na Zelený čtvrtek jsme si s klukama připomněli velikonoční příběh. Nejprve jsem jim pouštěl Janovy pašije, tedy nahrávku biblického příběhu o Ježíšově umučení a smrti podle Janova evangelia. Nakonec jsem zvolil tuto variantu místo vlastního čtení, protože tak mohli kluci poslouchat u stolu, zatímco jsem chystal jídlo. Poté jsem jim pro názornost pouštěl části z některých filmů o Ježíšovi, především z Umučení Krista od Mela Gibsona (2004). Ano, to je ten krvák, vůči němuž mají mnozí výhrady. Je tam hodně krve a určitě bych jeho souvislé sledování nedoporučoval ani dětem a zřjemě ani některým dospělým. Na druhou stranu je poměrně dost "akční" a názorný. Už vloni (viz mé ohlédnutí za loňskými Velikonocemi) jsem udělal s klukama s tímto filmem poměrně dobrou zkušenost. Samozřejmě jsem u toho, připravený cokoliv vysvětlit. Ve čtvrtek jsme se soustředili především na scény z Getsemanské zahrady, kde se Ježíš před vou smrtí modlil a hlavně z poslední večeře.

Vrcholem (možná celých Velikonoc) byla pro kluky večerní bohoslužba, při které se oba aktivně zapojili a pomáhali při mytí nohou, což byl pro ně samozřejmě silný zážitek. Domů jsme dorazili pozdě a unavení. Martin v tom však neviděl problém, protože dospěl k tomu, že se s Ondrou už nemusí koupat. Řekl mi: "Tatíí, dneska se koupat nemusíme. Nikdo z nás nekadil... a navíc nohy máme už umyté." Já jsem proti takovému řešení nic nenamítal, takže za chvilku jsem je už ukládal a oni spokojení ulehli s myšlenkou, že byli "jako Ježíš", když pomáhali umývat nohy.

Velký pátek

Na Velký pátek jsme měli pozdní oběd bez masa, což však nebyl postní úmysl jako spíš nedostatek zásob, protože jsme neplánovali zůstat na Velikonoce doma. Nevadilo to. Den to byl poměrně jako každý jiný, jen párkrát jsme se věnovali sledování některých scén z vybraných filmů, tentokrát se zaměřením na ukřižování a vzkříšení. Opět u kluků sklidil větší úspěch Gibson než např. Passoliniho Matoušovo evangelium (1964), kdysi můj nejoblíbenější. Naopak jsem jim nepouštěl provokativní Scorseseho Poslední pokušení Krista (1988) ani rozverný Život Briana (1979, T. Jones).

Stejně jako vloni se klukům líbil moment, kdy se ďábel vztekal nad smrtí Ježíše na kříži. Martin to vše sledoval s vnímavostí školáka a na plno věcí, nejenom ohledně smrti na kříži, se mě ptal. Co jsem mohl a uměl, to jsme mu vysvětlil. Velmi mě potěšil jeho postřeh, který podle mne ukazoval, že příběhu porozuměl velmi dobře. Když je v závěru Umučení Krista stručně zobrazeno Ježíšovo vzkříšení, když vychází z hrobu, tak to Martin bezprostředně komentoval slovy: "Přece ho Bůh neopustil!" Tím měl na mysli reakci na Ježíšovo zvolání na kříži: "Eli, Eli, lema sabachthani?" /tj. Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? - jedná se o slova 22. žalmu/, která jsem mu předtím z filmu tlumočil (Gibsonův film se snažil o autentičnost, takže aktéři mluví aramejsky nebo latinsky - v případě Římanů).

Kluci, zvlášť Martin, pozorně sledovali rovněž různé události kolem vzkříšení. Líbilo se jim zemětřesení a roztržení chrámové opony. Martin si všimnul, že se některé zprávy o okolnostech vzkříšení liší. Když je ženám u prázdného hrobu oznámeno, že tam Ježíš není, protože vstal z mrtvých, tak někdy se mluví o dvou andělech jindy jen o jednom.

Bílá sobota

Podobně jako je bílá sobota dnem aliturgickým, tj. až do večera se nekonají žádné bohoslužby na znamení Ježíšova "odpočinutí v hrobě", tak i my jsme si od biblických příběhu, slovem i obrazem, odpočinuli.

Přemýšlel jsem, zda bychom někdy nevyrazili alespoň na začátek velikonoční večerní liturgie, ale ta jednak začíná poměrně pozdě a jednak je velmi dlouhá. Letos navíc bylo nepříznivé počasí a ani naše kondice nebyla nejlepší. Jak jsem však psal, hlavním důvodem pro mne je pozdní hodina a délka, přestože vím, že mnozí lidé toto s užitkem absolvují i s dětmi. Já jsem s klukama alespoň sledoval úvodní část velikonoční vigílie přenášené z Vatikánu, abych jm hlavně ukázal symboliku světla, tj. přinesení velikonoční svíce (tzv. paškálu) do setmělého chrámu a šíření světla prostřednictvím svíček, pokud možno křestních. Pak jsme si ještě poslechli zpěv Velikonočního chvalozpěvu (tzv. Exultet - podle latinského začátku chvalozpěvu "Zajásejte již, zástupy andělů v nebi!..." - český text chvalozpěvu viz např. ZDE) a zahnal jsem je do postýlek, u kterých jsem jim ještě vyprávěl o tom, že dnes je pro nás pro křesťany ta "největší noc", odtud i název Velikonoce, kdy Ježíš vstal z mrtvých. Díky tomu i my můžeme mít naději, že smrt nemá poslední slovo a že i my a naší blízcí jednou vstanou z mrtvých. Protože tam, na pomyslném "druhém břehu", máme už poměrně dost blízkých, tak to i pro kluky nejsou jen prázdná slova, ale něco konkrétního, především setkání, na které se těší.

Velikonoční neděle

Nedělní ráno bylo velmi chladné, takže jsme na bohoslužbu vyrazili důkladně vybavení (teplé bundy, čepice i rukavice). A nejenom vybavení oblečením. Oba kluci si totiž každý vybrali jednu ze svých biblí, aby si mohli velikonoční příběh názorně připomenout.




Kluci sice neministrují - a bude záležet na nich, zda budou nebo nebudou chtít - ale jak v malém společenství se zapojují do přinášení darů, tak při bohoslužbě v kostele už jsou známí tím, že se v úplném závěru připojí k průvodu a zajdou do sakristie, kde pak pomahají, s čím je třeba. Oba je to baví. Ostatně koho by nebavilo sfoukávat svíčky, uklízet konvičky a liturgické knihy nebo zhasínat světla v kostele a plno jiných činností, které jim tam svěří. Navíc díky tomu tam mají kamarády, i když spíš mezi staršími nebo dospělými. A hlavně pro ně kostel není jen místem, kde musí být tiše a poslouchat.

Cestou z kostela jsme se po dlouhé době zastavili u maminky na hřbitově, přestože byla velká zima - zrovna v tu chvíli ukazoval teploměr nulu a vzduchem poletávaly sněhové vločky. Jen trochu jsme tam poklidili a kromě svíček jsme tam dali jen tři umělé kytičky, které vybral Martin. Ondra totiž nejprve trval na nějaké velikonoční výzdobě, která mi však přišla nevkusná a zbytečně drahá, což jsem odmítnul, takže chvilku trucoval, ale jen malou chvilku. Pak kluci stáli o to, abych oba něčím zaúkoloval, šlo jen o odnesení starých věnečků a vyhořelých svíček do nedalekého odpadu. Pohledem na fotku jsme si připomněli, jak byla maminka pěkná a potom jsme se ještě byli podívat na množství nových hrobů, které od naší poslední návštěvy přibyly ve vedlejší řadě (mnohé dosud neoznačené). Kluci jsou samozřejmě zvědaví, zvlášť Martin se ptá, kdo je kde pohřbený (přestože už umí číst). Mimo jiné si i díky tomu uvědomují, že smrt prostě k životu patří.

Velikonoční pondělí

Kluci trvali na pomlázce a vzpomínali na minulé roky. Letos jsem pomlázky opět nepletl, ale jen jsem oprášil ty z minulosti. Zatímco Ondra se rovněž spokojil se starší, mnou upletenou, Martin si vytáhl novou, kupovanou, kterou si přivezl od babičky.

Přestože to byl poměrně spontánní nápad, nakonec jsme zvládli několiv návštěv, v různých částech Prahy a kluci si to večer opravdu pochvalovali, ačkoliv Martinovi se udělalo špatně.

Pár obrázků koledníků







Kluky jsem vyzýval, aby mávali /samozřejmě jsem myslel pomlázkou/. Ondra to vzal natolik vážně, že kromě usilovného mávání pomlázkou zvládnul mávat i rukou :-).



Byli to pěkné Velikonoce, které jsme si dobře užili.