Ondra poprvé na kole bez koleček

Už nějakou dobu s ebavíme o tom, že by Ondra měl začít trénovat jízdu na kole bez koleček. Jenže počasí si s námi zahrává a když už bylo pár slunečních dní, tak pro změnu churaví někdo z nás, což byl poslední dobou především Martin. Po opětovném mírnem zhrošení u Martina minulý týden, jsme museli i my zdraví, tj. Ondra a já, taky zůstat doma. Ondru to však evidentně nebavilo, tak mě napadlo, že bychom mohli jít na chvíli ven a zkoušet jízdu na kole bez koleček (za použití Martinova většího kola). Martinovi to nevadilo, navíc dostal za úkol si dělat věci do školy a pak si kdyžtak pustit nějakou pohádku. Přistoupil k tomu natolik zodpovědně, že mi pak hlásil, že se věnoval jenom škole a žádnou pohádku si nepouštěl.

Poprvé jsme s Ondrou vyrazili v pátek k večeru, bylo to takové spontánní a rychlé rozhodnutí, že jsme mimo jiné zapomněli i na helmu, jak jsme pak venku zjitil. Stejně jsem ho ze začátku jen přidržoval, aby si zvyknul na jízdu bez koleček. Pak jsme si našli vhodný kus chodníku a začal jsem ho pouštět. Bylo to náročné a opět s emi potvrdilo, že jsou s Martnem zcela jiné povahy. Martin podobné trénování bral jako výzvu, že to zvládne a stále dokola se sám snažil. Ondra po pár pokusech začal tvrdit, že je nešika, že to nezvládne a že chce domů. Navíc měl evidentně obavy, takže z kola seskakoval kolkrát zcela zbytečně a ještě za jízdy, což vedlo k pádům. Já jsem měl pocit, že muto celkem jde, jen je třeba překonat ten strach. Myslel jsem si, že když zažije, že to jde, tak to bude lepší. Jenže nešlo to. I když jel kus sám, stejně pak jen viděl chyby v tom, že mu to nešlo. Trval jsme však na svém a domů jsme vyrazili až za chvíli, poté co trochu otlučený a ufňukaný Ondra už zvládnul udržet rovnováhu. Až doma jsme si všimnul, že má jedno koleno úplně otlučené. Možná to bylo až moc, ale i Ondra byl doma rád, že to ježdění na poprvé celkem zvládnul.

Oba poučení jsme vyrazili v sobotu odpoledne znovu, tentokrát s rozmyslem a dobře vybavení.

Trénink z předchozího dne byl znát a Ondra držel rovnováhu už mnohem líp. Jen se při jízdě tak zvláštně kroutil, aby rovnováhu udržel.

Když jsme začali trénovat rozjezd, tak se však opakovaly některé scény z předchozího dne. Opět začal tvrdit, že to nezvládne a fňukat, že mu to nejde a chtěl už domů. Já jsem zase trval na tom, že budeme zkoušet dál. I když se mu to párkrát podařil, ani z toho moc neměl radost. Nakonec jsme se však smířil s tím, že nácvik rozjezdu necháme na jindy a pomáhal jsme mu s rozjezdem, aby si užil alespoň samostatné jízdy. Měl jsem však pocit, že místo radosti z jízdy, za kterou jsme ho chválil, pořád opakoval, jaké dělá chyby. Ondra je větší rozumbrada než Martin, takže hned vše chtěl komentovat a rozebírat. Jenže já se umluvit moc nedal a raději jsem ho vždy rychle odstrčil, takže se musel zase věnovat šlapání. Za chvíli už jezdil delší úseky zcela sám a až na drobné karamboly, třeba když objevil odstředivou sílu v zatáčce a zajel do křoví, mu to šlo dobře.

Zde je video s Ondrou a pro sorvnání video s Martínkem, téměř tři roky staré (na stejném místě).


Domů jsme dorazili poměrně zmožení. Martin bráchu chválil, protože z okna viděl, jak mu to jde. Nakonec i Ondra byl se svým výkonem spokojený a prohlásil, že příště se naučí rozjezdy. Druhý den se mu však spustila silná rýma, takže uvidíme, kdy dojde na další trénink.
 
Zajímavá je ještě jedna věc. Fakticky jsme si tak přivlastnili Martinovo kolo. Ondra měl nejdřív obavy, že ho Martinovi rozbije, pak ale prohlásil, že to kolo bude jeho. S tím jsme souhlasil, jen nastala potřeba pořídit Martinovi kolo nové. Navíc bych byl opavdu rád, kdyby se Ondra naučil jezdit a rozjíždět co nejdřív, abychom opět mohli společně vyrážet na výley, až to počasí a zdraví kluků umožní. V neděli jsem ještě s klukama chvíli mluvil o tom, že tak to prostě je, že Ondra dostává řadu věcí, co měl předtím Martin, ale ten nemusí být smutný, protože naopak dostává řadu věcí nových.