Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

neděle 23. června 2013

Sebevědomý chlap

Jeho sebevědomí bych chtěl mít, říkal jsem si jedno ráno, cestou do školy a školky. To když mi Ondra povídal o "své holce". A to se nepovažuji za muže nějak zvlášť ušláplého. Jako by nestačilo, že už nám nějakou dobu Ondra tvrdí, že je ve školce nejšikovnější předškolák, že je nejsilnější - všechny prý přetlačil v páce - a teď se ještě na nás "vytahuje", že na rozdíl od nás má holku. On se vlastně nevytahuje, neboť nám to přímo nepředhazuje, sám to zmínil jen tak mimochodem a kdybych se na to pořád neptal, tak ani nic nevím. Asi se cítí být tak na koni, že o tom ani nemusí mluvit.

Právě cestou do školky jsem mu říkal, ať není smutný, až se třeba dotyčná zamiluje do někoho jiného, že to se stává. "To se nestane," jen polohlasně zabručel Ondra. Já trvám na tom, že se to stává často, tak jen aby pak nebyl moc zklamaný. "Do někoho jiného?" podivuje se Ondra: "vždyť tam nikdo jiný není." A hned nahlas probírá případnou "konkurenci": "D ten pořád něco vykřikuje a hlavně říká sprostá slova. M do školky chodí málo. A O, toho úplně nesnáší... Tak nevím, koho jiného?"


Tak jsem si říkal, že je fajn, když má Ondra sebevědomí na rozdávání.

Když jsem se zase jednou zeptal na jeho holku, tak mi Ondra řekl, že se ten den zrovna s dotyčnou "dohadovali". Tak jsem se nad tím usmíval a komentoval jsem to, že to tak bývá, že se s holkama dohadujeme. Prý něco tvrdil a ona nesouhlasila. "Stejně jsem měl pravdu," dodal bez nějakých emocí či pocitu dodatečného vítězství.

Jak už jsem psal, tak nejzajímavější pro mne je, s jakou samozřejmostí to bere a sám o tématu vůbec nemluví. I v tom spatřuji jeho sebevědomí, vždyť vytahovat se s úspěchy u žen potřebují spíš ti, kteří si moc nevěří...

Doufám, že mu sebevědomí a nadhled vydrží i ve škole.



Našemu Sluníčku je šest let a pomalu roste ve velkého chlapa. Vzpomínky z jeho života a některé fotky jsou k dispozici v článcích k jeho třetím (ZDE) a čtvrtým (ZDE) narozeninám.

Hodně štěstí, Ondro !!!





čtvrtek 20. června 2013

Pohledy na školu v přírodě aneb Jak táta píše synovi

Na schůzce o škole v přírodě jsem byl asi za zpomaleného rodiče. Poté, co většina rodičů zřejmě odsouhlasila zákaz mobilních telefonů, jsem se znovu zeptal, zda si je skutečně nemají brát. S Martinem jsme počítali s tím, že mi prostě každý den napíše SMSku nebo krátce zavolá. Po prvotním nadšení telefonem jej dnes skoro nepoužívá. Většinou ho má vypnutý, už ho mnohdy ani nenosí do školy. Když však někde je, třeba u babičky, tak se čas od času ohlásí. Chápu, že starost o téměř 30 mobilních telefonů by byla pro učitelky zátěží. Přesto nás tato zpráva trochu zamrzela. Takže bylo třeba vrátit se ke klasickým způsobům komunikace, ke psaní pohledů.

Místo dopisů jsem Martinovi nakoupil korespondenční lístky a podle pokynů paní učitelky jich pár nadepsal. Pro zpestření jsem Martinovi řekl, že to budou taky takové SMSky, jen je bude psát perem a půjdou poštou. Martin to však napoprvé nepochopil a ptal se, jak to půjde elektronicky.

Já si zprvu nedovedl představit, jak a co budu psát. Pak jsem na jedné poště objevil moc pěkné pohledy a od té doby jsem se na psaní těšil. Vzpomněl jsem si na svojí mámu, která byla při psaní vždy originální. První dva pohledy jsme podle pokynů učitelky posílali ještě s Martinem. Nabádal jsem ho, aby si poslal pohled sám, ale to nechtěl. Dokonce odmítal, abych se jakkoliv zmiňoval o něm a o tom, že to posíláme spolu. Přesto si se zájmem pohledy prohlédl a přečetl. Nepožadoval tedy, abych mu je posílal potají.

Myslím si, že nakonec se nám tato forma korespondence povedla. Dokonce mi Martin říkal, že pohledy četl klukům na pokoji a všichni se jim smáli. Bral jsem to s rezervou až do chvíle, kdy mi před školou jedna maminka řekla, že její syn vzpomínal, jak jsem prý vtipný a jak se nad mými pohledy Martinovi společně smáli.

Poprosil jsem pár lidí z našeho okolí, aby Martinovi napsali, takže mi Martin hlásil, že dostal 14 pohledů, víc už bylo jen 15. Doma jsme však spočítali, že jich dostal ve skutečnosti 15. Ani mě nepřekvapilo, že domů toho Martin moc nenapsal. Přišel jeden korespondenční lístek jen s obrázkem. Později se mi dostal do ruky ještě jeden krátký, ale milý vzkaz, který Martin poslal omylem na jinou adresu.

Tak jsem si řekl, že se pro zajímavost se svými pohledy pochlubím zde na blogu, k čemuž mi dal Martin svolení.

Pohledy následují v pořadí, jak jsem je posílal a skoro vždy jsem se snažil zmínit téma obrázku, takže už i malý Ondra podle obrázku pozná, co jsem na pohled napsal. Martin hned u prvního pohledu trval na tom, že mu mám nakreslit sluníčko, takže ho má na každém pohledu.


















pondělí 17. června 2013

Ke dni otců

Byl jsem dotázán, zda nechci něco napsat u příležitosti Dne otců. S díky jsem to odmítnul. Vzpomínám si, jak jsem se v minulosti k tématu otcovství párkrát vyjadřoval. Vzpomínám si rovněž, jak mi bylo několikrát řečeno, že se pro atypičnost naší situace pro stále populárnější téma mužů v domácnosti nehodím. Svoji situaci jsem si totiž dobrovolně nevybral, což je fakt... Mám pocit, že letos byl tento svátek tatínků v médiích docela dost propagován, i když stále stojí daleko za dnem dětí, maminek i žen.

Ostatně jsme neměli ani na nějaké oslavy čas, náš víkendový program byl nabitý. Největší událostí dne otců pro nás byl návrat našeho školáka ze školy v přírodě. Nějvětším darem pro mne bylo, že se vrátil v pořádku a spokojený, i když hodně unavený a přiznal, že si stýskal i poplakal. Nezvyklou situací tak bylo to, že jsme si s menším Ondrou užili celý týden a bylo to opravdu jiné.

Nějak zrovna nemám potřebu psát o roli tátů, ostatně já si své otcovství užívám více než naplno. V naší situaci je asi logické, že si možná ještě více vážím role žen, tedy maminek a manželek.

Když už jsem byl sám s Ondrou, měli jsme spolu dost času a vím, jak si Ondra zakládá na tom, že jsem si ho vypěstoval od semínka, rozhodl jsem se to trochu změnit.

Ve vhodnou chvíli jsem si s ním sednul a řekl jsem mu, že si to sice nepamatuje, ale že ho maminka měla moc ráda.

A abych mu to nějak přiblížil, ukázal jsem mu, jak si maminka v den jeho narození napsala do diáře: "Narodil se Ondrášek!!" A pod tím bylo podtržené: "Je nádherný!"

Vyprávěl jsem mu, že ho maminka měla moc ráda a bylo jí velmi líto, že onemocněla a nemohla se mu tolik věnovat. Přesto byl její sluníčko a pomáhal jí zvládat těžkou nemoc.

Tři týdny po porodu si do diáře napsala: "Jsem v Motole, čekám na magnetickou rezonanci a jsme tady zase celý den. Ondráška máme s sebou, spinká a jen každé tři hodiny papá - je to moje sluníčko."

Ondru to na chvíli trochu překvapilo, on si totiž maminku nepamatuje a občas si posteskne, že si maminku vůbec nestačil užít. Na druhou stranu byl rád, že není jen tatínkovo sluníčko, ale že byl a je i maminky sluníčko.

Ačkoliv to vlastně se dnem otců příliš nesouviselo, tak mě napadlo, že se to podle mne docela hodí. Nemám potřebu zdůrazňovat svojí roli táty. Mám tendenci vnímat spíše svojí nedostatečnost a říkám si, jak leckdy nestíhám vše, co bych stíhat chtěl. Přitom mi někdy uniká, že se jen s malou, i když pro mne velmi cennou pomocí, starám v podstatě o vše. Možná právě proto, že je to zřejmé, jsem neměl potřebu Ondrovi vykládat, o co vše se starám a jak je role táty důležitá. Naopak jsem mu chtěl připomenout, že není jen vyrostlým semínkem od tatínka, ale že je také sluníčkem maminky.



Fotka z Ondrova rozloučení se školkou. Fotil jsem jí sám a v rychlosti. Ondra si na rozloučení nechtěl vzít košili, ale trval na tom, že já musím mít košili a kravatu. Tak jsem se tam pěkně zapotil.

Rozloučení se školkou

Nedávno měl Ondra oficiální rozloučení se školkou. Já jsem si to svoje, neoficiální a pár dní plánované, odbyl dnes.

Už nějakou dobu jsem jí vyhlížel a přemýšlel o vhodné chvíli. Dnes se mi naskytla přímo ideální příležitost. Jen bylo třeba té příležitosti trochu pomoct. Oba kluci ještě dováděli na zahradě ve školce, když jsem si všimnul, že odchází. "Honem, kluci, pojďte," popohnal jsem je. To stejně asi nestihneme, pomyslel jsem si, neboť naše trasa vedla jinudy a byla delší. Nevadí, zase tolik jsem na tom netrval...

Přesto nám štěstí přálo, resp. přálo nám dnešní vedro, které musela vyvětrat z auta. Tak jsem opět trochu popohnal kluky, ale bylo třeba trochu taktiky jako při šachové partii. Vždy se hodí promýšlet nejenom první tah ale i další tahy.

Než jsme se přiblížili, využila čas větrání auta k telefonování. Tak to se mi zase nehodilo. Ani zvolnění kroku by nestačilo. Opět jsem si řekl, že to nevadí, když to ani dnes nevyjde. Ondra si jako na zavolanou všimnul, že Martin nemá ponožky a chtěl si je taky sundat. "Sundej si je, klidně hned a tady," vybídnul jsme jej, každá chvilka zdržení se mi hodila. Ondra byl trochu překvapen, zřejmě čekal můj odpor, ale nenechal se dvakrát pobízet. Sedl do trávy, vyzouval se a sundaval si ponožky.

Vyšlo to pěkně, když jsem se přiblížili na dohled, zrovna dotelefonovala.

Usmál jsem se.

"Ani se mi do toho vedra nechce," řekla a jako vždy se mile usmívala.

"To chápu. To chce otevřít okénka a vystrčit ven hlavu," snažím se být vtipný.

"To auto ani nemá klimatizaci," odvětila a já pro jistotu zopakoval svůj předchozí pokus o vtip.

Už asi nemohla být vhodnější chvíle, tak jsem jí využil: "Když teď končíme ve školce, bude se mi po Vás stýskat, Vy se vždy tak pěkně usmíváte, že je radost Vás vidět," skládám svoji už dávno rozmyšlenou poklonu.

"Mně po vás taky. Jste taková prima trojice," něco v tom smyslu s úsměvem odpověděla. Potěšilo mě to, ale já se soustředil na svůj druhý "tah", svojí druhou připravenou větu:

"Kdybyste neměla manžela, tak bych Vás i na něco pozval."

Opět reagovala velmi dobře: "To jste hodný, to je milé," stále se usmívala a po chvíli dodala: "Já už jsem zadaná."

Tak daleko moje "domácí příprava" nesahala, měl jsem připravené jen dva uvedené "tahy". Ale ani na chvíli jsem nezaváhal: "To je dobře, že jste zadaná!" usmál jsem se: "Tak hodně štěstí!"

"I vám," odpověděla.

Takže i já mám svoje rozloučení se školkou za sebou a dopadlo více než dobře.


Sotva jsme kousek poodešli, kroutil Martin hlavou a řekl mi: "Tatíí, ty jsi ale..."

"Co jsem? Copak jsem provedl?" zeptal jsem se a hned jsem mu vysvětlil: "Tomu se říká flirtování." Prostě jsem sympatické ženě řekl něco milého, ale protože vím, že má svého muže a flirtovat se zadanou ženou není příliš vhodné, tak jsem to řekl tak, jak jsem to řekl.

Zatímco malého Ondru to přimělo k tomu, že se pochlubil, že má ve školce taky nějakou holku, Martin se zatvářil tak, že jeho žádné holky nezajímají. Zatím, dodávám já...


Poznámka (18.6.): Druhý den ráno jsme se u snídaně ještě na chvilku k tématu vrátili. Martin mi řekl, jak se mu líbilo, že jsem byl v rozhovoru příjemný a vtipný zároveň. Pak uznale dodal: "Tatíí, ty to s holkama prostě umíš." Ondra se moc dobře nevyspal a nebyl rád, že se musí vstávat, tak jen mezi zuby procedil nějakou poznámku. Ani si jí nepamatuji, jen to vyznělo v tom smyslu, že to (tj. mé údajné umění s holkama) žádný efekt nemá. Zřejmě i proto Martin dodal: "Jenže skoro všechny holky jsou už obsazené."

úterý 11. června 2013

Spolužáci z porodnice

Náš školák Martin vyrazil na školu v přirodě (o tom snad jindy a jinde), takže jsme s Ondrou osiřeli. Spolu mudrujeme, že si prý bude moct hrát za dva. Já na to, že bude muset pomáhat za dva. On zase, že bude zlobit za dva. Já na to, že se na něj budu muset zlobit za dva. A tak to pokračovalo...

Jak už jsem tu víckrát psal, když je Ondra sám, tak je skutečně velmi upovídaný, možná víc než za dva.

Cestou domů se mě ptal, kdo je to spolužák. Coby předškoláci totiž měli se školkou vystoupení na radnici a v podstatě slavnostní rozloučení. Slovo spolužák tam opakovaně padlo. Odpověděl jsem mu, že spolužák je ten, kdo s ním chodil nebo chodí do školy nebo do školky.

"A co do jesliček?" zeptal se Ondra, aniž by sám měl s jesličkami zkušenost.
"Asi i do jesliček," odpověděl jsem.

Na chvilku se zamyslel a zeptal se mě: "A taky v porodnici?"

Tak jsem mu odpověděl, že z porodnice ne. Navíc z porodnice si to nikdo z dětí nepamatuje, protože jsou ještě moc malí.

Ondra oponoval, že on si to z porodnice pamatuje. A na mojí otázku, co třeba, odpověděl, že si pamatuje, jak si tam Martin posílal s doktorkou míček po chodbě. Tato Martinova vzpomínka však pochází odjinud. Martin jí občas Martin uvede jako svojí vzpomínku na dobu, kdy byla maminka nemocná a Martin si hrával se zdravotnickými návštěvami z mobilního hospicu Cesta domů. Tak jsem to Ondrovi připomněl a ptal jsem se na jinou vzpomínku.

A pak mě Ondra dostal podobným výrokem, který rád taky někdy používám, i když ne s klukama a v jiném kontextu.

Ondra prohlásil, že si z porodnice pamatuje úplně všechno, jen si zrovna teď nemůže na nic vzpomenout.

Nedalo se dělat nic joného, než toho našeho šikulku a kecku zároveň pochválit.

Jak Elijáš porazil Napoleona aneb Školní starosti a domácí radosti

Tak stále nejenom žijeme a fungujeme, ale docela se i nasmějeme. S dětmi jsou nejen starosti, ale taky hodně legrace. Situace není zrovna jednoduchá. Na jedné straně poměrně dobře funguje Ondra, kterého ochotná známá ze školky vodí jednou týdně spolu se svým synem na přípravku do školy. Klape to dobře a Ondru to baví, stejně jako úkoly pro předškoláky, které dělá ve školce. Tím, že má staršího sourozence, tak od něj mnoho okouká. Před pár dny jsem zjistil, že něco pochytil i z násobilky, kterou se Martin učí. Je to fajn, protože pak mohli trénovat spolu s bráchou, resp. mladší Ondra s tahákem v ruce zkoušel z násobilky staršího Martina. Už se těším, až se kluci budou spolu učit. Na straně druhé nosí Martin v závěru školy rozmanité známky a už mi i volala paní učitelka ze školy, že patřil asi ke třem či čtyřem žákům, kteří nevyplnili celou stránku prověrkové písemky z matematiky, takže mu za ní hrozila čtyřka. Prý abych se to s ním do druhého dne naučil. Bylo to zrovna v den, kdy jsem ho jen po odpoledním kroužku vyzvednul a po chvíli muse vyrazit na večerní učení. Přesto se s ochotnou hlídačkou učil celý večer. Jenže pak jsem u paní učitelky zjistil, že úkoly stejně nevyplnil, i když za snahu dostal alespoň trojku. Písemku jsem si na schůzce vyfotil alespoň mobilem a doma jsme to s Martinem probrali. V pátek však přinesl opět čtyřku a znovu z matematiky. Prý nestíhal. Z češtiny naopak opět chodí do doučovacího kroužku, opět je tam prý nejlepší. Moc tomu nerozumím a možná se tím jen zbytečně stresuji a ten můj stres jen zvyšuje Martinův stres. Už jsem psal, že nejsem vždy takový kliďas, jak by se z některých zdejších příspěvků mohlo zdát. Když navíc sám nestíhám a poměrně často řeším své problémy s dutinami, tak o vypjaté situace není doma nouze.

Dobrou zkušenost jsme udělali s učením se na prověrku z prvouky. Já si nepamatuji, že bych se na 1. stupni musel takhle učit. Když mi Martin říkal, že se na pátek do školy netěší, že píší prověrku, tak jsem mu nabídnul, že se na to spolu podíváme a zopakujeme si to. Takže jsme si spolu prošli učebnici z prvouky, zvířata, mláďata, rostliny, jejich využití, roční období a další věci, které jsem si myslel, že by mohla učitelka chtít. Proběhlo to v klidu a druhý den byl Martin rád, že mu to prý pomohlo. Sice mi později oznámil, že stejně dostal dvojku - a já si říkám, že už nevím, co bychom měli dělat, aby měl vše v pořádku - ale shodli jsme se, že to bohatě stačí a že je dobře, jak to pěkně zvládnul.


To bylo spíš o těch starostech, ale teď ke slíbeným radostem a legraci.

Nedávno Martin zaslechl, že jsem s někým v rozhovoru zmínil luterány. Reagoval na to slov: "Luterány? ... Ty neznám, já znám jen veterány."

Tak jsem si říkal, že je vidět, jak moji kluci zatím nejsou tolik "nakaženi" mojí prací. Mnohem víc jim v hlavě utkvěla debata kolem filmu Tmavomodrý svět a můj pokus jim vysvětlit, proč váleční hrdinové z britského letectva skončili později v době nesvobody ve vězení. Kdyby šlo alespoň o veterány husitských válek, tak na ty by si Martin jistě vzpomněl. O chvilku později ještě doplnil, že zná taky veterány auta, tj. stará auta.

Malý Ondra se předvedl zase jindy. To když jsem klukům slíbil, že spolu zajdeme na Den dětí do kina. Letos to bylo už asi potřetí. Já sice kino moc rád nemá, kvůli ceně a tak, ale s ohledem na letošní počasí to je pro kluky vítaná změna. Tak jsme si byli zamluvit lístky na druhý den odpoledne. Klukům jsem opakoval, že budeme muset druhý den udělat kus práce, zbytečně se nezdržovat a včas se naobědvat, abychom si stihli lístky včas vyzvednout.

Ondra to pojal vskutku zodpovědně. Už před šestou v sobotu ráno stál u mé postele a budil mě naléhavým voláním: "Tatííí, vstááávéééj, vstááávéééj, už musíme vyrazit do kina... už je X /nevím kolik to říkal/ hodin, už je čas... Musíme se naobědvat a vyrazit!"


Asi nemusím moc vysvětlovat, že mě takové vzbuzení nepotěšilo, takže jsem ho poměrně nekompromisně poslal zpátky do postele. Každopádně jsme i po pozdějším vstávání všechno stihli včas a užili si kino a dětský den, i když venku lilo jako z konve.

Legraci jsme si užili i večer, když jsem se klukům chystal přečíst nedělní biblické čtení, které bylo o zajímavém souboji proroka Elijáše se 450 Baalovými proroky (První kniha královská, 18. kapitola, verše 20-39 - viz ZDE). Předtím jsem se jich zeptal, zda si pamatují, kdo byl prorok Elijáš. Zjistil jsem, že v tom mají pěkný galimatyáš (s oblibou jsem kdysi dával do přijímacích testů otázku na údajného proroka Galimatyáše). Martin spustil: "Jó, to byl ten... jak bojoval s tím.. s tím malym... /evidentně narážel na souboj Davida s Golijášem/ ... on porazil toho..." A nemohl si víc vzpomenout. Mladší Ondra pohotově doplnil: "Porazil Napoleona." To už jsem se samozřejmě smál a pak jim připomněl, že Elijáš byl prorok, kterého vzal Hospodin na nebesa v ohnivém voze, na což si kluci vzpomněli a hned se chtěli podívat na obrázek. Souboj s Baalovými proroky se jim samozřejmě taky líbil.

Takže na nedostatek legrace si stěžovat opravdu nemůžu.