Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

čtvrtek 23. června 2011

Ondrovi jsou čtyři roky

Náš nejmenší lumpík Ondrášek oslavil čtvrté narozeniny.

Na okolnosti jeho narození jsem na blogu vzpomínal před rokem (zde), takže dnes vložím jen pár fotek.

Zde s jedním ze dvou dortů, které dostal. Oba byly jahodové. Od Ivany byl domácí, ode mne (na obrázku) kupovaný.




Ondra nemá maminku za to má prima bráchu, i když jejich vztahy nejsou vždy tak idylické.




A takový to byl mrňousek, když jsme si ho před čtyřmi lety přinesli z porodnice. Dnes si říkám, že to snad ani není možné, že jsem se o tak malého mrňouska velmi brzo staral..







A ještě jedna fotka Ondry ze současnosti.




Hodně štěstí, Ondro!!!

středa 22. června 2011

Seznam nutných ranních činností pro kluky

Poslední dobou máme ráno trochu problémy. Díky létu vstáváme už za světla a kluci s tím nemají žádné problémy. Jen ty ranní povinnosti jim nějak nejdou. Třeba jdou po snídani do koupelny nebo do pokoje a místo čištění zubů nebo oblékání si začnou hrát nebo blbnout. Já jsme pak rozlobený a unavený z toho, že jim vše musím pořád dokola opakovat a stále je hlídat. Navíc mě stresuje i představa, že od září toto vše budeme muset stíhat v podstatě o hodinu dřív.

Už jsem z toho byl nešťastný a říkám si, že takhle to dál nejde. Jenže co s tím?

Určitě to nebyla náhoda, že jsem se dnes zastavil v knihkupectví a zdržel se tam o něco déle. Kromě jiného jsem vzal do ruky knihu Terezy Beníškové: První třídou bez pláče (vydala Grada 2007). Knihou jsem si listoval, ale nekoupil jsem jí, ačkoliv byla zlevněná. Ostatně teprve teď při psaní zjišťuji, že od stejné autorky je kniha, kterou mám půjčenou z knihovny (Když dítě lže, Grada 2009). Stejně tak nyní zjišťuji, že jsem si částí knihy mohl listovat i z pohodlí domova (viz zde)

Při listování v knihkpectví jsme narazil na kapitolu o Denním režimu prvňáčka (s. 41), kde se píše i o ránu (s. 43-44). Mimo jiné se tam píše: "Pokud se prvňáček vypravuje ráno sám, klidně mu sepište a někam vyvěste seznam nutných ranních činností, aby na nic důležitého nezapomněl."

Tato věta, resp. tento nápad, mě okamžitě oslovil. Nemyslím si, že by to mělo rázem vyřešit všechny naše problémy, ale je to šance, jak místo lamentování zase něco konkrétního zkusit.

Cestou domů jsem si rozmyslel základní seznam a ještě před uložením kluků jsem ho sestavil. S klukama jsem ho pak rycle prošel a snažil jsem se v rychlosti načrtnout i uvedené činnosti. Jelikož nejsem výtvarně zdatný, tak jsme původně uvažoval o tom, že bych si někde na internetu našel vhodné obrázky. Jenže to bych nad seznamem strávil neúměrně dlouho času. A šlo mi především o to, abych ten nápad prostě vyzkoušel. Seznam můžeme časem změnit nebo by si jej mohli kluci nakreslit sami atd. Dalším nápadům se meze nekladou.

Seznam jsme klukům nalepl na skříň, hned naproti postelím, takže jej budou mít od samého rána na očích.

Jsem zvědavý, jestli seznam nějak pomůže. Máme už jen krátkou dobu před prázdninami, abychom si ta rána zkusili tak, jak by měla nebo mohla vypadat líp. Rozhodně mě těší, že je to podle mne způsob, jak určitou část povinností a zodpovědnosti přesunout na kluky, resp. více je zapojit.

Původně jsem ještě uvažoval o tom, že by seznam obsahoval i pár činností, které se ráno dělat nemají, ale naonec jsem se rozhodl pokud možno pro jednoduchost.

Uvidíme.


RÁNO

1. otevřít oči a protáhnout se

2. usmát se na celý svět (i na bráchu a na tátu)

3. jít se vyčůrat

4. umýt si ruce a obličej

5. jít se nasnídat

6. umýt si ruce a vyčistit zuby

7. obléknout se

8. zkontrolovat věci do školky/školy

9. obout se a vyrazit



úterý 21. června 2011

Důvěra

Nedělní Den otců jsme nijak neprožívali ani nevzpomínali. Vždyť jsem tu psal, že jsem si už dostatečně užil květnový svátek maminek (viz zde). S klukama jsme si udělali pěknou procházku v Tróji kolem Vltavy.

Snad jen jedna veselá věc zaslouží zmínku. Už jsem tu psal (zde), jak jsme si při čtvrteční procházce povídali s Martínkem a jak ho zajímala otázka, jak pozná "hodnou holku", kterou by si mohl vzít za ženu.

V jednu chvíli se v neděli k tomuto tématu vrátil a povídal: "Stejně by mě zajímalo, jak poznám tu hodnou holku."

Šli jsme jen my dva, takže jsme měli chvíli jen pro sebe. Po chvíli se na mne podíval a s úsměvem mi řekl: "Víš, co? Pokud budeš ještě na živu, tak já ti tu holku přivedu a půjčím ti jí. Ty mi jí prozkoušíš a pak mi řekneš. Platí?"

Usmál jsem se a řekl jsem mu, že takhle to sice nechodí. Každopádně pokud budu moct, tak mu rád poradím a pomůžu.

Možná Martínka inspirovalo i to, že nyní ve zkouškovém období jsem víc mluvil o tom, že studenty a studentky zkouším.

Je mi jasné, že je to věkem a naší situací. Jsme na sebe odkázani víc než v jiných rodinách. Je mi jasné, že až bude větší, tak bude mít svojí hlavu jako každý. I když nebylo by špatné, pokud by se nám podařilo i později mít takový vztah, aby nám na pohledu a názoru druhého záleželo.

Tak jsem si alespoň říkal, co si může táta na "svůj svátek" přát víc, než takovou důvěru.


Nemyslete si však, že je to pořád taková idylka. Naopak mám poslední dobou zase pocit, že kluci příliš neposlouchají a jen vymýšlejí lumpárny. Pošťuchují se a každou chvíli jeden z nich přiběhne, přestože žalovníčky odháním. Někdy je to dost náročné. Na prázdniny se těším, ale nebude školka a bude míň možností hlídání, tak jsem zvědav, jak to zase přežijeme. Loňské prázdniny jsme si však užili nad očekávání dobře, takže uvidíme.

pátek 17. června 2011

Tatí, kolik je ti let?

Při obědě se mě Ondra ptal: "Tatíí, kolik je ti let?"

Já na to: "No, bude mi XX."

Ondra nespokojeně: "Néé, já se ptal, kolik je ti let teď!"

Já: "No tak to mi je XX a půl."

Ondra: "Týý jóó, to je hodně!"

Já: "Já myslím, že to je tak akorát."

Ondra: "A kolik Ti bude ve čtvrtek? Sto nebo tisíc let?"

:-)

Tatí, to jsem rád, že jsem se nenarodil jako holka!

"Tatí, to jsem rád, že jsem se nenarodil jako holka," říkal mi včera na procházce Ondra.

Ptám se ho: "A proč, prosím Tě?"

"Protože jsem se chtěl narodit jako kluk," předvádí Ondra neprůstřelnou dětskou logiku.

Já na to: "Tak to jsem rád, že se Ti to splnilo. I já jsme rád, že jsi se narodil jako kluk."

Martínek se zapojil do hovoru: "To mně je jedno, jestli bych se narodil jako kluk nebo jako holka. Hlavní je, že jsem se narodil a že jsem živej."


Dnes ráno jsem se na to Ondry ještě ptal a říkám mu: "Co bys dělal, kdyby ses narodil jako holka?"

"Říkal bych, Pane Bože, proměň mě v kluka," uzemnila mne Ondrova okamžitá odpověď.


Předpokládám, že nejde o projevy budoucího misogyna, ale spíš o uvědomování si vlastní identity. Přitom Ondra oproti Martínkovi projevuje víc "ženských vlastostí". Naproti hajdalákovi Martínkovi si Ondra vybírá oblečení a umí si ho dobře složit. Častěji trhá kytičky a oceňuje estetickou stránku věcí. Naopak Martínek reaguje leckdy až přecitlivěle... No je zajímavé a dobrodružné pozorovat ty děti a jejich rozdílnosti. Někdy si říkám, že je škoda, že jich neni víc. Jindy je jich až dost...

Každý večer děkuji za to, že mám dva šikovné kluky!

S klukama na procházce

Čtvrteční den byl poměrně klidný. Odvedl jsme kluky do poloprázdné školky. Sledoval jsem minimální provoz na silnicích. Trochujsem litoval, že jsem odložil nějaké zařizování, protože jsem nevěděl, jaký dopad bude mít stávka v dopravě. Vyřídil jsem věci na poště, nakoupil, vypral dvě pračky a uvařil. Do toho jsem studoval a četl, ale bez konkrétního výsledku, tj. nějakého písemného výstupu, což je stále moje slabina. Ono nejde ani tak o to, že dopoledne, kdy jsou kluci ve školce, je příliš krátké a i to odpolední spaní netrvá dlouho, pokud Martínek ještě vůbec usne (většinou ano).

Necítil jsme se zcela fit. Nic vážného, jen drobné nastydnutí, trochu únava a určitá nepohoda. Nic zvláštního. Trochu bolavé tělo, někde uvnitř taky trochu bolesti, únava, otázky nad budoucností. Je to spíš legrační, že stávka, kterou někteří údajně vyjadřují starost o vlastní budoucnost, mě taky trochu přivedla k myšlenkám na budoucnost. Ale jen trochu. To spíš, že se mě Martínek ráno cestou do školky ptal, kolik mu bude za deset let. A já si opět uvědomil, že ještě i za deset let, pokud nám je Hospodin dopřeje, to budou kluci, kteří mě budou potřebovat...

Je snadné podlehnout nějakým melancholickým myšlenkám, ale valný smysl to nemá. Jsem rád, že se mi podařilo i tentokrát najít způsob, jak celkovou atmosféru zlepšit.

Kluky taky trápí rýma (nakonec jsme je dnes neposlal do školky), takže ani kolo nebo koloběžka nepřicházely v úvahu. Navíc se jim ven ani moc nechtělo. Já však cítil, že si potřebujeme provětrat hlavu a přiměřeně rozhýbat tělo. Po chvíli přemmlouvání jsme nakonec vyrazili na procházku.

Cestou jsme si povídali. S Ondrou jsme probírali, co by chtěl k blížícím se narozeninám. Nevím to ani já ale ani on. Nedávno jsem jim konečně koupil gormity, které jsme mu původně sliboval až k narozeninám, protože jsem se jim bránil. Oba kluci dostali koloběžku, baťůžek, takový sportovní dres. Prostě mají, co potřebují a hlavně se jim už moc nových věcí do pokoje nevejde. Svým způsobem jsem si říkal, že jsem rád, že to tak bere i Ondra. Nakonec jen tak nahlas přemítal, že by mu "stačilo" jen pár věcí. Třeba dvě autíčka, letadlo a dort. Za chvilku si to však už ani nepamatoval, takže podstatný bude asi jen ten dort.

Naopak Martínek si se mnou povídal na "vážnější téma". Zajímalo ho, jak jednou pozná "hodnou holku", kterou by si mohl vzít. Tomu vlastně předcházel náš rozhovor o tom, že děti jsou rády s rodičema, ale když člověk vyroste, tak od rodičů odejde a chce být a žít s někým druhým dospělým. Svým způsobem opustí svojí vlastní rodinu a založí si svojí novou rodinu. To samozřejmě neznamená, že se přestane stýkat se svými rodiči a sourozenci, ale prostě s nimi už nežije v jednom bytě či domě. Martínkovi jsem to říkal mimo jiné proto, že on mi říkal, že mě nikdy neopustí a že by chtěl žít pořád se mnou. Samozřejmě, že to tak bude, říkám mu pořád, ale jednou se rozhodne žít sám, resp. s někým jiným a bude to dobře. A když mi to Hospodin dopřeje, tak já bych byl rád dědečkem a myslím si, že bych si to uměl užívat, když budu fit, ale nemusí to být zase moc brzo. Ostatně i Martínkovi jsem říkal, že si teď ještě nemusí dělal hlavu, jak pozná tu "hodnou holku". Vždycky s trochou nadsázky říkám, že nejprve "vysokou školu" a pak teprve holky... Poznat tu správnou "hodnou holku" je někdy pěkně těžké. Navíc se může stát, že i když jí člověk pozná, tak to pak nevyjde. Může zemřít, jako se to stalo nám a nebo, což je častější, si prostě ti dva přestanou rozumět a přes veškerou snahu být spolu nemůžou. Samozřejmě Martínkovi přeji, aby mu všechno dobře vyšlo...

Pomalou chůzí, při povídání a pozorování přírody, jsme došli na nedaleké letiště. Žádný provoz tam nebyl, takže místo letadel jsme pozorovali dravé ptáky, jak ve vzduchu číhali na svojí kořist a několikrát se pokusili něco ulovit. Klukům jsem říka, jak jsme sem často chodili na procházky s jejich maminkou. Chodili jsme tam i s malým Martínkem. I Ondrovi jsem říkal, že jsme tam s ním pak chodili, i když pravdou je, že to už na společné procházky nebyl čas. Bylo to milé vzpomínání...

A když už jsem měl pocit, že na mne jde trochu víc nostalgie, vytáhl jsem připravený bublifuk a hned bylo o zábavu postaráno. Dobře jsme se pobavili...

/Omluvte kvalitu fotek. Neměl jsme s sebou foťák, tak jsou jen z mobilu./





























Byla to příjemná procházka. Hlavně jsme byl rád, že si to společně dokážeme užít, i když se třeba zrovna necítím nejlíp a nevím, co nás čeká...

úterý 14. června 2011

Pohodička na lavičce

Tak takhle jsme si užívali víkendový pobyt v přírodě (zachyceno samospouští).






Kluci se na focení samospouští chystali po svém, takže mi nedalo, abych to nezachytil.

pondělí 13. června 2011

Na procházce v přírodě a v dešti

O víkendu jsme s klukama přijali pozvání přátel a vyrazili jsme z Prahy. V sobotu si kluci užili společnost dalších dětí i dospělých a mimo jiné jsme společně hráli fotbal.

V neděli ráno jsme bohoslužbou oslavili "narozeniny církve", tj. Slavnost seslání Ducha svatého. Dokonce si děti mohli ozdobit malý narozeninový dort, na kterém si po obědě pochutnali. Sice jsem zrovna před chvílí četl mírně kritickou úvahu nad tímto obrazem, tj. nad touto metaforou letnic coby "narozenin církve" (zde), ale klukům se to líbilo a myslím si, že jim to tuto událost více přiblížilo. Když jsme si tento text ze Skutků apoštolských (tj. z 2. kapitoly 1.-11. verš více viz zde) četli předtím doma, tak jsem tento aspekt nezdůrazňoval a spíš kluky zajimaly "jakoby ohnivé jazyky" nad hlavami apoštolů a jejich schopnost mluvit "jinými jazyky".

Venku pršelo, takže se nedal hrát fotbal - i když kluci to zvládli i uvnitř na chodbě. Přesto jsme po chvíli vzali pláštěnky a vyrazili na procházku k rybníku.

Dobře jsme udělali, protože to stálo za to.







Ondra měl holínky, tak si nenechal ujít příležitost, aby opatrně vyzkoušel hloubku louží.




Vyzbrojeni starým pečivem jsme dorazili k cíli, k nedalekému rybníčku.






Příliš úspěšní jsme při krmení nebyli, obyvatelé rybníčka buď neměli hlad nebo jim ta naše nabídka moc nechutnala, alespoň bylo co pozorovat.

Jednak hnízdo lysky černé, už z minulosti nám dobře známého obyvatele tohoto rybníčku.




Mnohem zajímavější však bylo pozorování žab.








Naopak jsme tentokrát nezahlédli nejběžnější kachnu divokou. Zato jsme viděli jiný druh kachny, kterou je podle mého letmého zkoumání Polák chocholačka, ale můžu se mýlit.




Cestou od rybníčku déšť ustal, takže jsme si mohli užívat čerstvý vzduch a pozorovat všudepřítomné kapičky vody.

Tatíí, jaké jsem znamení?

Nedávno se mě Martínek z ničeho nic zeptal: "Tatíí, jsem střelec, ryba, beran nebo ovce?"

Byl jsem opět zaskočen při nějaké práci, ale rychle jsem se zorientoval: "Myslíš, v jakém jsi se narodil znamení?"

"Ano, tati."

Protože na takové věci moc nejsem, nevím to z hlavy. Tak jsem usedl k počítači, že se podíváme.

Hovor zaujal i malého Ondru, který se hned připojil a zeptal se: "Tatíí a co jsem já? Ryba, kapr, lev nebo dinosaurus?"

Za chvilku jsme už věděli, že Martínek je narozený ve znamení Berana a Ondra ve znamení Raka. Ondra byl jen chvilku zklamaný, že není ve znamení dinosaura, ale rychle ho to přešlo. Od té doby co chvilku slyším, jak Martínek říká, že ho potrká a naopak Ondra, že ho cvakne.

sobota 11. června 2011

Proč má dáma přednost?

Martínek se mě dnes z ničeho nic zeptal: "Tatíí, proč má dáma vždycky přednost?"

Já na to: "Myslíš v šachách? Tam přece přednost nemá."

Martínek: "Nemyslím v šachách, myslím v opravdicku."

"Aha, myslíš ve skutečnosti. Tak dámám se dává přednost, protože je to od nás mužů slušnost a zdvořilost."

pátek 10. června 2011

Malí výletníci

V tomto týdnu jeli kluci se školkou na výlet. Minulý týden jel se školkou na výlet jen Martínek, coby předškolák, tentokrát jeli oba. Z prvního výletu jsem se poučil. Tehdy jsem večer před odjezdem zjistil, že vlastně kluci nemají nějaký pěkný baťůžek. Poradil jsem si, ale předsevzal jsem si, že nějaké koupíme. Proto jsme byli na nákupech, kde si mimo jiných věcí kluci vybrali nové baťůžky.

Taky mi Martínek říkal, že mu tehdy nebylo dobře a v autobuse málem zvracel. Sice to bylo tím, že nějaká holčička blízko něho zvracela, přesto jsem jim tentokrát dal čtvrtku Kinedrylu, pro jistotu, ale i pro jejich dobrý pocit. Den před výletem si kluci nakoupili piškoty pro zvířátka. Sice je prý Ondra skoro všechny hnd po otevření vysypal, ale to nevadí. V baťůžku měli kluci i pláštěnky, ty však nebyly potřeba. Dal jsem jim také láhev s pitím, ale skoro se ho nedotkli. Jen si stačili prohodit podepsané lahvičky, což dokazovalo, že alespoň jednou pili. A nakonec tam měli i nakrájené jablíčko v alobalu, které si ráno oba přáli. Jen mě nenapadlo, že na Ondru to bude trochu složitější, takže pak už nedokázal jablíčka zabalit a rozsypaly se mu po baťůžku.

Hlavní je, že si to oba pěkně užili.






Po návratu mi Ondra s nadšením oznamoval, že tam viděli tři "pafy". Chvilku jsem netušil, co má na mysli. Naštěstí ho Martínek opravil, že měl na mysli "pávy". Pak mi kluci vyprávěli další zážitky a já byl rád, že si to pěkně užili a že jsou to kluci šikovní.

středa 8. června 2011

Do školky na koloběžkách

Do naší rodiny přibyl další dopravní prostředek. Koloběžky! Už jsem o nich uvažoval dlouho, ale zdálo se mi, že klukům zatím kola bohatě stačí. Nespornou výhodou koloběžek je však jejich skladnost. Minulý týden, při nákupu nějakého oblečení pro kluky, jsme se zašli podívat na jeden typ koloběžky, který byl v akci. Když jsem viděl, s jakou šikovností a chutí jezdil Martínek po obchodě mezi regály a když jsem navíc zjistil, že tento typ je do váhy 100 kg, tudíž i pro mne, tak bylo rozhodnuto. Naopak Ondrovi to moc nešlo. Při zkoušení zmizel mezi regály a za chvíli byl slyšet jen jeho křik. Stěžoval si, že na koloběžku už nevstoupí bez chráničů na ruce i nohy. Tak jsme koupili zatím jen jednu.

Jenže o víkendu bylo jasné, že s jednou prostě nevystačíme. Tak jsme včera zajeli pro druhou, kterou si Ondra sám vybral. Bylo na výběr jen ze dvou barev a obrázků. Ondra, velký milovník koster a lebek, dal před svými oblíbenými motivy nakonec přednost černozelené. Za chvíli sice trochu zlobil, protože chtěl koloběžku raději vrátit a koupit velkou figurku Gormita (tuhle havěť jsem po dlouhém odmítání a po opakovaných prosbách kluků nakonec za výhodnou cenu do bytu pustil - více viz zde). Netrvalo dlouho a i on nakonec uznal, že to je blbost a že koloběžka je mnohem lepší a užitečnější věc.

Takže dnes mohli oba kluci vyrazit do školky na koloběžkách.












Ondrovi to moc nešlo, takže nakonec souhlasil s tím, že jsem na jeho koloběžce jel já a on s velkým nadšením vedle mne běžel a volal: "Táta jede na mojí koloběžcééé!"

Kluky jsem odevzdal a koloběžky vzal domů. Ještě na chvíli jsem si sedl u kluků ve školce, abych natočil záběry Strakapoudů, kteří si udělali u kluků ve školce hnízdo jen asi metr nad zemí. Minule jsme je s klukama pozorovali, jak krmí mláďata a byl to pro nás velký zážitek. Moje záběry sice nejsou moc kvalitní, protože jsem to musel točit z větší dálky, ale jsem za ně rád (viz zde a zde).

Jinak jsme zdrávi, i když to nechci zakřiknout, máme se celkem dobře, jen je toho hodně, takže na psaní na blog moc času nezbývá.

Ondra má teď trochu problém s chozením do školky. Přestože nedávný výlet předškoláků, kdy byl ve školce bez bráchy, zvládl dobře, nějak se mu do školky nechce a prý by byl raději se mnou. Taky si stěžoval na nějakého chlapečka. Přestože to považuji spíš za zástupný problém, tak jsem včera s chlapečkem promluvil. Už od jiných maminek vím, že je přece jen trochu divočejší a stěžují si na něj i jiné děti. Nechal jsme si ho od kluků ukázat a klidně jsem ho požádal, aby byl na Ondru hodný, protože je ještě malý. Chápu, že se to učitelkám moc nelíbilo, hned se zajímaly, co se stalo. Vysvětlil jsem, že snad nic, jen že si Ondra trochu stěžoval. Slíbily, že na to dají větší pozor. Já jsem o tom přemýšlel a dobře vím, že si kluci musí takové problémy vyřešit sami a třeba využít i toho, že jsou dva. Nechci je navádět k účasti na nějakých konfliktech. Budu rád, když se budou umět bránit, ale ať nejsou agresivní a dokáží odhadnout svoje síly. Vím, že ten dětský svět je v tomhle složitý a někdy i celkem krutý. I doma je vedu k tomu, ať se spolu dovedou domluvit. Na druhou stranu jsem chtěl, aby cítili, že stojím za nimi a že se na mne v případě potřeby mohou spolehnout. Bylo veselé, když mi při vyzvedávání po obědě dotyčný chlapeček hlásil, že Ondra je v pořádku a tentokrát ani neplakal, za což jsem oba pochválil (tj. chlapečka i Ondru).

Nevím, jaké jednání je dnes "in", ale v tomhle budu asi stejný jako byla moje máma. Na jednu strana mě vedla k samostatnosti. Na druhou stranu se o mne zajímala a nad mnoha věcmi nemávala rukou jako jiní rodiče. Tehdy mi to nebylo vždy příjemné, ale později jsme to ocenil. Třeba to její odepisování na poznámky, když jsem doma vysvětloval, že jsem jí z mého pohledu nedostal spravedlivě a jiné. Vyprávěla mi třeba, že jsem si prý stěžoval, že nás asi v první třídě nějací starší kluci šikanovali na záchodcích. Vůbec si to nepamatuju, znám to jen z jejího vyprávění. Zašla do školy a řešila to s učitelkou. Ta jí tvrdila, že je bezmocná, když se to odehrává na klučičích záchodcích, že tam prý nemůže. Máma na to celkem zostra, že když ona nemůže, tak moje máma tam klidně vlítne a zjedná pořádek sama, že jí to nevadí. Tak pak na to prý víc učitelky dbaly. O pár let později se třeba sešla s učitelkou, která na mne byla zasedlá, aniž bych věděl proč. Po jejich rozhovoru se situace změnila a výrazně zklidnila. Já jsme za toto jednání svojí mámu odměňoval tím, že jsem se jí vždy snažil říkat pravdu, takže byla vždy dobře informovaná o dění ve škole (a nejenom tam). Mnohdy se pak na třídních schůzkách na rozdíl od jiných rodičů nedozvídala nic nového, co by už nevěděla. Leckdy se divila, jak na třídní schůzce může nějaká máma říct, ať učitelka dá klidně tomu jejímu "blbci" pohlavek, že ona sama to doma dělá stejně. Říkala, že když někdo o svém dítěti mluví jako o "blbci", tak vlastně mluví o sobě. I když to máma měla těžké, protože od 19 neměla rodiče a později zůstala sama se třemi malými dětmi, tak se nezříkala svojí rodičovské zodpovědnosti.

Kdyby se mi podařilo mít s klukama podobně dobrý vztah, jako jsme měl se svojí mámou, tak bych byl rád. Drželi jsme při sobě, mluvili jsme celkem otevřeně a důvěřovali jsme si. Na druhou stranu jsem nebyl nějaký mamánek. Vzpomínám si třeba, jak mi kdysi říkala, že ať si nemyslím, že až budu mít ženu a rodinu a chtěl bych je opustit, že bych mohl přijít za ní a ona to schvalovala. Nepochybně to byla i reakce na zkušenost, kterou udělala s mým otcem a jeho mámou, mojí babičkou, která jej pro mne až nepochopitelně omlouvala, ale to už je jiná věc.

Rozepsal jsme se o mámě, protože jsem na ní poslední dobou trochu víc vzpomínal. Chybí mi. Sice jsem už dávno žili každý svůj život, ale to její pochopení a vzájemný respekt mi asi chybí o to víc, když sem tam promluvím se svým nemocným otcem. Nejenom od něj slýchávám kritiku a určitou nespokojenost s tím, jaký jsem, co a jak jednám. Nebývá to sice nějak moc dramatické, ale za situace, kdy se snažím dělat to, co umím a co považuju za správné, sil a možností není vždy dostatek, tak chápající a láskyplné povzbuzení a podpora od někoho blízkého přece jen někdy chybí.

Na druhou stranu jsou tyto moje vzpomínky vždy spojené s vděčností. Potkal jsem a potkávám lidi, kteří v podobě lidí a vztahů nedostali tolik, co jsme dostal a zažil já. Ostatně i díky tomu, co jsem dostal v minulosti, můžu fungovat dál i v ne vždy lehkých situacích. Takže jsem vděčný za mámu, jakou jsem měl i za ženu, kterou jsem potkal...

A tu zkušenost s určitou kritikou a vzpomínku na svojí mámu se alespoň snažím využít ve vztahu ke klukům. Přestože stres a moje cholerická povaha leckdy vedou k prudším reakcím, tak se snažím hledat každou vhodnou příležitost, abych kluky pochválil, povzbudil a aby stále vnímali, že je mám moc rád a že jsem rád, že jsou tak šikovní. Ostatně oni mi to pak často vrací a to je fajn. Tak snad nám to dlouho vydrží.