Necítil jsme se zcela fit. Nic vážného, jen drobné nastydnutí, trochu únava a určitá nepohoda. Nic zvláštního. Trochu bolavé tělo, někde uvnitř taky trochu bolesti, únava, otázky nad budoucností. Je to spíš legrační, že stávka, kterou někteří údajně vyjadřují starost o vlastní budoucnost, mě taky trochu přivedla k myšlenkám na budoucnost. Ale jen trochu. To spíš, že se mě Martínek ráno cestou do školky ptal, kolik mu bude za deset let. A já si opět uvědomil, že ještě i za deset let, pokud nám je Hospodin dopřeje, to budou kluci, kteří mě budou potřebovat...
Je snadné podlehnout nějakým melancholickým myšlenkám, ale valný smysl to nemá. Jsem rád, že se mi podařilo i tentokrát najít způsob, jak celkovou atmosféru zlepšit.
Kluky taky trápí rýma (nakonec jsme je dnes neposlal do školky), takže ani kolo nebo koloběžka nepřicházely v úvahu. Navíc se jim ven ani moc nechtělo. Já však cítil, že si potřebujeme provětrat hlavu a přiměřeně rozhýbat tělo. Po chvíli přemmlouvání jsme nakonec vyrazili na procházku.
Cestou jsme si povídali. S Ondrou jsme probírali, co by chtěl k blížícím se narozeninám. Nevím to ani já ale ani on. Nedávno jsem jim konečně koupil gormity, které jsme mu původně sliboval až k narozeninám, protože jsem se jim bránil. Oba kluci dostali koloběžku, baťůžek, takový sportovní dres. Prostě mají, co potřebují a hlavně se jim už moc nových věcí do pokoje nevejde. Svým způsobem jsem si říkal, že jsem rád, že to tak bere i Ondra. Nakonec jen tak nahlas přemítal, že by mu "stačilo" jen pár věcí. Třeba dvě autíčka, letadlo a dort. Za chvilku si to však už ani nepamatoval, takže podstatný bude asi jen ten dort.
Naopak Martínek si se mnou povídal na "vážnější téma". Zajímalo ho, jak jednou pozná "hodnou holku", kterou by si mohl vzít. Tomu vlastně předcházel náš rozhovor o tom, že děti jsou rády s rodičema, ale když člověk vyroste, tak od rodičů odejde a chce být a žít s někým druhým dospělým. Svým způsobem opustí svojí vlastní rodinu a založí si svojí novou rodinu. To samozřejmě neznamená, že se přestane stýkat se svými rodiči a sourozenci, ale prostě s nimi už nežije v jednom bytě či domě. Martínkovi jsem to říkal mimo jiné proto, že on mi říkal, že mě nikdy neopustí a že by chtěl žít pořád se mnou. Samozřejmě, že to tak bude, říkám mu pořád, ale jednou se rozhodne žít sám, resp. s někým jiným a bude to dobře. A když mi to Hospodin dopřeje, tak já bych byl rád dědečkem a myslím si, že bych si to uměl užívat, když budu fit, ale nemusí to být zase moc brzo. Ostatně i Martínkovi jsem říkal, že si teď ještě nemusí dělal hlavu, jak pozná tu "hodnou holku". Vždycky s trochou nadsázky říkám, že nejprve "vysokou školu" a pak teprve holky... Poznat tu správnou "hodnou holku" je někdy pěkně těžké. Navíc se může stát, že i když jí člověk pozná, tak to pak nevyjde. Může zemřít, jako se to stalo nám a nebo, což je častější, si prostě ti dva přestanou rozumět a přes veškerou snahu být spolu nemůžou. Samozřejmě Martínkovi přeji, aby mu všechno dobře vyšlo...
Pomalou chůzí, při povídání a pozorování přírody, jsme došli na nedaleké letiště. Žádný provoz tam nebyl, takže místo letadel jsme pozorovali dravé ptáky, jak ve vzduchu číhali na svojí kořist a několikrát se pokusili něco ulovit. Klukům jsem říka, jak jsme sem často chodili na procházky s jejich maminkou. Chodili jsme tam i s malým Martínkem. I Ondrovi jsem říkal, že jsme tam s ním pak chodili, i když pravdou je, že to už na společné procházky nebyl čas. Bylo to milé vzpomínání...
A když už jsem měl pocit, že na mne jde trochu víc nostalgie, vytáhl jsem připravený bublifuk a hned bylo o zábavu postaráno. Dobře jsme se pobavili...
/Omluvte kvalitu fotek. Neměl jsme s sebou foťák, tak jsou jen z mobilu./
Byla to příjemná procházka. Hlavně jsme byl rád, že si to společně dokážeme užít, i když se třeba zrovna necítím nejlíp a nevím, co nás čeká...
Žádné komentáře:
Okomentovat