Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

středa 30. června 2010

Z deníčku hypochondra a jeho lazaretu

Tak původně jsem si svůj dnešní příspěvek představoval úplně jinak, ale tři hodiny dopoledne na poliklinice na mne zanechaly přece jen vliv.

Ale pěkně popořádku. V sobotu jsme si s klukama užili pěkný výlet do Lázní Mšené a bylo to opravdu fajn. Počasí tak akorát. Ne moc horko na cestování a ne moc zima na zmrzlinu.




Sice už v pátek večer a v sobotu ráno si Martínek stěžoval na bolení bříška, nepovažoval jsem to však za překážku malého výletu. Vím, že Martínka bříško občas zlobí. Večer mi připadal unavenější a trochu teplejší. Měl přes 38,5, tak dostal Brufenový sirup. Už v noci se párkrát vzbudil a ráno měl v puse afty. Raději jsme v neděli, kromě potřebného nákupu, nikam nechodili a odpočívali doma.

V neděli večer a hlavně v pondělí už to bylo náročnější. Přestože jsme hned nasadili nejprve Florsalmin a poté kloktání Tantum Verde, afty jej trápili natolik, že nemohl skoro ani jíst. Ještěže mám bohaté zkušenosti s mixovanou a různě rozmělňovanou stravou (z doby, kdy jsem více než půl roku krmil manželku žaludeční sondou), takže jsem si poradil. V pondělí jsme navíc kromě léků od doktorky (v podstatě jen vitamín B a speciální vodička na afty, není to fialová genciánka) pořídili něco výživného a lehce stravitelného jako kuskus a jáhly, taky sušené lahůdkové droždí (jak nám paní prodavačka poradila, sypeme ho třeba do polívky). Martínek se dětské paní doktorce moc nelíbil, tak ho důkladně prohlížela, ale nic na něm nenašla. Zřejmě nějaká infekce. Ostatně i mně už druhý den škrabalo v krku a pobolíval celý člověk.

Tak jsme v pondělí nasadili léčbu a přemýšlel jsem, co podávat za jídlo, aby bylo pro Martínka s afty stravitelné. Nebyl jsem zrovna nadšený, protože jsem si říkal, že nám ty prázdniny pěkně začínají. Cestou od doktorky jsme se alespoň zastavili ve školce, aby se Martínek rozloučil a abychom si odnesli věci. Na podzim by se tam měli vypravit už oba kluci.

V úterý odpoledne přišla naše "hlídací babička" a až k večeru vzala kluky ven na hřiště. Martínek se zdál být podstatně lepší. Ondra mi už během dne připadal trochu teplejší, ale přisuzoval jsem to velkému horku. Když se však kluci vrátili zvenku, Ondra byl rozladěný víc než jindy. Říkal jsem si, že je unavený. Nejprve chtěl jíst, ale u stolu vůbec nejedl a navíc se důkladně počůral, přestože jsme chvilku předtím marně stáli na záchodě po avizované potřebě. Nejdřív jsem vybuchnul a Ondra šel hned se vším do vany. Když jsem ho však sprchoval, tak mi bylo jasné, že není fit. Naměřil jsem mu skoro 39 a v puse našel afty. je fakt, že si stěžoval už předtím, ale měl jsem dojem, že se opičí po Martínkovi jako jindy.

Všechny potřebné léky máme doma, takže jsme jen do našeho "lazaretového programu" zahrnul i Ondru. A bylo mi jasné, že na dalšího pacienta nebudeme dlouho čekat, protože i já jsem během úterního večera začal na jazyku cítit nepříjemný pocit. K tomu podotýkám, že jsem důsledně dbal na to, abychom po sobě nedojídali a ani neměli jiný kontakt. Pravdou je, že Ondrův hit je teď mazání se tyčinkou na rty. Kdekoliv jí zahlédne, už se k ní žene a spustí buď "tatí, namaž mi pusu" nebo častěji "namažu se sám". Ne vždy to zvládnu uhlídat.


Ve středu ráno jsem se vzbudil s tuhým jazykem. Já se sice za typického hypochondra nepovažuju (kamarádi si ze mne někdy utahují, ale to je spíš tím, že já o tom mluvím, zatímco ostatní navštěvují doktory většinou v tichosti), ale nedivte se člověku, kterému zemřela žena na rakovinu jazyka, kterou ohlašovaly úporné afty, co vše ho napadá. Kdepak, nemyslím si, že by to měla být hned rakovina. Jen si říkám, že by člověk neměl nic zanedbávat. A navíc jsem zase v myšlenkách smekal před ženou, protože já mám jen pár nepříjemných aftů a jak jsem z toho otrávenej. Co musela zažít ona...

Stejně jsme měli cestu na polikliniku za naší paní doktorkou kvůli kontrole Martínka. Tentokrát pro změnu důkladně prohlédla Ondru, ale ten vypadal přece jen líp než Martínek v pondělí. Oba kluci si poměrně vesele hráli v ordinaci, oni by tam snad i zůstali. Nějaké to nepříjemné vyšetřování jim bohatě vynahradí razítka na ruku a možnost vybrat si z velké krabice malých hračiček. Já jsem sice trochu protestoval, když Martínek začal oznamovat, že by to chtělo nějakou odměnu. Namítal jsem, že ani není za co. Ale naše paní doktorka je moc hodná, takže z mého návrhu, že raději nějaké to razítko, nakonec byly plné ruce razítek a hračka pro každého (teda já si fakt nevzal). Zároveň jsem paní doktorku požádal, jestli by se mi koukla na ten jazyk, ale ona tam nic neviděla.

Zhodnotil jsem situaci a relativně dobrý čas, takže jsme s klukama vyrazili na ORL. Myslím si, že tam je poměrně dobrá paní doktorka a shodou okolností to včera byly přesně tři roky, co jako první vyslovila u ženy diagnózu. Dokonce jí pak později i volala, aby se dozvěděla, jak to dopadlo. Ostatně paní doktorka už mě měla v péči letos v lednu a únoru, když mě trápil úporný zánět dutin.

V čekárně byla většina pacientů do druhé ordinace, takže jsem měl pocit, že jsme téměř na řadě. V ordinaci si hlasitě hrály dvě starší děti, které po nějké době vystřídalo řvoucí dítě (buď stále utíkalo a nebo řvalo upnuté v kočárku, vrcholem bylo, když ho po delším čekání sestřička zkoukla a usoudila, že na nosní mandle není vhodná doba a dítě potřebuje především pořádně umýt). Kluci si docela způsobně sedli k dětským stolečkům a hráli si. Jenže dlouho se nic nedělo. Pak z ordinace vyšla maminka s miminkem (bylo vidět, ostatně i slyšet, že si oba užili svoje) a vystřídala ji ta s těmi staršími dětmi. Dvakrát však někdo zaklepal na dveře a vklouznul do ordinace před námi. Mezitím si ode mne jindy milá sestřička vzala kartičku pojištěnce s dotazem, co chci. Tak jsem říkal, že jdu na vyšetření. Jaké? Říkám, zda by se mi paní doktorka nekoukla na jazyk. Na jazyk? Podivila se sestřička a zakroutila hlavou. Příště však zavolala jinou paní, co přišla po nás, ale asi měla něco urgentního. Čas letěl a kluky už to moc nebavilo. Asi kdybych tam už neměl kartičku pojištěnce, tak bychom odešli. Když sestřička po delší době opět zavolala jiné jméno, tak dotyčný pán jí řekl, ať vezme nejdřív nás. To bylo velkorysé a v čekárnách u dospělých nepříliš časté gesto, za které děkuju.

Nebudu se rozepisovat o problémech našeho zdravotnictví, ale asi každému je jasné, že problém je zcela jinde, než jestli zaplatím 30,- Kč nebo kolik. Problém je v tom, že jen tak se není možné objednat a když přijdete do čekárny, tak je to opravdu loterie. Prostě čekáte a pak... Pak se možná dočkáte. Opět jsem ocenil naší paní doktorku, které zavolám a dostaneme termín, ten sice většinou nestihneme, ale po nedlouhém čekání se dočkáme, navíc i milého přijetí. Na ORL měli tentokrát frmol. Paní doktorka se ptala, zda mám doporučení od praktika. Říkám, že ne, že jdu rovnou, když jsem tady na poliklinice s klukama. Spustím, že mě už nějakou dobu pobolívá v krku a teď mě trápí ten jazyk. Dostanu malé sprdnutí, že si jako mám vybrat. S bolením krku mám chodit k praktikovi a tady ať jdu hned na věc. Já se vlastně na paní doktorku nezlobím, ono je to tím velkým stresem. Ona mě totiž docela důkladně prohlížela a nakonec sama uznala, že bolest v krku s mými obtížemi zřejmě souvisí. Jsem hodně zahleněný, výtěry ukážou víc, ale dostal jsem plno léků. Je fakt, že bolestivé místo, které u kořene jazyka cítím a i u paní doktorky jsem si ho nahmatal (špinavou rukou, což paní doktorku příliš nenadchlo), doktorka ani neviděla ani necítila, přestože mě pořád tahala za jazyk a různými nástrojemi pokoušela můj dávící reflex.

Sice jsem na ORL nějaký ten měsíc nebyl, ale vysvětloval jsem to tím, že prostě mám s klukama práce až nad hlavu a kdybych tam běhal s každým zahleněním, tak jsem tam pořád. Každopádně je fakt, že zřejmě zavirovanost značí oslabení organismu a taky vysvětluje tu únavu v minulých dnech, kterou jsem spíš přičítal prostě množství starostí a teplému počasí. Není to jen o lécích, ale o stylu života a o stravě. Zkusím jít ještě trochu do sebe a zamyslím se, co změnit a zlepšit, abych nebyl pořád asi takhle oslabený.


Když už jsme tak byli na té poliklinice, tak jsme zašli i na urologii. čas od času mě trápí nějaké bolesti a od minulého týdne mě to zase trochu víc obtěžovalo. Už v pondělí jsme se tu s klukama zastavovali, ale byla tam příliš hodně lidí. Vhodnější by to bylo sice bez kluků, ale ted už hlídání na dopoledne těžko seženu, tak jsme to riskli teď a měli jsme štěstí. V čekárně nikdo nebyl. Stačilo jen překonat prvotní nevraživost sestry, která si vzpomněla, že jsem jí už v pátek telefonoval a ona mi říkala, ať prostě někdy přijdu, že neobjednávají a budu muset čekat. Přestože byla čekárna prázdná, museli jsme opět čekat. Navíc nás "předběhla" zřejmě jiná doktorka v bílém plášti. Když nás konečně zavolali, tak jsem se hned ve dvěřích omlouval, že přicházím i s klukama, ale že jsem vdovec a momentálně nemám hlídání, ale ujistil jsem je, že jsou hodní a že to zvládneme. No, je fakt, že po více než dvou hodinách na poliklinice byli už trochu neklidní a předtím se honili v čekárně. Ale už venku jsem jim vysvětlil, že zatímco na proktologii, kde s emnou kluci před časem taky byli, mi vyšetřovali zadek, tady mi budou vyšetřovat pindíka, což oba docela pobavilo. Snad to není ohrožování mravní výchovy mládeže, prostě je to život. Naštěstí se kluků ujala sestřička, takže jsem mohl podstoupit potřebná vyšetření (kdo se těší na detaily, tak toho tentokrát zklamu, přetsože na blog píšu docela otevřeně o různých věcech).

Jak už to tak u doktorů bývá, ani zde jsem se nedozvěděl nějakou diagnózu. Vše je, jak má být, což taky není špatné zjištění. Ostatně já vždy s nadsázkou říkám, že doktoři vám buď říkají, že jdete zbytečně brzo nebo naopak, že jdete pozdě. Já se tomu nedivím, vždyť kdo by měl nejvíc vědět, jak a co nám je, než my, kteří své tělo známe nejvíc a jsme s ním 24 hodin denně? Samozřejmě je čas od času třeba se poradit s doktorem a třeba provést nějaká vyšetření. Člověk je zdravý tak dlouho, dokud mu neudělají pořádné vyšetření...

Ukázal jsem papíry z ORL, které svědčí o nějaké viróze a nakonec doktorka usoudila, že moje obtíže by mohly s nějakou doznívající virózou souviset. Opět mi tedy asi tělo dává najevo, že je třeba nějaká změna. Preventivně mě v září čeká SONO vyšetření.

Ještě nás čekala návštěva v lékárně a téměř tříhodinový pobyt na poliklinice byl za námi.

Odcházeli jsme v podstatě s tím, s čím jsme přicházeli, tedy jsme celkem v pořádku, jen máme nějaké obtíže, které časem a za pomoci léků snad brzo vymizí. Hlavně jsme snad nic nezanedbali. A opět mi je jasné to, co už dřív, že zdraví je hlavně o způsobu života (stravě, náladě atd).


Každopádně jsme si nenechali zkazit začínající prázdniny (i když pro mne to znamená, že nebude školka a většina adeptek na hlídání nebude mít tolik času) a zastavili jsme se v jednom obchodě s oblečením, kde nové věci mívají za poloviční ceny. Nakoupil jsem pro kluky kloboučky a kraťasy, pro sebe taky kraťasy. Takže na léto jsme připravení, ale budeme se teď snažit hlavně odpočívat, na což máme nejenom nárok ale i papíry od doktorky ;-)

čtvrtek 24. června 2010

Narozeninová párty

Máte doma malé dítě/děti? Máte pocit, že skoro všechno mají? Chcete jim přesto udělat radost a oslavit s nimi nějaké výročí, svátek nebo narozeniny? Tak si můžete třeba pro inspiraci přečíst, jak jsme to udělali my.


Pokud někomu přišlo moje včerejší vzpomínání u příležitosti Ondrových 3. narozenin smutné a myslí si, že jsme tady jen smutně seděli a koukali do zdi, tak je na omylu. Opak je pravdou.

Ale pěkně popořádku. Vlastně se ještě musím vrátit k úternímu odpoledni, kdy jsme navštívili naši milou paní doktorku. Martínek absolvoval očkování, dostal druhou dávku proti klíšťové encefalitidě. Ondru čekala kontrola ve třech letech. S ohledem na pěkně počasí jsme opět vyrazili na kolečkách, tj. kluci na kolech a já jsem po delší pauze opět nasadil brusle. Navíc s dobrou náladou, jak je vidět na obrázku (rozdovádění kluci ještě před očkováním):




Martínek vydržel píchnutí vakcíny a pak celý zbytek návštěvy prohrabával velkou zásobárnu hraček u paní doktorky a vybíral si "odměnu" pro sebe i pro Ondru. Zato Ondra, který po obědě nespal a už se mnou dopoledne strávil téměř dvě hodiny na kole, byl celý rozmrzelý. Chvílemi pofňukával a občas odmítal plnit pokyny paní doktorky. Ovšem nejvíc ho naštvalo to, když jsme se s paní doktorkou domluvili, že s ohledem na podzimní nástup do školky, dostane vakcínu proti žloutence. Injekci oplakal více než je zvykem, i když za chvilku si už zase hrál s "odměnou".

Ten den jsme vyrazili na kola a brusle ještě potřetí, protože jsem potřeboval zajít do knihovny a na nákup a v neposlední řadě jsme využili možnost procházky s milou návštěvou. Ale asi toho bylo zvlášť na Ondru moc, protože několikrát buď spadnul z kola (resp. třeba pod ním spadlo jen kolo a on to pěkně ustál, ale kňoural i tak) nebo zakopnul. Korunu však nasadil tím, že při příchodu domů, kdy si během odemykání přes mé protesty lezou s Martínkem na schody, zhruba z poloviny schodiště spadnul a skulil se dolů (naštěstí měl helmu). Nic se mu nestalo, jen byl vylekaný (já ostatně taky) a snad si konečně bude pamatovat, že na schodišti se nehraje.


Narozeninový den byl pro kluky nakonec ve znamení odpočinku. Když jsem je ráno viděl a slyšel jsem, jak si oba stěžují na bolavou ručičku (po injekci) a nikem se jim nechce. Odhlásil jsem Martínka ze školky, pustil jim pohádky a nechal je odpočívat.

Už pár dní jsem měl dilema, co vlastně Ondrovi dát k narozeninám. Mám pocit, že všechno má. Jediné, co už pro něj nějakou dobu sháním, bez ohledu na narozeniny, jsou dětské kšandy, ale nechápu, proč mi všude říkají, že je momentálně nemají. Navíc mám pocit, že naším problémem není nedostatek věcí, ale naopak jejich přebytek. Už takhle kluci dostávají plno věcí (já si je naopak pořizuju sám), takže se mi nechce něco jen tak přiávat. Taky mám v hlavě řadu scén dětí, které při nějaké příležitosti dostávají jeden dárek za druhým. Dárky vzápětí dávají na jednu hromadu, z nich si jednu nebo dvě věci vyberou a zůstane to ležet.

Tak jsem si říkal, že kluky především slavnostně naladím. Takže už od víkendu jsem jim říkal, že Ondra má ve středu narozeniny. Kluci to zase vykládali každému na potkání (díky tomu třeba v obchodě dostali nějaké sladkosti - já si nemyslím, že by to dělali takhle cíleně, ale když Martínek spustí, že tohle je můj brácha, dneska má narozeniny a támhle je můj táta a maminku máme v nebíčku..., tak kdo by odolal?). Původně jsem neuvažoval o nějaké zvláštní oslavě. Když jsem však dostal trochu vyčiněno, že bychom to měli s Ondrou pořádně oslavit, tak jsem si vzpomněl na heslo, které mají kluci minimálně od Silvestra rádi. Uděláme si párty!

Škoda, že jsem nenahrál Martínka, jak mi s vážnou tváří začal vypočítávat, co všechno k takové párty patří. Především papírové čepice, tyčinky, něco dalšího, co si už nepamatuju a hlavně ohňostroj (to je právě ten silný zážitek ze Silvestra, kdy jsme si to doma pěkně užili a večer byl zakončený rachejtlemi, které tady všichni kolem pouštěli a my to sledovali z domova). Tak jsem opatrně vysvětloval, že tentokrát to bude bez ohňostroje, ale i tak to bude dobrá párty.

Kluci ve středu odpoledne (po pozdním obědu) dlouho spali, takže to pomalu vypadalo, že nikam nevyrazíme. Tahal jsem je z postele, že musíme nakoupit na párty. Navíc jsem si říkal, že Ondru přece jen vezmu do hračkářství, aby si něco vybral. Osobně si myslím, že jemu to bylo trochu jedno, protože pořád od někoho něco dostává, ale kdekdo se prostě ptá, co jsi dostal? Ona to taky byla legrace, protože si Ondra dlouho nemohl nic vybrat. Chodil od regálu k regálu, chvilku chtěl tohle, pak zase tamto a vlastně nic. Zato Martínek chtěl skoro všechno a stále argumentoval tím, že "aby mu to nebylo líto" (tj. že on by měl taky něco dostat, aby mu nebylo líto, že dostává Ondra, který má narozeniny). Když už to vypadalo na fiasko a očekával jsem, že nás paní prodavačka z obchodu vyhodí (ale asi jsem působil odhodlaně, že nějakou korunu přece jen pustím, tak to vydržela), tak jsem Ondru přesvědčil, že malé červené autíčko bude tím správným dárkem.

Na druhou stranu je třeba přiznat, že v jednom měl Ondra naprosto jasno a to byl nakonec i důvod, proč se mi je podařilo dostat z postele ven a do obchodu. Už dlouhou dobu Ondra toužil po dortu Berušce. Při každé návštěvě obchodu chodil kontrolovat, jestli ho mají a těšil se, že mu ho koupím. Toto jeho odhodlání mě nakonec přesvědčilo, že ten dort, který od pohledu vypadal nezdravě, což potvrzoval i pohled na složení, bude ten pravý dárek, který si bude pamatovat.

A skutečně, Ondra byl velmi šťastný a spokojený, když jsme dort naložili.






V obchodě jsme strávili docela dost času. Martínek pořád něco nosil a vysvětloval mi, že tohle budeme na naší párty určitě potřebovat. Třeba tyčinky nestačily jedny, ale raději hned dvoje, kdyby náhodou došly atd.

Domů jsme dorazili docela pozdě a já se už o naší párty začínal strachovat. Naštěstí s vidinou párty kluci šlapali jako hodinky. V rychlosti jsem udělal knedlíky s vajíčkem, protože jsem se obával, že rajská polévka z oběda by asi nebyla nejvhodnější kombinací s beruškovým dortem. A protože knedlík s vajíčkem běžně nedělám, tak nebylo těžké to považovat už za součást párty.

A jak taková párty u nás vlastně vypadá? Stačí si nasadit papírovou čepici, projevit trochu nadšení a ke všem běžným věcem a činnostem přidat slovíčko párty, tj. pártyjídlo, pártytyčinky, pártyhudba, pártyrohlík, pártypolívka atd.

A že jsem si to opravdu užili, na to se můžete podívat na fotkách:

Kluci ještě při pártyjídle.




Ondra se svým vysněným dortem.








Sfouknout svíčky byl pro Ondru problém.






Naštěstí mu pomohl Martínek.




Takže si kluci mohli ukázat, že jsou prostě jedničky.




Pak už začalo porcování dortu Berušky.










Kluci postupně oloupali marcipánové ozdoby dortu a bohatě jim to stačilo. Bylo to neuvěřitelně sladké a jen to potvrdilo můj odhad, že to není zrovna nejlepší dort, ale to vůbec nevadilo, hlavně že si kluci užili legraci. Když druhý den Ondra kousek dortu ochutnával (raději bez marcipánové polevy), tak po dvou lžičkách prohlásil, že mu to nechutná. Přesto ještě chvíli s ním zápasil, protože to byl přece jeho dort.

Následuje docela zajímavá momentka, kde je v pozadí vidět dovádějící Martínek.




Samozřejmě co by to bylo za párty bez pártytyčinek...




.. a bez dárku.




Pak už začala volná zábava a blbnutí.

Martínek a jeho škleby...








Ondra...






A opět Martínek...





Párty netrvala moc dlouho, přece jen bylo už docela dost hodin, ale pěkně jsme si to užili.


Teď tady Martínek sleduje, že píšu o naší párty a říká mi: "Tati, napiš tam: Párty byla nejlepší na světě, lepší být už nemohla. Párty byla na Ondrovo narozky."

středa 23. června 2010

Tři roky

V noci ke mně do postele opět přišel Martínek. Přetahoval se se mnou o polštář a pak se občas zavrtěl. Naopak můj budík s ním ani nehnul. Opakovaně ho večer prosím, aby pěkně spinkal ve svojí postýlce. Vyspal bych se líp a ráno by si Ondra nestěžoval, že je v pokoji sám (protože Ondra mojí prosbu poslechl a chodí za mnou do postele mnohem míň).

Dnes ráno si však Ondra nestačil ani postěžovat (myslím, že si ani stěžovat nechtěl). Jakmile jsem ho slyšel přicházet, spustil jsem: "Hodně štěstí, zdraví...". Moje taktika mi vyšla, protože Ondra se celý rozzářil a přitulil se ke mně. Po chvilce pyšně prohlásil, že už mu není takhle (na ruce ukázal dva prstíky), ale takhle (a na ruce se pokusil ukázat prstíky tři). Ano, je to tak. Našemu Sluníčku jsou tři roky!

Samozřejmě na to myslím už několik dní a pár slziček mi taky ukáplo a ještě ukápne. Nejenomže ten čas tak letí, ale mám ho tak bytostně spojeného s tím, co nás potkalo, co jsme zažili. On si sice maminku nepamatuje, ale mně jí bude vždy hodně připomínat. Zvlášť při oslavě jeho narozenin.


Ondra byl tak plánované dítě, až je to k smíchu. Moje žena byla vděčná za prvního syna, ale nějakou dobu o druhém dítěti nechtěla ani slyšet. Nijak zvlášť jsme to nerozebírali, vždyť s tím prvním je vždy tolik práce, všechno je nové a intenzívní. Moje žena si prý už myslela, že možná ani rodinu mít nebude. Pak poznala mne...

Na podzim roku 2006 mohla být spolu s Martínkem celé dva týdny na studijním pobytu, který pravidělně pořádáme pro naše studenty bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic. Byl jsem rád a i oni si to užili. Byli jsme mezi fajn lidmi a mohli jsme být spolu. Domnívám se, že i to přispělo k tomu, že bezprostředně poté mi žena řekla, že by chtěla další dítě. Byl jsem rád a zároveň polichocen, neboť jsem to bral tak, že jsem obstál v roli manžela, opory i táty (i když v prvním roce jsem byl trochu na vedlejší koleji, jak už to tak někdy bývá, takže jsem trávil v práci víc času než bylo zdrávo).

Vtipné bylo právě to, že vzhledem k mojí práci jsme došli k názoru, že je třeba počít dítě tak, aby se narodilo pokud možno koncem června nebo začátkem července, protože mám prázdniny a můžu být k dispozici doma. Takže těch pár týdnů bylo opravdu veselých a v něčem mi to připomínalo vtipné scény z filmů.

Protože vím o starostech některých párů, kteří nemohou otěhotnět, tak jsem vděčný za to, že u nás to vše dobře fungovalo. Takže jak jsme se domluvili, tak také bylo. V listopadu byl potvrzen úspěch našeho snažení a žena obdržela těhotenský průkaz.

Těžké chvilky přišly však hned v prosinci. Asi i s ohledem na věk ženy (téměř 36 let) nebo prostě jen pro jistotu jsme byli v prosinci posláni na vyšetření do centra lékařské genetiky a reprodukční medicíny. Na rozdíl od prvního těhotenství se tentokrát prováděly i nějaké testy už v prvním trimestru (někdo mi říkal, že je tehdy před dvěma lety ještě pojišťovna běžně neproplácela, ale nevím). Tyto testy nevyšly moc dobře, alespoň tak byla interpretována pravděpodobnost postižení 1:100. Asi každý, kdo v takové chvíli absolvoval pohovor s genetičkou, tak mi porozumí, ostatním to asi nemá cenu vykládat. Zrovna minulý týden dávali v televizi dokument, který vyprávěl příběhy žen dětí, kterým v prenatálním odbobí zjistili poškození dítěte (samozřejmě v nesrovnatelně větší míře než se stalo nám). Dokument se jmenoval Nejtěžší volba a mimo jiné naznačil problematičnost prenatální diagnostiky a způsob, jakým se u nás někdy praktikuje.

Prostě jsme byli postaveni před rozhodnutí, zda provést další testy, aby se podezření potvrdilo nebo vyvrátilo. Genetička nás do testů evidentně tlačila. Buď je třeba provést odebrání choriové tkáně hned nebo po Vánocích provést odběr plodové vody (tj. amniocentéza ve druhém trimestru). Když jsme po chvíli uvažování řekli, že další vyšetření považujeme za bezpředmětné, protože jsme rozhodnuti dítě donosit (a můžu potvrdit, že to neni vůbec jednoduché rozhodnutí), tak genetička obrátila. Místo předchozího strašení postižením nás naopak začala přemlouvat k testům s odůvodněním, že se třeba potvrdí, že je dítě v pořádku a my tak nebudeme muset prožívat stres (který jsme už prožívali snad v nejvyšší možné míře). I tak nás nepřesvědčila. Mimo jiné i proto, že žena prostě odmítla nechat si cokoliv píchat do břicha. Zvlášť když riziko takového zákroku pro dítě je podle některých údajů rovněž zhruba 1:100 a navíc se odběr nemusí podařit. Jen uvádím, že to byla naše zkušenost a naše úvahy. Od té doby jsme se na toto téma setkal i s jinými názory a jinou zkušeností (jak s genetičkou tak s odběry), takže nechci, aby to vyznělo jako obecná kritika prenatální diagnostiky.

Velký stres, zvlášť pro ženu, znamenalo čekání na další výsledky rozboru krve ve druhém trimestru. Přestože jsme se jí snažil podpořit mimo jiné tím, že jsme na to dva a určitě bychom to nějak zvládli, bylo to pro ní, z pochopitelných důvodů, velmi náročné. Od brzkého rána jí bylo fyzicky zle. Naštěstí výsledky vyšly o poznání líp a my si opět uvědomili, že v případě prvního těhotenství jsme se dozvěděli až tyto výsledky a žádné předtím se nedělaly, takže jsme mohli být víc v klidu. Přesto jisté obavy přetrvávaly, zvlášť když těhotenství doprovázely různé infekce a jiné problémy.

Možná i proto jsme nevěnovali zase až tak velkou pozornost, když se ženě v posledním měsíci těhotenství udělaly v puse afty a začala si trochu šlapat na jazyk, tj. šišlat. Vzpomínám si, jak mi zatrnulo, když mi začátkem června žena oznámila, že byla za naší praktickou doktorkou. Věděl jsme, že žena k doktorům chodila minimálně a k mojí praktické doktorce se přihlásila v podstatě jen kvůli prvnímu těhotenství a potřebným prohlídkám. Podle doktorky to byly afty a měla je léčit standardně. Později mi odborníci vysvětlovali, že onemocnění ženy bylo tak neobvyklé a těžko se s ním mohla praktická doktorka setkat nebo ho dokonce diagnostikovat. Navíc mi bylo řečeno, že by ani diagnostika koncem těhotenství nemusela přinést úspěch. Vzpomínám si, jak mi primář řekl, že bych se možná kromě nemocné ženy mohl starat ještě o postižené dítě, které by mohlo utrpět předčasným porodem nebo velkým stresem. Samozřejmě tohle všechno jsou jen "kdyby" a já to tak beru. Každopádně to vnímám tak, že Ondra vděčí za svůj život především mamince, která ho nosila ve svém bříšku tak dlouho, jak bylo třeba. Teprve pak měla čas zase trochu na sebe...


Porod byl sice odhadnut asi na 1. července, ale Ondra se narodil o týden dřív. Vzpomínám si, že 22. června večer jsem byl na nějaké akci pár vybraných historiků. Cestou domů jsem jel s jedním kamarádem a bavili jsme se mimo jiné o tom, že mám problém s doktorátem, že pro mne je na prvním místě rodina. On, sám už dávno doktor, mi naopak říkal, že má někdy pocit, že nejútlejší věk svých dětí strávil víc studiem, konferencemi a prací, čehož někdy trochu lituje. Přemýšlel jsem tehdy nad tím, že důvěru manželky ve mně coby manžela a táty nechci zklamat a budu muset udělat nějakou změnu ve své práci, abych mohl být víc s rodinou. Netušil jsem, v jaké míře se mi toho nakonec dostane...

Zhruba kolem páté ráno mě manželka vzbudila, že zřejmě brzo bude rodit. Nějakou dobu jsem spal na gauči v obývacím pokoji a ona v ložnici s Martínkem. Vždy podle situace, snad abych je nebudil chrápáním. Zatímco přípravu na první porod (všelijaké ty poslíčky, masáž, koupele atd.) jsme mnohem víc prožívali spolu, tak to teď bylo takové náhlé. Taky jsme se snažili jednat rychle, protože druhý porod bývá prý už rychlejší. Napsal jsme SMS svojí sestře a svojí mámě do Tábora. Vyrazili jsme s rozedněním s malým Martínkem v sedače do porodnice. Ženu jsem tam nechal a s Martínkem jsem jel vyzvednout sestru na druhý konec Prahy. Odvezl jsem je zpátky k nám domů. Bylo to snad poprvé, co nebyl Martínek s jedním z nás, ale neměl s tím problémy, protože už předtím byl hodně společenský (možná taky právě proto, že věděl, že jsme na blízku). Mezitím se máma ozvala, že do oběda přijedou.

Vyrazil jsem zpátky za ženou do porodnice. Porod proběhl v pořádku, jen přítomná doktorka chtěla nějak zasahovat a nedbala na moji žádost, aby to nedělala. Prý to musí slyšet od rodící ženy, takže až okřiknutí manželky ji zarazilo. Šlo o proříznutí blány, která dítě obalovala. Nakonec možná i díky právě této ochraně prošel Ondra porodními cestami bez následné infekce (se kterými žena bojovala téměř celé těhotenství).

Ondra se narodil v 9:55 a měl bez 10 gramů přesně tři kila a stejně jako Martínek měřil 47 cm.




Coby šťastný tatínek jsem mohl rozesílat mailem zprávu:

Mili pratele,
v sobotu 23.6.2007 se narodil nas druhy syn Ondrej (3kg, 47cm). V priloze najdete par cerstvych obrazku.
Zdravi
Martin a Lenka (a Martinek a Ondra)


Bezprostředně po porodu se však výrazně zhoršil stav mojí ženy, už v porodnici měla problémy s příjmem stravy. Bezprostředně po propuštění si zašla na zdejší polikliniku. Odsud přišla celá bledá a vyděšená s tím, že musíme hned do nemocnice. V lepším případě jde o rozsáhlý zánět, v horším o nádor. Ještě ten den jsem kontaktoval kamarádku v nemocnici na ORL, Martínka pohlídala máma a se ženou a s malým Ondrou jsme vyrazili. Nejprve na Bulovku, kde se přiklonili k podezření na nádor a hned nás odeslali do Motola na specializované pracoviště.

Takže zhruba za týden po mailu o narození Ondry jsem rozesílal následující mail:

Mili pratele,
nedavno jsem se s vami podelil o radostnou udalost nasi rodiny, kterou je narozeni naseho syna Ondreje. Dovolte mi, abych se s vami podelil take o jednu neprijemnou zpravu.
Jiz v prubehu tehotenstvi moji zenu Lenku trapily otoky jazyka, ktere obvodni lekarka povazovala za afty. Vzhledem k tomu, ze se situace prilis nezlepsila, zacali jsme tento problem resit bezprostredne po jejim propusteni z porodnice. Po serii vysetreni na ORL, ktere zena absolvovala ve ctvrtek, se ukazalo, ze se zrejme jedna o pomerne rozsahly nador v dutine ustni "s nejvetsi pravdepodobnosti zhoubny". 9. cervence ma zena nastoupit k hospitalizaci ve FN Motole a snad uz budou vysledky biopsie.
Tato zprava nas sokovala. V nejblizsi dobe nas bude zamestnavat, krome predoperacnich vysetreni a vyrovnani se se situaci, starost o domacnost (predevsim o nejmensiho Ondreje). Zatim nam docela pomohla moje mama, kterou vsak obdobny zakrok (pro zmenu rakovina prsu) ceka zacatkem srpna.
Obracim se proto na vas s prosbou o modlitby, ktere budeme vsichni ctyri v nejblizsich dnech potrebovat.
Dekuji!
Martin (Lenka, Martinek, Ondra)


Velká podpora okolí mne mile překvapila a vlastně nám pomohla (a pomáhá dodnes) situaci zvládat.


Dnes ale nechci psát o našem příběhu . Jen jsem chtěl vysvětlit, jak hodně mám spojené Ondrovy narozeniny s tím, co jsme zažili.


Ondra to neměl jednoduché. Život se s ním moc nemazlil. Od jeho 14 dní jsme ho měl na noc, od jednoho měsíce jsem ho kompletně krmil. Takže si i žena všimla, že jako velmi malé dítě reaguje na "svého člověka" na mne a ne na ni. Je to jedinečný zážitek a zkušenost, která se jen tak nějakému muži nepoštěstí. Na druhou stranu si stále uvědomuju, že ať se snažím, jak chci, tak maminkou prostě nejsem a nebudu...

Ondra spal se mnou na gauči v obývacím pokoji. Martínek dál s maminkou v ložnici. Mateřské mléko žena na noc odstříkávala, ale občas to bylo málo, takže jsem jí někdy musel budit.

Tohle je fotka z října, kdy se k nám natrvalo od září přidal i Martínek. Ten už u nás spával, když maminka musela zůstat po chemoterapii na noc v nemocnici. Já jsem v noci ležel uprostřed mezi nimi (když začal Ondra v noci lézt, někdy začátkem jara, tak jsem ho přestěhoval do postýlky, kterou jsme měl u gauče).




Ondra má tu výhodu, že má staršího bráchu. Není to vždy taková idylka, ale myslím si, že se mají hodně rádi a snad i nadále budou stát při sobě a pomůžou si, když budou potřebovat.








Usměvavé Sluníčko v jednom roce. S vlásky (dbal jsme prý na nějaké pravidlo, že by se první rok neměly vlásky stříhat, ale o měsíc později už strojek udělal svojí práci), ale už bez maminky...




Lumpík ve dvou letech...




A takhle se "radoval" během předběžné oslavy při víkendové návštěvě na Moravě.




Ondra je hodně jiný než Martínek. Těžko říct, co je vrozené a co je dáno jeho zkušeností. Na jednu stranu si ztrátu maminky příliš neuvědomuje, alespoň na první pohled. Ale samozřejmě nevím, co v té jeho malinké, věčně otlučené hlavičce je. Jak se to časem projeví...

Snad je víc dětský, hravý, ale i trucovitý a svůj, než Martínek. Často mě tím Ondra zlobí, zvlášť když je toho na mne moc, ale pak si zase uvědomím, jaký je to mrňousek a jak na to občas zapomínám.

No jo, máme se oba co učit, vlastně všichni tři...

Tak Ondrovi přeju, aby ty ztráty, se kterými se setkal, byly pro něj nakonec v životě ziskem. A hlavně aby byl zdravý, spokojený a šťastný!

sobota 19. června 2010

Malý výletník

V uplynulém týdnu jedna událost prověřila naše schopnosti.

Martínek měl jet se školkou na výlet. Jak jsem se dozvěděl den předtím, bylo třeba přijít do školky v sedm hodin, tj. v podstatě o dvě hodiny dříve než je naše obvyklá doba. Učitelka ve školce mi to oznamovala s velmi tázavým pohledem v očích. Jedna kamarádka se mi vysmála, že sotva Martínek na nějaký výlet pojede.

Nehodlali jsme se však vzdát. Nejprve jsem motivoval celé naše mužstvo na náročný úkol. Připravili jsme si vše potřebné už večer. Uložil jsem kluky do postýlek dříve než jindy a oni usnuli bez protestů a poměrně rychle (i proto, že jsem je vědomě nedal spát po obědě).

Ráno proběhlo taky vše téměř v pořádku. Jen v samém závěru příprav si Ondra postavil hlavu a prohlásil, že teda nic a on nikam nejde a nic dělat nebude. V zájmu úspěchu celé akce byl však jeho aktivní odpor po chvíli zlomen. Pasivní odpor už nebránil v tom, abych ho připravil a naložil na kočárek.

Vše jsem stihli včas. Překvapeným učitelkám ve školce jsem řekl, že když o něco jde, tak to umíme zvládnout. Takže Martínek se mohl vydat s kamarády ze školky na cestu.




Různobarevné čepice dostali ke Dni dětí a každá barva označuje jednu třídu. Takhle čekali na příjezd autobusu.




Přece jen jsem ten den byl trochu nervózní a více než jindy jsem myslel na našeho malého výletníka, který si navíc v autobuse sedl téměř dozadu. Samozřejmě že vše dobře zvládnul a vyprávěl mi pak svoje zážitky.

Ondra moji nervozitu nesdílel a věnoval se činnosti, kterou si v posledních dnech oblíbil. Lepil si na nohu samolepky.




Jsem rád, že jsme to tak pěkně zvládli.

Pracovně-rekreační výjezdní zasedání s klukama

Minulý víkend jsme s klukama strávili na výjezdním zasedání, které se konalo v pěkném konferenčním centru Immanuel u rybníka Dlouhý.

Hned po příjezdu jsme se začali zabydlovat. Na obrázku Ondra s nočníkem a Martínek s matrací do cestovní postýlky (kterou jsme nakonec nevyužili).




Ubytování bylo pěkné.






Hned prvni noc jsme však zjistili, že na jedné dvoulůžkové posteli bez zábran se všichni tři prostě nevyspíme (zvlášť s ohledem na Ondrovo noční "putování"). Tak jsme trochu improvizovali.

Sice jsme usínali spořádaně...



...brzo jsem však musel Ondru přesunout na přisunutý gauč.



Ráno mi připadala poloha kluků téměř identická.






Ještě v pátek večer se rokovalo ve velké jídelně, ke bylo nějaký čas možné, že si kluci malovali a já přitom mohl sledovat probíhající diskusi u vedlejšího stolu. Navíc kluci byli velmi ukáznění. Nejenomže šeptali, ale v jednu chvíli měl Ondra svůj typický záchvat zlosti, k mému překvapení se však rozčiloval šeptem.




Od soboty se rokování konalo v učebně v prvním patře a podle agendy jsme se s Ivanou (hlídací "babičkou") střídali u kluků.


Kluky především zaujal pisoár pro děti na pánských záchodech. To se hodilo, neboť Ondra si zrovna začal poměrně důsledně říkat na čůrání (zatímco druhou potřebu vykonává dále do plenky nebo do kalhot).




Klukům se taky líbil sprchový kout a hlavně způsob jeho zavírání. Takže si tam spolu před koupáním hráli na metro. Po slovech "ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají", se dveře sprchového koutu zavřely a kluci jakoby odjeli na oznámenou stanici, aby se vzápětí dveře zase otevřely a kluci se se mnou s nadšením přivítali.






Po delší době jsme byli i na noc mimo domov a bylo to docela příjemné. Jen cestou tam trochu blinkal Ondra a bezprostředně po návratu pro změnu Martínek, kterému však nebylo úplně dobře už ráno před odjezdem. Příště, až budeme cestovat, zřejmě zkusím Kinedryl.

Taky jsem si během tohoto víkendu opět uvědomil, jak se mi docela těžko kloubí pracovní povinnosti se starostí o kluky a domácnost.

čtvrtek 17. června 2010

Kluci a balóny

O víkendu vpodvečer jsme s klukama viděli balóny. Letěly kousek od nás a lidé na nás mávali a volali "Ahóój". Pro kluky to byl pěkný zážitek.