Tři roky

V noci ke mně do postele opět přišel Martínek. Přetahoval se se mnou o polštář a pak se občas zavrtěl. Naopak můj budík s ním ani nehnul. Opakovaně ho večer prosím, aby pěkně spinkal ve svojí postýlce. Vyspal bych se líp a ráno by si Ondra nestěžoval, že je v pokoji sám (protože Ondra mojí prosbu poslechl a chodí za mnou do postele mnohem míň).

Dnes ráno si však Ondra nestačil ani postěžovat (myslím, že si ani stěžovat nechtěl). Jakmile jsem ho slyšel přicházet, spustil jsem: "Hodně štěstí, zdraví...". Moje taktika mi vyšla, protože Ondra se celý rozzářil a přitulil se ke mně. Po chvilce pyšně prohlásil, že už mu není takhle (na ruce ukázal dva prstíky), ale takhle (a na ruce se pokusil ukázat prstíky tři). Ano, je to tak. Našemu Sluníčku jsou tři roky!

Samozřejmě na to myslím už několik dní a pár slziček mi taky ukáplo a ještě ukápne. Nejenomže ten čas tak letí, ale mám ho tak bytostně spojeného s tím, co nás potkalo, co jsme zažili. On si sice maminku nepamatuje, ale mně jí bude vždy hodně připomínat. Zvlášť při oslavě jeho narozenin.


Ondra byl tak plánované dítě, až je to k smíchu. Moje žena byla vděčná za prvního syna, ale nějakou dobu o druhém dítěti nechtěla ani slyšet. Nijak zvlášť jsme to nerozebírali, vždyť s tím prvním je vždy tolik práce, všechno je nové a intenzívní. Moje žena si prý už myslela, že možná ani rodinu mít nebude. Pak poznala mne...

Na podzim roku 2006 mohla být spolu s Martínkem celé dva týdny na studijním pobytu, který pravidělně pořádáme pro naše studenty bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic. Byl jsem rád a i oni si to užili. Byli jsme mezi fajn lidmi a mohli jsme být spolu. Domnívám se, že i to přispělo k tomu, že bezprostředně poté mi žena řekla, že by chtěla další dítě. Byl jsem rád a zároveň polichocen, neboť jsem to bral tak, že jsem obstál v roli manžela, opory i táty (i když v prvním roce jsem byl trochu na vedlejší koleji, jak už to tak někdy bývá, takže jsem trávil v práci víc času než bylo zdrávo).

Vtipné bylo právě to, že vzhledem k mojí práci jsme došli k názoru, že je třeba počít dítě tak, aby se narodilo pokud možno koncem června nebo začátkem července, protože mám prázdniny a můžu být k dispozici doma. Takže těch pár týdnů bylo opravdu veselých a v něčem mi to připomínalo vtipné scény z filmů.

Protože vím o starostech některých párů, kteří nemohou otěhotnět, tak jsem vděčný za to, že u nás to vše dobře fungovalo. Takže jak jsme se domluvili, tak také bylo. V listopadu byl potvrzen úspěch našeho snažení a žena obdržela těhotenský průkaz.

Těžké chvilky přišly však hned v prosinci. Asi i s ohledem na věk ženy (téměř 36 let) nebo prostě jen pro jistotu jsme byli v prosinci posláni na vyšetření do centra lékařské genetiky a reprodukční medicíny. Na rozdíl od prvního těhotenství se tentokrát prováděly i nějaké testy už v prvním trimestru (někdo mi říkal, že je tehdy před dvěma lety ještě pojišťovna běžně neproplácela, ale nevím). Tyto testy nevyšly moc dobře, alespoň tak byla interpretována pravděpodobnost postižení 1:100. Asi každý, kdo v takové chvíli absolvoval pohovor s genetičkou, tak mi porozumí, ostatním to asi nemá cenu vykládat. Zrovna minulý týden dávali v televizi dokument, který vyprávěl příběhy žen dětí, kterým v prenatálním odbobí zjistili poškození dítěte (samozřejmě v nesrovnatelně větší míře než se stalo nám). Dokument se jmenoval Nejtěžší volba a mimo jiné naznačil problematičnost prenatální diagnostiky a způsob, jakým se u nás někdy praktikuje.

Prostě jsme byli postaveni před rozhodnutí, zda provést další testy, aby se podezření potvrdilo nebo vyvrátilo. Genetička nás do testů evidentně tlačila. Buď je třeba provést odebrání choriové tkáně hned nebo po Vánocích provést odběr plodové vody (tj. amniocentéza ve druhém trimestru). Když jsme po chvíli uvažování řekli, že další vyšetření považujeme za bezpředmětné, protože jsme rozhodnuti dítě donosit (a můžu potvrdit, že to neni vůbec jednoduché rozhodnutí), tak genetička obrátila. Místo předchozího strašení postižením nás naopak začala přemlouvat k testům s odůvodněním, že se třeba potvrdí, že je dítě v pořádku a my tak nebudeme muset prožívat stres (který jsme už prožívali snad v nejvyšší možné míře). I tak nás nepřesvědčila. Mimo jiné i proto, že žena prostě odmítla nechat si cokoliv píchat do břicha. Zvlášť když riziko takového zákroku pro dítě je podle některých údajů rovněž zhruba 1:100 a navíc se odběr nemusí podařit. Jen uvádím, že to byla naše zkušenost a naše úvahy. Od té doby jsme se na toto téma setkal i s jinými názory a jinou zkušeností (jak s genetičkou tak s odběry), takže nechci, aby to vyznělo jako obecná kritika prenatální diagnostiky.

Velký stres, zvlášť pro ženu, znamenalo čekání na další výsledky rozboru krve ve druhém trimestru. Přestože jsme se jí snažil podpořit mimo jiné tím, že jsme na to dva a určitě bychom to nějak zvládli, bylo to pro ní, z pochopitelných důvodů, velmi náročné. Od brzkého rána jí bylo fyzicky zle. Naštěstí výsledky vyšly o poznání líp a my si opět uvědomili, že v případě prvního těhotenství jsme se dozvěděli až tyto výsledky a žádné předtím se nedělaly, takže jsme mohli být víc v klidu. Přesto jisté obavy přetrvávaly, zvlášť když těhotenství doprovázely různé infekce a jiné problémy.

Možná i proto jsme nevěnovali zase až tak velkou pozornost, když se ženě v posledním měsíci těhotenství udělaly v puse afty a začala si trochu šlapat na jazyk, tj. šišlat. Vzpomínám si, jak mi zatrnulo, když mi začátkem června žena oznámila, že byla za naší praktickou doktorkou. Věděl jsme, že žena k doktorům chodila minimálně a k mojí praktické doktorce se přihlásila v podstatě jen kvůli prvnímu těhotenství a potřebným prohlídkám. Podle doktorky to byly afty a měla je léčit standardně. Později mi odborníci vysvětlovali, že onemocnění ženy bylo tak neobvyklé a těžko se s ním mohla praktická doktorka setkat nebo ho dokonce diagnostikovat. Navíc mi bylo řečeno, že by ani diagnostika koncem těhotenství nemusela přinést úspěch. Vzpomínám si, jak mi primář řekl, že bych se možná kromě nemocné ženy mohl starat ještě o postižené dítě, které by mohlo utrpět předčasným porodem nebo velkým stresem. Samozřejmě tohle všechno jsou jen "kdyby" a já to tak beru. Každopádně to vnímám tak, že Ondra vděčí za svůj život především mamince, která ho nosila ve svém bříšku tak dlouho, jak bylo třeba. Teprve pak měla čas zase trochu na sebe...


Porod byl sice odhadnut asi na 1. července, ale Ondra se narodil o týden dřív. Vzpomínám si, že 22. června večer jsem byl na nějaké akci pár vybraných historiků. Cestou domů jsem jel s jedním kamarádem a bavili jsme se mimo jiné o tom, že mám problém s doktorátem, že pro mne je na prvním místě rodina. On, sám už dávno doktor, mi naopak říkal, že má někdy pocit, že nejútlejší věk svých dětí strávil víc studiem, konferencemi a prací, čehož někdy trochu lituje. Přemýšlel jsem tehdy nad tím, že důvěru manželky ve mně coby manžela a táty nechci zklamat a budu muset udělat nějakou změnu ve své práci, abych mohl být víc s rodinou. Netušil jsem, v jaké míře se mi toho nakonec dostane...

Zhruba kolem páté ráno mě manželka vzbudila, že zřejmě brzo bude rodit. Nějakou dobu jsem spal na gauči v obývacím pokoji a ona v ložnici s Martínkem. Vždy podle situace, snad abych je nebudil chrápáním. Zatímco přípravu na první porod (všelijaké ty poslíčky, masáž, koupele atd.) jsme mnohem víc prožívali spolu, tak to teď bylo takové náhlé. Taky jsme se snažili jednat rychle, protože druhý porod bývá prý už rychlejší. Napsal jsme SMS svojí sestře a svojí mámě do Tábora. Vyrazili jsme s rozedněním s malým Martínkem v sedače do porodnice. Ženu jsem tam nechal a s Martínkem jsem jel vyzvednout sestru na druhý konec Prahy. Odvezl jsem je zpátky k nám domů. Bylo to snad poprvé, co nebyl Martínek s jedním z nás, ale neměl s tím problémy, protože už předtím byl hodně společenský (možná taky právě proto, že věděl, že jsme na blízku). Mezitím se máma ozvala, že do oběda přijedou.

Vyrazil jsem zpátky za ženou do porodnice. Porod proběhl v pořádku, jen přítomná doktorka chtěla nějak zasahovat a nedbala na moji žádost, aby to nedělala. Prý to musí slyšet od rodící ženy, takže až okřiknutí manželky ji zarazilo. Šlo o proříznutí blány, která dítě obalovala. Nakonec možná i díky právě této ochraně prošel Ondra porodními cestami bez následné infekce (se kterými žena bojovala téměř celé těhotenství).

Ondra se narodil v 9:55 a měl bez 10 gramů přesně tři kila a stejně jako Martínek měřil 47 cm.




Coby šťastný tatínek jsem mohl rozesílat mailem zprávu:

Mili pratele,
v sobotu 23.6.2007 se narodil nas druhy syn Ondrej (3kg, 47cm). V priloze najdete par cerstvych obrazku.
Zdravi
Martin a Lenka (a Martinek a Ondra)

Bezprostředně po porodu se však výrazně zhoršil stav mojí ženy, už v porodnici měla problémy s příjmem stravy. Bezprostředně po propuštění si zašla na zdejší polikliniku. Odsud přišla celá bledá a vyděšená s tím, že musíme hned do nemocnice. V lepším případě jde o rozsáhlý zánět, v horším o nádor. Ještě ten den jsem kontaktoval kamarádku v nemocnici na ORL, Martínka pohlídala máma a se ženou a s malým Ondrou jsme vyrazili. Nejprve na Bulovku, kde se přiklonili k podezření na nádor a hned nás odeslali do Motola na specializované pracoviště.

Takže zhruba za týden po mailu o narození Ondry jsem rozesílal následující mail:

Mili pratele,
nedavno jsem se s vami podelil o radostnou udalost nasi rodiny, kterou je narozeni naseho syna Ondreje. Dovolte mi, abych se s vami podelil take o jednu neprijemnou zpravu.
Jiz v prubehu tehotenstvi moji zenu Lenku trapily otoky jazyka, ktere obvodni lekarka povazovala za afty. Vzhledem k tomu, ze se situace prilis nezlepsila, zacali jsme tento problem resit bezprostredne po jejim propusteni z porodnice. Po serii vysetreni na ORL, ktere zena absolvovala ve ctvrtek, se ukazalo, ze se zrejme jedna o pomerne rozsahly nador v dutine ustni "s nejvetsi pravdepodobnosti zhoubny". 9. cervence ma zena nastoupit k hospitalizaci ve FN Motole a snad uz budou vysledky biopsie.
Tato zprava nas sokovala. V nejblizsi dobe nas bude zamestnavat, krome predoperacnich vysetreni a vyrovnani se se situaci, starost o domacnost (predevsim o nejmensiho Ondreje). Zatim nam docela pomohla moje mama, kterou vsak obdobny zakrok (pro zmenu rakovina prsu) ceka zacatkem srpna.
Obracim se proto na vas s prosbou o modlitby, ktere budeme vsichni ctyri v nejblizsich dnech potrebovat.
Dekuji!
Martin (Lenka, Martinek, Ondra)

Velká podpora okolí mne mile překvapila a vlastně nám pomohla (a pomáhá dodnes) situaci zvládat.


Dnes ale nechci psát o našem příběhu . Jen jsem chtěl vysvětlit, jak hodně mám spojené Ondrovy narozeniny s tím, co jsme zažili.


Ondra to neměl jednoduché. Život se s ním moc nemazlil. Od jeho 14 dní jsme ho měl na noc, od jednoho měsíce jsem ho kompletně krmil. Takže si i žena všimla, že jako velmi malé dítě reaguje na "svého člověka" na mne a ne na ni. Je to jedinečný zážitek a zkušenost, která se jen tak nějakému muži nepoštěstí. Na druhou stranu si stále uvědomuju, že ať se snažím, jak chci, tak maminkou prostě nejsem a nebudu...

Ondra spal se mnou na gauči v obývacím pokoji. Martínek dál s maminkou v ložnici. Mateřské mléko žena na noc odstříkávala, ale občas to bylo málo, takže jsem jí někdy musel budit.

Tohle je fotka z října, kdy se k nám natrvalo od září přidal i Martínek. Ten už u nás spával, když maminka musela zůstat po chemoterapii na noc v nemocnici. Já jsem v noci ležel uprostřed mezi nimi (když začal Ondra v noci lézt, někdy začátkem jara, tak jsem ho přestěhoval do postýlky, kterou jsme měl u gauče).




Ondra má tu výhodu, že má staršího bráchu. Není to vždy taková idylka, ale myslím si, že se mají hodně rádi a snad i nadále budou stát při sobě a pomůžou si, když budou potřebovat.








Usměvavé Sluníčko v jednom roce. S vlásky (dbal jsme prý na nějaké pravidlo, že by se první rok neměly vlásky stříhat, ale o měsíc později už strojek udělal svojí práci), ale už bez maminky...




Lumpík ve dvou letech...




A takhle se "radoval" během předběžné oslavy při víkendové návštěvě na Moravě.




Ondra je hodně jiný než Martínek. Těžko říct, co je vrozené a co je dáno jeho zkušeností. Na jednu stranu si ztrátu maminky příliš neuvědomuje, alespoň na první pohled. Ale samozřejmě nevím, co v té jeho malinké, věčně otlučené hlavičce je. Jak se to časem projeví...

Snad je víc dětský, hravý, ale i trucovitý a svůj, než Martínek. Často mě tím Ondra zlobí, zvlášť když je toho na mne moc, ale pak si zase uvědomím, jaký je to mrňousek a jak na to občas zapomínám.

No jo, máme se oba co učit, vlastně všichni tři...

Tak Ondrovi přeju, aby ty ztráty, se kterými se setkal, byly pro něj nakonec v životě ziskem. A hlavně aby byl zdravý, spokojený a šťastný!