Nemůžu spát...

Středa, to byl zase docela dlouhý den. Večer jsem měl přednášku a seminář pro studenty na moje oblíbené téma: Druhý vatikánský koncil. Událost sice už více než 40 let stará, ale dodnes vyvolávající spory, především uvnitř římskokatolické církve.

Baví mě to, těšil jsem se, ale stejně z toho mám smíšené pocity. Věděl jsem, že to téma někdy v červnu budu mít. Datum jsem se dozvěděl před týdnem. Jenže pak jsem se dozvěděl, že je trochu problém s hlídáním, že "hlídací Ivana" může až v době, kdy už musím učit. Naštěstí mi podařilo sehnat jednu naši ochotnou studentku, která už tu párkrát byla, že zhruba dvě hodinky pohlídá kluky.

Příprava mi vázla. Mám množství materiálů. Při každé takové "přípravě" si říkám, že bych opravdu potřeboval udělat si ve věcech větší pořádek. Nemám na to čas ale asi ani energii už skoro tři roky. A stejně si pořizuju další materiály, zvlášť mám pár nových pěkných knížek. Letos jsem mohl využít jen některé, třeba příště. V mezích možností jsem se zahloubal, to já vždycky měl vždycky rád. Pro samou zálibu v listování, čtení a hledání dalších a dalších souvislostí mi občas unikal výsledný efekt. A když se mi pak nepodaří to sesmolit do nějaké písemné podoby, za chvilku vyjde většina té příjemné námahy do ztracena. Náapdů mám fůru, ale už asi dva roky jsem nic souvislejšího a kloudnějšího nenapsal. Což ostatně uvědomuju i nyní, když mám v dohledné době odevzdat výkaz svého prvního roku studia...

Asi každá máma to důvěrně zná. Sto a jedna maličkostí, které často ani nejsou vidět a den je pryč. S nadsázkou říkám, že moje příprava na výuku obnáší především to, že musím zajistit hlídání a případně něco uvařit. Teprve potom přijde na řadu něco odbornějšího. A dnes na to moc času nebylo, ještěže to téma nosím v hlavě už týden a využívám každou volnou chvilku. A já to studentům jasně řekl, že mým cílem je především na koncil upozornit a pokusit se je trochu přesvědčit, že má smysl se jím trochu zabývat. Vždyť řadu tehdejších pozorovatelů příjemně překvapil a ukázal jim, že církev není jen nějaká zkostnatělá středověká instituce, která se zajímá jen sama o sebe. Tehdy bylo vysloveno a napsáno mnoho zajímavého, co má smysl číst i dnes. Možná právě dnes, kdy i řada církevních představitelů leckdy vyslovuje nesrozumitelné nebo i pochybné věci... Nevím, ale asi jsem to prostě já. Myslím si, že řadě lidem je to jedno a asi si i říkají, že i mne to může nechat chladným, vždyť mám se sebou a s dětmi sám starostí dost. Snažím se být dobrým tátou, i když s tím poslední dobou nejsem vždy spokojený, chtěl bych zase někdy být dobrým partnerem, ale taky bych chtěl dělat nějakou práci. Dělat něco, z čeho bych měl pocit, že to k něčemu je a že mi to trochu jde. I proto rád učím... A chtělo by to víc psát...

Jsem už možná kdysi někde psal, že mě dobré myšlenky napadají ve vaně, což je trochu problém. Zrovna dnes jsem vybíhal z vany a hned k poítači, abych zachytil alespoň něco. Ale už tu byli kluci a řešilo se plno dalších věcí... Však těch myšlenek snad ještě bude, ale to už kluci budou zase větší. Takže mě nezachycená myšlenka ani tolik netrápí.

Nakonec mě stejně těší, že se mi dnes podařilo s klukama konečně zajet do servisu s rozbitým kočárkem. V pozáručním servisu ho nakonec opravili na počkání a bylo to i levné. Stejně už ho skoro nepotřebujeme, ale ještě by si v něm mohl Ondra někdy po obědě zdřímnout. Stále se mi však nedaří vybrat takovou autosedačku pro Ondru, abych byl spokojený. Sice to momentálně není aktuální, ale chtěl bych si zachovat možnost, aby se mi do auta vešly pokud možno tři dětské autosedačky. Člověk nikdy neví, kdy se to může hodit ;-)

Možná to je tím horkem. Možná i tím, že Martínek, zřejmě už skoro zdravý, zase nebyl pár dní ve školce. Možná i některými návštěvami (po delší době tu byl mámy manžel, to jsou pak kluci obzvlášť neposlušní). Každopádně kluci jsou víc rozdovádění a asi nevybití. Ono je hezké si číst, že na děti nemáte křičet, zbytečně se rozčilovat a pokud možno je neplácat. Na to asi nejsem dostatečně velký flegmatik ;-).

I tady na blogu bych chtěl ještě zachytit mnohem víc než zvládám, v podstatě i pro sebe, protože už jsem taky objevil, jak je fajn, když si po čase můžu přečíst, co jsme kdy dělali nebo zažili. Nestíhám zvlášť ta témata, která přece jen vyžadují víc klidu a času. Stále cítím, že některým dlužím alespoň trochu odpověď na to, jak já coby věřící se dívám na to, co jsme zažili. Spíš však mám v hlavě vzpomínku na Martínkův velký stesk po mamince, který jsme zažili před 14 dny. Bylo to velmi zajímavé, tak náhlé a intenzivní. A já si opět uvědomil, že to prostě k našemu životu, k naší situaci patří, že s tím musíme počítat a umět s tím zacházet. I proto bych se o to rád podělil. Stejně tak mi připadá mé přemýšlení o tom, jak se nemůžu trápit tím, že nejsem máma a že naopak mám být hlavně tátou, že to kluci potřebují (a není to jednoduché, když dělám plno té "nevděčné práce", kterou jinde dělají mámy a tatínci jsou jen na hraní, blbnutí a dovádění ;-). Jak si uvědomuju, že bych potřeboval častější pánskou společnost, nějaký ten sport a pak povídání třeba u něčeho dobrého. Že není dobré, když o ženách a o vztazích a tak mluvím v podstatě jen se ženami (a teď jsem měl poslední dobou pocit, že jsem s některými řešil dokola pořád to samé - jen počkejte až si zřídím poradnu ;-). Podnikl jsem kroky k tomu, abych se seznámil s činností Ligy otevřených mužů. Hledám vhodnou formu pomoci od občanského sdružení HoSt Home-Start Česká republika atd...

Prostě se toho v hlavě honí trochu moc a do toho to vedro. Když Slunce přes den rozpálí střechu, tak je tady nesnesitelný pařák i v noci...

Zrovna dnes mi to nějak nejde, abych vypnul a všechno hodil za hlavu. Těšil se zase z těch několika drobností a nedělal si hlavu s tím, co bude. Zítra, pozítří, za týden, za měsíc a tak...

A přece jen to nějak funguje! Když už jsem rezignoval na pokusy o spaní a pustil jsem si už poněkolikáté počítač, tak mě velmi překvapila a pobavila titulní stránka červnového farního časopisu Kobylístek. Svůj rozhovor v něm jsem tu avizoval už dříve, ale kvůli nemoci Martínka jsme nebyli v neděli v kostele, takže se nám ani do ruky nedostal. Redakci jsem dal k dispozici pár fotek, ale netušil jsem, jestli nějaké vyberou a už vůbec ne, že na titulní stranu. Hlavně se nejvíc těším na to, až to uvidí kluci a budou překvapení, kdo to tam na těch obrázkách je :-).

No nic, tak jsem se tu trochu vypsal a je čas zkusit zase další pokus usnout, potřebuju to...