Z deníčku hypochondra a jeho lazaretu

Tak původně jsem si svůj dnešní příspěvek představoval úplně jinak, ale tři hodiny dopoledne na poliklinice na mne zanechaly přece jen vliv.

Ale pěkně popořádku. V sobotu jsme si s klukama užili pěkný výlet do Lázní Mšené a bylo to opravdu fajn. Počasí tak akorát. Ne moc horko na cestování a ne moc zima na zmrzlinu.




Sice už v pátek večer a v sobotu ráno si Martínek stěžoval na bolení bříška, nepovažoval jsem to však za překážku malého výletu. Vím, že Martínka bříško občas zlobí. Večer mi připadal unavenější a trochu teplejší. Měl přes 38,5, tak dostal Brufenový sirup. Už v noci se párkrát vzbudil a ráno měl v puse afty. Raději jsme v neděli, kromě potřebného nákupu, nikam nechodili a odpočívali doma.

V neděli večer a hlavně v pondělí už to bylo náročnější. Přestože jsme hned nasadili nejprve Florsalmin a poté kloktání Tantum Verde, afty jej trápili natolik, že nemohl skoro ani jíst. Ještěže mám bohaté zkušenosti s mixovanou a různě rozmělňovanou stravou (z doby, kdy jsem více než půl roku krmil manželku žaludeční sondou), takže jsem si poradil. V pondělí jsme navíc kromě léků od doktorky (v podstatě jen vitamín B a speciální vodička na afty, není to fialová genciánka) pořídili něco výživného a lehce stravitelného jako kuskus a jáhly, taky sušené lahůdkové droždí (jak nám paní prodavačka poradila, sypeme ho třeba do polívky). Martínek se dětské paní doktorce moc nelíbil, tak ho důkladně prohlížela, ale nic na něm nenašla. Zřejmě nějaká infekce. Ostatně i mně už druhý den škrabalo v krku a pobolíval celý člověk.

Tak jsme v pondělí nasadili léčbu a přemýšlel jsem, co podávat za jídlo, aby bylo pro Martínka s afty stravitelné. Nebyl jsem zrovna nadšený, protože jsem si říkal, že nám ty prázdniny pěkně začínají. Cestou od doktorky jsme se alespoň zastavili ve školce, aby se Martínek rozloučil a abychom si odnesli věci. Na podzim by se tam měli vypravit už oba kluci.

V úterý odpoledne přišla naše "hlídací babička" a až k večeru vzala kluky ven na hřiště. Martínek se zdál být podstatně lepší. Ondra mi už během dne připadal trochu teplejší, ale přisuzoval jsem to velkému horku. Když se však kluci vrátili zvenku, Ondra byl rozladěný víc než jindy. Říkal jsem si, že je unavený. Nejprve chtěl jíst, ale u stolu vůbec nejedl a navíc se důkladně počůral, přestože jsme chvilku předtím marně stáli na záchodě po avizované potřebě. Nejdřív jsem vybuchnul a Ondra šel hned se vším do vany. Když jsem ho však sprchoval, tak mi bylo jasné, že není fit. Naměřil jsem mu skoro 39 a v puse našel afty. je fakt, že si stěžoval už předtím, ale měl jsem dojem, že se opičí po Martínkovi jako jindy.

Všechny potřebné léky máme doma, takže jsme jen do našeho "lazaretového programu" zahrnul i Ondru. A bylo mi jasné, že na dalšího pacienta nebudeme dlouho čekat, protože i já jsem během úterního večera začal na jazyku cítit nepříjemný pocit. K tomu podotýkám, že jsem důsledně dbal na to, abychom po sobě nedojídali a ani neměli jiný kontakt. Pravdou je, že Ondrův hit je teď mazání se tyčinkou na rty. Kdekoliv jí zahlédne, už se k ní žene a spustí buď "tatí, namaž mi pusu" nebo častěji "namažu se sám". Ne vždy to zvládnu uhlídat.


Ve středu ráno jsem se vzbudil s tuhým jazykem. Já se sice za typického hypochondra nepovažuju (kamarádi si ze mne někdy utahují, ale to je spíš tím, že já o tom mluvím, zatímco ostatní navštěvují doktory většinou v tichosti), ale nedivte se člověku, kterému zemřela žena na rakovinu jazyka, kterou ohlašovaly úporné afty, co vše ho napadá. Kdepak, nemyslím si, že by to měla být hned rakovina. Jen si říkám, že by člověk neměl nic zanedbávat. A navíc jsem zase v myšlenkách smekal před ženou, protože já mám jen pár nepříjemných aftů a jak jsem z toho otrávenej. Co musela zažít ona...

Stejně jsme měli cestu na polikliniku za naší paní doktorkou kvůli kontrole Martínka. Tentokrát pro změnu důkladně prohlédla Ondru, ale ten vypadal přece jen líp než Martínek v pondělí. Oba kluci si poměrně vesele hráli v ordinaci, oni by tam snad i zůstali. Nějaké to nepříjemné vyšetřování jim bohatě vynahradí razítka na ruku a možnost vybrat si z velké krabice malých hračiček. Já jsem sice trochu protestoval, když Martínek začal oznamovat, že by to chtělo nějakou odměnu. Namítal jsem, že ani není za co. Ale naše paní doktorka je moc hodná, takže z mého návrhu, že raději nějaké to razítko, nakonec byly plné ruce razítek a hračka pro každého (teda já si fakt nevzal). Zároveň jsem paní doktorku požádal, jestli by se mi koukla na ten jazyk, ale ona tam nic neviděla.

Zhodnotil jsem situaci a relativně dobrý čas, takže jsme s klukama vyrazili na ORL. Myslím si, že tam je poměrně dobrá paní doktorka a shodou okolností to včera byly přesně tři roky, co jako první vyslovila u ženy diagnózu. Dokonce jí pak později i volala, aby se dozvěděla, jak to dopadlo. Ostatně paní doktorka už mě měla v péči letos v lednu a únoru, když mě trápil úporný zánět dutin.

V čekárně byla většina pacientů do druhé ordinace, takže jsem měl pocit, že jsme téměř na řadě. V ordinaci si hlasitě hrály dvě starší děti, které po nějké době vystřídalo řvoucí dítě (buď stále utíkalo a nebo řvalo upnuté v kočárku, vrcholem bylo, když ho po delším čekání sestřička zkoukla a usoudila, že na nosní mandle není vhodná doba a dítě potřebuje především pořádně umýt). Kluci si docela způsobně sedli k dětským stolečkům a hráli si. Jenže dlouho se nic nedělo. Pak z ordinace vyšla maminka s miminkem (bylo vidět, ostatně i slyšet, že si oba užili svoje) a vystřídala ji ta s těmi staršími dětmi. Dvakrát však někdo zaklepal na dveře a vklouznul do ordinace před námi. Mezitím si ode mne jindy milá sestřička vzala kartičku pojištěnce s dotazem, co chci. Tak jsem říkal, že jdu na vyšetření. Jaké? Říkám, zda by se mi paní doktorka nekoukla na jazyk. Na jazyk? Podivila se sestřička a zakroutila hlavou. Příště však zavolala jinou paní, co přišla po nás, ale asi měla něco urgentního. Čas letěl a kluky už to moc nebavilo. Asi kdybych tam už neměl kartičku pojištěnce, tak bychom odešli. Když sestřička po delší době opět zavolala jiné jméno, tak dotyčný pán jí řekl, ať vezme nejdřív nás. To bylo velkorysé a v čekárnách u dospělých nepříliš časté gesto, za které děkuju.

Nebudu se rozepisovat o problémech našeho zdravotnictví, ale asi každému je jasné, že problém je zcela jinde, než jestli zaplatím 30,- Kč nebo kolik. Problém je v tom, že jen tak se není možné objednat a když přijdete do čekárny, tak je to opravdu loterie. Prostě čekáte a pak... Pak se možná dočkáte. Opět jsem ocenil naší paní doktorku, které zavolám a dostaneme termín, ten sice většinou nestihneme, ale po nedlouhém čekání se dočkáme, navíc i milého přijetí. Na ORL měli tentokrát frmol. Paní doktorka se ptala, zda mám doporučení od praktika. Říkám, že ne, že jdu rovnou, když jsem tady na poliklinice s klukama. Spustím, že mě už nějakou dobu pobolívá v krku a teď mě trápí ten jazyk. Dostanu malé sprdnutí, že si jako mám vybrat. S bolením krku mám chodit k praktikovi a tady ať jdu hned na věc. Já se vlastně na paní doktorku nezlobím, ono je to tím velkým stresem. Ona mě totiž docela důkladně prohlížela a nakonec sama uznala, že bolest v krku s mými obtížemi zřejmě souvisí. Jsem hodně zahleněný, výtěry ukážou víc, ale dostal jsem plno léků. Je fakt, že bolestivé místo, které u kořene jazyka cítím a i u paní doktorky jsem si ho nahmatal (špinavou rukou, což paní doktorku příliš nenadchlo), doktorka ani neviděla ani necítila, přestože mě pořád tahala za jazyk a různými nástrojemi pokoušela můj dávící reflex.

Sice jsem na ORL nějaký ten měsíc nebyl, ale vysvětloval jsem to tím, že prostě mám s klukama práce až nad hlavu a kdybych tam běhal s každým zahleněním, tak jsem tam pořád. Každopádně je fakt, že zřejmě zavirovanost značí oslabení organismu a taky vysvětluje tu únavu v minulých dnech, kterou jsem spíš přičítal prostě množství starostí a teplému počasí. Není to jen o lécích, ale o stylu života a o stravě. Zkusím jít ještě trochu do sebe a zamyslím se, co změnit a zlepšit, abych nebyl pořád asi takhle oslabený.


Když už jsme tak byli na té poliklinice, tak jsme zašli i na urologii. čas od času mě trápí nějaké bolesti a od minulého týdne mě to zase trochu víc obtěžovalo. Už v pondělí jsme se tu s klukama zastavovali, ale byla tam příliš hodně lidí. Vhodnější by to bylo sice bez kluků, ale ted už hlídání na dopoledne těžko seženu, tak jsme to riskli teď a měli jsme štěstí. V čekárně nikdo nebyl. Stačilo jen překonat prvotní nevraživost sestry, která si vzpomněla, že jsem jí už v pátek telefonoval a ona mi říkala, ať prostě někdy přijdu, že neobjednávají a budu muset čekat. Přestože byla čekárna prázdná, museli jsme opět čekat. Navíc nás "předběhla" zřejmě jiná doktorka v bílém plášti. Když nás konečně zavolali, tak jsem se hned ve dvěřích omlouval, že přicházím i s klukama, ale že jsem vdovec a momentálně nemám hlídání, ale ujistil jsem je, že jsou hodní a že to zvládneme. No, je fakt, že po více než dvou hodinách na poliklinice byli už trochu neklidní a předtím se honili v čekárně. Ale už venku jsem jim vysvětlil, že zatímco na proktologii, kde s emnou kluci před časem taky byli, mi vyšetřovali zadek, tady mi budou vyšetřovat pindíka, což oba docela pobavilo. Snad to není ohrožování mravní výchovy mládeže, prostě je to život. Naštěstí se kluků ujala sestřička, takže jsem mohl podstoupit potřebná vyšetření (kdo se těší na detaily, tak toho tentokrát zklamu, přetsože na blog píšu docela otevřeně o různých věcech).

Jak už to tak u doktorů bývá, ani zde jsem se nedozvěděl nějakou diagnózu. Vše je, jak má být, což taky není špatné zjištění. Ostatně já vždy s nadsázkou říkám, že doktoři vám buď říkají, že jdete zbytečně brzo nebo naopak, že jdete pozdě. Já se tomu nedivím, vždyť kdo by měl nejvíc vědět, jak a co nám je, než my, kteří své tělo známe nejvíc a jsme s ním 24 hodin denně? Samozřejmě je čas od času třeba se poradit s doktorem a třeba provést nějaká vyšetření. Člověk je zdravý tak dlouho, dokud mu neudělají pořádné vyšetření...

Ukázal jsem papíry z ORL, které svědčí o nějaké viróze a nakonec doktorka usoudila, že moje obtíže by mohly s nějakou doznívající virózou souviset. Opět mi tedy asi tělo dává najevo, že je třeba nějaká změna. Preventivně mě v září čeká SONO vyšetření.

Ještě nás čekala návštěva v lékárně a téměř tříhodinový pobyt na poliklinice byl za námi.

Odcházeli jsme v podstatě s tím, s čím jsme přicházeli, tedy jsme celkem v pořádku, jen máme nějaké obtíže, které časem a za pomoci léků snad brzo vymizí. Hlavně jsme snad nic nezanedbali. A opět mi je jasné to, co už dřív, že zdraví je hlavně o způsobu života (stravě, náladě atd).


Každopádně jsme si nenechali zkazit začínající prázdniny (i když pro mne to znamená, že nebude školka a většina adeptek na hlídání nebude mít tolik času) a zastavili jsme se v jednom obchodě s oblečením, kde nové věci mívají za poloviční ceny. Nakoupil jsem pro kluky kloboučky a kraťasy, pro sebe taky kraťasy. Takže na léto jsme připravení, ale budeme se teď snažit hlavně odpočívat, na což máme nejenom nárok ale i papíry od doktorky ;-)