Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pátek 31. prosince 2010

Díky a přání do nového roku 2011

Všem návštěvnicím a návštěvníkům svého blogu děkuji za přízeň a podporu!

Všem přeji do nového roku radost a naději !!!



Pokud k té radosti a naději budu moct i nadále alespoň trochu přispívat příběhy, obrázky a myšlenkami, zachycenými na tomto blogu, tak budu rád.


Na "viděnou" v novém roce se s úsměvem na rtech těší...

Ondra...




Martínek...




a Martin.

Přednášky na Alfě

V prosinci jsem vyhověl prosbě ve farnosti a přednesl jsem dvě přednášky v rámci kurzu Alfa (co to je?). S radostí jsem se toho ujal. Mohl jsem tak učinit především díky jedné "dobré duši", která mi od října chodí nezištně pomáhat s úklidem (no v podstatě je to na ní; koupelna, WC a podlahy). Přestože jsem nad její nabídkou hodně váhal, jsem rád, že jsem jí přijal. Je to konkrétní a užitečná pomoc. I když ne každý týden to vyjde a jak jsem si na tu pomoc (a čistotu) rychle zvyknul, tak jsem pak o to nešťastnější. Doufám, že i v novém roce bude naše spolupráce pokračovat.

Takže jsem se dohodli, že místo dvou úklidů mi pohlídá kluky, abych mohl zajet na Alfu.

První téma bylo, zda Uzdravuje Bůh i dnes? Toto téma jsem poprvé přednášel na jaře na dopoledním kurzu Alfa pro maminky s malými dětmi. Tehdy to mělo tu zvláštnost, že jsem o tématu mluvil přesně rok po smrti své mámy. Díky tomu, co jsem zažil, tak je to pro mne zajímavé téma, ke kterému přistupuji s velkou pokorou a také poměrně pečlivou přípravou. Písemné podklady pro přednášku najdou zájemci na mém druhém blogu.

Naopak o druhém tématu "A co církev?" jsem už mluvil "mnohokrát a mnohými způsoby" (parafrázuji zde začátek biblického listu Židům "Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky."). Podkladů, nápadů a myšlenek mám mnoho, takže jde spíš o to, abych se co nejlíp naladil na vlnu posluchačů a našel přiměřený způsob a vhodné srozumitelné obrazy.

Při svém zápřahu jsem tentokrát nějakou písemnou přípravu nezvládal a to málo, co jsem si poznamenal, jsem stejně brzy po začátku přenášky opustil. Když jsem nad tématem přemítal, tak jsem se oproti předchozím řečem na toto téma zaměřil hlavně na Boží "odvahu" dát se "všanc" lidem ("radostná zvěst" je svěřena lidem a jak už to bývá, ti mnohé nechápou a leccos překroutí nebo dokonce zneužijí). S tím souvisí i obraz církve jako "svátosti", tj. znamení Boží přítomnosti mezi lidmi. Původně jsem si říkal, že je to pro poskuchače Alfy možná těžké téma, ale nakonec jsme ho přesto zvolil. Takže jsem zakomponoval i obraz církevních otců prvního tisíciletí, kteří přirovnávali Krista ke Slunci a církev k měsíci (která bude věrohodnou jen natolik, nakolik bude sama prostupena Kristovým "světlem").

Je pro mne vždy zajímavé, když já, takový kritik minulých i současných poměrů v církvi/církvích, mluvím o její nezbytnosti. Skutečně jsem přesvědčen, že ať už nás církev a křesťané mnohdy štvou, tak bychom bez církve dnes nevěděli nic o Ježíši, jeho životě a zvěsti. Také jsme přesvědčen, že není možné být křesťanem sám pro sebe, bez společenství dalších lidí (samouřejmě podoba tohoto společenství a intenzita vztahů může mít nejrozmanitější podoby). Jak už uváděl Tertullián (+ cca 220) "unus christianus – nullus christianus", tj. jeden křesťan – žádný křesťan.

V zápalu řečnění jsem nakonec zapomněl na jeden z mých nejčastějších "procírkevních" argmentů: Ježíš učedníky učí modlitbu, ve které je Bůh oslovován slovy „Otče NÁŠ“ (nikoliv jen MŮJ) (viz Mt 6,9-13; L 11,2-4) a tato modlitba je základní křesťanskou modlitbou. K tomu je možné ještě dodat, že texty bible (zvláště Nového zákona) jsou hlásáním radostné Boží zvěsti – jsou to texty určené k hlasitému předčítání ve společenství.


To je jen pár myšlenek, nechci, aby to vyznělo jako nějaká "procírkevní agitka". Plně respektuji lidi upřímně smýšlející, pro které jsou církev nebo konkrétní křesťané překážkou při jejich hledání Boha, smyslu života atd. Hovory s těmito lidmi nebo jejich texty mám většinou radši než mnohé texty od křesťanů, kteří "všechno ví", moralizují a druhé jen poučují. Ostatně i biskupové z celého světa, shromáždění na Druhém vatikánském koncilu (1962-1965), k tomu poznamenali (přestože v hodně opatrné formulaci, jak už to při sebekritice bývá, nejenom v církvi): "Proto mohou mít nemalý podíl na vzniku ateismu věřící tím, že zanedbávají náboženskou výchovu, zkresleně podávají nauku a mají nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě; o nich platí, že pravou tvář Boha a náboženství spíše zastírají, než ukazují." (Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě, Gaudium et spes 19).

Navíc je třeba vzít v úvahu, že otázky ohledně církve vzbuzují emoce a spory, vášnivé kritiky nebo naopak neméně vášnivé obrany. Zapomíná se na to, že přílišnou pozorností, soustředěnou na církev (zvláště na vnější a historické věci jako je její struktura, úřady, předpisy atd.), se věnujeme sice něčemu důležitému, ale přece jen ne tomu nejpodstatnějšímu. Tím skutečně podstatným myslím to, že křesťané věří v Boha. A podle bible se nejedná o nějakou neosobní bytost, nýbrž je popisován jako Otec, který "tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (podle Janova evangelia 3. kapitola, 16. verš). A hlavním posláním církve (tj. křesťanů) není být tu sama pro sebe, nýbrž má přinášet lidem tuto radostnou zvěst, slovy i skutky.


Obě moje přednášky, stejně jako přednášky dalších přednášejících v rámci letošního kurzu Alfa, si můžete stáhnout a poslechnout na stránkách farnosti sv. Terezičky.

Letos byl i kapr ve vaně

Letos jsem klukům předběžně sliboval, že opět budeme mít kapra ve vaně. Nebyl jsem ještě plně rozhodnut, ale byl jsem celkem odhodlán. Nákup kapra a jeho domácí zpracování pro mne delší dobu bylo důležitou součástí Vánoc. Samozřejmě to nemluvím třeba o dělání salátu, které bylo mojí "vánoční povinností" už dávno a společně s mámou jsme vždy "kouzlili" i při výrobě domácí majonézy.

Poslední dva roky jsme kapra ve vaně neměli. Jednak jsme byli vždy kolem Vánoc nemocní a jednak jsem usoudil, že starosti kolem toho všeho jsou větší než celkový užitek. Letos jsem si docela věřil, i když byl jsme opatrný. Nemoci se nám opět zcela nevyhnuli, i když to bylo lepší než v předchozích letech (jen ten Ondrův noční a pak i denní kašel, který začal 23. a trval s různou intenzitou v podstatě týden, byl hodně náročný a nedopřál mi mnoho spánku). A navíc jsem letos už nepočítal s nějakou pomocí ze strany mého otce (v předchozích letech vždy přivážel stromeček v květináči, v uplynulých dvou letech i něco vánočního k jídlu), se kterým od jara komunikujeme pouze blahopřejnými SMS (více viz zde).

Takže s kaprem jsem v podstatě počítal. Určité "znamením", které podpořilo toto moje rozhodnutí, se stalo o víkendu před Vánocemi. Byli jsme se s klukama podívat, jak začíná prodej kaprů. A zrovna si tam jedna paní kupovala pěkného velkého kapra, ale nechtěla vnitřnosti. Byl to jikrnáč a bylo v něm plno jiker. Tak jsem si o ně řekl a paní mi je ráda věnovala, k velké nelibosti prodejců, kteří tyto (už jednou zaplacené) vnitřnosti rádi draze prodávají. Rád mám rybí polévku z hodně jiker, takže jsem je každý rok sháněl, zvlášť když jsem jich měl v kapru málo nebo vůbec. Tentokrát jsem začal jikrami, které jsem dal do mrazáku. Nakonec to bylo velmi dobré, protože náš kapr měl jen mlíčí, ale já jsme i tak mohl uvařit pěkně hustou a chutnou rybí polévku (ačkoliv jsem velmi dobrý recept od mé mámy někde ztratil, lovil jsme to složitě v paměti a určitě jsem na něco zapomněl).

Do poslední chvíle to bylo napínavé a nákup kapra jsme odkládali. Nakonec jsme vyrazili až 23. prosince před polednem. Celkem unavený (už týden jsem bral anitbiotika na můj už tradiční zánět dutin), s kašlajícím Ondrou, neposedným Martínkem a přesvědčením, že buď něco koupíme nebo ne, že a tom Vánoce přece jen nestojí. Někde prodejci už nebyli. Tak jsem šli na jedno jisté místo, vystáli delší frontu (díky tomu jsem se mihnul i v reportáži jedné televize) a nakonec koupili kapra o váze 3,2 kg - pěkného živého, kterého paní přede mnou odmítla, že je moc velký. Dokonce jsme koupili i jeden z posledních řezaných stromků. Pěkný smrk pichlavý, což jsem na obou rukách pěně pocítil. Jen dotáhnout to všechno domů bylo celkem náročné. Zvlášť když Ondra začal kňourat, že už nemůže a já opravdu už nemohl. Bylo to trochu napínavé, ale zvládli jsme to (ostatně jako vždy).

Takže kluci si už mohli užívat kapra ve vaně, i když jsem je kvůli tomu kašli a rýmě spíš odháněl nebo držel od vany přece jen dál.




Ondra dal kaprovi na hraní lodičky...




...Martínek si cvičně zalovil.




Ostatně vždy s úsměvem s Martínkem vzpomínáme, jak Martínek s kaprem řádil před třemi lety. Vždy zmizel do koupelny a pak přišel celý zmáčený s tím, že ho kapr pocákal. Dvě krátká památeční videa z toho jeho řádění jsem včera vložil i na YouTube, sem a sem. Je div, že tam tehdy Martínek ke kaprovi nespadnul

Tady ještě nějaké vzpomínkové fotky z roku 2007:












Nakonec jsme si s klukama ještě něco užili. Martínek se na přípravu kapra (včetně zabití) těšil, Ondra trochu méně. Sice jsem uvažoval o tom, že bych se do toho pustil až poté, co půjdou kluci spát, protože jsem nestíhal a jen by se mi tu pletli, ale kluci chtěli být u toho. Kapr se ukázal jako zdatný bojovník. Chvilku mi trvalo než jsem ho vylovil. A nakonec se mi ještě na kuchyňské lince vysmekl a utíkal až do dřezu. Pro Martínka to byl zážitek, na který v následujících dnech několikrát vzpomínal. Oproti svým předchozím postupům, jsem se letos trochu nechal inspirovat na stránkách Třeboňského rybářství. Nevím, zda to byla nejlepší volba. Naposledy jsem z kapra stahoval kůži, tentokrát jsem jí nechal a bylo to samozřejmě lepší. Ale ten postup s usmrcením kapra asi příště zvolím zase podle svého, kdy jsem hned odřezával hlavu. Kvůli případným slabším povahám nebudu zabíhat do podrobností...

Okamžik okořenil také Ondra, který v tu nejnevhodnější dobu, kdy jsem byl zaměstnán kaprem a celý špinavý, oznamoval, že se pokakal. Jelikož byl už v pyžamu a na noc mu ještě dávám plenku, tak jsem mu řekl, ať to prostě vydrží. Ale to by nebyl Ondra, aby vzápětí nepřišel znovu, tentokrát se sundanou a pokaděnou plenkou v ruce, špinavým zadkem a svojí informaci opakoval znova. To byla situace! Já vykrvoval kapra, plné ruce práce, ale na tohle jsem musel reagovat. Takže Martínek hlídal kapra, aby se ještě jednou nevydal na špacír a já šel obstarat Ondru.

Nakonec všechno dobře dopadlo a druhý den jsme si mohli pochutnat na dobré rybí polévce i na smaženém kaprovi.

Jen pro ilustraci dva snímky z naší kuchyně...

...před...




...a po.

čtvrtek 30. prosince 2010

Novoroční předsevzetí pro pohodový vztah

Netvrdím, že je to něco světoborného, ale přišlo mi to, co jsem si dnes přečetl na OnaDnes.cz, zajímavé a může to být pro někoho do nového roku inspirující.

Přebírám jen hlavní hesla, komentář (tj. co je tím míněno) si zájemce může přečíst v původním článku.

1. Nebudu už číst partnerovy myšlenky. Stejně to neumím.
2. Začnu vidět svět optimističtěji. I když je všechno špatně.
3. Přestanu mu říkat, co má dělat. Nemá to cenu.
4. Budu si říkat o to, co chci i nechci. Ne v duchu, ale nahlas, aby to slyšel.
5. Začneme spolu zase mluvit, jako bychom se neznali.
6. Dopřeji partnerovi čas na jeho zájmy. A sobě taky.
7. Budu se chovat k partnerovi jako by byl "cizí". Mile a s úctou.


Celý článek končí slovy, se kterými podle mne nelze než souhlasit: "Když zkusíme dávat více lásky, vneseme v roce 2011 do vztahu /já bych to snad rozšířil "do života našeho a našich nejbližších"/ nepochybně větší pohodu. Držím nám všem palce."

Rozhovor dvou malých přírodovědců při večeři

Martínek: "Ondro, víš, kdo je králem zvířat?"
Ondra chvíli přemýšlí a pak vítězoslavně zvolá: "Maltííínééék!"
Martínek se po chvíli přestane smát a říká: "Néé"
Ondra se opět zamyslí a tipne: "Vlk?"
Martínek: "Néé"
Ondra opět zkouší štěstí: "Žilafa?"
"Nééé"
Ondra reaguje rychle a rozhodně: "Tak je to lev!"
Martínek radostně zvolá: "Anóóó"



Je fakt, že v předvánočním období jsme zvířátka tolik netrénovali. Naopak jsme večer četli víc z bible, takže Ondra suverénně vysekne jména rodičů Jana Křtitele (Alžběta a Zachariáš) stejně jako všechny čtyři evangelisty (a to "v kanonickém pořadí", tj. tak, jak jdou za sebou v bibli: Matouš, Marek, Lukáš a Jan). A když jsem se ho před chvilkou ptal, jestli si vzpomene na nějakého proroka, tak si vzpomněl. Řekl, že si pamatuje Izajáše, jak se mu "Serafín" dotknul žhavým uhlíkem jazyka (scéna z 6. kapitoly knihy proroka Izajáše, kterou jsme si četli v rámci předvánočního čtení ze 7. kapitoly, kde je ono slavné "Hle, dívka/panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel, to je S námi Bůh", které křesťané vztáhli na početí Ježíše)...

Samozřejmě Ondra zná i plno jiných věcí, např. ani nemluvím o tom, kolik zpěvaček bezpečně pozná, ať už podle melodie nebo klipu písničky (Rihanna, Kesha, Lady Gaga atd.)...

Fascinuje mě, co všechno se v těch dětských hlavičkách zachytí. Tu paměť by malým dětem mohli závidět nejenom všichni studenti. A ještě mají dost místa a energie na vymýšlení lumpáren. Navíc se kluci už naučili využívat početní převahu, takže se na mne čas od času domlouvají, jindy naopak na sebe žalují. No prostě kluci.

Líbí se mi jejich zvídavost a občas si vzpomenu na ženu, jak s ohledem na mojí "ukecanost" vždy říkala, že na všetečné otázky tady budu odpovídat především já. Snažím se o to téměř vždy, i když někdy je to opravdu náročné, zvlášť když zrovna musím stíhat řadu jiných věcí. Takže se především u Martínka snažím, aby se někdy nad otázkou zkusil zamyslet on sám a říct mi, co si o tom myslí on. Leckdy zcela upřímně konstatuju, že se ptá na hlouposti a že mu sice odpovím, ale tímhle by se zabývat neměl. Například nedávno mne pozoroval při přípravě krůtího masa a ptal se, proč se nejí maso mrtvých lidí. Jen tak pro zajímavost uvedu, co jsem mu odpověděl. Mimo jiné jsem řekl, že lidé maso lidí nejí, že se to prostě nedělá. A taky si myslím, že ani to maso není dobré a vlastně maso dříve zemřelých živočichů bychom neměli jíst vůbec, tedy jen ze zabitých (tady jsem odkázal na to, jak jsem před časem odmítl nápad, že bychom nechali kapra umřít přirozenou cestou a teprve pak bychom ho snědli)...

Jak je vidět, nemáme v těch našich hovorech skoro žádné tabu. Vždy se snažím brát ohled na jejich věk a chápaní. A především na to, že jim říkám to, co si skutečně myslím (i když třeba přiměřeným výrazivem). A mnohdy taky přiznám, že přesně nevím, takže pak spolu hledáme odpověď v knihách nebo "na internetu"...

Martínkova modlitba před jídlem

"Pane Bože, děkuju Ti,
že máme tak skvělého tatínka,
který vaří skoro tak dobře
jako maminka."

Ondra a vánoční balíček

Včera jsme se cestou od doktorky zastavili na poště. Kromě dvou knížek, které jsem si objednal přes hlasité protesty kluků, nás tam čekal taky tajemný balíček. Kluci mi už zakazují kupovat knížky, že prý jich mám doma dost. Na druhou stranu jsou rádi, co všechno se v mých knihách najde. Ondra někdy rozlišuje, že knížky, ve kterých nejsou obrázky, jsou moje a knížky, ve kterých obrázky jsou, patří jim.

Ale zpět k balíčku. Už pošťačka mě při výdeji upozornila, že balíček není jen pro mne, ale že jsou v adrese uvedeni i nějací dva kluci a významně se na kluky podívala...




Na balíček se těšil především Ondra. Jeho rozbalení jsem odložil na dobu po odpoledním odpočinku. Rozesmálo mě, když rozespalý a rozcuchaný Ondra se doklopýtal do obýváku a první, co ho zajímalo, bylo rozbalování balíčku.

Pustil se do toho s chutí...




...i když mu to zrovna moc nešlo...




...ale pomoc od bráchy odmítal...




Co nám to asi přišlo?
"Jééé, pšišla nám zmlzlinááá," zaradoval se Ondra...




Nakonec to nebyla zmrzlina, jen obal od ní. Přišlo nám cukroví... a bylo dobré...




...moc dobré.




Moc děkujeme, Terko!!!


Zároveň jsme zavzpomínali, jak kluci s Terkou a Silvií minulý rok pekli perníčky. Hodně je to bavilo a dlouho na to vzpomínali. Letos jsme to nezopakovali, tak třeba zase někdy příště.

Pro ilustraci dvě fotky z loňského roku:



středa 22. prosince 2010

Ondra o kaprovi

Asi nemusím moc vysvětlovat, že sice toho zažíváme docela dost, ale nějak nemám čas to tady pro sebe a pro své čtenáře zaznamenat. Každopádně oproti předchozím dvěma letům se letos celkem držíme. Já mám sice stejně jako vloni zánět dutin a už týden beru antibiotika, ale není to tak dramatické jako dřív. Ondra zhruba od neděle trochu pokašlává, takže v pondělí byli kluci naposledy ve školce (abych jim mohl koupit alespoň nějaké dárky, které se jim o víkendu líbily). V úterý jsem je už radši nechal doma, ale naštěstí jsem měl odpoledne a nečekaně i dnes odpoledne hlídání, takže jsem je sebou nemusel tahat na nákupy jídla. Dnes jsme spojili mojí kontrolu na ORL s návštěvou dětské doktorky, aby Ondru pro jistotu poslechla. Zatím nic neslyšela, tak doufám, že to Ondra ustojí, i když se to zatím vyvíjí podle "klasického scénáře". Uvidíme. Martínek je zdráv. Bylo by to fajn, kdybychom konečně byli na Vánoce zase jednou fit.

Klukům jsem letos předběžně slíbil živého kapra do vany, ale ještě trochu váhám a definitivně se rozhodneme zítra. Vždy jsem si kapra na Vánoce užíval a pro malého Martínka to byl taky zážitek, ale když jsem na to sám, tak je toho přece jen až dost. Navíc kluci toho ani moc nesní. Tak uvidíme.

Každopádně hovory o tom vedeme a jeden celkem veselý jsem zaznamenal.


Já: "Kluci, koupíme si kapra?"
Oba kluci: "Anóóó."
Já: "Koupíme si živého?"
Oba kluci: "Anóóó."
Já: "A dáme si ho do vany?"
Oba kluci: "Anóóó."
Já: "A pak ho zabijeme?"
Martínek: "Anóóó."
Ondra: "Nééé."
Já: "Ondro a co s tím kaprem teda budeme dělat?"
Ondra: "Snííímééé hóóó!"
:-)


Myslím si, že kluci při nákupech o víkendu vypadali celkem zdravě.





úterý 14. prosince 2010

Modlitba za bráchu

Už párkrát jsem si všimnul, že zatímco Martínek ve své večerní modlitbě většinou děkuje nejenom za tátu (za den, za maminku, za návštěvy atd.) ale i za bráchu, tak menší Ondra bráchu často nezmiňuje.

Tak jsem se Ondry nedávno ptal, zda nepoděkuje taky za svého staršího bráchu. Zrovna ten večer krátce předtím Martínek pěkně děkoval "za svého mladšího bráchu a za to, že ho můžu naučit plno věcí".

Ondra tedy mojí výzvu přijal a spustil: "Pane Bože, děkuju Ti, že mám takovou sílu, že bráchu přeperu. Amen."

Tak jsme se s Martínkem smáli a já Ondrovi řekl, že to se mi zrovna moc nelíbí a jestli to nechce zkusit ještě jednou.

Ondra tedy svoji modlitbu přeformuloval: "Pane Bože, děkuju Ti, že mám tak silného bráchu... a že já mám taky sílu. Amen."

To už bylo lepší.


Vím, že sourozenecká rivalita je normální a jsou to často právě ti mladší sourozenci, kteří se s tím vyrovnávají po svém, leckdy agresivněji než ti starší. Kluci se sice pošťuchují, ale myslím si, že se mají rádi a vychází spolu docela dobře. Já poměrně hodně dbám na to, aby se k sobě chovali hezky a hlavně aby se učili spolupracovat a dohodnout se mezi s sebou. Doufám, že se to naučí dobře a že jim to vydrží.

S medvídkem v kostele

Když jsem se ve svém minulém příspěvku zmiňoval o naší nedělní návštěvě, tak jsem nezmínil jednu věc. Že nás bylo v kostele o jednoho víc.

Kluci mají asi jěko většina dětí tendenci si na vycházky, výlety nebo návštěvy brát nějaké hračky. Naštěstí si už zvykli na to, že většinou dopředu vyhlásím podmínky, co je možné vzít a v jakém počtu, což ještě před odchodem většinou zkontroluji. Je to motivované jednak tím, že jsme už sem tam něco hledali a mně stačí starost o dva kluky, nemusím ještě hlídat nějaké hračky. Jednak výběr koriguji i s ohledem na vhodnost (tj. malé, nehlučné atd.). Už dávno preferuju třeba malá letadla nebo vrtulník, protože "lítají", tj. nebudu je muset tak často napomínat, ať s tím nejezdí po zemi nebo po zdi.

Nošení drobných hraček do kostela toleruji, i když tady jsem přísnější. Často mám hračku během bohoslužby u sebe, aby kluky nelákalo si s ní hrát. Preferuju prohlížení knížky (nějaké dětské bible či misálku, kterých máme s sebou vždy několik na výběr) a hlavně sledování dění. Samozřejně ne vždy jde vše tak snadno.

Tentokrát jsem po delším váhání svolil, že Ondra si vzal s sebou místo autíčka medvídka. Jen podotýkám, že kluci nemají dlouhodobou vazbu na nějakou hračku nebo plyšáka, jejich zájem bývá proměnlivý a dočasný. Nyní je u Ondry "v kurzu" onen medvídek. Je to věrná kopie medvídka Mr. Beana, kterého měla moje manželka a já ho před časem vytáhl z nějakých založených věcí. Právě to, že je "po mamince", k čemuž si Ondra ještě vytvořil příběh, že mu jej maminka dala, když byl ještě miminko, mu dodává určité výjimečnosti. I když opravdu jen dočasně a často leží zcela bez povšimnutí mezi jinými věcmi, protože Ondra v sobě nezapře kluka a raději staví dlouhé kolony z autíček nebo s Martínkem staví z kostek či ze stavebnice domy, garáže, letadla, rakety a já ani nevím co všechno.

Jen stručně zmíním, že už kolem dušiček jsem chtěl psát o tom, jak s klukama prožíváme ono "společenství svatých". Ať už je to skrze různé věci. Například když jsem Martínkovi dal nějaké hračky, co jsem tu měl po svém bráchovi a on měl z toho radost a říkal mi, že se těší, až se všichni na konci světa sejdeme, tak mu poděkuje. Skutečně mě překvapuje v kolika různých podobách tu mezi námi jsou přítomní ti naši příbuzní, co nás předešli do Božího království. Nedávno jsem si pro změnu všimnul, že Ondra jídlo dojídá s tím, že je to za maminku, za mojí maminku, za bráchu - po mém dotazu upřesnil, že za mého bráchu - a pak teprve za svého bráchu, za mne atd. Je to pro mne vsuktu zajímavé...

Takže tuto neděli s námi šel do kostela medvídek. Samozřejmě hned před barákem jsem ho musel nést já, protože Ondra pokňourával, že ho sám neunese. Navíc jsem oba kluky musel držet pevně za ruce, aby neuklouzli. Při vstupu do kostela mi kluci dělají křížek na čele, tak ho Ondra udělal i medvídkovi. Během bohoslužby se na mne chvílemi kluci věšeli a měli tendenci na mne lézt. Taky medvídek po mně chvílemi lezl. Pak mě napadlo, že by pro kluky i pro medvídka bylo lepší ho ještě víc zapojit. Takže mi ho Ondra půjčil a medvídek předváděl vzorové "liturgické postoje", např. vzorové klečení, takže i kluci najednou klečeli tak, jak jsem je snad ještě neviděl. Asi nejmilejší byl okamžik, kdy jsme se ve čtyřech, tedy i spolu s medvídkem, drželi za ruce a modlili se modlitbu Otče náš. Nevím, zda nás někteří nepovažovali trochu za blázny, ale snad jsme nikoho příliš nepohoršili. Jen v jedné věci nebyl medvídek plnohodnotně zapojen, ačkoliv to Ondra prosazoval. Když jsem šel k přijímání a kluci si šli "pro křížek", tak Ondra říkal, že i medvídek si půjde pro křížek. Nakonec jsme se s Ondrou přece jen dohodli, že medvídek s námi půjde v mé kapse a nebudeme na knězi požadovat, aby udělal křížek na čelo i medvídkovi. To už by pohoršení nebo nepochopení mohlo vzbudit. Zato jsme mu pak udělali na čelo křížek všichni tři, aby nebyl smutnej.

Medvídek pak ještě zůstal se mnou ve chvíli, kdy kluci pomáhali v sakristii s úklidem. To je hodně baví, takže se při odchodu liturgického průvodu, tj. ministrantů a kněze, vždy zapojí na konec a odejdou s nimi. Jsem rád, že to snad nikoho nepohoršuje a někdo se jich v sakristii vždy ochotně ujme a najde jim přiměřené činnosti, jak se mohou zapojit.

Tak to byla nakonec celkem zajímavá zkušenost s medvídkem.

Ještě jsme se s klukama zajeli podívat k ZOO, jak tam mohutně přestavují a pak jsme se stavili na hřbitově, abychom trochu poklidili.

S pomocníkama to byla celkem hračka.

neděle 12. prosince 2010

Je kadidlo nočník? aneb S dětmi a s biblí je legrace

Včera jsem se se čtenáři blogu podělil o trochu morbidní večerní rozhovor s klukama, ale psal jsem, že mluvíme o mnoha jiných věcech a často je to legrace. Proto si nemůžu pomoct a těším se, až se podělím o dnešní Martínkovu hlášku, která byla opravdu povedená.

Při dnešní večerní četbě Matoušova evangelia, konkrétně příběhu o klanění mudrců malému Ježíšovi (ze kterých pozdější tradice stvořila "tři krále" - podle tří darů, které přinesli), se Martínek zcela vážně zeptal:

"Tati, to kadidlo byl nočník?"

Po chvilce smíchu jsem uznal, že jeho úvaha byla zcela logická. Za prvé ten název zcela zřejmě odkazuje na určitou potřebu. Za druhé co mohli mudrci (tj. moudří a učení lidé) přinést malému dítěti?

Ta dětská logika mne často velmi pobaví a jsem vděčný, že díky tomu mohu mnoho věcí vidět zase v trochu jiném světle.

Jen pro úplnost dodávám, že jsem mu kadidlo vysvětlil s odkazem na smůlu, kterou jsme si kdysi v lese ukazovali, jak tekla ze stromů. A vysvětlil jsem mu, že se používá jako vůně.

Po původu názvu kadidla jsem potom pátral později, ale jen chvilku. Z různých výkladů mi přijde zajímavý ten, který sloveso "kadit" staví jako paralelu k "čadit" (tj. vytvářet kouř, dým).

Pro zajímavost jeden z výkladů, ze stránky http://kruhy.blogspot.com/2010/02/etymologicky-slovnik-kac-kad.html :

Kad, kadiť: Dym, čmuď (Hviezdoslav); vypúšťať dym, dymiť... avšak nárečove, na Dolnej zemi je kediť (klobásy...) = dymiť, údiť, kediť z fajky, lokomotíva kedí... kedí sa z kochu... Všeslovanské. Pôvodne znamenalo dymiť, údiť. Čes. kaditi, poľ. kadzić, hl. kadźić, dl. kaźiś, rus. kadíť, ukr. kadýty, srbch. slovín. kaditi, v chráme sa používa kandilo = kadidlo, ktoré sa nejak zanáša na lat. candel(l)a, avšak tam je význam jagania sa, biele, svetlo, kým v srbch. to má význam kadenia... atď. staroslov. kaditi, každú. Súvisí s čad, čadiť. Chýba nám však primárne sloveso a preto môžeme povedať len toľko, že ako domnelý koreň považuje sa hypotetické *ked-, ktoré vzniklo spôsobom čadъ < ked-o.



Každopádně jsem se opravdu pobavil.

V naší domácnosti to sice podle nějakých vnějších ozdob nevypadá, že by se blížily Vánoce, ale kluci na to nezapomínají. Stále mi připomínají, jak se těší. Byli jsme se i podívat na nějaké (před)vánoční ozdoby v obchodě, ale nic nás nezaujalo. Nakonec i to pozlacené jmelí jsme koupili jen na hrobeček maminky. Je fakt, že já na ty předvánoční ozdoby moc nejsem...

Tak si předvánoční náladu přibližujeme alespoň intenzívnější večerní četbou bible, především příběhů kolem Ježíšova narození. Kluky to baví a zvlášť Martínek se dožaduje dalších informací. Je pravdou, že pro náš subtilnější zájem už delší dobu nedostačuje dětská bible a raději čtu z běžného textu bible (tzv. český ekumenický přklad), který podle potřeby a pro lepší pochopení mírně upravuju. Např. nahrazuju zájmena vlastními jmény, občas vložím vysvětlující poznámku atd.

Nevyhýbáme se ani náročným textům, takže jsem dnes četli i o vraždění malých chlapců v Betlémě (do věku dvou let), kterým se chtěl král herodes zbavit svého konkurenta, malého Ježíše. Ondra na to reagoval, že by tomu Herodovi dal (teď už si nepamatuju, zda by mu dal jen "přes držku" nebo by ho "zabil"). Martínek se zase ptal, proč se ta mimina nevrhla na Heroda a nepřeprala ho. Nedávno jsem pro změnu klukům vysvětloval, co je to obřízka. To jsme četli o narození Jana Křtitele pro změnu z Lukášova evangelia. Nevynechal jsem ani Ježíšův rodokmen, kterým začíná Matoušovo evangelium. Kluci chvíli netušili, co to má znamenat, ale pak se bavili nad, podle nich legračními, jmény. Samozřejmě smysl rodokmenu je především odkaz na to, že Ježíš pocházel z rodu krále Davida (to byl ten, co oblázkem zabil mohutného Goliáše).

Když kluci něčemu nerozumí a zeptají se, snažím se o věcné a věku přiměřené vysvětlení. Kluci mají radost, když poznávají souvislosti a setkávají se třeba s něčím, co už znají. Např. věčer se modlíme modlitbu Zdrávas Maria. Teď jsem klukům četl, že se modlitba mimo jiné skládá ze slov, kterými anděl Gabriel oslovil Marii ("Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou.") a ze slov, kterými Marii přivítala Alžběta, matka Jana Křtitele ("Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého.").

Samozřejmě je baví, když si něco opakujeme a oni zjistí, že si to pamatují. Naučit se jména čtyř evangelistů, pod jejichž jmény máme zachovaná čtyři evangelia, jsou ještě nad jejich síly, vždy jim tam alespoň jeden chybí (Matouš, Marek, Lukáš a Jan). Ale baví je to zkoušet a ptají se na to. Naopak jsme byli s Martínkem překvapen, když si Ondra zapamatoval jména rodičů Jana Křtitele (Alžběta a Zachariáš).


Jedním z impulzů pro takovéto intenzívnější čtení byla minulá neděle, kterou jsme strávili v kruhu přátel. Během liturgie měli kluci zvlášť "nedělní školičku" a ani jsem netušil, co tam dělali. Z bible se četlo o Janu Křtiteli. Teprve další den večer mě kluci překvapili, když mi říkali svoje znalosti o Janu Křtiteli. Jak žil na poušti, oblečený ve velbloudí kůži a jedl sušené kobylky a med divokých včel. Ondra sice nejdřív tvrdil, že jedl "divoký med", ale to jsme si brzy vysvětlili. Každopádně jsem si opět ověřil, jak si děti z bohoslužby odnesou mnohem víc, když se jim někdo stranou (během biblických čtení a kázání) někdo věnuje, jak to bývá běžné při prostestantských bohoslužbách. Kluci si totiž uvedené věci pamatovali proto, že prý sušené kobylky ochutnávali (to by mě zajmalo, co to bylo, i když já jsem kdysi sušené kobylky jedl, upravené snad na sladko) a i ten med "divokých včel".

Rozdíl jsem si uvědomil opět dnes při běžné bohoslužbě v kostele, kde kluci nerozuměli v podstatě ničemu, takže jsem si je vzal stranou a s dětskou biblí jsem si alespoň pár věcí řekli, resp. spíš jen zopakovali.

Samozřejmě čím jsou pomůcky názornější, tím je to lepší. Proto jsem k večerním čtením přibral i obrazovou knížku. Tentokrát to však nejsou dětské kresby, ale prohlížíme si spolu pěknou knihu fotografa Bruce Bernarda The Bible and its Painters, která zachycuje různá vyobrazení příběhů z bible z let 1300-1900. Jelikož nám jde o obrázky, tak nám ani nevadí, že jí máme pouze ve švédské jazykové mutaci (Bibeln i konsten).


Pokud by měl někdo pocit, že mi jde jen o nějakou "náboženskou nalejvárnu", tak bych ho rád vyvedl z omylu. Mám pocit, že to děláme hlavně proto, že nás to baví. Kluci mají většinou sami zájem a já vím, že tohle intenzivnější "biblické období" zase vystřídá třeba jiné. Ostatně s podobným zaujetím občas sledujeme dokumentární filmy z různých oblastí. Ať už jsou to fascinující záběry z moře nebo příběhy ze života pravěkých zvířat nebo nyní celkem populární pořady o vesmíru a o planetách (takže kluci si ze stavebnice staví rakety). Martínek si velmi oblíbil "Stíhače v boji", tj. dokumentární sérii z dějin stíhaček s počítačově simulovanými leteckými souboji (nyní to vychází na DVD, ale koupil jsem mu asi jen dva díly). A teď v pátek jsme se pro změnu bavili nad dokumentem o zvířatech, kteří objevili, že v jednotě mnohých je síla. Opět bylo zajímavé, když kluci viděli "pakoně", což do té doby zřejmě vnímali jen jako nadávku. Takže se nejdřív smáli. Pak ale viděli, teda hlavně Martínek si toho všimnul a později mi to říkal, jak stádnost "hloupých" pakoňů zvítězila nad individuálností inteligentnějších zeber, takže při procházení řekou plnou krokodýlů prošli bez úhony (na rozdíl od zeber).

Mám radost, že kluci rádi poznávají svět a jeho různé oblasti. Takže s klidnějším srdcem snesu, když sledují nějaké ty přihlouplé pohádky, třeba nyní oblíbené šmouly, které teda fakt nemusím. Koupil jsme jim však i DVD Šmoulů, když je mají rádi.

Rozhodně však nesedíme jen u televize...


Každopádně kadidlo coby nočník mne dnes opravdu pobavilo!

Trampoty se zoubkovou vílou

Tak zhruba po půl roce do naší domácnosti opět zavítala "zoubková víla", resp. jsme se alespoň tak tvářili. Před půl rokem jsem psal příběh Martínkova druhého zoubku i s odkazem na ten první.

Už delší době mě Martínek upozorňoval na skutečnost, že se mu hýbají oba horní přední zuby. Ve čtvrtek jsme se dohodli, že zajdeme za zubařkou. V pátek ráno mu však zřejmě došla trpělivost. Když jsem ho informoval, že zubařka má čas nejdřív příští týden, tak prohlásil, že mu je tedy budu muset vytrhnout já.




Večer jsem mu tedy vytrhl jeden horní zub. Druhý držel silněji, tak jsme to odložili na druhý den.




A znovu nastal "problém" se zoubkovou vílou. Martínek trval na tom, že dáme zoubek pod polštář pro zoubkovou vílu. Já jsem sice něco namítal, ale v zásadě jsem nebyl proti. Zoubek jsem co nejvíc očistil, zabalil do papíru, přelepil lepenkou a v podobě malého balíčku jsem jej vložil pod polštář. Klukům nechávám na noc nebo alespoň na večer otevřenou ventilačku u okna, takže přístupová cesta pro vílu byla zajištěná.

Na "zoubkovou vílu" jsem však dočista zapomněl. To jsem si uvědomil ve chvíli, kdy ráno v polospánku slyším Martínka, který si stěžoval, že víla nepřišla. Těžko říct, co způsobilo zdržení víly, chvíli nahlas s Martínkem přemýšlíme. Možná toho měla v noci moc nebo ta zima a náledí? Každopádně to ani jeden nevnímáme jako zásadní problém a brzo řešíme jiné věci. Po odvedení pozornosti a vrácení zoubku pod polštář jsem využil nějaké vhodné chvíle a místo zoubku dávám pod polštář tyčinku Corny. Myslím si, že mě rozespalý Ondra zahlédl, ale mojí lest buď neprokouknul nebo byl se mnou solidární.

Při zavírání okna volám Martínka, jestli náhodou ta víla nepřišla později. Viditelně byl Martínek naladěn skepticky a nečekal, že by si víla mohla spravit reputaci. Přesto ho nabádám, aby to šel zkontrolovat. Nález tyčinky ho pobavil a potěšil. Zjištění, že přece jenom některé věci tady na světě fungují, ho potěšilo. Nás s Ondrou taky. S bráchou se samozřejmě o tyčinku rozdělil.

Jen pro jistotu Martínek vzápětí kontroloval koš, kde však zoubek nebyl. Ptal se mě, kam jsem ho dal. Já na to, proč se ptá mne, vždyť přece ty zoubky si odnáší zoubková víla a dává za ně odměnu.

V sobotu večer se Martínek dožadoval vytržení druhého zoubku. Každou chvíli za mnou přišel a řekl mi, jestli vím, na co jsme to ještě zapomněli. Jenže zoubek držel přece jen trochu silněji a bylo těžké ho vytáhnout rukou. Navíc jsme jej nechtěl nijak moc páčit, aby to Martínka zbytečně nebolelo a abych něco nepochroumal. Když říkám, že to ncháme na doktorku nabo alespoň na zítřek, Martínk nesouhlasil. I když jeden pokus i oplakal, že ho to bolelo, tak po chvíli znovu přišel, abych to zkusil znovu. Nakonec se mi jej podařilo vytáhnout, takže Martínek byl spokojený.






Zoubek jsem tentokrát nijak nečistil. Jak jsem ho držel v papíru při vytahování, tak jsem ho hned zabalil a zalepil. Tentokrát ho pod polštář dával Ondra. Jen jsem kontroloval, kam ho uložil, abych ho v noci nemusel nějak složitě hledat.

Když už oba kluci leželi v posteli a já jim přál dobrou noc, Martínek se na mne významně podíval a řekl mi, abych tentokrát nezapomněl. Zeptal jsem se ho, na co nemám zapomenout? No prý abych o půlnoci přišel. Už tuším, ale dělám hloupého a ptám se proč. No abych mu mohl dát pod polštář zase nějakou sladkost. Já na to, že to je přece práce pro zoubkovou vílu, že přece nemusím všechno dělat já. Martínek se usmál a říká mi, že přece ví, že žádná zoubková víla neexistuje.

Díky Martínkovu upozornění jsem o půlnoci nezapomněl a tyčinku Corny jsem za zoubek vyměnil. Ráno pak v polospánku slyším spokojeného Martínka, který se chlubí tyčinkou. Vzápětí se o ní opět rozdělil s Ondrou.

Tak si myslím, že jsme si nakonec všichni na návštěvy zoubkové víly docela zvykli.

sobota 11. prosince 2010

Spálit nebo do salámu?

Předem se omlouvám, ale následující příspěvek není určen pro slabší povahy.

Já vím, že se z blogu může zdát, že se naše hovory s klukama točí jen kolem tématu smrti. Není tomu tak. Řešíme spolu řadu věcí, přiměřených věku a zvídavosti kluků. Jsem rád, že kromě pohádek spolu sem tam sledujeme i dokumentární filmy o přírodě nebo o vesmíru atd. N adruhou stranu je fakt, že leckdy zaznamenávám právě ta témata, která se točí kolem smrti. Je snad pochopitelné, že jsou pro nás asi přece jen reálnější než pro lidi, kterých se smrt blízkých nedotkla tak blízko jako nás. Takže si říkám, že jsou taková témata v něčem možná zajímavější.

Takže přidávám zase jednu zajímavost.

Dnes večer po čtení a modlitbě jsme s klukama ještě řešili všechno možné. Sice bych byl radši, kdyby ta rekapitulace dne a poděkování za něj (v reálu je to spíš poděkování jeden za druhého) byly tím posledním před usnutím, ale netrvám na nějakém rigidním postupu. Snažím se reagovat na přání kluků. Pokud ještě chtějí o něčem jen krátce mluvit, tak jsem radši, když se vše pokud možno "vyřeší" a nejdou spát s nějakou naléhavou otázkou. Samozřejmě, občasné pokusy o delší diskuze poměrně rychle končím.

A že se v těch malých hlavičkách honí všechno možné, to zná asi každý rodič.

Martínek chtěl mluvit o tom, kdy bude konec světa. Já na to reagoval podobně jako vždy tím, že to nás nemusí trápit, že to my řešit nemusíme. My se máme starat, abychom tady na zemi dobře žili, dokud si nás Pán Bůh nezavolá k sobě (a kdy to bude je zbytečné řešit, protože to prostě nevíme). V tu chvíli se Ondra trochu zasmušil, že nechce "do nebíčka". Tak ho uklidňuju, že si s tím starosti dělat nemusí, že doufám, že bude žít dlouho a že z něj vyroste šikovný kluk a vždy přidám nějakou zajímavost, která ho třeba čeká, dokud se zase pěkně neusměje.

Po chvilce se na chvíli zasmušil zase Martínek, že prý nechce, aby jeho tělo bylo spálené. Vůbec nechápu, jak na to v tu chvíli přišel. Každopádně jsem v podstatě ani nezaváhal a zareagoval jsem slovy, že tedy tělo nebude spálené, ale dá se do salámu. Dovedu si představit, kolik lidí asi v tuhle chvíli lomí rukama a říká si, co ho to ten bláznivej chlap učí. Nemyslete si, já s klukama jednám celkem vážně, ale na druhou stranu si myslím, že určitý nadhled do života taky patří. Každopádně Martínka tato myšlenka okamžitě nadchla, celý se rozzářil a opakoval, že to by teda chtěl. Sice to asi popletl, protože prohlašoval, že rád bude v salátu (tedy nikoliv v salámu), protože salát je studený a on má studené rád (zřejmě tu hrál roli i protiklad studeného oproti horkému, tj. při spalování), ale to vůbec nevadí.

Uvědomuju si, že někdy jsou to dost šílené hovory, ale já jsem rád, že se různé dětské obavy a strachy, kterých mají podle mne kluci docela málo (díky tomu asi klidně spí a málokdy si stěžují na špatné sny), daří vždy nějak obrátit. Takže cítí pocit bezpečí a smyslupnosti světa (?). Každopádně jsou rádi, že si tatínek většinou vždycky umí nějak poradit ;-).

čtvrtek 9. prosince 2010

Koulování

Přestože nás stále otravují nějaké rýmy, kašle (a mne tradičně hlavně dutiny), takže kluci jsou momentálně doma, nenecháme si kazit radost ze sněhu a zimních radovánek.

Největší zábavou kluků při "sněhových procházkách" je koulování a nejlepším terčem jsem já. Nejvíc to baví Martínka, ale Ondra nepotřebuje dvakrát pobízet, aby se přidal.

Jak takové koulování vypadá z pohledu "terče" jsem se pokusil zachytit na videu na YouTube.

Tady ještě pár fotek, s jakým zaujetím mě kluci koulují.








A když se kluci vyřádili, tak ochotně zapózovali v nových bundách. Ondrovi se totiž na staré bundě rozbil zip a když mi paní v obchodě nabídla na docela pěknou bundu slevu (30%), tak jsem jí koupil i Martínkovi. Není mým hlavním úmyslem, kupovat klukům stejné věci, ale ta druhá barevná kombinace bundy se mi opravdu nelíbila. Alespoň Martínek bude zase s radostí vysvětlovat zvědavým lidem, co říkají, že vypadají jako dvojčátka, že dvojčata přece nejsou, že jsou "jen" bráchové.






Samozřejmě takové řádění na sněhu unaví, takže Ondra při nakupování usnul (a nákup nové bundy se vyplatil, je totiž víceúčelová).

středa 1. prosince 2010

Teologie na univerzitě

Jednou jsi dole, jednou nahoře, říkal jsme si v úterý cestou ze sympozia u příležitosti 20. výročí (re)inkorporace teologických fakult do Univerzity Karlovy. Říkal jsme si to pak znovu večer, když jsem po půlnoci uléhal, unavený a vyčerpaný.

Byl to zvláštní den. Doma na nás s klukama padá asi nějaká ponorka. Už druhý týden jsme doma nemocní. Nic vážného, prostě nepříjemný kašel a silná rýma. Asi mi leze na mozek, že se situace nijak zvlášť nelepší. Dokonce teď pár dní už ani nedávám žádné sirupy a léky, dni a noci jsou kupodivu stejné, možná i o něco lepší. U sebe se snažím s mířit s faktem, že vloni mě dutiny trápily v podstatě od listopadu až do února, že by to bylo něco, co prostě k mojí zimě bude už trvale patřit?

Navíc kluci začali výrazně víc zlobit, což si povšimla třeba i naše "hlídající babička". Martínek rozbil pár věcí (koš, obrázek na zdi) a občas navádí menšího Ondru k nějakým lumpárnám (včera za takové navádění dostal víc než samotný aktér lumpárny a doufám, že pochopil, že se to nedělá). Ondrova svéhlavost a ukňouranost je taky náročná. Takže přemýšlím, čím to je.


Na úterní sympozium jsme se těšil. Téma je mi blízké a určitě tam bude plno známých lidí. Moje první diplomová práce se zabývala dějinami Katolické teologické fakulty a na podnět svého dnešního profesora jsem rozpracoval pasáž o diskuzích o příslušnosti teologické fakulty k univerzitě v meziválečném období (tj. 1918-1939). Studie tehdy vyšla v Teologické reflexi a mimo jiné pro řadu mých kolegů z Evangelické teologické fakulty znamenala skutečnou změnu v poznání, že katoličtí teologové nejenom nebránili přijetí evangelické fakulty do svazku univerzity, ale naopak tento krok podporovali. Proti stály ostatní fakulty univerzity, které usilovaly naopak o vynětí katolické teologické fakulty z univerzity. Přes bouřlivé diskuze v meziválečném období nakonec k žádné změně nedošlo. Katolická teologická fakulta zůstala součástí univerzity, v roce 1919 vzniklá Evangelická teologická fakulta (pro zjednodušení používám dnešní jména fakult) do svazku univerzity přijata nebyla. S "řešením" přišli až komunisté, kteří v roce 1950 Katolickou teologickou fakultu postavili mimo univerzitu a evangelickou fakultu rozdělili na dvě. V roce 1990 byly všechny tyto tři teologické fakulty (Katolická, Evangelická a Husitská) přijaté do svazku Univerzity Karlovy.

Tématu jsem se věnoval ještě několikrát a asi v nejrozsáhlejší verzi vyšel můj příspěvek ve sborníku Teologická věda a vědecká teologie v roce 2006, pro který jsem především rozšířil citace z původních dokumentů, abych iluistroval tehdejší postoje a názory.

Bylo tedy logické, že mě prorektor jako jednoho z mnoha požádal, zda bych mu nedodal nějaké podněty nebo texty pro úvodní projev rektora na sympoziu. Rád jsem to udělal.

Na samotné sympozium jsme přišel s malým zpožděním, protože naše "hlídací babička" je poměrně hodně zaneprázdněná a stíhala to jen tak tak. Doběhl jsem a dosedl, přemítal jsem o našich domácích starostech a o všem, co nestíhám nebo nezvládám. Najednou však slyším známé formulace a s potěšením poznávám, že rektor ve své řeči cituje dokumenty, které jsem kdysi v archivu vyhrabal a vynesl na pomyslné světlo. Mám na mysli především zajímavé Memorandum profesorů KTF z roku 1926 proti přestěhování fakulty do Dejvic. Pan rektor mě sice jmenovitě nezmínil, ale pár kolegů se na mne s úsměvem podívalo, takže moje "odborná" dušička, sužovaná každodenními zcela obyčejnými starostmi, pookřála a zaplesala. A znovu se tak stalo ve chvíli, kdy další z přednášejících část svého referátu postavil na mých výzkumech a jmenovitě mě citoval. O přestávce jsem s pár kolegy žertoval, že více než v jednom referátu byl citován kromě mne snad už jen německý filozof Immanuel Kant nebo český evangelický teolog Josef Lukl Hromádka.

No jo, řeknete si, prostě ješitnej chlap. Jasně, proč ne? Ale je v tom něco víc. Před pár dny jsem si tu posteskl, že jsem zahrabán v domácích starostech a sem tam sleduju kolegy a kolegyně, jak bádají a publikují. A tady na sympoziu jsem si připomněl, že jsem taky bádal a publikoval a navíc, že se mnou publikované materiály snad nesmazatelně zapsaly do dějin bádání o dějinách teologických fakult na univerzitě. To mě potěšilo. Teoreticky už můžu být v klidu "jenom" taťkou ;-)

Setkání s přáteli a známými byla rovněž příjemná a milá. Já vím, že akademický život je takových akcí a setkání celkem plný, ale pro mne je to vždy něco výjimečného, protože nemám moc přiležitostí na podobné akce.

V neposlední řadě to byl příjemný impuls do dalších pokusů o odbornou práci. Snad jsem se ještě myšlenkově (i jinak) zcela nevyčerpal...


Ještě jsem v rychlosti stihnul závěrečné pohoštění, což bylo příjemné, protože jsem kvůli spěchu ani neobědval. Ale už jsem musel běžet domů. Cestou jsem jen v letu zaskočil do obchodu. Koupil jsem chybějící rýži a koláčky pro kluky na snídani. Doma mě čekala nejenom informace, že kluci opět zlobili víc než obvykle, ale i samotní lumpíci. Sice měli radost z mého příchodu, ale odmítali uklidit pokoj a chystat se na spaní. Opět se to neobešlo bez křiku a já byl zpět ve své "domácí realitě".

Každopádně to byla příjemná a povzbuzující akce.


PS: Ještě tak nahlas přemýšlím, že jsem na sympoziu viděl představitele nekatolických církví, ale neviděl jsem nikoho, kdo by zastupoval římskokatolickou církev.

Byla to příjemná akce a její ráz byl slavnostně-přátelský. Zřejmě úmyslně se proto nemluvilo o problémech. Jen jeden řečník zmínil skutečnost, že teologické fakulty si svojí existenci udržují především díky neteologickým oborům, protože "čistě" teologických studentů je velmi málo. Na druhou stranu má toto rozšíření výuky na teologických fakultách smysl, protože poukazuje na přesahy, které existují (ať už je to třeba sociální a pastorační práce nebo studium křesťanského umění či psychopsociálních věd atd.). Navíc na univerzitě v podstatě neexistuje možnost mezioborových kombinací, které je běžné na zahraničních univerzitách, kde se teologie studuje v kombinaci s nejrůznějšími obory (jazykovými, přírodovědnými atd.).

Rovněž se příspěvky i diskuse zcela vyhýbala tématu, který je stále aktuální hlavně na katolických teologických fakultách. Tím je určitá kolize mezi církevním a světským právem. Projevuje se třeba v problematické historické funkci "velkého kancléře" fakult. K tématu jsem nakonec publikoval samostatný příspěvek na svém druhém blogu.

pondělí 29. listopadu 2010

Kluci na ledu

Na začátku nového liturgického roku, na první neděli adventní, to s námi vypadalo všelijak. Šli jsme pozdě spát, přestože jsme neslavili "liturgický Silvestr". Jen jsme se snažili konat nějaké dobré skutky. Navíc já zápasím s nějakou virózou a momentálně jsem spíš v defenzívě, tedy žádná sláva.

Ráno se ke mně do postele opět na chvíli natlačil Ondra, ale pak odešel pokračovat ve spánku do své (ono je to fakt nepohodlné na tom složeném gauči ve dvou, i když je ten druhý malinký). Takže když jsem před půl desátou kontroloval situaci, tak oba kluci ještě spali. Bylo jasné, že stihnout liturgii v půl jedenácté je dost nereálné. Pak se to ale seběhlo celkem rychle. Oba kluci vstali a dali se do jídla a já se ve tři čtvrtě na deset rozhodl, že to přece jen zkusíme. Klukům se do kostela příliš nechtělo, ale docela jsme na ně vyzrál. Ptal jsem se jich, zda mají radost z ledu a sněhu, s čímž samozřejmě souhlasili. Tak jsme jim navrhl, že by bylo dobré za to Bohu v kostele poděkovat. Navíc si hned těchto "Božích darů" můžeme užít. Kluci souhlasili. Ostatně už včera jsme mluvili o tom, že začíná advent a nový liturgický rok, že teď už se budeme těšit na Vánoce, které budou po čtyřech adventních nedělích.

Sám jsem byl překvapen, jak to všechno šlo nakonec rychle a krátce po půl jedenácté jsme vcházeli do kostela.

Po liturgii kluci pomohli ministrantům uklidit, což je vždy baví asi nejvíc, protože se konečně mohou do něčeho aktivně zapojit. Navíc už to dělají nějaký pátek, takže se v sakristii vyznají líp než já. Vždy se zapojí do odcházejícího průvodu ministrantů a kněze. Je to legrační, ale jsem rád, že je to baví a personálu to nevadí.

Pak jsme už mohli vyrazit na led. Že to kluky na ledu opravdu baví, je vidět i na našem videu na YouTube.


A ještě pár fotek:












Tak to byl pěkný začátek (liturgického) roku.

středa 24. listopadu 2010

O "mužských" a "ženských" rolích

S klukama jsme se dnes naobědvali. Klukům jsem pomohl s čištěním zubů a přiměl jsem je k úklidu pokojíčku, který nezvládli před obědem. Mezitím jsem přepral Ondrovy počůrané tepláky a sklidil ze stolu. Po opakovaných výzvách (i výhrůžkách) se klukům podařilo dotáhnout úklid pokojíčku do úspěšného konce. Pak jsem je zahnal do postýlek k odpolednímu odpočinku. Nachystal jsem krůtí maso na večeři a dal jej do trouby upéct. Poklidil jsem v kuchyni a pověsil vyprané prádlo.

Pak jsem opět zasedl k anglickému textu o genderové problematice v historické analýze. Do této doby mi to luštění vůbec nešlo a navíc mě ani nebavilo. Nejde ani tak o to, že během dopoledne jsem při čtení vařil oběd, každou chvíli za mnou přiběhl jeden z kluků s nudlí (oba už smrkají a utírají si nos i sami, ale teď chci, aby to bylo pořádně) nebo mě vyrušil křik či hádka kluků, hrajících si v pokoji. Spíš jsem textu nerozuměl a vyhledával si každou chvíli slovíčka či slovní spojení, abych si pak stejně potvrdil jen to, že jsem sice slovíčkům porozuměl dobře, ale smysl výpovědí či intence autorky mi zůstává stále částečně zahalena.

Ostatně včera večer jsem se letmo díval, jak se v poslední době rozvinula historická práce v genderové oblasti. Text, který se snažím luštit, je jedním ze základních a snad i inspirativních textů (vyšel v roce 1986). Včera jsem odkaz na něj našel v celé řadě zajímavých prací. Např. diplomovou práci na téma Venkovské vdovy a jejich postavení v rámci rodinných a sociálních struktur. Situace na panství Nový Rychnov v první polovině 19. století. Už podle názvu jsou zajímavé i další práce. Mám na mysli dva svazky z plánované čtyřsvazkové ediční řady Scriptoria - spolku pro vydávání nekomerční odborné literatury s názvem "Gender v českých preskriptivních diskursech raného novověku (v literatuře o ženství, panenství, vdovství, manželství a ženském těle)". První svazek se jmenuje "Nádoby mdlé, hlavy nemající?", druhý "Žena není příšera, ale nejmilejší stvoření Boží".

Tak jsem si říkal, jak se kolegyně historičky úspěšně věnují odborné práci, zatímco já většinu času trávím doma s klukama. Neberu to špatně a jsme s klukama rád. Rozhodně bych neměnil. Ale v kontextu "genderových" úvah mi to přišlo docela zajímavé.

Nechci se tu pouštět do hlubších úvah, nemám na to ani čas ani energii. Jsem přesvědčen, že jsou rozdíly mezi ženami a muži, mezi ženským přístupem a mužským. Zároveň si myslím, že tyto rozdíly jsou hlubší a taky že přes určité obecné charakteristiky těchto rozdílných přístupů existují různé výjimky a hranice nejsou tak jasné. Takže když jsme kdysi v rámci přípravu na manželství měli hrát "hru" a cvičně označit, které "domácí práce" jsou "ženskou" a které "mužskou" záležitostí, tak mi to přišlo spíš úsměvné. Záleží přece vždy na konkrétní dvojici, jak se mezi sebou dohodnou a jak si povinnosti rozdělí. Jestli si dobře pamatuju, tak jsem většinu prací, které byly předloženy, označil za "ženskou" záležitost. Přesto jsme s budoucí manželkou měli asi největší shodu (muž a žena měli označovat práce samostatně a pak se výsledek srovnával), ale to bylo určitě i tím, že jsme spolu už bydleli a že to prostě tak mezi námi fungovalo. Já jsme zároveň protestoval, že tam mnoho věcí, které jsou pro rodinu důležité, chybí. Jednu z nich jsem trochu provokativně označil "ideové vedení", čímž jsem měl na mysli celou škálu věcí (plánování, rozhodování, ale třeba i četbu, modlitbu atd.). Já totiž asi dodnes moc nechápu, když se lidé dohadují ohledně vynášení koše, umytí nádobí, vaření atd. Od malička jsem pomáhal v domácnosti mámě, několik let jsem se o sebe a o domácnost staral v podstatě sám, občas jsem měl na starosti i mladšího bráchu atd. Nepopírám, že moje žena starost o domácnost zvládala líp, takže nám oběma přišlo přirozené, že když zůstala doma, tak většina domácích povinností byla na ní. Samozřejmě když bylo něco potřeba, tak jsem to udělal já. Prostě mi to přišlo celkem normální.

No a teď je to zase tak - a říkám to samozřejmě s jistou nadsázkou - že "ženská" starost o domácnost a děti je na mne a "mužskému" bádání se věnují některé moje kolegyně (ať už u toho zvládají i tu domácnost a děti nebo ne).

A jak ta moje "ženská role" (a připomínám, že jak ta moje vlastní zkušenost z posledních let, tak i ta zkušenost přenesená z úzkého kontaktu s mojí mámou - jejíž vliv si tak nějak postupem času víc uvědomuju) ovlivňuje můj pohled na svět a na mojí historickou či teologickou práci?


Tak když jsem při svých úvahách dospěl až sem, tak jsem konečně dostal chuť do diskuze nad rolí genderu v historické analýze a začal jsem se těšit na doktorandský seminář, ačkoliv nevím, zda se ho nakonec zúčastním. Vím, že celých 22 stran anglického textu nezvládnu důkladně prostudovat, stejně jako českých cca 120 stran na odpolední část semináře (ten český text, který si klade otázku Co je západ?, mě zaujal přece jen dřív než onen genderový, přestože v pasážích o tématech, kterým trochu víc rozumím, obsahuje řadu zjednodušení a nepřesností). Každopádně se těším, jak si rád poslechnu kolegy a hlavně kolegyně, co si myslí o genderu v historické analýze. Bude-li příležitost, spíš při neformálních hovorech, klidně si rád rýpnu. Ačkoliv mám ženy rád, tak asi mám schopnost je svými "mužskými" názory docela dobře provokovat...

Tak snad nakonec klapne hlídání kluků a nebude nějaká kalamita, abych se mohl akce zúčastnit.

No a abych to trochu vyvážil, tak si myslím, že celkem slušně zvládám i "mužskou" roli. Například před obědem jsem se párkrát přitáhnul na hrazdě, v rychlosti prošel zprávy a hlavně jsme se snažil klukům vysvětlit, jak svítí Slunce. Teda že vlastně stále hoří, že nezhasíná, jen zapadá. I když vlastně nezapadá, to se nám jen zdá, protože neobíhá Slunce kolem Země, ale Země kolem Slunce. Naštěstí díky internetu jsem mohl klukům ukázat, jak planety obíhají kolem Slunce. A taky jsme společně zjistili, jak ohromné jsou největší známé hvězdy. Takže my jsme vlastně úplně pidinepatrní. Ale hlavní je, že se máme rádi... a že to jakž takž zvládáme, i když jsme "jen" muži ;-)


PS: Jen pro zajímavost odkaz na ten několikrát zmiňovaný článek, který luštím. Je od Joan W. Scott(ové): Gender: A Useful Category of Historical Analysis. The American Historical Review. Vol. 91, No. 5 (Dec., 1986). pp. 1053-1075.

O Joan Wallach Scott na Wikipédii.

pondělí 22. listopadu 2010

Váš partner je důležitější než vy - je to naivita?

Už jsem tady psal, že se mi docela líbí kniha 100 zlatých pravidel pro lásku a přátelství od Richarda Templara (vydala Grada v roce 2009), že je to takové poměrně nenáročné čtení a přitom se jedná o docela zajímavé postřehy nebo podněty k zamyšlení. Taky jsem poznamenal, že je škoda, že řada pravidel působí v dnešním kontextu vztahových problémů někdy až příliš naivně, ale taky že se nemůžeme jen vymlouvat na složitou "dobu", vždyť si život komplikujeme často my sami...

A nedá mi to, abych pro příklad jedno takové pravidlo, které se mi líbí, ačkoliv asi působí naivně, neuvedl.


Pravidlo č. 25, zní:

Váš partner je důležitější než vy.


Autor k tomu uvádí určitý příklad o kompromisu svých známých manželů, který byl výsledkem toho, že oba chtěli, aby ten druhý byl šťastnější než oni sami. Jinak řečeno, ani jeden z nich se nemohl cítit šťastný, když se tak necítil ten druhý. Autor dále pokračuje: "Tohle je pro silný a kvalitní vztah absolutně nezbytné... Partnerovo štěstí pro vás zkrátka musí být důležitější než to vaše, musíte být nesobečtí a sami sebe stavět až na druhé místo, jinak se budete hádat a váš vztah se dostane do slepé uličky."

Dovedu si představit, že možná řadu lidí toto nadzvedne nebo to budou považovat za absurdní naivitu. Uvědomuju si, že už jsem potkal, slyšel nebo četl o dívkách a ženách (sem tam i o mužích), které udělaly s někým špatnou zkušenost a poté o vztazích "ztratily iluze". Dělaly "první a poslední" a stejně dopadly tak, jak dopadly, protože "muži si berou potvory, zatímco hodné holky zůstanou na ocet" - abych použil český název jednoho ze tří bestsellerů Sherry Argov (ostatně překlad "potvora" zní podle mne ještě celkem slušně oproti originálnímu "bitch").

Ono to pravidlo má totiž jeden velký háček, který však autor nezamlčuje: "Pokud jste si svého partnera vybrali dobře, bude se chovat taky tak. Proto to funguje. Můžete si dovolit ignorovat své vlastní touhy a přání, protože váš partner je upřednostní za vás. To on vás bude klást na první místo, takže vy se o to nemusíte už starat. Vztahy, kde se podle toho chová jen jeden z partnerů, kdežto druhý ne, jsou nakonec odsouzeny k zániku. Nejspíš spolu zůstanete, ale nebudete šťastni, nebo aspoň jeden z vás ne."


Přemýšlel jsem, co k tomu dodat a zrovna mě nic nenapadá. Navíc kuřecí stehna, která jsem během psaní pečlivě podléval, jsou už upečená, takže svolávám svoje malé a hladové strávníky.

Snad jen že všem (včetně sebe) přeji, aby se jim jejich vztahy dařily a aby se nenechali odradit, když něco neklape. A myslím zvlášť na ty, které prožívají nějaké vztahové trampoty a kterým možná mnou uvedené pravidlo připadá jako něco pro vztahy zcela nevhodného. Pro jisté vyvážení mě v tuto chvíli napadá kniha Jamese Dobsona Láska musí být neústupná, kterou autor věnuje "každému, koho odmítl a zranil jeho manželský partner, na němž mu tolik záleželo". O ní nebo o jiných vztahových tématech třeba zase někdy jindy...


Hodně sil a chuti do života (a vztahu/ů)!

Nedělní hody - smažený květák

Už jsem se párkrát ve svém okolí setkal s reakcí, že pro některé muže by bylo v mojí situaci jedním z největších problémů vaření. Já v tom problém nevidím. Naopak jsem vařil a vařím celkem rád. Vaříval jsem už jako malý s mámou. Samozřejmě v manželství jsem trochu zlenivěl, zvlášť když manželka zůstala na mateřské a rozmazlovala mě domácí stravou (leckdy podle receptů mojí mámy, která i v souvislosti s vlastním onemocněním rakovinou změnila jídelníček). Je pravdou, že to byly celkem krušné chvíle, když jsem se staral o dvě malé děti a nemocnou manželku. Když jsme musel nejenom každému vyvařovat zvlášť, ale vlastně všechny tři krmit... No nic, o tom jsme nechtěl psát.

Vaření pro mne není problémem, i když mě to už někdy celkem unavuje. Navíc jak kluci rostou a já se trochu víc pohybuju, tak máme nějak víc hlad a pokud kluci nebaští ve školce, tak někdy vařím i dvakrát denně.

Nebaví mě pořád vařit to samé, i když na velké experimenty není příliš volného času. Přesto jsem v týdnu neodolal a koupil pěkný květák, že jej udělám. Ivana (naše hlídácí babička) občas přinese květákovou polévku, která nám chutná. Jenže květáku bylo hodně, tak jsem se rozhodl udělat smažený květák. Už si nepamatuju, zda to byla moje premiéra nebo zda jsem ho už kdysi dělal.

Každopádně jsem si našel pár receptů, jako vždy je svým selským rozumem přetransformoval podle svojí potřeby (i když zrovna na smaženém květáku se moc experimentovat nedá, snad jen že jsem se rozhodl pro variantu, kdy se květák před obalením chvilku nepovaří).

Ohledně surovin to bylo celkem zajímavé. Nemám a nepoužívám jinou mouku než celozrnnou nebo kukuřičnou (tu používám téměř výlučně, ale na květák jsem samozřejmě použil celozrnnou). Také strouhaku jsem měl jen kukuřičnou a to jen proto, že dlouho nikde neměli kukuřičnou krupici, tak jsem měl kukuřičou strouhanku z krupice jako určitou náhradu. A tak nějak nad rámec bylo to, že jsem neměl dostatek oleje. Tak jsem nakonec zbytek slunečnicového oleje doplnil o olivový (vím, že se na smažení moc nehodí, ale znám lidi, kteří smaží výhradně na něm) a ještě přidal trochu másla.

Kluky to zaujalo, takže jsem měl při obalování obecenstvo. Na druhou stranu nepatřím k příznivcům společného vaření s dětmi, i když vím, že by je to jistě bavilo (dodnes vzpomínají, jak minulý rok před Vánoci s kamarádkami vykrajovali a pekli perníčky). Jednak už tak bylo při obalování nepořádku dost a jednak se snažím kluky držet od kuchyně dál, především z obavy z nějakého toho popálení atd.




Stačilo nám jedno vajíčko, což byl i můj limit na obalování a ještě jsem si podle nějakého receptu to vajíčko naředil trochou mléka.




Byl jsem upozorněn, že smažení je celkem věda, pokud se dělá květák na pánvi. Aby se dostatečně udělal a přitom nespálil. Tak jsem mu věnoval maximální pozornost a stále jej otáčel.




Myslím, že to stačilo.




Samozřejmě nejvíc potěší pochvalná reakce spokojených strávníků.




Kluci si skutečně pochutnali. Dokonce i Ondra, který se většinou v jídle rejpá a smlouvá, co ještě sní a co už ne (teda pokud se nejedná o nějaké sladké jídlo, to prý i ve školce bývá jeden z prvních, co je najedený), si pochutnával a vyžádal si přídavek.




Jen přitom focení si neodpustil svoje věčné šaškování a obličeje...




Takže akce smažený květák se povedla a spokojenost zavládla na všech stranách.

O další zážitky nebyla nouze (nečekaně nám netekla voda, Martínka v noci budila horečka atd.), ale o tom třeba zase někdy jindy....

pondělí 15. listopadu 2010

Fotky kluků ze školky

Tak jsme si dnes ve školce vyzvedli fotky kluků.









No, ten úsměv budeme asi muset ještě trochu trénovat...