Už delší době mě Martínek upozorňoval na skutečnost, že se mu hýbají oba horní přední zuby. Ve čtvrtek jsme se dohodli, že zajdeme za zubařkou. V pátek ráno mu však zřejmě došla trpělivost. Když jsem ho informoval, že zubařka má čas nejdřív příští týden, tak prohlásil, že mu je tedy budu muset vytrhnout já.
Večer jsem mu tedy vytrhl jeden horní zub. Druhý držel silněji, tak jsme to odložili na druhý den.
A znovu nastal "problém" se zoubkovou vílou. Martínek trval na tom, že dáme zoubek pod polštář pro zoubkovou vílu. Já jsem sice něco namítal, ale v zásadě jsem nebyl proti. Zoubek jsem co nejvíc očistil, zabalil do papíru, přelepil lepenkou a v podobě malého balíčku jsem jej vložil pod polštář. Klukům nechávám na noc nebo alespoň na večer otevřenou ventilačku u okna, takže přístupová cesta pro vílu byla zajištěná.
Na "zoubkovou vílu" jsem však dočista zapomněl. To jsem si uvědomil ve chvíli, kdy ráno v polospánku slyším Martínka, který si stěžoval, že víla nepřišla. Těžko říct, co způsobilo zdržení víly, chvíli nahlas s Martínkem přemýšlíme. Možná toho měla v noci moc nebo ta zima a náledí? Každopádně to ani jeden nevnímáme jako zásadní problém a brzo řešíme jiné věci. Po odvedení pozornosti a vrácení zoubku pod polštář jsem využil nějaké vhodné chvíle a místo zoubku dávám pod polštář tyčinku Corny. Myslím si, že mě rozespalý Ondra zahlédl, ale mojí lest buď neprokouknul nebo byl se mnou solidární.
Při zavírání okna volám Martínka, jestli náhodou ta víla nepřišla později. Viditelně byl Martínek naladěn skepticky a nečekal, že by si víla mohla spravit reputaci. Přesto ho nabádám, aby to šel zkontrolovat. Nález tyčinky ho pobavil a potěšil. Zjištění, že přece jenom některé věci tady na světě fungují, ho potěšilo. Nás s Ondrou taky. S bráchou se samozřejmě o tyčinku rozdělil.
Jen pro jistotu Martínek vzápětí kontroloval koš, kde však zoubek nebyl. Ptal se mě, kam jsem ho dal. Já na to, proč se ptá mne, vždyť přece ty zoubky si odnáší zoubková víla a dává za ně odměnu.
V sobotu večer se Martínek dožadoval vytržení druhého zoubku. Každou chvíli za mnou přišel a řekl mi, jestli vím, na co jsme to ještě zapomněli. Jenže zoubek držel přece jen trochu silněji a bylo těžké ho vytáhnout rukou. Navíc jsme jej nechtěl nijak moc páčit, aby to Martínka zbytečně nebolelo a abych něco nepochroumal. Když říkám, že to ncháme na doktorku nabo alespoň na zítřek, Martínk nesouhlasil. I když jeden pokus i oplakal, že ho to bolelo, tak po chvíli znovu přišel, abych to zkusil znovu. Nakonec se mi jej podařilo vytáhnout, takže Martínek byl spokojený.
Zoubek jsem tentokrát nijak nečistil. Jak jsem ho držel v papíru při vytahování, tak jsem ho hned zabalil a zalepil. Tentokrát ho pod polštář dával Ondra. Jen jsem kontroloval, kam ho uložil, abych ho v noci nemusel nějak složitě hledat.
Když už oba kluci leželi v posteli a já jim přál dobrou noc, Martínek se na mne významně podíval a řekl mi, abych tentokrát nezapomněl. Zeptal jsem se ho, na co nemám zapomenout? No prý abych o půlnoci přišel. Už tuším, ale dělám hloupého a ptám se proč. No abych mu mohl dát pod polštář zase nějakou sladkost. Já na to, že to je přece práce pro zoubkovou vílu, že přece nemusím všechno dělat já. Martínek se usmál a říká mi, že přece ví, že žádná zoubková víla neexistuje.
Díky Martínkovu upozornění jsem o půlnoci nezapomněl a tyčinku Corny jsem za zoubek vyměnil. Ráno pak v polospánku slyším spokojeného Martínka, který se chlubí tyčinkou. Vzápětí se o ní opět rozdělil s Ondrou.
Tak si myslím, že jsme si nakonec všichni na návštěvy zoubkové víly docela zvykli.
Žádné komentáře:
Okomentovat