Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pondělí 22. července 2013

Nejraději mám tátu, křupínky a vločky... a taky bráchu


Od pátku mám zase svoje lumpíky u sebe. Při včerejší cestě domů přišlo mimo jiné na pořad poměrně frekventované téma.

Martin se mě zeptal: "Tatíí, co máš úplně ze všeho nejvíc nejradši?"

Já na to opatrně: "A můžou to být dvě věci?"

"Ano", dovolil Martin.

Tak jsem pomalu a s rozmyslem odpověděl: "Úplně ze všeho nejraději mám dvě věci: Ondráška a Martínka."

Oba kluci byli spokojení. Ondra říkal, že to tušil už když jsem se ptal, zda to můžou být dvě věci.

"A co máš nejraději Ty, Ondro," zeptal jsem se po chvíli.

"Já mám nejraději tři věci," odpověděl Ondra: "Tatínka, křupínky a vločky."

"A co Tvůj brácha?" zeptal jsem se ho překvapeně.

Kluci to však pochopili tak, že se už ptám na to, co má nejraději brácha Martin, který jen zabručel: "Starej dobrej brácha je zase vosk."

"A co Tvůj brácha, Ondro," zeptal jsem se znova.

"Jéé, brácha, toho mám taky nejraději... na toho jsem úplně zapomněl," napravil Ondra situaci.


Kluci doma opálení, s novým trikem (od babičky) a malými modely Eiffelovky:



 

pátek 19. července 2013

Dovolená v Paříži

I když mě už zase docela drtí každodenní realita i nečekané starosti, tak v rámci "vyváženého zpravodajství" je třeba, abych vzpomenul na úžasnou dovolenou, kterou jsem nedávno zažil. Využil jsem skvělou nabídku ubytování téměř ve stínu Eiffelovy věže a více než po šesti letech jsem vyrazil do zahraničí. Asi po deseti letech jsem nasedl do letadla (užíval jsem si to jako malý kluk) a poprvé v životě vyrazil do Paříže.

Definitivní rozhodnutí pro cestu padlo na poslední chvíli, takže jsem toho neměl moc nastudováného a naplánovaného, ale nakonec jsem si to užil více než dobře. I když jsem si odpustil výstup na Eiffelovu věž a neviděl interiéry zámku ve Versailles (a ani nezašel ke kanálu sv. Martina), tak jsem toho za týden viděl více než dost.

Po dlouhém cestovatelském půstu jsem chvílemi propadal panice, běhal z místa na místo a zběsile fotil jako japonský turista (s tím, že si vše v klidu prohlédnu až doma). Přesto jsem si nejvíc užíval procházky Paříží mimo hlavní turistické trasy. Paříž se mi moc líbila, lidé byli vesměs velmi milí a také jsem zatoužil umět francouzsky.

Nebyl jsem sám, což bylo taky fajn, i když můj turistický styl občas přiváděl doprovod k šílenství.

Rád bych napsal víc svých postřehů, třeba i pár turistických tipů nebo vložil některé fotky, kterých jsem udělal nebývale mnoho (i když snaha o kvantitu byla mnohdy na úkor jejich kvality, jak jsem později zjistil). Nevím, zda se k tomu v dohledné době dostanu. Zatím vkládám fotky typu "byl jsem tam" - ne jako vytahování se, ale jako ukázku, že si umím užít dovolenou.

S hlavním symbolem Paříže, Eiffelovou věží, i když její nejbližší okolí se mi kvůli turistickému ruchu a také koncentraci zlodějů a podvodníčků moc nelíbilo.
 

 Další ze symbolů Paříže: Vítězný oblouk na památku vítězství Napoleona v bitvě u Slavkova (1805).

 V pozadí s Notre Dame, klenotem gotické architektury.

 Před další dominantou Paříže, kostelem Sacre Coeur v Montmartru.

Před proslulou tančírnou Moulin Rouge, rovněž v Montmartru.

V ulici svého patrona.

Při projížďce po Seině.

V závěru pobytu jsem si dopřál i dobrý oběd a zmrzlinový pohár.

V Louvru před zřejmě nejslavnější obrazem, Leonardova Mona Lisa.

Před vstupem do Louvru.

Před Panthéonem, nejprve kostelem, po Francouzské revoluci pohřebištěm "velikánů Francie".

V zahradách zámku ve Versailles.

Knihomol jako já nemohl vynechat návštěvu antikvariátů v Latinské čvrti, ačkoliv francouzsky neumím (zatím :-) ).

Mé jméno je ve Francii prostě populární...

Výborná čokoláda a v pozadí Vítězný oblouk.

Cestovatel na letišti.

Cestovatel v pařížském metru.

Fascinující nadhled.


Bylo to skvělé a jsem velmi vděčný všem, díky nimž dovolená v Paříži vyšla.

čtvrtek 18. července 2013

Brána nesplnitelných přání a svatební vzpomínka

Prázdniny začaly a kluci si je skvěle užívají. Stejně jako v loňském roce jsem je odvezl na prázdniny, aby si na čerstvém vzduchu oddechli od školy, školky, Prahy, ale i od táty.




Zatímco první týden bez kluků jsem si užil více než dobře, ve druhém jsem měl jednu přednášku (na to, že jsem neměl moc času na přípravu, dopadla podle ohlasu více než dobře) a hlavně jsem se snažil dohnat nějaké resty, zatím ne moc úspěšně. Takže pěkné dni trávím zavřený doma. Navíc mě dohnala ještě jedna věc, kterou jsem nevědomky před rokem zanedbal a asi mi to ještě přidělá starosti. Nějak je toho na mne moc...


Dnes chci dopsat ještě jeden rozepsaný příspěvek z nedávné minulosti.




Když se Martin vrátil ze školy v přírodě, vyprávěl mi kromě jiného i jednu věc. Prý s třídou navštívili jeskyni splněných přání (později jsem si ověřil, že se jednalo o bránu splněných přání). Údajně jim paní učitelka nebo paní průvodkyně vyprávěla, že když si tam budou něco přát, tak se jim to určitě splní. Pak mi Martin řekl, že si přál, aby mu obživla máma...

Řekl jsem mu, že to chápu, ale jestli ví, že se mu tohle těžko splní. Trochu se zachmuřil, proč by se mu to nemohlo splnit. Když někdo zemře, tak prostě opustí tento náš svět. My můžeme věřit, že někde je. My křesťané věříme, že je u Boha a že se s ním setkáme, až taky zemřeme. Můžeme na dotyčného vzpomínat, nosit ho v sobě... ale abychom ho znovu potkali, mohli se s ním obejmout, to se nám tady na zemi už nestane...

Martin nebyl moc spokojený, když mi říkal, že to ví. Tak jsem ho alespoň objal a řekl mu, že mě mrzí, že nemá maminku (a v duchu jsem si pro sebe dodal, že mě taky mrzí, že jsem mu nenašel nějakou jinou, která by ho měla ráda jako vlastního...).

Už jsem tu jistě psal, že jsem Martinovi už dřív podobně vysvětloval, že ani Bůh mu nemůže maminku vzkřísit. Nerad mu kazím taková přání, která sice nezaznívají tak často, ale i tak mě to mrzí. Možná stest jeho spolužáků po mamince v něm vzbudil silnější přání mít taky maminku. Zatímco jeho spolužáci si po mamince stýskali, ale za týden se s ní zase potkali, Martin takové štěstí nemá...

Sice bych měl být už zvyklý, že ne vše v životě vychází tak, jak si přejeme a že je dobré to říct už i našim dětem, ale i tak to není moc příjemné. Jak najít správnou míru mezi tím, aby naše děti mohly snít a mít přání, zároveň je učit přijímat realitu života (a smrti)?

Vždy si vzpomenu, jak jsme se tehdy s malým (tehdy tříletým) Martínkem přestali spolu modlit, neboť se stále opakovala prosba o uzdravení maminky, která se stávala stále nereálnější. Já nechtěl, aby si odnesl zkušenost úpěnlivých proseb, které nebyly vyslyšeny. Samozřejmě jsem mu nemohl vysvětlovat, jak se z proseb za uzdravení postupně stávaly prosby za klidnou smrt.


Samozřejmě zažíváme i veselejší vzpomínání a já si troufám tvrdit, že taková podoba je mnohem častější.

Nedávno jsem se při úklidu definitivně rozhodl vyhodit kytičku, kterou jsem měl na svatbě v klopě a která mi doteď visela na skříňce v kuchyni. Ani jsem to tak nevnímal, prostě tam byla. Už dávno z ní vypadla malá růžička, kterou jsem před časem našel zapadlou za skříní a vyhodil. Nechtěl jsem kolem toho dělat nějaký velký humbuk, ale pak jsem přece jen zavolal kluky a řekl jsem jim, co to je za kytičku a že už jí vyhazuji. Martin nejdřív nesouhlasil, že si jí mám nechat, ale pak to uznal.



Tak jsem jim ještě ukázal, že v mrazáku mám stále schované figurky ze svatebního dortu.



Já moc nedám na všelijaká znamení, i když uznávám, že je mnohé mezi nebem a zemí, čemu zcela nerozumíme. Když jsem později fotil tyto figurky, abych obrázkem dokumentoval toto vyprávění, všimnul jsem si, že foťák rozpoznává jen jednu tvář. Nevěsta totiž má vypadlé čokoládové oči. Já vím, je to taková drobnost, přesto mě to na chvíli zaujalo. Ostatně jako kdysi příhoda s jablky na našem "svatebním" stromě (viz ZDE).


Veselé však bylo, jak na tuto malou vzpomínku na svatbu zareagovali kluci. Za chvíli totiž za mnou přišli a ukázali mi, jak oba namalovali mojí svatbu.

Martin na svém obrázku zdůraznil kytku v klopě mého saka:


Ondra pro změnu nakreslil jen nevěstu. Bez vysvětlení není poznat, že na obrázku nemá klobouk, ale vlasy v drdolu. Taky mi vysvětlil, že na šatech nemá křížky, ale že tak namaloval, jak se jí lesknou šaty. Později mi ukazoval, že obrázek maloval podle předlohy v jedné knize, která dětem radí, jak mají malovat.


Kluci mě pobavili a potěšili. Pěkně ukázali, že můžeme vesele a mile vzpomínat i na ty, kteří mezi námi už nejsou.


Dnes jsem vzpomínal na svého bráchu, bylo by mu 34 let... (více viz ZDE)

středa 3. července 2013

Šikovný školák nejenom v přírodě

Náš šikovný školák zakončil druhou třídu se třemi dvojkami, stejně jako v pololetí. Jsme spokojení. Oba víme, že má rezervy, že to v matice ani v češtině na jedničku není. Nejde mi ani tak o známky, ale o to, co umí. Zvlášť ke konci roku zrovna dvakrát nedbal na svoje povinnosti. Mrzí mě, že zatím příliš neprojevuje zájem o čtení. Se čtenářským deníkem jsme zápasili a ani zapojení do projektu Čtení pomáhá příliš nepomohlo. Na druhou stranu každou chvíli přečte něco krátkého mladšímu bráchovi, to ho zřejmě baví. Rovněž s hudebkou jsme spíš zápasili. Paní učitelka mi s překvapením říkala, že téměř zapomněl na noty a snaží se hrát spíš po paměti. Uvidím, zda ho to přece jen časem nechytne, nechci to lámat přes koleno.Od září začne do hudebky chodit taky mladší brácha a po půl roce i na nástroj. Třeba když budou bráchové hrát spolu, bude je to víc bavit. Uvidíme.

Po pravdě je pro mne mnohem důležitější, že si náš školák poradil s jinou věcí. Škola v přírodě byla přece jen něco nového. Poprvé byl několik dní sám, bez táty i bez bráchy. Byl jsme zvědavý, jak to vše bude zvládat. Myslím si, že to zvládnul velmi dobře. Hodně se mu stýskalo, ale to je pochopitelné a zdaleka nebyl jediný. Za důležitější považuji, že si poradil s praktickými věcmi. Pár rodičů mě třeba upozorňovalo, že ani doma pečlivé děti si na škole v přírodě nevyměňují prádlo a řadu věcí ztratí, zničí nebo zapomenou. Tak jsem na to byl připravený. Martin mě příjemně překvapil, prádlo si vyměňoval a dokonce přivezl vše v pořádku zpátky.

Vypracoval jsem pro něj detailní seznam, ale prý ho nakonec ani nepoužil. Nevadí.


Na školu v přírodě odjížděl s úsměvem (i když asi oba jsme měli slzičky na krajíčku) ...


... s úsměvem se rovněž vrátil.


Jak už to prý bývá, Martin se vrátil ze školy v přírodě unavený a po týdnu zápasu s nastydnutím přišel ze školy s nějakou infekcí v oku, takže zůstal pár dní doma.

Nyní odpočíváme po školním roce a chystáme si užívat prázdniny. Na podzim budeme mít doma už dva šikovné školáky.