Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

středa 31. března 2010

Dalo se čekat...

...že zavolá otec (více jsem o něm psal už dříve) a bude chtít přijít popřát Martínkovi k narozeninám. Na to on je expert. Dokáže seřvat, vynadat, ponížit, proklít nebo vydědit, ale narozeniny a svátky prostě "drží" a je na to patřičně pyšný, jak jsem dnes opakovaně slyšel. Kolikrát už jsem od něj taky slyšel, jak se vztekal, že na své narozeniny si prostě na něj čas udělat musím. Asi opravdu nechápe, že rodina se tvoří úplně jinak.

...že v pozadí jeho averze vůči mně je především to, že jsem se prý zachoval jako "buran", který si neudělal čas, aby mu přišel popřát k jeho 60. narozeninám (má je prý jen jednou za život, jak mi dnes několikrát řekl). Marně mu připomínám, že mu oba kluci do telefonu zpívali přání a že Ondra zrovna prodělával zápal plic. Nebyla to vůbec legrace, ale co on ví o starosti o dětech, když si kdysi raději našel milenku, u které trávil čas, když doma dováděly tři malé děti (1, 8, 10 let) a on neměl "klid"?

...že můj elementární požadavek na "slušné chování" a respekt k tomu, jak dělám věci já, byl odmítnut (slovy "na to ti seru"). Naopak "buran", co se neumí chovat, jsem já. Prý trpím syndromem zavrženého rodiče, jsem nemocný a měl bych se léčit.

...že za takové situace považuju setkání za nemožné a že si nepřeju, aby si hrál na dědečka, co nosí dárky. Že se nenechám vydírat jeho tvrzením, navíc nepravdivým, že je jediným, koho máme (dobře jsem si uvědomoval, s jakým gustem a pocitem převahy toto několikrát opakoval).

...že mě to bere dost sil a vím, že tím to neskončilo. Zatím to nebylo tak náročné jako minule. Po pravdě řečeno mi docela pomohlo právě to, že jsem si po minulé trýznivé zkušenosti s ním, vše hodně nechal projít hlavou a připomněl jsem si jeho chování kdysi. Uvědomil jsem si, že se v podstatě nezměnil a stále je to především bezohledný člověk, který nedokáže respektovat druhé a myslí hlavně na sebe. Několikrát mi tvrdil, že on je se vším spokojený, že má svědomí čisté, že se vždy o vše staral a naše averze vůči němu je jen důsledek špatné výchovy mámy. Tak jsem se ho dvakrát ptal, zda mi chce tvrdit, že se mojí mámy nikdy nedotknul a že mu za to dokonce hrozil soud. Lehkost, s jakou to popřel a tvrdil, že si máma opatřovala modřiny někde jinde, aby ho očernila, pro mne byla spíš jistou úlevou. Už jsem rozuměl jeho "čistému svědomí" i tomu, že prostě asi ani nemůže pochopit, o co mi jde. Rozumím tomu, že v rámci vlastní integrity prostě tyto věci popírá a nebo o nich už ani neví. Ale "rodičovská úcta", které se dovolával i s odkazem na přikázání Desatera a kvůli které vyžadoval "povinnou flašku" ke svým 60. narozenin, mi připadala spíš k smíchu. Asi jsem prostě "nevychovaný buran"...

...že to bude ještě náročné...


...že už ze školky mírně načatý Martínek ulehne s nachlazením, zvlášť poté, co jsem o víkendu dostatečně nedohlédl na to, aby byl dobře oblečený...

...že ten dětský kruh na plavání, na kterém u počítače sedávám, i když to naštěstí teď není tolik akutní, prostě jednou praskne...

...že na tom pocitu, že je toho na jednoho někdy trochu moc, něco bude...

...že to není vše, co v těchto dnech musím řešit...

úterý 30. března 2010

Pět let

Před pěti lety jsem rozesílal tuto SMS zprávu: "Malý Martínek se narodil dnes v 6:40, váží 3 kg a měří 47 cm. Spolu se svojí šikovnou maminkou Leničkou jsou v pořádku a odpočívají." Byl jsem nadšený nejenom z toho, že vše proběhlo v podstatě v pořádku, ale především ze zážitku narození nového života, kterému jsem mohl být přítomen. Obdivoval jsem ženu a mrzelo mě, že jsem jí nemohl pomoct nijak jinak než tím, že jsem byl s ní, držel jí za ruku a dohlížel jsem, aby o ní bylo dobře postaráno.

Oba jsme byli rádi, že miminko bylo v pořádku a že to byl kluk. Nechci, aby to vyznělo nějak diskriminačně, ostatně i za holčičku bychom byli vděční, ale tak nějak jsme si oba přáli kluka. Vzpomínám si, jak o několik měsíců předtím žena výskla radostí, když nám pan doktor na ultrazvuku oznamoval, že s největší pravděpodobností čekáme kluka. Bylo to tak bezprostřední, že se vzápětí doktorovi omlouvala, že by samozřejmě brala i holku :-).

Martínek po narození v porodnici:





Takový to byl malý uzlíček, když jsme si ho přivezli domů:



Hned jsme začali dbát o to, aby poznával svět:




V jednom roce tvořil nerozlučnou dvojku s maminkou (na fotce cumlá metr):



První narozeniny si Martínek s dortem skutečně užil:



Více fotek z oslavy prvních narozenin je k nahlédnutí zde a krátké video je na YouTube.

Tato fotka je už památeční, s maminkou (+2008) a babičkou (+2009):




Když byly Martínkovi dva roky, měl už plno plyšových kamarádů:



S tatínkem se věnoval studiu...



...a chodil s ním plavat (od malička plaval s maminkou, ale ta teď byla v 6. měsíci těhotenství).



Jinak s tím dortem to ve dvou letech už nebyla taková legrace. Jak se Martínek (marně) snažil sfouknout svíčky na dortu se můžete podívat na YouTube.

Za tři měsíce jsme všichni obdrželi "dáreček" a Martínek má od té doby mladšího bráchu.


Třetí narozeniny Martínka probíhaly v dost drsné atmosféře. Zhruba týden předtím jeho maminka trvale ulehla, CT vyšetření potvrdilo, že zhoubné bujení dramaticky postupuje a podle lékařů zbývají "jen týdny". Skutečně za tři týdny poté maminka zemřela...



Zde s babičkou ("z Moravy") krájí dort alespoň v pokoji u ležící maminky:




Nebylo to jednoduché, ale oslava čtvrtých narozenin snad ukázala, že jsme neztratili dobrou náladu a chuť do života.







Navíc mladší brácha už začal být docela dobrým parťákem na hraní. Taky bylo jasné, že i s ním je potřeba počítat, když se jde gratulovat...




Páté narozeniny jsme vlastně začali slavit už o víkendu, kdy přijeli gratulanti z Moravy a přivezli plno darů (nejen narozeninových, ale i vánočních a velikonočních).



Dnes ráno jsme popřáli Martínkovi i my (ještě v pyžamu).







S Ivanou si pak kluci ozdobili dort.








Martínkovi přeju do dalších let hodně štěstí. Vím, že to neměl a nemá jednoduché...

sobota 27. března 2010

Nové kolo pro Ondru

Dnes dopoledne jsem tu v předchozím příspěvku psal o tom, jak jsme s Ondrou zkoušeli odrážedlo, jak mu moc nesedí a jak přemýšlím nad zakoupením malého kola, aby Ondra zkoušel šlapat.

Ještě dnes jsem se podíval na nabídku dětských kol a nakonec jsem se rozhodl Ondrovi pořídit vítěze testu dětských kol . Zajeli jsme kolo vyzkoušet a líbilo se nám, i když je mi jasné, že to Ondrovi možná hned nepůjde.



Ondra si kolo vybral, barevně mu ladí k triku a vypadá spokojeně.



Ovšem nejprve se musí naučit šlapat.



Uvidíme, jak nám to půjde. Martínek by bráchovi mohl jít příkladem, protože na kole jezdí raději než chodí.

Ošklivé sny, Alfa, pračka a úklid

V názvu příspěvku jsem zhruba tak shrnul pár podstatných bodů, které vystihují, co jsme v posledních dnech zažili. Samozřejmě je to jen určitý výběr.

Jsem vděčný za to, že kluci spí velmi dobře. Málokdy mají nějaké špatné sny, málokdy se budí. Dokonce když mají horečky nebo jsou nemocní, tak se příliš často nebudí uplakaní. Snad jen když mají plný nos, ale to je pochopitelné. Skoro po každém spaní se jich ptám, co se jim zdálo. Vždy mi s milým úsměvem říkají: "O Tobě, tati, o bráchovi (tj. o Ondrovi nebo o Martínkovi) a o sobě." Výjimečně říkají, že se jim zdálo o krtečkovi nebo o jiné oblíbené hračce, případně o návštěvě. Netroufám si říct, čím to je, že tak dobře spí a doufám, že jim to vydrží. Osobně jsem velmi vděčný svojí ženě za to, že těhotenství prožívala poměrně klidně a oba jsme se vždy snažili pokud možno o pohodu a klid. Klidné spaní kluků beru pro sebe taky jako určitý indikátor toho, že kluci jsou celkem v pohodě, přestože to neměli a nemají zrovna jednoduché.

Co se mne týče, tak je to se spaním trochu horší. I když hlavním nedostatkem je především to, že chodím pozdě spát a spím málo. Často večer na něco myslím, především na různé povinnosti a pak se mi hůř usíná. Nebo mívám slabší spaní, takže mne vzbudí drobný šramot u kluků v pokoji atd. Co se týče špatných snů, tak ty přece jen mívám zcela výjimečně. Dřív jsem míval špatné sny poměrně často, nejvíc zřejmě coby náctiletý v 80. letech, ale to bylo zcela nepochybně způsobeno velmi složitou situací doma (už jsme tu o tom psal). Pak se mi také často zdávaly špatné sny ve druhé polovině 90. let, zvlášť když jsem začal bydlet sám (po smrti bráchy). Každou noc se mi zřejmě něco zdá, ale většinou si to nepamatuju. Já na sny moc nedám a mám pocit, že vždy odrážejí nějakým způsobem to, čím žiju nebo na co myslím.

Proto mě docela rozhodila noc ze středy na čtvrtek. Nevím přesně, co se mi zdálo, ale týkalo se to smrti mojí mámy (v květnu to bude rok, co zemřela na rakovinu). Asi to každý zná a někdy také zažil ten pocit, jak chcete ve snu volat, mluvit nebo něco důležitého udělat a ono to nejde. Ráno jsem se probudil nejenom s pocitem nedostatečného vyspaní, což celkem znám, ale i s pocitem velké tíhy a smutku. Chtělo se mi brečet a musel jsem si pustit několik písniček, abych vůbec mohl začít po této soukromé "muzikoterapii" alespoň trochu fungovat. Ostatně brzo přišli kluci a s úsměvem mi opět říkali, jak se jim zdálo o nás. Navíc bylo třeba opět pospíchat do školky a na kurz Alfa. Já vím a říkám si to stále, že se prostě nemůžu divit, že něco podobného se mi bude stávat a je to zcela normální poté, co člověk prožil. Spíš můžu být rád, že podobné chvíle jsou spíš výjimkou. Později jsem přemýšlel, zda jsem to nějak vědomě nemohl ovlivnit, ale zřejmě ne. Ve středu večer jsem se zabýval tématem na další kurz Alfa. Otázka sice zněla "Proč zemřel Ježíš?", ale já se spíš zabýval tím, jak se v bibli mluví o tom, co je hřích a termíny jako vykoupení, spása atd. Takže nic ponurého. Dokonce pozdě večer jsem se snažil zklidnit rozběhnutý mozek tím, že jsem skutečně usínal s modlitbou na rtech, abych nemyslel na nic a nedělal si žádné starosti. To nedělám často, většinou usínám s myšlenkami na uplynulý den. Ostatně včera večer jsem před spaním zahlédl kousek hororového příběhu mého oblíbeného amerického scénáristy a režiséra indického původu M. Night Shyamalana (s názvem Stalo se, je autorem řady dalších filmů, např. Šestý smysl, Znamení, Vesnice atd.) a nic špatného se mi nezdálo, alespoň o tom nevím ;-).

Jak už to tak bývá, bylo třeba se rychle otřepat, s pomocí hudby i mých šikovných kluků se zmobilizovat, setřít pár slz, obstarat kluky, zabalit několik věcí a vyrazit. Martínka jsme odevzdali ve školce a s Ondrou jsme pokračovali na kurz Alfa. Samozřejmě že i ve čtvrtek fungoval zákon schválnosti a když bylo třeba pospíchat, tak Ondra zrovna nechtěl jet na kočáru. Chtěl se courat a jak má v oblibě, chtěl skákat přes čáry na chodníku.



Ilustrační fotka je však až z pátku, kdy jsme nespěchali, takže si Ondra mohl skákat podle libosti. Ve čtvrtek jsem se totiž držel své zásady, že s teroristy ani s malými dětmi se (v určitých situacích) prostě nevyjednává. Takže jsem ho upnul do kočárku a pospíchal na metro. Vztekání a trucování mu stejně dlouho nevydrželo.

Troufám si říct, že tentokrát se mi povídání na kurzu Alfa celkem vydařilo, alespoň jsem z něho měl podstatně lepší pocit než minule. Opět jsem toho načetl poměrně dost, hodně jsem nad tím přemýšlel a říkal jsem si, že by se o tom dalo mluvit dlouho. Ale držel jsme se svého předsevzetí, vycházejícího z minulé zkušenosti, že je třeba mít 2-3 hlavní myšlenky a vše ostatní je možné rozvíjet později, třeba v diskusi atd. Proto jsem si ještě před spaním v rychlosti načrtnul osnovu, kterou pro zajímavost přikládám.



Mimochodem tuto osnovu jsem si načrtnul v rychlosti poté, co jsem se rozhodl, že se vzhledem k pokročilé noční hodině už nebudu holit. Zarostlý jsem byl dost a chtěl jsem, aby mi to alespoň trochu slušelo, když už budu mluvit k ženám ;-). Myslím si, že to snad mamky nebraly jako neúctu vůči sobě, ale mlčky s pochopením přijaly skutečnost, že někdy ani nemám čas se oholit...

Samozřejmě během setkání toho zaznělo mnohem víc než je uvedeno v osnově. Mimo jiné jsem se věnoval tématu hřích, ale spíš tak, že jsem kritizoval některé poměrně běžné představy. Třeba si myslím, že hřích je především stav, který bych označil jako "vědomý život bez Boha". To, čemu běžně říkáme hřích nebo hříchy, tj. konkrétní činy, jsou spíš důsledkem tohoto postoje. Také si myslí, že je škoda, že v tradici církve se poměrně vytratil smysl pro to, čemu se říká duchovní vedení nebo doprovázení. V praxi se zúžil v podstatě jen na občasné vyznání vin v rámci svátosti smíření. Při zpovědi se většinou soustředíme jen na svá skutečná nebo domnělá provinění, zatímco v duchovním doprovázení jde také o to, abychom v sobě rozvíjeli to dobré, nosné pro další život. Zvlášť když jsme zanořeni ve svých povinnostech a problémech, úpíme pod jejich tíhou nebo jsme prostě jen vyčerpaní a ve stresu, tak asi moc nevystačíme s tím, když budeme jen myslet na to, co nemáme nebo nechceme dělat. Myslím si, že v takových situacích potřebujeme o to víc rozvíjet to, co nám pomáhá, co nás dokáže povzbudit a nést atd. Omlouvám se, je to jen tak letmo psané, jen takový náznak, snad alespoň trochu srozumitelný.

Mimo jiné jsem připomínal i dilema prvních křesťanů, kteří s vážností řešili otázku, zda člověk, který uvěřil v Krista, ještě vůbec může skutečně hřešit. V rané církvi byla za závažná provinění ukládána až několikaletá pokání, tj. pokud se takový člověk chtěl opět smířit s Bohem a s církví. Jenže jak říkám, šlo o skutečně závažná provinění. Ono mnohé z toho, co dnes lidé považují za hříchy a mají tendenci se z toho vyznávat, skutečné hříchy přiliš nejsou. Mně se třeba líbí myšlenka, že vlastně Ježíš byl z pohledu současníků a jejich různých norem poměrně "velký hříšník", protože nedodržoval řadu pravidel (nepostil se, "nesvětil" sobotu atd.) a stýkal se s lidmi, se kterými se "slušný člověk" nestýkal (s celníky, s hříšníky/hříšnicemi atd.).

Takže z Alfy jsem měl docela dobrý pocit. Udělal jsem nejenom něco pro sebe ale snad i pro druhé. Největší odměnou pro mne je, když slyším, že druhé něco zaujalo a přimělo je k tomu, aby se nad tím dál zamysleli. Já jsem nad tímto přemýšlel už cestou pro Martínka do školky. Ostatně Martínek mi odpoledne opět připomněl realitu, když to po třech dnech ve školce vypadalo opět na nějaké střevní problémy. Preventivně jsem podal lék a s mírnými obavami jsem čekal, jak bude vypadat noc. Byl však klid, takže i v pátek byl Martínek ve školce.



(Fotka bráchů ze čtvrteční cesty ze školky.)

Ostatně jsem přemýšlel nad tím, zda ve čtvrtek "nebylo něco ve vzduchu". Jednak mi dva lidé řekli, že ani jim se dobře nespalo a navíc kluci odpoledne spali naopak nezvykle dlouho. Zvlášť Ondru se mi vůbec nedařilo vzbudit, abychom mohli vyrazit na odpolední, resp. spíš podvečerní procházku/projížďku a potřebný nákup.



Byl jsem zvědavý, jaká bude noc ze čtvrtka na pátek. Nakonec jsem se však soustředil na to, zda bude Martínek v pořádku. Ovšem taky jsem vyzkoušel, co všechno zvládne naše nová pračka. Zpětně jsem velmi vděčný kamarádce, která mě upozornila na užitečnost některých funkcí, především odložený start a ukazatel délky praní. Se starou pračkou jsem často prával i pozdě večer. Byl to trochu rachot, ale nikdo si nestěžoval. Nejsem zase tolik neohleduplný. U nové pračky jsem si všimnul, že má sice výrazně tišší provoz, ale díky rychlým otáčkám při ždímání by byla v noci asi slyšet víc. Tak jsem využil tip od kamarádky, že jsem jí večer naložil a nastavil. Vyšlo to docela pěkně a ještě jsem nad ránem stihnul na závěr praní přidat aviváž, na kterou jsem večer zapomněl. Ráno bylo vypráno. Nevím, zda Martínka v pátek nad ránem vzbudila potřeba čůrat nebo praní pračky. Nakonec mi to ani nevadilo, protože se tentokrát nedomáhal pohádky, ale zalehl si ke mně, hladil mě po hlavě a říkal mi říkanky. Jsem tedy zatím s novou pračkou spokojen a pomalu pronikám do dalších programů. Dnes jsem už vyzkoušel máchání a ždímání po ručním praní (jednalo se o nové věci pro kluky, tak to stačilo). Všimnul jsem si však, že ukazatel zbývajícího času praní je třeba brát s rezevou, protože poslední minuta tam svítila zhruba pět minut. To nevadí, je to jen stroj a každý máme nějaké mouchy ;-).

Je fakt, že ve čtvrtek jsem po delší době šel spát s tím, že jsem na nic moc nemyslel. V pátek dopoledne jsme s Ondrou podnikli výpravu metrem do knihovny a pak jsme odnesli moje daňové přiznání, které mi sepsala teta (s jedním částečným úvazkem a nějakým příjmem v rámci společenství vlastníků to bylo celkem jednoduché, ale já bych se s tím zbytečně mořil). Z úřadu jsme jeli domů pro změnu autobusem, aby si Ondra do sytosti užil rozmanitost dopravních prostředků (tramvaj jsem odmítnul, protože se mi nechtělo se tahat s kočárkem do vysokých schodů).

Pro Martínka do školky jsme vyrazili "motorizovaně", teda alespoň Ondra.





Ondrovi je ta motorka už malá. Ve čtvrtek jsme opět zkoušeli odrážedlo, které minulý rok dostal. Nějak mu to nevyhovuje a já se ani moc nedivím. Z mého pohledu je takové odrážedlo "slepou vývojovou linií", takže nyní přemýšlím nad zakoupením malého kola s kolečky.

Martínek byl nejprve smutný a uražený, že jsem mu do školky nepřinesl taky jeho kolo. Ode mne slyšel mojí oblíbenou repliku v podobných situacích. Řekl jsem mu, že by snad nechtěl za tátu chobotnici a já mám jenom dvě ruce (častěji to říkám v kuchyni, když mě kluci uhání, abych jim podal to nebo ono a nejlépe hned). Brzy ho to přešlo a i díky pěknému počasí cestou domů oba kluci pořádně blbnuli, takže se mi přes opakovanou snahu ani nepodařilo udělat normální fotku. Zato mám plno fotek, kde mi kluci utíkají ze záběrů nebo se tváří všelijak.



S ohledem na moc pěkné počasí jsem přemýšlel nad tím, co podniknu v pátek odpoledne, když mi přišla Ivana pohlídat kluky. Jenže páteční odpoledne nějakému bádání příliš nepřeje (knihovny atd. mívají většinou zavřeno). Po úterní a středeční várce knih a nákupech oblečení pro kluky jsem už ani necítil nějakou potřebu v tomto směru a zase jen tak jít na procházku se mi taky nechtělo. Nakonec jsem se rozhodnul, že vyšlu kluky s Ivanou na hřiště (přiznám se, že nesnáším písek a s klukama na něj prostě nechodím) a využiju volný prostor k důkladnějšímu úklidu. Není to zrovna moje hobby, ale někdy je to potřeba, zvlášť když to poslední dobou docela zanedbávám. V takových chvílích vzpomínám na svojí ženu. Ta měla velký talent na úklid a potrpěla si na pořádek. Až jsem si z ní někdy dělal legraci, že zatímco mým náboženstvím je křesťanství a obřady vykonáváme v kostele, tak jejím náboženstvím je úklid a obřady se vykonávají doma s kýblem, hadrem atd, zvlášť když mne s malým Martínkem vyslala ven, abych nezacláněl. Usmívám se nad tím, ale samozřejmě na to s vděčností vzpomínám. I když si někdy říkám, jak by se jí asi dařilo udržovat pořádek se dvěma dětmi na krku a v takovém zápřahu. Určitě by si vedla líp než já, ale jak, to nevím a už nezjistím... Takhle si musím vystačit s pokyny, které mi tehdy nejenom ohledně úklidu napsala, i když jsme oba doufali, že je to jen provizorní opatření. Přestože nedělám vše přesně podle ní, na mnohé si vzpomínám a o to víc uznávám, že úklidu opravdu rozuměla ;-).

Výjimečné počasí, výjimečná chvíle času pro sebe prostě sváděla k tomu, abych místo "běžného" úklidu podniknul něco "výjimečného". Tak jsem se rozhodl umýt okna. Už to bylo potřeba. Mimo jiné i proto, že v okolí stále probíhají nějaké stavby, takže prašnost je poměrně velká. Ani nevím, kdy se myli naposledy a kdo mi s tím pomáhal. Nepřítomnost kluků jsme taky využil k tomu, že jsem vysmejčil kouty, kde se běžně neuklízí, ačkoliv se tam prach taky shromažďuje (např. radiátory). Ačkoliv kluci byli venku až moc dlouho, všechno se stihnout nedalo, zvlášť když jsem všudepřítomné špíně a prachu vyhlásil válku hned na několika frontách najednou. Takže jsem poslední okno dodělával už za tmy, což není zrovna nejlepší nápad, jak jsem zjistil hned ráno (tak já to tušil už večer, ale prostě to nešlo jinak). I tak mám radost, že to nebyl špatný nápad a hned to tu prokouklo. Samozřejmě už ráno byly na okně v pokojíčku opět vidět otisky malých ručiček, jak kluci večer chvilku pozorovali blesky na noční obloze...

Ovšem v pátek nebyl souboj se špínou tím jediným soubojem, který jsme se rozhodl svést. Přestože jsem si dal dost do těla (no jo, zase jsem necvičil ani nepamatuju a je to prostě znát), tak jsme vyzval svoje dva lumpíky na večerní souboj. Možná díky pěknému počasí, pobytu venku nebo u Martínka i díky školce jsou oba docela rozdovádění a cítím, že víc než kdy jindy potřebují vybíjet energii a asi i určitou agresi. Slyším, že při hře se autíčka mnohem častěji pošťuchují, narážejí do sebe a zápasí. Ostatně já jsem nad tímto fenoménem uvažoval už dřív a taky jsem leccos četl. Proto jsem se rozhodl a klukům jsem k Vánocům koupil plastové meče a malé pistolky (samozřejmě jsem koupil i jeden exemplář pro sebe). Z legrace jsem říkal, že si tento moment musím zapamatovat, až třeba budu za 10 nebo 15 let sedět u soudu, kde se třeba bude řešit násilný čin mých synů a já budu přemýšlet, kdy se to "zvrtlo" ;-). Každopádně se snažím zatím dodržovat poměrně přísná pravidla a kluci si smí hrát s mečem a pistolemi jen se mnou a pod dohledem.

Takže jsme se chopili mečů a kluky nebylo třeba dvakrát pobízet a už jsem musel čelit útokům ze všech stran a směrů.





Při takovém "mečování" jsou nejvíc ohrožené ruce, takže jsem Ondrovi poradil "opatření" a on si pohotově našel rukavice, aby měl ruce chráněné (sice si vzal každou jinou, ale to nevadí, ostatně hokejový brankář má taky každou rukavici jinou a nikomu to nevadí).





Momentek ze soubojů mám skutečně málo, protože... jak už jsem tu psal: prostě nejsem chobotnice...









Myslím si, že jsme si to pěkně užili. Mimochodem Ondra se poslední dva večery při modlitbě spokojil pouze se závěrečným "AMEN" (místo poslední dobou oblíbeného "AMEN a PRD", jak jsem o tom psal minule) a hned dodal, že už neřekl "PRD", za což ho Martínek pochválil.

Tak vzhůru za dalšími dobrodružstvími!

středa 24. března 2010

Začalo to počůráním...

Tak koukám, že si sedám k 17 příspěvku na svém blogu a už nevím, jaký zvolit název. Nemám před sebou nějakou velkou událost či velký zážitek. Prostě bych jen rád poreferoval o dnešním, celkem obyčejném, dnu. Na víc asi nemám sílu. Stále v sobě chovám vzpomínku na neděli a na nedělní biblické čtení, ale na to chci mít při psaní trochu víc času a klidu.

Po včerejších sprintech do školky jsem tentokrát kluky uložil večer poměrně včas. Stejně si místo prošvihnutého Večerníčku vyžádali pohádky a tak dlouho smlouvali, že usínali asi zase před 21. hodinou. Budíček dnes obstaral Ondra, který vešel do obývacího pokoje s tím, že se počůral. Rozespalého mě ta informace nejdřív nechala poměrně v klidu, protože má přece plenku. Jeho naléhává žádost na přebalení mě přiměla se na něj podívat. Už od pohledu byl celý mokrý. Teď můžu jen litovat, že jsem nebyl v takovém stavu, abych byl schopný jej vyfotit. Tak se ho ptám, kde má plenku atd. Až při přebalování jsem zjistil, že plenka je sice na svém místě, ale to podstatné z ní jaksi vykukuje. Nevím, jak to dokázal, ale to je jedno. I Martínek se vzbudil a chtěl alespoň pohádky, což jsme zamítnul a zahnal je ještě do postele. Prostě budíček minimálně o půl hodiny dřív než jsem plánoval a při mém režimu se každá chvilka počítá.

Tak jsem si alespoň liboval, že tentokrát je ráno poměrně klid a na vše dost času. Stačilo však pár drobností a už jsme opět byli ve školce asi jako jedni z posledních. No nic, hlavu si z toho moc nedělám. Tentokrát jsem měl v plánu vrátit se domů a buď si trochu odpočinout nebo uklízet (ideálně obojí). Bylo však poměrně hezky a Ondra se dožadoval toho, že se tentokrát chce projet autobusem. Chvilku jsem přemýšlel a došlo mi, že bychom to mohli spojit s návštěvou práce, kde jsem potřeboval potvrzení zaměstnavatele pro školku. Vyzvednul jsem si doma formuláře a vyrazili jsme. Ondra se projel autobusem a já jsme zase něco vyřídil. Jen na zvídavé otázky kolegů v práci, kde má Martínka, odpovídal Ondra zamračeně, že je Martínek ve školce a jemu se stýská. Přišlo mi to však trochu jako hra a nebo výraz nespokojenosti nad tím, že jen on jim asi nestačí.

Vzhledem k tomu, že Martínka dopravím do školky kolem 9 a kolem 12 si ho už musím po obědě vyzvednout (spaní zatím nezkoušíme), tak mnoho času není. Ještě jsme s Ondrou stihli zajít do obchodu Country Life, kde jsem si dal svůj oblíbený Slunečnicový burger a Ondrovi jsem na ochutnání koupil slunečnicový karbanátek.

Nejprve si na něm na sluníčku před obchodem pochutnával, dokonce odmítl si jeho chuť kazit nějakým pečivem...







... ke konci však svůj názor změnil a se slovy "fuj, už to nechci" mi dal zbytek, abych ho dojedl.

Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsme spolu zašli i do nedalekého obchodu, kde jsem si den předtím vybral nějaké knihy. V rychlosti jsem svůj výběr dokončil, usmlouval snad celkem slušnou cenu a s nákladem zamířil do metra a do školky pro Martínka. Přestože jsem s ohledem na náklad a na usínajícího Ondru volil pokud možno bezbariérovou cestu, nebylo to bez problémů. Naštěstí jsem muž a s tou váhou si ještě poradím. Každá maminka s kočárkem (a to ani nemluvím o vozíčkářích) však zřejmě zná špatnou situaci v dopravních prostředcích, zvlášť v centru Prahy, kde leckdy prostě bezbariérové vstupy do metra schází. Jak už to bývá se zákonem schválnosti, na přestupu na Florenci dnes, když jsem na to spoléhal, výtah nejezdil. Naštěstí Ondra ještě nespal, ale nechtěl na mne počkat dole u schodů, kam bych se pro něj vrátil. Tak se šplhal nahorů a já ho za ním jistil s kočárkem v náručí. To Martínek se v podobných situacích baví tím, že s chutí sám někoho požádá, aby ho vzal za ruku a doprovodil.

Do školky jsme dorazili později, děti už byly uložené k odpočinku. S ohledem na neplánované rozhodnutí o dopoledním cestování jsem doma neměl nachystaný oběd a i s ohledem na spícího Ondru se mi nechtělo ho hned dělat. Tak jsem hned oba uložil do postýlek a sám sebe na chvilku taky. Dalším pravidlem je, že jakmile se na chvilku natáhnu, tak se kluci většinou proberou. Ondra už byl celkem odpočatý, takže začal Martínka provokovat a ze spaní nebylo nic. Naštěstí je zklidnila pohádka. Já mohl poprvé naostro naskládat prádlo do nové pračky (zatím jen ručníky) a chvilku jsem klimbal poté, co jsem vzdal marnou snahu chvilku si číst.

Po krátkém odpočinku a svačině jsem se rozhodl kluky zmobilizovat a vyrazili jsme na nedalekou polikliniku, abych podstoupil vyšetření od specialisty chirurga (proktologie - snad z řeckého proctós, tj. konečník). Vzali jsme s sebou naše nové letadlo a čekání jsme si krátili tím, že jsme si s ním házeli v hale. S ohledem na pozdní hodinu jsme snad nikoho nerušili. Trochu jsem se toho vyšetření obával, ale nakonec sestřička kluky docela zabavila, takže vše proběhlo v klidu. Navíc jsem byl uklidněn tím, že i přes přetrvávající potíže zřejmě nebude nutný chirurgický zákrok, což bych byl rád. Naopak pana doktora zaujalo něco na mé hlavě (takové snad tukové výrůstky, které mám už od dětství, už se pár doktorů na jednom z nich vyřádilo, takže se pyšním jizvou ve vlasech, coby nějaký rváč) a zřejmě dostal touhu do něčeho si říznout, takže si to mám rozmyslet. Teď fakt nevím, už jsem si zvyknul a moc se mi nechce.

Sestřička se kluků hodně vyptávala, i když oni jsou tak upovídaní, že kolikrát říkají i to, co nemusí. Např. Martínek hned u vchodu hlásil, že mě hodně bolí zadek a že teda prosí pana doktora, aby mě uzdravil. Málem to hlásil již předtím v autobuse, ale naštěstí jsme jeli jen jednu stanici a on se nestačil rozpovídat. Tak jak si tak se sestřičkou kluci povídali, najednou slyším, že jim ona říká, že když jsou jen kluci, že to musí být nuda (no tak nevím, zda ví, o čem mluví...). Prý jestli by nechtěli sestřičku. Na to hned oba, že jo (zrovně nedávno mi Martínek tvrdil, že on by chtěl mít sedm dětí). Tak prý, jestli to říkají domaa jestli je rodiče poslouchají. Prý jenom tátovi. Mně takové řeči nevadí, i když jsou doprovázeny takovými pohledy na mne, jako co já na to. Tak jsem řekl, že bych se tomu rovněž nebránil, ale že jsme už téměř dva roky bez maminky, takže to není zase tak jednoduché... Po trapné chvíli ticha jsem alespoň dodal, že i s klukama je to docela legrace atd., takže konverzace mohla pokračovat. Je to svým způsobem legrační, že mám v takových chvílích pocit trapnosti, že druhé tato informace uvádí do rozpaků.

Nebyl jsem však příliš nadšen tím, že si tak kluci zřejmě "vysloužili" kromě obrázků dvě větší autíčka. I když za tu chvilku dětské radosti to snad stojí. Zvlášť když v prázdné lékárně se s nimi chlubili, detailně vyprávěli o důvodech naší návštěvy na poliklinice a lékárnice si získali natolik, že si tam kluky chtěly nechat.

Ještě jsme museli trochu provětrat letadlo. Byl jsem rád, že Martínkovi to házení šlo líp než mně. Navíc se to hodilo večer při koupání, kdy už velmi unavený Martínek po nějakém mém napomenutí vedl takové řeči, že "není nic", že je "k ničemu" atd. Tak jsem mu připomněl, jak mu letadlo lítalo mnohem líp než mně a aby tedy nevedl takové hloupé řeči. Hned se jeho tvář rozjasnila. Ostatně taky proto, že ví, že máme rádi hlavně veselé kluky.

Zítra, tj. ve čtvrtek mě čeká povídání pro mamky v rámci kurzu Alfa na téma "Proč zemřel Ježíš?". Po zkušenosti z minule jsem si předsevzal, že bych se měl omezit na dvě až tři ústřední myšlenky. Na víc s malými dětmi na klíně prostě není prostor. Tak to jsem na sebe fakt zvědavý! Se stejnou vážností však myslím na otázku: "Co budeme mít zítra k obědu?" (Naštěstí jsem dnes večer udělal dobrou zeleninovou polévku, takže něco už je hotové.)

Ještě jsem si vzpomněl na jednu zajímavou příhodu, resp. možná zajímavou především pro křesťanské rodiče ;-). Jelikož si Ondra večer zase neodpustil svoje oblíbené "AMEN a PRD", pohrozil jsem, že se tedy modlit nebudeme nebo že mu to zakážu. Nedělám to sice často, ale už jsem tím párkrát vyhrožoval a vždy mě pobaví absurdnost takové výhrůžky. Ještě veselejší je pak skutečnost, že kluci silně protestují a slibují, že už budou hodní a že se chtějí modlit. Tak snad jim takový přístup vydrží. V této oblasti bych jim asi nenutil něco, co by vysloveně nechtěli dělat. Však uvidíme...

úterý 23. března 2010

Nové věci, nové zážitky

Poslední dobou jsme samé nové věci a nové zážitky. Možná je to i tím jarem...

V pondělí jsme naší starou a velmi mělkou pračku, která sloužila 12 let (ale už delší dobu nefungovala tak, jak by měla)...



...vyměnili za novou a větší (jen jsem ještě nepronikl do všech funkcí a doufám jen, že složitější nabídka funkcí nebude znamenat složitější praní ;-)



V pondělí jsme taky vyzkoušeli nové letadlo ze sobotního veletrhu. Martínkovi se moc líbí.





Je fakt, že Ondru to zase tolik nezajímalo.



Raději koulel očima a hledal, jestli už nerostou nějaké nové rostlinky...





Nevím, co to Ondru popadlu, ale chvíli se bavil tím, že mě honil s klackem, který našel :-)




Taky jsme s klukama dostali balíček od kamarádky z Francie.



Zjistil jsem, že Martínek asi není jediný, kdo věří v moje téměř "nadpřirozené schopnosti". Do pěkného životopisu sv. Martina totiž kamarádka vložila lísteček zhruba s těmito slovy: "Martine, text je sice ve francouzštině (jiný jsem nesehnala), aly Ty se svým historicko-teologickým vzděláním, schopností vyhledávat informace a improvizační zručností si s tím určitě poradíš :-)." Takže děkujeme nejenom za milé dárky (ještě tam byla pěkná písmenka M a O, ale ty mají kluci skoro pořád u sebe), ale i za důvěru v mé schopnosti ;-).


V úterý jsem sice dlouho nemohl vytáhnout kluky z postele, ale nakonec jsem si tak dlouho pouštěl jejich oblíbené písničky, že přišli na snídani. Po dvoutýdenní pauze jsem se rozhodl poslat Martínka opět do školky. Už se tam těšil. Na cestu dostal nové jarní boty, které jsme pro jistotu označili hned třemi ochrannými prvky.



V tom spěchu jsme sice doma zapomněli tepláky a stejně jsme přišli pozdě, ale ve školce nás mají rádi a každá naše návštěva je téměř svátkem ;-).

Ondra sice původně vyhrožoval, že se mu bude po Martínkovi stýskat. Nakonec jsme si to spolu docela užili. Projeli jsme se metrem...



...sklouzli na klouzačce.



Musel se mnou vydržet nejenom návštěvu knihovny, ale i několik návštěv obchodů, protože jsem chtěl pořídit klukům něco nového.

Odpoledne se tak mohli těšit z nových mikin (s autíčkem Blesk McQueenem)...



... i z nových pyžam s krtečkem.



Jen se pochlubím, že oblečení bylo zakoupeno v různých obchodech a vždy s nějakou slevou. Je fakt, že do toho oblékání jsem pronikal asi nejdéle. Ono je to dost na bednu, oblečky se špiní, postupem času se ošoupávají a trhají, dokonce se snad i zmenšují ;-). Ale už se snad v tom trochu vyznám, i když se na mne v dětských obchodech s oblečením stále docela se zájmem dívají, někde už mě však i znají.

(Nevím, jak to kluci dělají, ale teď mám pocit, že na snímcích mají skoro identické pohledy, ačkoliv mezi focením se převlíkali a dělali plno jiných blbostí.)