Neděle o marnotratném synu

Je pátek večer a já na blogu píšu o minulé neděli. Myslím na to celý týden, chtěl bych si to zaznamenat, ale dřív na to prostě nebyl čas a potřebný klid.

Ona ta 4. neděle postní je sama o sobě docela zajímavá. Nazývá se např. "Laetare" podle prvního slova latinského znění vstupního zpěvu (tzv. introitu) bohoslužby této neděle: "Vesel se (lat. Laetare), Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zrdoje útěchy." Je to upravený citát ze závěru biblické knihy Izajáš (66. kapitola, verše 10-11). Stejně tyto verše asi už dnes v kostele většinou neuslyšíte, protože jsou nahrazeny nějakou písní na úvod. Přitom by zřejmě mnohé překvapilo, kdyby v kostele zazněl druhý biblický verš z Izajáše o "nasycení" v úplnosti: "Budete sát do sytosti potěšení z jejích prsů, budete s rozkoší pít plnými doušky z prsů její slávy." (Iz 66,11)

Tato neděle se svým radostným charakterem poněkud vymyká ve srovnání s ostatními nedělemi postní doby. To je zřejmé nejenom z liturgického slavení církve, ale i z různých lidových zvyklostí. Ostatně provázanost lidových slavností (často pohanského původu) a liturgického slavení je zřejmá i z některých zvyků této neděle. Např. v Římě se někdy kolem 10. století oslavovalo vítězství jara nad zimou a při této příležitosti se v průvodech nosívaly květiny. Asi od 11. století začal papež (tj. římský biskup) používat místo přírodních květů umělou drahocennou růži. Časem se z toho zřejmě vyvinul zvyk, že tuto zlatou růži papež po obřadech 4. neděle postní někomu daroval, nejprve některým svým úředníkům, časem významným osobám z vyšších společenských kruhů. Tento zvyk byl zčásti zachován dodnes. Pouze s tím rozdílem, že tato zlatá růže již není věnována osobám, ale od pontifikátu papeže Pavla VI. (1963-1978) je věnována významným poutním místům. Obrázek, jak taková zlatá růže vypadala, je např. v heslu na anglické wikipedii. Tam je možné si o ní i něco přečíst, i když bych údaje bral trochu s rezervou (
zde je částečný překlad wiki textu do češtiny a taky obrázek). Zlatou růži dostalo i jedno poutní místo u nás: Velehrad v roce 1985 (její obrázek a list Jana Pavla II. najdete zde). Mimochodem zájemce o nedávnou historii můžu odkázat na jeden zajímavý článek k okolnostem Velehradské slavnosti v roce 1985 (v časopise Getsemany). Podle některých autorů mohl mít zvyk světit zlatou růži právě tuto neděli vliv na barvu mešního roucha pro tento den. Zhruba od 16. století se objevují zprávy, že místo typické postní fialové barvy se může použít roucho barvy růžové.

Možná ještě zajímavější jsou lidové zvyky, které provázely 4. neděli postní. Nazývala se nedělí družebnou. Tuto neděli se přece jen povolovalo trochu víc veselí, takže se mládež mohla sejít a "družit". Název může souviset také se zvykem, že tuto neděli docházelo k předběžným námluvám, kdy ženich se svým pomocníkem ("družbou") navštívil dům budoucí něvesty, aby domluvil vše potřebné k chystaným námluvám. Při té příležitosti se ten den pekly koláče, které se nazývaly družbance. Více o lidových zvycích je jinde na internetu, např. galerie kraslic, české tradice nebo i u rejcky.


Tohle vše však vnímám jako zajímavosti, které neprožívám. Přesto i pro nás byla tato neděle celkem radostná. Nejenom tím, že jsme přišli do kostela poměrně včas, což se nám už delší dobu nestává příliš často (navíc s ohledem na častější nemoci jsme někdy návštěvu vynechali zcela). Jak už to tak bývá - omluvte mě za tu drzost, ale já to prostě tak cítím - prostředí bylo milé, ale kázání poměrně slabé. Tak jsem se nakonec sklonil ke klukům a v rámci možností jsem s nimi mluvil o textu, případně je nějak jinak zabavil. Zajímavé bylo, že se k nám přidali ještě dva další kluci. Několikrát jsem byl u diskusí ohledně toho, co s dětmi při bohoslužbě. Líbí se mi model běžnější v evangelickém prostředí, kdy pro děti je během četby textu a kázání samostatný program, v jehož ráci se seznamují s biblickým textem způsobem přiměřeným věku. Oni potřebují nejenom poslouchat, ale být vtaženi do děni, aktivně se zapojovat. Když mi zvlášť starší Martínek někdy říká, že ho to v kostele nebaví, tak se mu ani nedivím. Nechci mu to vnucovat jako povinnost a ani nechci, aby bohoslužbu strávil hraním v přilehlé hrací místnosti. Raději jsem s klukama, ukazuju jim a vysvětluju, co se děje. Některé texty, které pronáší jen kněz, jim souběžně říkám, aby byli schopni je líp vnímat. Když jsem takhle s nimi, tak jejich dojem z bohoslužby je většinou mnohem lepší. Navíc se těší na konec, protože potom jdou hned za knězem a ministranty do sakristie. Co tam dělají, to nevím. Spolu si říkáme, že to tam chodí "zkontrolovat". Leckdy si tam pro ně musím dojít, abychom vůbec mohli odejít.

Uznávám, že ohledně kvality kázání jsem asi prostě jen "rozmazlen" z prostředí, ve kterém se pohybuju (tj. Evangelická teologická fakulta a Institut ekumenických studií). Vždy jsem obdivoval lidi, kteří dokáží z biblického textu nejenom vystihnout to podstatné, ale především tuto zvěst přenést do dnešního života, do situací, které prožívají běžní lidé. Taky mám takovou zkušenost, že čím více se textu předem člověk věnuje a přemýšlí nad ním, tím se pak trápí při kázání, když se textu příliš netýká. Samozřejmě respektuju, že jiní lidé to vnímají jinak a také že každý má nadání na něco. Ostatně opravdu to není jednoduchý úkol, každý se může zkusit zamyslet nad tím, o čem by tak sobě i druhým na základě textu kázal.

V letošním roce na 4. neděli postní připadl poměrně známý text z Lukášova evangelia, tzv. podobenství o marnotratném synu (texty neděle viz zde). Po pravdě řečeno by se toto podobenství mělo jmenovat spíš podobenství o milosrdném otci, protože jde v něm právě o otcovo velkorysé přijetí mladšího syna, který si původně vyžádal svůj podíl majetku, opustil dům a vše prohýřil, aby se pak pokorně vrátil zase domů jako chudák žádající otce o možnost být doma alespoň nádeníkem. Je to silný příběh o velkorysém přijetí a odpuštění, na kterém Ježíš chce ukázat, jak s lidmi jedná Bůh.

S klukama jsme text četli během dní několikrát, ostatně to děláme i s pohádkama, protože kluci rádi slyší znovu známý text (i když po několika opakováních se za pár dní dožadují zase něčeho nového). Navíc text někdy čtu, jindy převyprávím vlastními slovy, takže není identický. Text a samotný příběh se jim docela líbil také proto, že v něm byl táta a dva synové. Tedy situace, která je nám docela důvěrně známá (naštěstí se žádný ze synů zatím nedožaduje svého podílu ze společného majetku a odchodu z domova). Příběh má svojí vlastní dynamiku, takže je poměrně snadné ho vnímat. Viděl jsem to i u kluků, třeba když se líčí synova osamělost v cizí zemi a stesk po domově, tak to Ondra jen doprovázel povzdechem, že byl sám. Co mě však skutečně dostalo bylo to, že když se mluví o otci, který synovi velkoryse odpustil, tak se Martínek na mne s úsměvem podíval a říkal: "Jako táta." A to se několikrát opakovalo. Je fakt, že to je další z rysů našeho vztahu.

Jak už jsem psal dřív, je Martínek velmi silně přesvědčen o tom, že si se vším poradím. Leckdy mě to dostává do nelehké situce, kdy ode mne očekává téměř zázraky, ale snad se mi zatím daří tuto jeho víru příliš nezklamat. Ono to totiž neznamená, že udělám vše, co si vymyslí. Spíš to, že nenadálé a třeba nepříjemné situace nějakým způsobem vyřešíme nebo najdeme náhradu (za ztracenou rukavici koupíme novou, za odpojený oblíbený televizní kanál pustíme jinou pohádku, s něčím dalším se prostě smíříme, že to nebylo tak důležité atd.). No a ohledně odpuštění, je zřejmě Martínek přesvědčen, že mu vždy odpustím. Je fakt, že by to bylo asi na delší povídání, ale propracovávali jsme se k tomu poměrně složitě. Shrnul bych to asi v tom smyslu, že je a cítí se být na mne velmi závislý, že velmi těžce nese nějaký konflikt mezi námi. Já jsem navíc zdědil cholerickou povahu, takže se poměrně snadno a často rozčílím. Přestože se snažím, tak tohle už asi moc neovlivním, zvlášť když o náročné a vypjaté sitauce není nouze. Tak jsem to už dávno začal řešit tak, že jsme do naší komunikace zařadili odpouštění a usmiřování. Martínek pochopil podstatu velmi rychle, přestože ještě donedávna vždy prohlašoval, jak mi odpouští a přijímá mojí omluvu, ačkoliv to myslel obráceně, ale to nevadí. No a teď mě prostě překvapil, že to skutečně takhle vnímá.

Zvlášť v posledních měsících, které jsou z různých důvodů náročné, se prostě docela trápím s tím, že jsem na kluky nejenom dost přísný, ale často i rozmrzelý a bez potřebné trpělivosti. Samozřejmě vím, že se to vše bude měnit a teprve budoucnost ukáže, co v klukách je nebo není, ale to nevadí. Každopádně mě to potěšilo. A nejenom to. Stejně jako vědomí toho, že na mne Martínek spoléhá, že si poradím, tak i vědomí toho, že mu odpustím, mě povzbuzuje a posiluje, abych to skutečně dělal. Ostatně za pár dní jsem měl příležitost si to vyzkoušet. Přes opakované napomínání dělal u stolu neplechu, až shodil pěkný a oblíbený hrníček, který se samozřejmě rozbil. Zlobil jsem se, on byl smutný, ale brzo jsme si vzpomněli na odpuštění a usmířili jsme se.

Vím, že jsou to úsměvné historky. Na druhou stranu coby věřící člověk prožívám poměrně silně vědomí toho, že jsem pro takhle malé kluky nejenom prvním zprostředkovatelem jejich vnímání okolního světa, ale i tím, který svým jednáním má vliv i na jejich představu o světě a o Bohu. Kdo trochu zná něco z psychologie, tak snad ví, o čem mluvím. Mimo jiné jsem několikrát diskutoval o výuce náboženství pro předškolní děti. Já si myslím, že ta je plně na rodičích, protože pro tak malé děti není ani tak podstatné, aby do sebe vstřebávaly nějaké vědomosti (to dělají pořád a za pochodu), ale hlavně silně vnímají to, co se doma žije. A asi nemusím říkat, že děti mají velkou schopnost odhalovat a rozlišovat, čím člověk skutečně žije a na co si jen hraje.

Takže tolik o naší minulé neděli a o tom, co vše mě k tomu napadlo.