Dětské díky a prosby

To jsem si dnes večer naběhnul, říkám si nyní.

V neděli, kterou jsme mohli strávit v milém domácím prostředí s přáteli, jsem si při bohoslužbě všimnul, že kluci se sice rádi hlasitě připojí k pronášeným modlitbám, ale neuvědomují si rozdíl mezi díkem a prosbou. Nikdo se snad nepohoršoval nad tím, že v rámci přímluv Martínek děkoval za to, že jsme se takhle společně sešli a říkal to hned čtyřikrát po sobě. Stejně tak byl snad shovívavě přijat Ondrův dík zakončený jeho nyní oblíbeným "AMEN a PRD", následovaný jeho hlasitým smíchem.

Nepovažuju to za tak zásadní věc, ale přesto jsem si dnes řekl, že jim to zkusím vysvětlit. Resp. že bychom to mohli zkusit a k našim tradičním večerním rituálům (už jsem se tu o nich zmiňoval) připojit i nějakou tu prosbu. Jen podotýkám, že já jí říkávám, ale kluci dosud jen děkovali. Tak jsem je vybídnul, jestli chtějí, aby třeba taky o něco poprosili. Ondra opět mile děkoval, ale na moji výzvu reagoval přiznáním, že to "neumí". Martínek taky děkoval a pak dlouho přemýšlel. Pronesl však prosbu, při které se mi sevřelo hrdlo. S dětskou prostotou, ale snad i s vědomím vážnosti situace, poprosil Pána Boha, aby "nám vrátil maminku". Hned mi hlavou proběhlo, proč jsem s klukama "jenom" děkoval. Vzpomněl jsem si také, jak jsem kdysi, když jsme tu ještě měli nemocnou a umírající maminku, musel s Martínkem přestat s modlitbami (samozřejmě to nejčastěji byly prosby, aby se maminka uzdravila, aby mohla mluvit, chodit, hrát si s námi atd.), protože to byly těžké chvíle. Navíc jsem nechtěl, aby si v tak raném věku odnesl silný dojem, že v tak důležité věci se jeho prosby minou účinkem a zůstanou nevyslyšeny.

Přestože mě tedy přepadl smutek, tak nebyl zase natolik trýznivý, abych nemohl reagovat. Klidným hlasem jsem Martínkovi vysvětloval, že to možné není, že kdo jednou zemře, už se nevrátí. Můžeme na sebe myslet, ale setkáme se, jak věříme, až na konci světa. On mi oponoval, že přece Pán Bůh může skoro všechno, že stvořil lidi a umí je vzkřísit z mrtvých (např. nedávno jsme společně četli o tom, jak Ježíš vzkřísl mrtvého Lazara). Tak se mezi námi rozvinula zajmavá debata, i když o smutných věcech. Taky jsem pak přemýšlel nad tím, zda tím vším dětem trochu nepletu hlavu, ale hned jsem si uvědomil, že problém není ani tak v tom, jak o tom mluvíme, ale o čem mluvíme. Prostě absence maminky je věcí reálnou, že se o tom vyjadřujeme těmito slovy a obrazy, možná není tak podstatné. Ostatně neříkám mu to jako danosti, ale přece jen jako věci, o kterých jsem i já přesvědčen. I když často mu říkám, že různé věci ani přesně nevíme, jen věříme nebo si to myslíme, např. jak to po smrti a potom bude vypadat...

Jak jsem napsal v úvodu, naběhnul jsem si. Proč zatím nezůstat u díků a být vděčný za to, že snad tak kluci alespoň vnímají, co vše dostávají a co pěkného se jim děje? Proč je zatím učit prosit Pána Boha, když stejně jejich největší přání nemůže být splněno? Vím, že to úmyslně trochu vyhrocuju, ale tak to dnes cítím. Však uvidíme. Vždyť tohle byl jen první pokus a s dětmi si každý téměř hmatatelně může zakusit, jak plyne čas a vnímání světa se proměňuje.

Nakonec, když mě trochu přešel ten smutek, tak jsem si říkal, že bych to měl zkusit brát pozitivně. Třeba, že se kluci mají se mnou tak dobře, že necítí potřebu Pána Boha prosit o nějaké malichernosti.



(Obrázek je z dnešní podvečerní procházky a hlavně házení s letadlem, ale o tom třeba zase příště.)