Ošklivé sny, Alfa, pračka a úklid

V názvu příspěvku jsem zhruba tak shrnul pár podstatných bodů, které vystihují, co jsme v posledních dnech zažili. Samozřejmě je to jen určitý výběr.

Jsem vděčný za to, že kluci spí velmi dobře. Málokdy mají nějaké špatné sny, málokdy se budí. Dokonce když mají horečky nebo jsou nemocní, tak se příliš často nebudí uplakaní. Snad jen když mají plný nos, ale to je pochopitelné. Skoro po každém spaní se jich ptám, co se jim zdálo. Vždy mi s milým úsměvem říkají: "O Tobě, tati, o bráchovi (tj. o Ondrovi nebo o Martínkovi) a o sobě." Výjimečně říkají, že se jim zdálo o krtečkovi nebo o jiné oblíbené hračce, případně o návštěvě. Netroufám si říct, čím to je, že tak dobře spí a doufám, že jim to vydrží. Osobně jsem velmi vděčný svojí ženě za to, že těhotenství prožívala poměrně klidně a oba jsme se vždy snažili pokud možno o pohodu a klid. Klidné spaní kluků beru pro sebe taky jako určitý indikátor toho, že kluci jsou celkem v pohodě, přestože to neměli a nemají zrovna jednoduché.

Co se mne týče, tak je to se spaním trochu horší. I když hlavním nedostatkem je především to, že chodím pozdě spát a spím málo. Často večer na něco myslím, především na různé povinnosti a pak se mi hůř usíná. Nebo mívám slabší spaní, takže mne vzbudí drobný šramot u kluků v pokoji atd. Co se týče špatných snů, tak ty přece jen mívám zcela výjimečně. Dřív jsem míval špatné sny poměrně často, nejvíc zřejmě coby náctiletý v 80. letech, ale to bylo zcela nepochybně způsobeno velmi složitou situací doma (už jsme tu o tom psal). Pak se mi také často zdávaly špatné sny ve druhé polovině 90. let, zvlášť když jsem začal bydlet sám (po smrti bráchy). Každou noc se mi zřejmě něco zdá, ale většinou si to nepamatuju. Já na sny moc nedám a mám pocit, že vždy odrážejí nějakým způsobem to, čím žiju nebo na co myslím.

Proto mě docela rozhodila noc ze středy na čtvrtek. Nevím přesně, co se mi zdálo, ale týkalo se to smrti mojí mámy (v květnu to bude rok, co zemřela na rakovinu). Asi to každý zná a někdy také zažil ten pocit, jak chcete ve snu volat, mluvit nebo něco důležitého udělat a ono to nejde. Ráno jsem se probudil nejenom s pocitem nedostatečného vyspaní, což celkem znám, ale i s pocitem velké tíhy a smutku. Chtělo se mi brečet a musel jsem si pustit několik písniček, abych vůbec mohl začít po této soukromé "muzikoterapii" alespoň trochu fungovat. Ostatně brzo přišli kluci a s úsměvem mi opět říkali, jak se jim zdálo o nás. Navíc bylo třeba opět pospíchat do školky a na kurz Alfa. Já vím a říkám si to stále, že se prostě nemůžu divit, že něco podobného se mi bude stávat a je to zcela normální poté, co člověk prožil. Spíš můžu být rád, že podobné chvíle jsou spíš výjimkou. Později jsem přemýšlel, zda jsem to nějak vědomě nemohl ovlivnit, ale zřejmě ne. Ve středu večer jsem se zabýval tématem na další kurz Alfa. Otázka sice zněla "Proč zemřel Ježíš?", ale já se spíš zabýval tím, jak se v bibli mluví o tom, co je hřích a termíny jako vykoupení, spása atd. Takže nic ponurého. Dokonce pozdě večer jsem se snažil zklidnit rozběhnutý mozek tím, že jsem skutečně usínal s modlitbou na rtech, abych nemyslel na nic a nedělal si žádné starosti. To nedělám často, většinou usínám s myšlenkami na uplynulý den. Ostatně včera večer jsem před spaním zahlédl kousek hororového příběhu mého oblíbeného amerického scénáristy a režiséra indického původu M. Night Shyamalana (s názvem Stalo se, je autorem řady dalších filmů, např. Šestý smysl, Znamení, Vesnice atd.) a nic špatného se mi nezdálo, alespoň o tom nevím ;-).

Jak už to tak bývá, bylo třeba se rychle otřepat, s pomocí hudby i mých šikovných kluků se zmobilizovat, setřít pár slz, obstarat kluky, zabalit několik věcí a vyrazit. Martínka jsme odevzdali ve školce a s Ondrou jsme pokračovali na kurz Alfa. Samozřejmě že i ve čtvrtek fungoval zákon schválnosti a když bylo třeba pospíchat, tak Ondra zrovna nechtěl jet na kočáru. Chtěl se courat a jak má v oblibě, chtěl skákat přes čáry na chodníku.



Ilustrační fotka je však až z pátku, kdy jsme nespěchali, takže si Ondra mohl skákat podle libosti. Ve čtvrtek jsem se totiž držel své zásady, že s teroristy ani s malými dětmi se (v určitých situacích) prostě nevyjednává. Takže jsem ho upnul do kočárku a pospíchal na metro. Vztekání a trucování mu stejně dlouho nevydrželo.

Troufám si říct, že tentokrát se mi povídání na kurzu Alfa celkem vydařilo, alespoň jsem z něho měl podstatně lepší pocit než minule. Opět jsem toho načetl poměrně dost, hodně jsem nad tím přemýšlel a říkal jsem si, že by se o tom dalo mluvit dlouho. Ale držel jsme se svého předsevzetí, vycházejícího z minulé zkušenosti, že je třeba mít 2-3 hlavní myšlenky a vše ostatní je možné rozvíjet později, třeba v diskusi atd. Proto jsem si ještě před spaním v rychlosti načrtnul osnovu, kterou pro zajímavost přikládám.



Mimochodem tuto osnovu jsem si načrtnul v rychlosti poté, co jsem se rozhodl, že se vzhledem k pokročilé noční hodině už nebudu holit. Zarostlý jsem byl dost a chtěl jsem, aby mi to alespoň trochu slušelo, když už budu mluvit k ženám ;-). Myslím si, že to snad mamky nebraly jako neúctu vůči sobě, ale mlčky s pochopením přijaly skutečnost, že někdy ani nemám čas se oholit...

Samozřejmě během setkání toho zaznělo mnohem víc než je uvedeno v osnově. Mimo jiné jsem se věnoval tématu hřích, ale spíš tak, že jsem kritizoval některé poměrně běžné představy. Třeba si myslím, že hřích je především stav, který bych označil jako "vědomý život bez Boha". To, čemu běžně říkáme hřích nebo hříchy, tj. konkrétní činy, jsou spíš důsledkem tohoto postoje. Také si myslí, že je škoda, že v tradici církve se poměrně vytratil smysl pro to, čemu se říká duchovní vedení nebo doprovázení. V praxi se zúžil v podstatě jen na občasné vyznání vin v rámci svátosti smíření. Při zpovědi se většinou soustředíme jen na svá skutečná nebo domnělá provinění, zatímco v duchovním doprovázení jde také o to, abychom v sobě rozvíjeli to dobré, nosné pro další život. Zvlášť když jsme zanořeni ve svých povinnostech a problémech, úpíme pod jejich tíhou nebo jsme prostě jen vyčerpaní a ve stresu, tak asi moc nevystačíme s tím, když budeme jen myslet na to, co nemáme nebo nechceme dělat. Myslím si, že v takových situacích potřebujeme o to víc rozvíjet to, co nám pomáhá, co nás dokáže povzbudit a nést atd. Omlouvám se, je to jen tak letmo psané, jen takový náznak, snad alespoň trochu srozumitelný.

Mimo jiné jsem připomínal i dilema prvních křesťanů, kteří s vážností řešili otázku, zda člověk, který uvěřil v Krista, ještě vůbec může skutečně hřešit. V rané církvi byla za závažná provinění ukládána až několikaletá pokání, tj. pokud se takový člověk chtěl opět smířit s Bohem a s církví. Jenže jak říkám, šlo o skutečně závažná provinění. Ono mnohé z toho, co dnes lidé považují za hříchy a mají tendenci se z toho vyznávat, skutečné hříchy přiliš nejsou. Mně se třeba líbí myšlenka, že vlastně Ježíš byl z pohledu současníků a jejich různých norem poměrně "velký hříšník", protože nedodržoval řadu pravidel (nepostil se, "nesvětil" sobotu atd.) a stýkal se s lidmi, se kterými se "slušný člověk" nestýkal (s celníky, s hříšníky/hříšnicemi atd.).

Takže z Alfy jsem měl docela dobrý pocit. Udělal jsem nejenom něco pro sebe ale snad i pro druhé. Největší odměnou pro mne je, když slyším, že druhé něco zaujalo a přimělo je k tomu, aby se nad tím dál zamysleli. Já jsem nad tímto přemýšlel už cestou pro Martínka do školky. Ostatně Martínek mi odpoledne opět připomněl realitu, když to po třech dnech ve školce vypadalo opět na nějaké střevní problémy. Preventivně jsem podal lék a s mírnými obavami jsem čekal, jak bude vypadat noc. Byl však klid, takže i v pátek byl Martínek ve školce.



(Fotka bráchů ze čtvrteční cesty ze školky.)

Ostatně jsem přemýšlel nad tím, zda ve čtvrtek "nebylo něco ve vzduchu". Jednak mi dva lidé řekli, že ani jim se dobře nespalo a navíc kluci odpoledne spali naopak nezvykle dlouho. Zvlášť Ondru se mi vůbec nedařilo vzbudit, abychom mohli vyrazit na odpolední, resp. spíš podvečerní procházku/projížďku a potřebný nákup.



Byl jsem zvědavý, jaká bude noc ze čtvrtka na pátek. Nakonec jsem se však soustředil na to, zda bude Martínek v pořádku. Ovšem taky jsem vyzkoušel, co všechno zvládne naše nová pračka. Zpětně jsem velmi vděčný kamarádce, která mě upozornila na užitečnost některých funkcí, především odložený start a ukazatel délky praní. Se starou pračkou jsem často prával i pozdě večer. Byl to trochu rachot, ale nikdo si nestěžoval. Nejsem zase tolik neohleduplný. U nové pračky jsem si všimnul, že má sice výrazně tišší provoz, ale díky rychlým otáčkám při ždímání by byla v noci asi slyšet víc. Tak jsem využil tip od kamarádky, že jsem jí večer naložil a nastavil. Vyšlo to docela pěkně a ještě jsem nad ránem stihnul na závěr praní přidat aviváž, na kterou jsem večer zapomněl. Ráno bylo vypráno. Nevím, zda Martínka v pátek nad ránem vzbudila potřeba čůrat nebo praní pračky. Nakonec mi to ani nevadilo, protože se tentokrát nedomáhal pohádky, ale zalehl si ke mně, hladil mě po hlavě a říkal mi říkanky. Jsem tedy zatím s novou pračkou spokojen a pomalu pronikám do dalších programů. Dnes jsem už vyzkoušel máchání a ždímání po ručním praní (jednalo se o nové věci pro kluky, tak to stačilo). Všimnul jsem si však, že ukazatel zbývajícího času praní je třeba brát s rezevou, protože poslední minuta tam svítila zhruba pět minut. To nevadí, je to jen stroj a každý máme nějaké mouchy ;-).

Je fakt, že ve čtvrtek jsem po delší době šel spát s tím, že jsem na nic moc nemyslel. V pátek dopoledne jsme s Ondrou podnikli výpravu metrem do knihovny a pak jsme odnesli moje daňové přiznání, které mi sepsala teta (s jedním částečným úvazkem a nějakým příjmem v rámci společenství vlastníků to bylo celkem jednoduché, ale já bych se s tím zbytečně mořil). Z úřadu jsme jeli domů pro změnu autobusem, aby si Ondra do sytosti užil rozmanitost dopravních prostředků (tramvaj jsem odmítnul, protože se mi nechtělo se tahat s kočárkem do vysokých schodů).

Pro Martínka do školky jsme vyrazili "motorizovaně", teda alespoň Ondra.





Ondrovi je ta motorka už malá. Ve čtvrtek jsme opět zkoušeli odrážedlo, které minulý rok dostal. Nějak mu to nevyhovuje a já se ani moc nedivím. Z mého pohledu je takové odrážedlo "slepou vývojovou linií", takže nyní přemýšlím nad zakoupením malého kola s kolečky.

Martínek byl nejprve smutný a uražený, že jsem mu do školky nepřinesl taky jeho kolo. Ode mne slyšel mojí oblíbenou repliku v podobných situacích. Řekl jsem mu, že by snad nechtěl za tátu chobotnici a já mám jenom dvě ruce (častěji to říkám v kuchyni, když mě kluci uhání, abych jim podal to nebo ono a nejlépe hned). Brzy ho to přešlo a i díky pěknému počasí cestou domů oba kluci pořádně blbnuli, takže se mi přes opakovanou snahu ani nepodařilo udělat normální fotku. Zato mám plno fotek, kde mi kluci utíkají ze záběrů nebo se tváří všelijak.



S ohledem na moc pěkné počasí jsem přemýšlel nad tím, co podniknu v pátek odpoledne, když mi přišla Ivana pohlídat kluky. Jenže páteční odpoledne nějakému bádání příliš nepřeje (knihovny atd. mívají většinou zavřeno). Po úterní a středeční várce knih a nákupech oblečení pro kluky jsem už ani necítil nějakou potřebu v tomto směru a zase jen tak jít na procházku se mi taky nechtělo. Nakonec jsem se rozhodnul, že vyšlu kluky s Ivanou na hřiště (přiznám se, že nesnáším písek a s klukama na něj prostě nechodím) a využiju volný prostor k důkladnějšímu úklidu. Není to zrovna moje hobby, ale někdy je to potřeba, zvlášť když to poslední dobou docela zanedbávám. V takových chvílích vzpomínám na svojí ženu. Ta měla velký talent na úklid a potrpěla si na pořádek. Až jsem si z ní někdy dělal legraci, že zatímco mým náboženstvím je křesťanství a obřady vykonáváme v kostele, tak jejím náboženstvím je úklid a obřady se vykonávají doma s kýblem, hadrem atd, zvlášť když mne s malým Martínkem vyslala ven, abych nezacláněl. Usmívám se nad tím, ale samozřejmě na to s vděčností vzpomínám. I když si někdy říkám, jak by se jí asi dařilo udržovat pořádek se dvěma dětmi na krku a v takovém zápřahu. Určitě by si vedla líp než já, ale jak, to nevím a už nezjistím... Takhle si musím vystačit s pokyny, které mi tehdy nejenom ohledně úklidu napsala, i když jsme oba doufali, že je to jen provizorní opatření. Přestože nedělám vše přesně podle ní, na mnohé si vzpomínám a o to víc uznávám, že úklidu opravdu rozuměla ;-).

Výjimečné počasí, výjimečná chvíle času pro sebe prostě sváděla k tomu, abych místo "běžného" úklidu podniknul něco "výjimečného". Tak jsem se rozhodl umýt okna. Už to bylo potřeba. Mimo jiné i proto, že v okolí stále probíhají nějaké stavby, takže prašnost je poměrně velká. Ani nevím, kdy se myli naposledy a kdo mi s tím pomáhal. Nepřítomnost kluků jsme taky využil k tomu, že jsem vysmejčil kouty, kde se běžně neuklízí, ačkoliv se tam prach taky shromažďuje (např. radiátory). Ačkoliv kluci byli venku až moc dlouho, všechno se stihnout nedalo, zvlášť když jsem všudepřítomné špíně a prachu vyhlásil válku hned na několika frontách najednou. Takže jsem poslední okno dodělával už za tmy, což není zrovna nejlepší nápad, jak jsem zjistil hned ráno (tak já to tušil už večer, ale prostě to nešlo jinak). I tak mám radost, že to nebyl špatný nápad a hned to tu prokouklo. Samozřejmě už ráno byly na okně v pokojíčku opět vidět otisky malých ručiček, jak kluci večer chvilku pozorovali blesky na noční obloze...

Ovšem v pátek nebyl souboj se špínou tím jediným soubojem, který jsme se rozhodl svést. Přestože jsem si dal dost do těla (no jo, zase jsem necvičil ani nepamatuju a je to prostě znát), tak jsme vyzval svoje dva lumpíky na večerní souboj. Možná díky pěknému počasí, pobytu venku nebo u Martínka i díky školce jsou oba docela rozdovádění a cítím, že víc než kdy jindy potřebují vybíjet energii a asi i určitou agresi. Slyším, že při hře se autíčka mnohem častěji pošťuchují, narážejí do sebe a zápasí. Ostatně já jsem nad tímto fenoménem uvažoval už dřív a taky jsem leccos četl. Proto jsem se rozhodl a klukům jsem k Vánocům koupil plastové meče a malé pistolky (samozřejmě jsem koupil i jeden exemplář pro sebe). Z legrace jsem říkal, že si tento moment musím zapamatovat, až třeba budu za 10 nebo 15 let sedět u soudu, kde se třeba bude řešit násilný čin mých synů a já budu přemýšlet, kdy se to "zvrtlo" ;-). Každopádně se snažím zatím dodržovat poměrně přísná pravidla a kluci si smí hrát s mečem a pistolemi jen se mnou a pod dohledem.

Takže jsme se chopili mečů a kluky nebylo třeba dvakrát pobízet a už jsem musel čelit útokům ze všech stran a směrů.





Při takovém "mečování" jsou nejvíc ohrožené ruce, takže jsem Ondrovi poradil "opatření" a on si pohotově našel rukavice, aby měl ruce chráněné (sice si vzal každou jinou, ale to nevadí, ostatně hokejový brankář má taky každou rukavici jinou a nikomu to nevadí).





Momentek ze soubojů mám skutečně málo, protože... jak už jsem tu psal: prostě nejsem chobotnice...









Myslím si, že jsme si to pěkně užili. Mimochodem Ondra se poslední dva večery při modlitbě spokojil pouze se závěrečným "AMEN" (místo poslední dobou oblíbeného "AMEN a PRD", jak jsem o tom psal minule) a hned dodal, že už neřekl "PRD", za což ho Martínek pochválil.

Tak vzhůru za dalšími dobrodružstvími!